Koroun bezzubý, jinými názvy koroun severní, koroun Stellerův nebo mořská kráva (Hydrodamalis gigas), je vyhynulý savec z řádu sirén. Druh poprvé objevil Georg Steller při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď Sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na Beringově ostrově. Mnoho informací, které jsou o tomto druhu známy, pochází ze Stellerových pozorování z volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy i nazýváno.
V době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v okolí Komandorských ostrovů mezi Aljaškou a Kamčatkou, přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v průběhu pleistocénu rozsáhlejší. Koroun poskytoval lidem velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec byl vybit během 27 let od svého objevení Evropany.
Koroun bezzubý je řazen do čeledi dugongovití. Jeho nejbližší žijící příbuzný je třímetrový dugong indický. Ve srovnání s ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvu podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: podle odhadů dosahovali největší jedinci z Beringova ostrova téměř osmimetrové délky. Ocas měl koroun vykrojený, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé zuby, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin, sloužících k odtrhávání stonků mořských řas, a v tlamě pár keratinových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především chaluhami a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o monogamního společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.
Popis vlevo|náhled|Lebka korouna bezzubého v Přírodopisném muzeu v Londýně Koroun bezzubý byl mnohem větší než současné žijící druhy sirén; podle výpočtů paleontologa Daryla Domninga největší jedinci z Beringova ostrova měřili téměř 8 metrů, což je více než dvojnásobná velikost ve srovnání s žijícími kapustňáky. Jeho mohutná tělesná stavba ve srovnání s ostatními sirénami je vysvětlitelná Bergmannovým pravidlem.WHITMORE, JR., Frank C.; GARD, JR., L. M. (1977) Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas) of Late Pleistocene Age from Amchitka, Aleutian Islands, Alaska. Geological Survey Professional Paper
Záznamy Georga Stellera poskytují dva protichůdné údaje o hmotnosti: 4 a 24,3 tun. Odhadovaná hmotnost se nachází mezi těmito hodnotami, americký biolog Victor B. Scheffer pro 8metrovou mořskou krávu stanovil hmotnost asi 10 tun. Tyto údaje ještě korigoval Domning, podle něhož hmotnost činila přibližně 6,3 tun. Vzhledem k nepříliš vhodným podmínkám poblíž Beringova ostrova je pravděpodobné, že zdejší populace byly menší v porovnání s historickými populacemi korounů v jiných areálech. Ti mohli dosahovat až 10metrové délky a hmotnosti asi 11 tun. Koroun bezzubý patřil, spolu s velrybami, mezi největší savce holocénu.
Na rozdíl od jiných sirén se koroun bezzubý zřejmě nikdy nemohl zcela potopit pod vodu. Měl velmi silnou pokožku, až 2,5 cm tlustou, jež zabraňovala zraněním ostrými kameny či ledem, případně též bránila přílišnému vysušení neponořené kůže. Samotná kůže byla 6–7 cm tlustá, s až 3 cm silnou škárou. Další důležitou adaptací pro chladné vody Beringova moře byla 8 až 10 cm tlustá vrstva podkožní tukové tkáně. Kůže měla hnědočerné zbarvení, které bylo u některých jedinců doplněno bílými skvrnami. Na zádech byla kůže hladká, na bocích drsná, s kráterovitými prohlubněmi (patrně způsobenými parazity); tento povrch, připomínající stromovou kůru, vedl k tomu, že zvíře dostalo jméno koroun. Srst na těle rostla pouze řídce, nicméně vnitřní strana ploutví byla porostlá štětinami. Přední končetiny měřily asi 67 cm, postrádaly nehty či drápy. Ocas byl vykrojen na dvě poloviny podobně jako v případě dugonga indického (zatímco kapustňáci mají široký pádlovitý ocas).
Hlava korouna bezzubého byla ve srovnání s obrovským tělem malá a krátká. Kondylobasální délka lebky činila asi 638 až 722 mm, zygomatická šířka lebky 324 až 373 mm a délka čelisti 432 až 491 mm. Objem mozkovny byl relativně malý (1 757 cm3). Horní ret zvířete byl velký a široký a znatelně přečníval přes dolní čelist, při letmém pohledu se tedy mohlo zdát, že ústa byla umístěna až kdesi pod lebkou. Na rozdíl od ostatních sirén koroun zcela postrádal zuby. Namísto nich se na horním hru rozvinula hustá řada bílých štětin. Ty byly dlouhé asi 3,8 cm a sloužily k odtrhávání stonků mořských řas a také k přidržování potravy. V ústech pak byla dvojice zrohovatělých destiček na patře a dolní čelisti, jež napomáhala žvýkání. Destičky byly bílé, přes 18 cm dlouhé a 8 cm široké (v přední části).
Stejně, jako tomu je v případě všech sirén, čenich korouna směřoval dolů, což mu umožňovalo lépe uchopit řasy. Nozdry měly průměr asi 5 cm. Na čenichu korounovi vyrůstaly tuhé štětiny o délce 10 až 12,7 cm. Malé oči měly černou duhovku, oční koutek nebyl zvenčí viditelný. Chyběly řasy, nicméně stejně jako jiná zvířata adaptovaná na potápění – jako jsou mořské vydry – oko kryla mžurka, aby nedošlo ke zraněním. Ušní otvor byl těžko nalezitelný a svým průměrem nepřevyšoval rozměr čočky. Jazyk byl krátký a nacházel se v zadní části tlamy, svou délkou nedosahoval až ke zhrohovatělým destičkám, pomocí kterých koroun drtil potravu. náhled|Model korouna bezzubého Páteř tvořilo 7 krčních obratlů, 17 hrudních obratlů, 3 bederní obratle a 34 ocasních obratlů. Žebra byla velká, 5 ze 17 párů žeber bylo spojeno s hrudní kostí. Chyběla klíční kost (clavicula). Jako v případě ostatních sirén měla lopatka (scapula) vějířovitý tvar, byla širší na zadní straně a užší směrem ke krku. Přední okraj lopatky byl v případě korouna téměř rovný, zatímco ostatní moderní sirény mají lopatky zakřivené. Žebra a další kosti byly zbytnělé (pachyostóza) a zcela kompaktní (osteosklerotické). Přední končetiny byly tvořeny pouze zápěstím a záprstím, avšak prsty zcela chyběly či byly zakrnělé.
Srdce korouna mělo hmotnost téměř 16 kg. Žaludek byl podle Stellera asi 1,8 metru (6 stop) dlouhý a 1,5 metru (5 stop) široký. Játra se skládala ze dvou velkých laloků a jednoho menšího laloku ve tvaru kovadliny. Chyběl žlučník, slinivka břišní byla malá, se dvěma laloky. Celá délka střev odpovídala více než dvacetinásobku délky zvířete. Tlusté střevo bylo mnohem delší než střevo tenké. Řitní otvor měl průměr asi 10 cm, výkaly připomínaly koňský trus. Penis samců měřil přes 80 cm, varlata byla uložena uvnitř těla. Samice měly dvojrohou dělohu.
Ekologie a chování vlevo|náhled|Ilustrace destiček, kterými koroun drtil potravu (od Johanna Christiana Daniela von Schrebera) Není známo, jestli byl koroun bezzubý ohrožován predátory, avšak přirozenými nepřáteli mohli být kosatky a žraloci. Nicméně přirozený vztlak korouna mohl bránit kosatkám v tom, aby jej mohly utopit, zatímco chaluhové lesy, v nichž koroun žil, byly nepřístupné žralokům. Podle informací získaných Stellerem se zdá, že dospělci korouna svá mláďata před predátory chránili.
Steller popsal jistý druh vnějšího parazita, jemuž představoval koroun hostitele. Žil okolo očí, uší, bradavek, pohlavních orgánů a análního otvoru a představoval potravu pro racky, kteří sedávali na tělech korounů. Podobal se ektoparazitům z rodu Cyamus, kteří patří do řádu různonožců. Kvůli vyhynutí korouna i ztracení všech Stellerových vzorků chybí o tomto parazitovi další informace, nicméně roku 1846 ho alespoň formálně popsal německý badatel Johann Friedrich von Brandt pod jménem Sirenocyamus rhytinae. Steller identifikoval také jednoho vnitřního parazita, pravděpodobně se jednalo o střevní hlístici náležící do čeledi Ascarididae.
Stejně jako ostatní sirény byl i koroun bezzubý výhradně býložravý a většinu dne trávil sháněním potravy. Během krmení vynořoval hlavu v intervalu 4 až 5 minut, aby se mohl nadechnout. Hlavním zdrojem potravy byly měkké části mořských řas, a koroun tak představoval takzvaně algivorní druh. Mezi zaznamenané konzumované druhy řas patřily například Agarum sp., Alaria praelonga, Halosaccion glandiforme, Laminaria saccharina, Nereocystis luetkeana a Thalassiophyllum clathrus. Siréna se mohla živit také mořskou trávou, nicméně ta nebyla v oblastech, které koroun obýval, natolik běžná, aby mohla udržovat životaschopné populace korounů; nemohla tedy být nikdy jejich primárním zdrojem potravy. Některé druhy mořských trav, jako vocha mořská (Zostera marina), také rostly příliš hluboko na to, aby se jimi koroun mohl živit. Protože nebyl schopen ponoru, pravděpodobně se živil jenom svrchními částmi řas. Je pravděpodobné, že k jakékoli potravě v hloubce větší než jeden metr již neměl přístup. Mořské řasy mohou obsahovat chemické látky, jež je chrání před pastvou ze stran býložravců, nicméně svrchní části řas vylučují nižší koncentrace těchto chemických látek, a proto byly pro korouna relativně bezpečné.
Steller poznamenal, že koroun bezzubý během chladných zim ztratil část svého tělesného tuku, což naznačuje období hladovění kvůli malému množství řas. Pleistocenní populace korounů z Aleut vykazovaly podle fosilních pozůstatků větší velikost než holocenní populace z Komandorských ostrovů, kvůli čemuž se zdá, že populace z Komandorských ostrovů byly vystaveny méně příznivému prostředí s menším množstvím potravy. náhled|Ilustrace skupiny korounů bezzubých, 1898 Steller popsal korouna bezzubého jako vysoce společenský druh. Žil v malých rodinných skupinkách, přičemž jednotlivá zvířata pomáhala zraněným členům skupiny (altruistické chování) a byla také zjevně monogamní. Steller pozoroval, že členové stáda obklopovali zvířata zraněná harpunami a jeden samec několik dní ležel poblíž pláže, kde byla chycena a zabita jeho partnerka. Koroun mohl projevovat rodičovskou péči a mláďata byla držena v přední části stáda, aby tak byla chráněna před útoky predátorů. K páření docházelo brzy na jaře a březost trvala déle než rok. Většina telat se narodila během podzimu. Samice měla pouze jeden pár mléčných žláz a rodila pouze jediné mládě, jež bylo živeno hustým a sladkým mateřským mlékem.
Koroun využíval svých předních končetin k plavání, krmení, chůzi v mělké vodě, obraně a přidržování se během kopulace. Při pastvě se pomalu pohyboval pomocí horizontálních pohybů ocasu; silným úderem ocasu svislým směrem mohl vykonat rychlejší pohyb. Po krmení často odpočíval na zádech. Podle Stellera byl koroun bezzubý tichým zvířetem a vydával vesměs jen funivé zvuky.
Taxonomie
Příbuzenské vztahy vlevo|náhled|Dugong indický, nejbližší žijící příbuzný korouna bezzubého Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas) náležel do rodu velkých sirén Hydrodamalis. Sesterským rodem vůči rodu Hydrodamalis byl rod Dusisiren, jehož předkové původně žili v tropických mangrovníkových oblastech, než se přizpůsobili chladnému podnebí severního Pacifiku. Rody Hydrodamalis a Dusisiren jsou společně zařazeny do podčeledi korounů (Hydrodamalinae), kteří se oddělili od ostatních sirén před asi 22 miliony lety (dřívější odhady uváděly datum divergence před 4–8 miliony lety). Podčeleď korounů náleží do čeledi dugongovití (Dugongidae), jejímž jediným žijícím členem je dugong indický (Dugong dugon), jenž tak představuje nejbližšího žijícího příbuzného korouna bezzubého.
Nejstarším známým zástupcem rodu korounů byl Hydrodamalis cuestae ze svrchního miocénu až svrchního pliocénu, jenž se vyskytoval při západním pobřeží Severní Ameriky (Kalifornský poloostrov). Dosahoval možné délky až 9 metrů, což je víc než dvojnásobná velikost ve srovnání s některými sirénami rodu Dusisiren (D. jordani). Hydrodamalis cuestae je pokládán za předka korouna bezzubého. Předpokládá se, že za vyhynutím H. cuestae byl nástup kvartérního zalednění a následné ochlazení oceánů, přičemž linie vedoucí ke korounovi bezzubému se zřejmě dokázala přizpůsobit těmto chladnějším teplotám. Koroun bezzubý se ve fosilních záznamech poprvé objevuje během pleistocénu, a to v Kalifornii a na Aleutských ostrovech. Později se rozšířil do dalších oblastí Pacifiku, jižně až do Japonska.