Bitvy na Soči (německy Isonzoschlachten, italsky Battaglie dell'Isonzo) bylo jedenáct, resp. dvanáct krvavých střetů, které se odehrály za první světové války na rakousko-italské frontě od června 1915 do září 1917. Italské jednotky pod vrchním velením generála Luigiho Cadorny se v těchto bitvách pokoušely prorazit rakousko-uherské pozice okolo řeky Soča na pomezí pohoří Kras, čímž by si Itálie uvolnila cestu k dalmátskému pobřeží a přístavu Terst. Rakousko-uherské 5. armádě pod velením generála Svetozara Borojeviće se přes dílčí územní ztráty podařilo italskému tlaku v jedenácti bitvách odolat. Po zapojení německých posil na podzim roku 1917 se pak silám Ústředních mocností podařilo nepřítele zaskočit a prorazit italské linie v bitvě u Caporetta (Kobaridu), která je někdy označována jako dvanáctá bitva na Soči. Po průlomu u Caporetta došlo k zániku sočské fronty, přičemž nová frontová linie se po postupu Ústředních mocností do severní Itálie ustálila na řece Piavě.
Ztráty obou zapojených stran se během střetnutí na Soči vyšplhaly na více než milion mužů. Bojů na sočské frontě se v rámci rakousko-uherské armády ve velkém množství zúčastnili také čeští vojáci.
Předehra Ačkoliv byla Itálie vedle Německého císařství a Rakousko-Uherska od roku 1882 členem Trojspolku, po rozhoření celoevropského konfliktu vyhlásila počátkem srpna 1914 neutralitu. Italská diplomacie tento krok bývalým spojencům argumentovala tím, že ve vypuknuvší válce nejde o obranu jejího vlastního území. V roce 1914 nebylo italské království připraveno vstoupit do války, ať již na jakékoliv straně. Předcházející válka s Osmany v severní Africe vyčerpala nevelké zásoby zbraní a válečného materiálu, chyběli důstojníci i moderní zbraně. Itálie toužící po dalších územních ziscích však od konce roku 1914 podnikala opatření ke zlepšení akceschopnosti své armády. Hlavní italskou ambicí bylo připojit území při hranicích s habsburskou monarchií obývané italským obyvatelstvem. Vedle vyjednávání s bývalými spojenci proto Italové navázali kontakt i s představiteli států Dohody. Během jednání s Rakušany o odstoupení území Tridentska, dalmatských ostrovů a měst Gorice a Gradiška byly italské nároky odmítnuty.. Proto Itálie 26. dubna 1915 podepsala tajnou Londýnskou smlouvu, v níž jí Británie a Francie za vstup do války proti Rakousko-Uhersku přislíbily požadovaná území, tedy Tridentsko, Jižní Tyrolsko, Terst, Istrii a část Dalmácie. Kromě toho měla Itálie po vítězné válce obdržet i území v Albánii, v severní Africe a rovněž sféru vlivu v Anatolii na úkor Osmanské říše.Gilbert (2005). Str. 216.
náhled|vlevo|Italská generalita v čele s vrchním velitelem Luigim Cadornou Itálie vypověděla 3. května smlouvu Trojspolku a 23. května 1915 vyhlásila Rakousko-Uhersku válku. Jako hlavní směr nadcházejícího útoku si italský generální štáb vybral jadranský přístav Terst, jako vedlejší směry byly určeny útoky alpskými údolími jižních Tyrol. Pokud však měla italská armáda táhnout na Terst, bylo nejprve nutné překonat příhraniční řeku Soču. Podle jména této řeky (italsky Isonzo) byla pak nazvána i celá série bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou.
Bojiště Vstupem Itálie do války s habsburskou monarchií se otevřela nová, italská fronta, jejíž velká část probíhala po pásu hraničních horských vrcholů, extrémním vysokohorským terénem Alp. Nejhůře bránitelnou oblastí byl právě sočský úsek fronty táhnoucí se od tolminské kotliny podél toku řeky až k Jadranu. Od hory Krn (Monte Nero) na severu sledovala frontová linie Soču přes Tolmin, Most na Soči a Kanal ke vsi Plave. Zde na pravém břehu na západ od města Gorice začínalo rakousko-uherské předmostí. Na jih od města fronta pokračovala znovu po východním břehu, přes výšinu Monte San Michele a západní okraj Doberdobské plošiny až k Panzanskému zálivu.Fučík a Pavlík (2008). Str. 14 – 15.
náhled|Plán zachycující oblast okolo Soči Jižní část fronty se rozprostírala na vápencové vrchovině Kras. Zde životní podmínky vojákům velmi znesnadňovalo tvrdé vápencové podloží. Zákopy a úkryty musely být v hornatém terénu hloubeny za obrovského úsilí, často jen s pomocí strojních prostředků a trhavin. Vápenec navíc po zasažení granáty násobil účinky dělostřelby, což vojákům z počátku nekrytým ocelovými přilbami velice často způsobovalo vážná zranění hlavy. Navzdory přímořské poloze je navíc klima v oblasti Krasu relativně chladné a díky pravidelným bórám i velmi větrné. Přes obvyklé studené zimní lijáky trpěli zde nasazení vojáci kvůli lehce prosakovatelné půdě velmi často žízní.Fučík a Pavlík (2008). Str. 16. Na severu se frontová linie zvedala a přecházela do vysokohorského prostředí Alp. Zde byla válka oproti bojům na jiných frontách velice specifická. Vojáci byli nuceni hloubit v horách podzemní tunely a skrýše, zákopy se kopaly jen tam, kde to terén umožňoval. Boje v horách probíhaly tvrdým způsobem, vázlo zde zásobování potravinami, vojáky sužovaly laviny, chlad, studený vítr i vysokohorské počasí, zvláště v zimě. Za těchto podmínek byly na vrcholky hor přepravovány nejen pušky, kulomety a munice, ale též vysokohorská děla. Pozůstatky těchto bojů lze i v dnešní době nalézt ve vysokohorských oblastech italských, rakouských a slovinských Alp. Boje okolo Soče hořely od roku 1915 do roku 1917, kdy se armádám Ústředních mocností podařilo frontu u Kobaridu prolomit.
Bitvy
První bitva, 23. června až 7. července 1915 Válka s Itálií rakousko-uherské velení uvědomující si italské územní požadavky nepřekvapila. Vojenské přípravy na eventuální vstup Italů do války na straně Dohody probíhaly již od léta prvního válečného roku a opevňovací práce na horním toku Soče byly zahájeny již 27. dubna 1915. Stovky tisíc lidí jak na rakouské tak na italské straně hranice byly násilně evakuovány do vnitrozemí a brzy měl následovat vojenský střet postupujících italských jednotek s rakousko-uherskými obránci.Vričan (2008). Str. 27.
náhled|vlevo|Štáb 5. armády bránící sočský úsek fronty v Postojné, v popředí velitel Svetozar Borojević von Bojna Po selhání ofenzívy v Tyrolsku přeneslo italské velení v létě 1915 svůj hlavní zájem na sočskou frontu, kde se od té doby Italové pokoušeli dosáhnout strategického průlomu.. Šéf italského generálního štábu, generál Luigi Cadorna připravující útok měl v oblasti 18 divizí s 225 prapory, 111 jízdních eskadron, 100 těžkých a 600 lehkých děl. Velitel 5. rakousko-uherské armády Svetozar Borojević naproti tomu disponoval pouze 8 divizemi o 84 praporech, 13 jízdních eskadron, 300 lehkých a 56 těžkých děl.Vričan (2008). Str. 71.
První útok italských vojsk proti pozicím rakousko-uherské armády byl zahájen 23. června jeden den trvající, dělostřeleckou přípravou. Italové se při tomto ostřelování soustředili především na okolí Gorizie a plošinu Doberdo u obce Doberdò del Lago,Fučík a Pavlík (2008). Str. 35. avšak kvůli nezkušenosti a nedostatku munice bylo jejich dělostřelectvo neúspěšné a nezpůsobilo rakouským obráncům vážnější škody. Na rakouské straně bylo 300 mrtvých a přibližně tisíc zraněných.Vričan (2008). Str. 71. Článek Bitva na Soče: Krvavá řeka poprvé Druhého dne zaútočila italská 21. pěší divize na pozice mezi Sagradem a Polazzem a 22. divize postoupila do blízkosti Gorizie u Lucinica. Tři italské divize se pokusily dobýt gorické předmostí a dvě divize zaútočily severně od města na rakouské pozice u Monte Santo (Sveta Gora). 30. června, po týdenní snaze italského dělostřelectva o zničení pozic obránců, došlo na frontě široké 3 km k hlavnímu útoku, ale řeku se podařilo překročit jen na několika místech a většina útočníků byla donucena k ústupu.Vričan (2008). Str. 73. Přesto Italové vytlačili rakousko-uherské jednotky od Poggio Terza Armata. Když 3. července dorazily 3. italské armádě Emanuele Filiberta d’Aosty posily, vyrazili Italové do dalšího útoku. 4. července zaútočila italská armáda na Doberdobské plošině na vrchol Monte San Michele. Mezi obcemi Fogliano Redipuglia a Pollazem sice Italové 5. července prorazili rakousko-uherskou obranou, avšak protiútok je donutil vzápětí ustoupit. Jelikož vyčerpaným italským jednotkám začaly docházet síly, byl útok 7. července zastaven.Vričan (2008). Str. 74. Italové, kterým se podařilo dobýt jen nepatrné pozice na východní straně řeky, ztratili v první bitvě na Soči na 15 000 mužů (1 916 mrtvých, 11 495 raněných a 1 536 nezvěstných a zajatých vojáků. Na rakousko-uherské straně zemřelo 1 224 mužů, 7 576 bylo raněno a 1 150 padlo do zajetí nebo bylo prohlášeno za nezvěstné.Vričan (2008). Str. 76. Díky úspěchu v první sočské bitvě se rakousko-uherské velení definitivně odhodlalo soustředit na italské frontě veškeré prostředky na zesílení obranných pozic právě na Soče.Vričan (2008). Str. 76.
Druhá bitva, 18. července až 3. srpna 1915 náhled|Pozice na Monte San Michele Po neúspěchu prvního útoku na sočské frontě odcestoval Luigi Cadorna do Francie, kde na něj velitelé států Dohody na vzájemné poradě naléhali, aby co nejrychleji připravil další útok na rakousko-uherské pozice. Po návratu začal Cadorna připravovat plán druhé ofenzívy, která se měla zaměřit především na dobytí Doberdobského Krasu, předměstí Gorizie a vrcholu Batognica.Vričan (2008). Str. 76. Obě strany před druhou bitvou posílily své jednotky v oblasti. Italové do boje nasadili 260 praporů a 209 dělostřeleckých baterií, rakouské pozice bránilo 129 praporů a 143 baterií.Fučík a Pavlík (2008). Str. 37.
náhled|vlevo|Ostřelovaný vrchol Monte San Michele Útoku italské pěchoty opět předcházela dělostřelecká příprava, která byla již mnohem přesnější. Italové se při ostřelování, které zahájili 18. července, soustředili především na rakousko-uherské pozice na vrchu Monte San Michele.Vričan (2008). Str. 78. Při následném útoku se italské pěchotě i přes vysoké ztráty podařilo obsadit několik kót na Doberdobské plošině odkud vytlačila uherské oddíly. 20. července byl dobyt i vrch Monte San Michele bráněný maďarskými honvédy.Vričan (2008). Str. 78 – 79. Do protiútoku vyslal generál Borojević 12. horskou brigádu pod velením prince Felixe Schwarzenberga, syna Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu. Tuto brigádu tvořili převážně vojáci z českých zemí, z Kroměřížska, Slovácka, Šumperska, Uničovska, Těšínska, Frýdecka a také členové bývalého 28. pěšího pluku z Prahy a jejího okolí.Vričan (2008). Str. 78 – 80. Brigáda vyrazila proti Italům na San Michele a u San Martina del Carso 21. července ve dvě hodiny ráno a rychlým útokem se jim podařilo tuto klíčovou kótu znovu obsadit.Vričan (2008). Str. 80. Po přeskupení však italská strana 26. července znovu zaútočila, když 6 000 vojáků 139. a 140. pluku brigády Bari bez předchozí dělostřelecké přípravy překvapivě napadlo Monte San Michele ze severozápadu, od Monte di Mezzo. Italové vrchol znovu obsadili a podruhé odsud vytlačili otřesené uherské oddíly.Vričan (2008). Str. 84. Rakouský protiútok byl opět svěřen Schwarzenbergově 12. horské brigádě, kde tentokrát útočili především vojáci ze střední a severní Moravy. Italové byli z vrcholů Monte San Michele znovu vytlačeni.Vričan (2008). Str. 87. Přestože se museli dvakrát stáhnout z vrcholu Monte San Michele, podařilo se Italům v druhé bitvě na Soče přece jen obsadit některé důležité body rakouské obranné linie. Díky koncentrované palbě dělostřelectva byla zničena a následně dobyta postavení na vrchu Monte Calvario, nacházející se na západ od Gorizie.Vričan (2008). Str. 87. Na severním úseku fronty se pak alpínským oddílům podařilo 21. července dobýt pozice na hoře Batognica.Vričan (2008). Str. 88. Do 3. srpna se Italové neúspěšně pokoušeli s pomocí dělostřelecké palby o obnovení útoků, načež boj ustal. Během druhé bitvy na Soče ztratila italská strana 41 849 mužů, z nichž 6 285 padlo, 30 667 bylo raněno a 4 897 vojáků bylo prohlášeno za nezvěstné. Poražení Rakušané, kteří v bitvě ztratili západní úbočí Monte San Michele a území u vrcholu Batognice, přišli o 46 638 mužů, z nichž 7 202 zemřelo, 26 645 byl raněno a 12 291 bylo nezvěstných.Vričan (2008). Str. 88.