Chaluhovití (Stercorariidae) je čeleď dlouhokřídlých ptáků, která zahrnuje několik druhů jediného rodu chaluha (Stercorarius). Jedná se o zavalitě stavěné mořské ptáky o velikosti kolem 40–60 cm. Jejich opeření bývá tmavé s různým množstvím světlých částí, některé chaluhy jsou úplně tmavé. Mají statný hákovitý zobák, který z nich spolu s dlouhými drápy a silným letem dělá obávané predátory. Jejich jídelníček se vykazuje obrovskou pestrostí a požírají mršiny, ryby, korýše, měkkýše, menší savce i jiné mořské ptáky a jejich vejce. Chaluhy jsou významnými kleptoparazity – napadají jiné mořské ptáky a odebírají jim jejich ulovenou kořist nebo je dokonce donutí vyvrhnout již spolknutou potravu. Míra kleptoparazitismu se však u jednotlivých druhů liší.
Chaluhy jsou cirkumpolárním rodem, hnízdí především v subarktických a arktických oblastech severní i jižní polokoule. Na zimu táhnou do mořských a přímořských oblastí nižších zeměpisných šířek včetně tropů. Do Česka hlavně na podzim vzácně zalétají hned čtyři druhy, a sice chaluha velká, pomořanská, příživná a malá. Chaluhy utváří monogamní páry, mateřská péče je sdílená. Hnízdí v létě, samice klade 1–3 vejce do mělkého důlku v zemi. Inkubace trvá kolem 24–32 dnů, prekociální mláďata se rodí obalena prachovým peřím. První let nastává mezi asi 24–50 dny. Žádná z chaluh nečelí vážnějšímu ohrožení, za což vděčí hlavně odlehlosti svých hnízdišť daleko od lidských sídlišť. V minulosti nicméně chaluha velká čelila vyhynutí na Faerských ostrovech a Shetlandech z důvodu nadměrného sběru vajec a odstřelu pro muzejní sbírky.
Systematika
Název a objevování chaluh Rod Stercorarius (česky chaluha) vytyčil francouzský zoolog Mathurin Jacques Brisson v roce 1760. Za typový druh označil chaluhu příživnou (Stercorarius parasiticus). Anglický zoolog George Robert Gray v roce 1870 rod povýšil na čeleď chaluhovití (Stercorariidae). Stercorarius pochází z latinského stercus (trus). To odkazuje ke zvyku chaluh pronásledovat ostatní ptáky, dokud neopustí nebo nevyvrhnou jídlo, které bylo v minulosti mylně považováno za trus.
Vzhledem k nesnadno dostupným habitatům chaluh se toho o těchto ptácích až do 19. století příliš nevědělo. Ze 17. a 18. století sice byla známa řada exemplářů odstřelených při průtahu Evropou nebo během expedic na evropský sever a do Grónska, avšak komplexní, v raném věku proměnlivé opeření chaluh podstatně zmátlo rané ornitology. Došlo k popisům desítek druhů, které ve skutečnosti představovaly jen několik druhů s opeřením různého stáří.
Vnější náhled|Ilustrace chaluhy velké (1909)Taxonomické postavení chaluh bylo dlouhou dobu předmětem živých vědeckých debat. Chaluhy byly často považovány za podčeleď Stercorariinae v rámci čeledi rackoviítí (Laridae), avšak v moderním pojetí je tato čeleď vyhrazena pouze rackům, nodyjům, zobounům a rybákům. Soudobá taxonomie chaluhám vytyčuje samostatnou čeleď chaluhovití (Stercorariidae) v rámci podřádu Lari a řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). Genetické studie za sesterskou skupinu chaluhovitých opakovaně identifikovaly alkovité (Alcidae). Obě skupiny se od sebe vydělily patrně v pozdním eocénu před cirka 36 miliony lety.
Vnitřní Vnitřní uspořádání chaluh je předmětem pokračujících výzkumů a diskusí ornitologů. Chaluhy jsou vzájemně úzce příbuzné a hranice mezi druhy a poddruhy je obtížné určit. vlevo|náhled|Ilustrace chaluhy malé (Louis Agassiz Fuertes, 1901) Chaluhy se tradičně dělí do dvou skupin (podrodů), jimž někdy bývá přiznáván status rodu. Do skupiny Catharacta jsou řazeny chaluhy hnízdící na jižní polokouli (chaluha antarktická, chilská, subantarktická) spolu s chaluhou velkou ze severní polokoule – jedná se o velké, pelagické (mořské) druhy hnízdící na pobřeží a živící se kleptoparaziticky, u nichž je znám pouze hnědý šat. Do vlastního podrodu Stercorarius se bývaly zařazeny zbývající tři menší druhy hnízdící na severní polokouli většinou ve vnitrozemské tundře, lovící např. hlodavce. U nich mají dospělí ptáci často bílé břicho a prodloužená střední ocasní pera. Nové studie však naznačily, že chaluha pomořanská (S. pomarinus) je blíže příbuzná chaluhám podrodu Catharacta, což toto tradiční rozdělení narušilo. Existují různé hypotézy, vysvětlující tuto příbuznost (mimo jiné konvergence, křížení nebo společný původ), z nichž žádnou se dosud nepodařilo jednoznačně doložit. Jako východisko bylo dokonce navrženo chaluhu pomořanskou zařadit do samostatného rodu Coprotheres. náhled|200x200pixelů|Ilustrace chaluhy pomořanské (John James Audubon, mezi 1827–1838) Osteologická analýza z roku 2009 zařazení chaluhy pomořanské do skupiny Catharacta nepotvrdila a podle autorů je chaluha pomořanská sesterským taxonem skupiny Catharacta. Kladistická analýza z roku 2016 seznala, že situace by se vyjasnila přesunem chaluhy pomořanské do rodu Catharacta, jelikož chaluha pomořanská sice tvoří sesterský taxon k ostatním chaluhám ze skupiny rodu Catharacta, avšak v rámci tohoto rodu, tzn. je bazálním představitelem rodu Catharacta. V takovém případě by vnitřní rozdělení chaluh vypadalo takto (vynechány jsou dva taxony, které v této analýze figurují jako samostatné druhy, avšak většina taxonomických autorit je považuje za poddruhy chaluhy subantarktické):
Stercorarius Brisson, 1760 S. parasiticus – chaluha příživná S. longicaudus – chaluha malá Catharacta Brünnich, 1764 C. pomarina – chaluha pomořanská C. skua – chaluha velká C. maccormicki – chaluha antarktická C. chilensis – chaluha chilská C. antarcticus – chaluha subantarktická
Dokud nebudou plně vyjasněné příbuzenské vztahy mezi jednotlivými druhy, jsou všechny chaluhy nadále řazeny do jediného rodu Stercorarius.
Evoluce náhled|Ilustrace chaluhy příživné (mezi 1827–1838) Fosilních nálezů chaluh není mnoho a částečně fosilizované pozůstatky jsou známy hlavně z Evropy. Známo je několik fosilií reprezentující recentní druhy (hlavně chaluhu pomořanskou) z doby pleistocénu a holocénu. Byl popsán pouze jediný vyhynulý druh Stercorarius shufeldti, což byl menší druh chaluhy ze středního pleistocénu z amerického Oregonu.
Podle analýz mitochondriální DNA chaluh ze skupiny Catharacta kolonizoval jeden z předků chaluh před 210 až 150 tisíci let jižní polokouli a rychle se zde rozšířil. Původním druhem byla podle analýz chaluha antarktická (S. maccormicki); ze všech jižních druhů je nejsubtilnější a rovněž je výrazně tažná (zaletuje na severní polokouli). Na jižní polokouli se rozšířila po celém pobřeží Antarktidy a dala vzniknout dvěma různým populacím. Při dalším postupu zalednění Antarktidy kolonizovaly různé populace řadu subantarktických ostrovů a jih Jižní Ameriky. Díky malé celkové početnosti a značné izolaci jednotlivých populací došlo k vývoji několika samostatných taxonů. V průběhu zalednění ptáci z jedné populace zpětně kolonizovaly severní polokouli a daly tak vznik chaluze velké (S. skua) a chaluze pomořanské (S. pomarinus).
Seznam druhů K chaluhovitým jsou řazeny následující druhy (tučně jsou zvýrazněny druhy zjištěné v Česku): +ObrázekVědecké jménoBěžné jménoVýskyt149x149pixelůStercorarius skuachaluha velkáAtlantský oceán od Spojených států a severozápadní Afriky na sever po Severní ledový oceán.150x150pixelůStercorarius maccormickiichaluha antarktickáHnízdí na Antarktidě, zimuje na severu Atlantského a Tichého oceánu.150x150pixelůStercorarius chilensischaluha chilská Hnízdí v jižních oblastech Jižní Ameriky, zimuje podél západního a jižního pobřeží Jižní Ameriky.150x150pixelůStercorarius antarcticuschaluha subantarktickáHnízdí na subantarktických ostrovech i na Antarktidě, v zimě má cirkumpolární rozšíření v jižním Tichém, Indickém a Atlantském oceánu.150x150pixelůStercorarius pomarinuschaluha pomořanská Hnízdí na severu Eurasie a Severní Ameriky, zimuje v mořích u všech kontinentů kromě Antarktidy.150x150pixelůStercorarius parasiticuschaluha příživnáHnízdí na severu Eurasie a Severní Ameriky, zimuje v Australasii a jižní Africe a jižní oblasti Jižní Ameriky.150x150pixelůStercorarius longicauduschaluha maláHnízdí na severu Eurasie a Severní Ameriky, zimuje v mořích poblíž Antarktidy.
Výskyt vlevo|náhled|Chaluha antarktická hnízdící na ostrově Nový Amsterdam Chaluhy hnízdí na severní i jižní polokouli v chladných oblastech vysokých zeměpisných šířek. Na severní polokouli, kde se nachází více pevniny, je hnízdní areál chaluh přirozeně mnohem rozsáhlejší než na polokouli jižní; hnízdiště tam zahrnují severní oblasti Severní Ameriky, Grónsko, Island, a severní Eurasii včetně Kamčatky na výhodě a Skandinávie a Britských ostrovů na západě. Na jižní polokouli se hnízdiště nachází na jižním cípu Jižní Ameriky, při okrajích antarktického kontinentu a na velkém množství subantarktických ostrovů. Zimní stanoviště chaluh zahrnují oblasti nižších zeměpisných šířek všech oceánů. Zatímco některé druhy zůstávají na stejné polokouli (chaluha velká, chilská, subantarktická), jiné druhy migrují na zimu na jinou polokouli (chaluha antarktická, pomořanská, příživná, malá). Chaluhy jsou jedny z mála ptáků, které hnízdí přímo na Antarktidě. Chaluha antarktická byla dokonce zaznamenána až u jižního pólu, což představuje vůbec nejjižnější výskyt ze všech ptáků i obratlovců (vedle člověka). náhled|Chaluhy velké při vodní koupeli (Shetlandy) Stanoviště chaluh bývá různé. Jedná se o mořské ptáky, avšak množství času stráveného na moři se liší podle druhu. Chaluha malá je nejvíce pelagický druh ze všech chaluh – čas tráví hlavně na moři daleko od pevniny, avšak na vodách kontinentálních šelfů. Většina druhů zimuje na otevřeném moři, avšak přinejmenším část populací chaluh subantarktických ze subantarktických ostrovů (Chathamské ostrovy, Goughův ostrov, Tristan de Cunha) mohou zůstávat na těchto ostrovech celoročně, jelikož zde mají bohatý zdroj potravy v podobě norově hnízdících buřňáků rodu Pachyptila. Hnízdní habitat je rovněž variabilní podle oblasti a druhu. Druhy ze severní polokoule typicky hnízdí v přímořských oblastech nebo v arktické tundře, a to jak nížinaté, tak horské (např. chaluha malá hnízdí ve skandinávských horách). Chaluha velká, subantarktická a chilská zase hnízdí na travnatých plochách subantarktických ostrovů.
Česko Na území Česka se sporadicky vyskytují chaluha velká, pomořanská, příživná a malá. Nejčastěji chaluhy do Česka zalétají na podzim. Nejvzácnější českou chaluhou je chaluha velká, která byla v Česku zaznamenána v roce 2021 po dvaceti letech. O něco častější, avšak stále vzácnou chaluhou je chaluha malá a nejčastěji se v Česku objevuje chaluha příživná a pomořanská. I u těchto relativně častých druhů se však k roku 2023 jednalo jen o 20–25 ověřených pozorování od roku 1989.
Popis náhled|Portrét chaluhy subantarktické|vlevo Chaluhy představují statné, robustně stavěné ptáky o velikosti těla kolem 40–60 cm a váze 230–2100 g. U všech druhů chaluh, podobně jako u řady dravých ptáků, jsou samice větší než samci. Tento rozdíl je poměrně malý, samice bývají o cirka 3 % větší a 12 % těžší než samci, což je v terénu pozorovatelné pouze v případě, že samice a samec stojí vedle sebe. Oblíbeným vysvětlením je, že se jedná o adaptaci na role, které samec a samice na sebe berou během hnízdění (např. samice se údajně angažuje v častějším bránění hnízda nebo že větší samice jsou plodnější). Terénní výzkum chaluh velkých a příživných z Shetlandů však takovou spojitost neprokázal. Opeření bývá shora tmavé od šedé přes hnědou po černou, zespoda světlé nebo tmavé. Existuje řada variací opeření od napůl světlotmavých jedinců až po zcela černé ptáky. náhled|Chaluha příživná v letu, za povšimnutí stojí ohnutí křídel v lokti, které je typické pro všechny druhy chaluh (fotografie z Kalifornie, USA)