Havířov () je statutární město v Těšínském Slezsku, v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji, ležící v ostravské aglomeraci 11 km jihovýchodně od Ostravy na řece Lučině. Žije zde obyvatel, a jde tak o 13. největší město v ČR.
Havířov je nejmladším městem v Česku (nikoli však nejmladší obcí), slavnostně vyhlášeným dne 4. 12. 1955. Byl vystavěn po druhé světové válce na tehdejších katastrech obcí Dolní Bludovice, Šumbark a částečně i obce Šenov, jako satelitní město Ostravy – nachází se na historické silniční trase spojující Opavu, Ostravu a Český Těšín. Havířov je největší město v Česku, které nikdy nebylo okresním ani krajským městem, a také spolu s Krnovem, Turnovem, Českou Třebovou a Žatcem jedno z pěti českých měst větších než jeho okresní město. Ve městě je průmysl strojní, energetický, potravinářský a gumárenský.
Znak a vlajku Havířova navrhl roku 1966 heraldik Jiří Louda a jedná se o jeho první obecní symboly, které mu byly schváleny.
Architektonicky nejcennějším a nejzajímavějším prvkem je jádro města, a jeho blízké okolí, které bylo postaveno v 50. – 60. letech ve stylu socialistického realismu, jež bylo v roce 1992 vyhlášeno chráněnou památkovou zónou a nazváno podle tohoto stylu Sorela. Oblast Sorely je velice cenná svým nadčasovým urbanistickým řešením. Další známou budovou města je nádraží, jedna z nejkvalitnějších dochovaných ukázek bruselského stylu 60. let 20. století, proslavené po roce 2012 úmyslem tehdejšího majitele Českých drah s podporou města o jeho demolici, která však narazila na odpor ze strany občanských sdružení i části veřejnosti (budova nádraží nakonec zůstala a prošla rekonstrukcí).
Název města Název nově založeného města vzešel z veřejné soutěže vyhlášené Krajským národním výborem v Ostravě. 12. 4. 1955 byly z 625 dopisů s 2350 návrhy vybrány tři nejlepší: Šachtín, Havířov a Cingrov – názvy dobře vyslovitelné a vystihující hornický charakter právě budovaného města. Vítězem se rozhodnutím rady KNV stal název Šachtín, avšak konečné rozhodnutí bylo na ministrovi vnitra, jenž dal přednost názvu Havířov, který následně novým usnesením potvrdila i rada KNV 27. 9. 1955. Při slavnostním vyhlášení 4. 12. 1955 tak i nové město přijalo tento název.
Příklady jiných, mnohdy bizarních, návrhů pro název města: Klementov, Gottwaldův Horníkov, Nový Gottwaldov, Zápotockýgrad, Bezručov, Fučíkov, Petrov, Janáčkov, Ostravský Mírumilov, Všemírov, Šťastnov, Nový Život, Čestprácov, Čestmírov, Oryon, Lidobudovatelov, Budosocikolektivov, Dělníkov, Rudohvězdov, Uhlín, Horníkov, Faratín, Čurdov, Havířovany, Baník, Kahanov, Stokomínů, Kombajnov, Nové Slezsko, Slezanov, Slezský Donbas, Čechurov, Melsgottwald, případně návrhy kombinující v sobě názvy původních obcí – Šumdovice, Šešudolvice, Šembarkovice, Šešublu, Šešumblud.
Historie vlevo|náhled|Havířovská Hlavní třída – široký městský bulvár s domy ve stylu socialistického realismu
Historie původních havířovských obcí Slované obývali území Těšínska od 8. století a byli závislí na Velkomoravské říši, později na Přemyslovcích. Od konce 10. století se po vpádu knížete Boleslava Chrabrého stalo území součástí polského státu. Území dnešního Havířova bylo součástí Opolského knížectví, ze kterého se po roce 1281 osamostatnilo Těšínské knížectví pod vládou knížete Měška, které bylo od roku 1325 vždy součástí českého státu. Osídlování území nabralo dynamiku ve druhé polovině 13. století a počátku 14. století. Důležitou roli při vzniku obcí sehrál orlovský benediktinský klášter. První historické zmínky hovoří v roce 1305 o Šenovu (Šonov, Schönhof, Szonów) a Horní a Dolní Suché (Sucha utraque, tedy "obojí Suchá"). První spolehlivý doklad o existenci Bludovic pochází z roku 1335 (od 15. století jsou uváděny již rozdělené na Dolní a Horní Bludovice). V roce 1438 se poprvé připomíná Šumbark, který však byl zřejmě založen také ve 14. století. V polovině 16. století se o Šumbarku píše jako o městě, není však doloženo, že by Šumbark skutečně mohl užívat městských práv. V roce 1533 se poprvé zmiňují Životice (dříve také Žibotice) a v roce 1577 Dolní Datyně (ves je však pravděpodobně starší). V roce 1725 vznikla Prostřední Suchá oddělením od Dolní Suché. V roce 1788 vzniká na území Dolní Suché osada Kašpárkovice, dnes již zaniklá následkem těžby černého uhlí.
Všechny obce měly zemědělský charakter. K obratu docházelo od poloviny 19. století s rozvojem průmyslu a vznikem blízkých černouhelných dolů, které daly práci místním obyvatelům a taktéž přilákaly za prací mnoho přistěhovalců. Rozvoj obcí od roku 1911 podpořilo otevření nové železniční tratě Velké Kunčice (dnes součást Ostravy) – Prostřední Suchá včetně stanic Šumbark a Dolní Suchá, která byla od roku 1914 prodloužena až do Těšína.
Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se staly obce budoucího Havířova součástí sporného území Těšínska, které si nárokovaly nově vzniklé státy Československo a Polsko, což vyvrcholilo na konci ledna 1919 v sedmidenní válku. K vyřešení konfliktu došlo 28. 7. 1920 na velvyslanecké konferenci ve Spa, kde byly určeny hranice mezi Československem a Polskem, čímž bylo dosud celistvé Těšínsko rozděleno mezi oba státy. Území havířovských obcí připadlo Československu. Národnostní vášně však mezi smíšeným obyvatelstvem trvaly. V říjnu 1938 byla československá část Těšínska opět anektována Polskem, aby se o rok později, kdy už byla v plném proudu druhá světová válka, stala součástí Německé říše. Nacisté byli z území Havířova vytlačeni dne 3. 5. 1945 sovětskými vojsky 4. ukrajinského frontu postupujícími ze směru od Šenova a Orlové. Poté byla obnovena hranice mezi Československem a Polskem z roku 1920, avšak spor o Těšínsko byl definitivně diplomaticky vyřešen až 13. 6. 1958 smlouvou o konečném určení hranic, podepsanou ve Varšavě.
Výstavba nových sídlišť 1946–1955 Po druhé světové válce v souvislosti s dynamickým rozmachem průmyslu a těžby černého uhlí na Ostravsku, a s tím souvisejícím intenzivním přílivem přistěhovalců za prací, nastala poptávka po novém sídelním útvaru v oblasti Karviná – Místek. Základními parametry pro lokaci sídla bylo umístění poblíž zásob uhlí s dojížděním zaměstnanců do 30 minut a současně na území, které nebude samo poddolováno, což území v prostoru mezi Šumbarkem a Dolními Bludovicemi splňovalo díky poloze na tektonické poruše, tzv. bludovickém zlomu, kde se ložiska uhlí nachází až v hloubce 1,2 km, což i v případě dobývání zaručuje dostatečnou hloubku zamezující poklesům terénu. Další výhodou tohoto území je blízkost zdrojů vody a energií (Teplárna Suchá, Elektrárna Karviná, čistírna plynu Dolní Suchá), dobré dopravní napojení na Ostravu po železnici (trať Ostrava – Č. Těšín – Slovensko) i silnici 11, a také dobré přírodní podmínky terénního jazyka mezi řekami Lučinou a Sušankou, lesů v okolí a blízkost Beskyd pro rekreaci obyvatel.náhled|Zámek Šumbark, dnes ležící v katastru Havířova-města, ve své současné podoběPrvní myšlenka pro výstavbu nového města se zrodila v roce 1946, a již na podzim 1947 roku byla na pomezí katastrů obcí Šenov a Šumbark zahájena výstavba nového sídliště Šenov-Šumbark. V létě 1949 bylo na tomto sídlišti předáno do užívání prvních 96 bytových jednotek – jejími obyvateli se stali převážně horníci ze zanedbaných kolonií v Dolní Suché, Lazech či Radvanicích.
V letech 1950 až 1952 byl na rozhraní obcí Šumbark a Dolní Bludovice vystavěn rozsáhlý internátní komplex Učiliště Pavky Korčagina (tzv. Korčagin, dnes mj. sídlo magistrátu) podle projektu architektů Otakara Nového, Miloslava Čtvrtníčka a Josefa Krizskeho z ostravské pobočky Stavoprojektu. V sousedství učiliště započala od jara 1951 výstavba obytných bloků východně od silnice Šumbark – Bludovice. Tato výstavba se stala druhým ohniskem intenzivní obytné výstavby, které se stalo základem jádra budoucího města. V roce 1951 probíhala severojižním směrem také výstavba plynovodního a vodovodního potrubí včetně nové vodárny v Petřvaldě, současně se objevil projekt nové přehrady na řece Lučině v Žermanicích. Na sídlišti Šumbark-Šenov byla v roce 1952 otevřena první mateřská škola, postaven kulturní dům (současně začala výstavba kulturního domu i na druhém sídlišti), v roce 1953 se otevřely první potravinářské prodejny, první základní škola (dnešní ZŠ Jarošova) a o rok později 5. 9. 1954 zahájila provoz ZŠ Pionýrů (dnes ZŠ Školní) a jesle. V roce 1955 byla dokončena budova základní školy vedle budovy Korčagin.
S přibývajícími obytnými bloky začala být stále palčivější správní otázka. Šenov a Šumbark patřily k okresu Ostrava, zatímco Dolní Bludovice k okresu Český Těšín. Část sídliště Šenov-Šumbark spravoval MNV Šenov, další část MNV Šumbark, který spravoval i většinu budoucího jádra Havířova, kromě jeho nejjižnější části, která patřila pod správu MNV Dolní Bludovice. V této situaci se noví obyvatelé těžce orientovali, a tak v roce 1954 přišel návrh MNV Šumbark na úpravu územních poměrů, který se stal podkladem pro osamostatnění nového města, který byl přijat vládou. Od dubna 1955 byl MNV Šumbark pověřen správou obou sídlišť bez ohledu na katastrální hranice, přípravou voleb do národního výboru nového města, které vzniklo 4. prosince 1955 odloučením částí území obcí Šenov, Šumbark a Dolní Bludovice a jejich sloučením jeden celek, který přijal název Havířov, současně mu byla udělena městská práva a stal se součástí okresu Ostrava (od roku 1957 Ostrava-venkov). K 31. 12. 1955 měl nový Havířov 16 640 obyvatel, zatímco na počátku výstavby v roce 1947 zde žilo pouze 2 000 obyvatel.
Vývoj po vzniku města Havířova 1956–1969 náhled|Základní škola Na Nábřeží dostavěná roku 1956 – součást nejstaršího jádra města Po vzniku nového města výstavba nijak nepolevila. V roce 1956 bylo předáno do užívání dalších 857 bytových jednotek, obyvatelstvo mělo věkový průměr pouze 33 let a děti tvořily 32 % populace. 8. 4. 1956 zahájilo oficiálně (již v prosinci 1955 zde byl slavnostně vyhlášen Havířov) provoz kino Radost projekcí filmu Rudá záře nad Kladnem. V témže roce byl otevřen druhý poštovní úřad na Gottwaldově ulici (dnešní Hlavní třída), který se stal posilou pro původní poštu v Havířově III (bývalé sídliště Šenov-Šumbark). Na jaře 1957 se kopal přívodní řad beskydského vodovodu na dnešní Hlavní třídě, nejprve z Řetníka (Žermanice), poté ze Špluchova. V tomtéž roce bylo zavedeno nové číslování domů a květnu byl zahájen provoz státní spořitelny (nejprve 2× týdně, od roku 1961 denně). 4. 4. 1958 zahájily provoz první dva vozy taxi a průběžně byl navyšován počet školních zařízení – v roce 1958 sloužila jedna jedenáctiletá ZŠ, pět osmiletých ZŠ a jedenáct mateřských škol. 31. 8. 1958 bylo otevřeno Přírodní divadlo (dnešní letní kino) představením opavské opery Prodané nevěsty. V roce 1959 zahájilo provoz učiliště Antonína Zápotockého (tzv. AZ) a začala výstavba dnešního centra města – Labužník a bytových bloků na Fibichově ulici včetně 13-podlažního věžového domu a také na Dělnické ulici s budoucí spořitelnou. Plán na výstavbu radnice, divadla, obchodního domu a hotelu byl odložen. V roce 1959 bylo dokončeno zdravotní středisko v Havířově III a padaly první návrhy řešící zaměstnanost žen výstavbou pobočky podniku typu Tesla či OP Prostějov. V roce 1960 bylo dokončeno zdravotní středisko Švermova, což však stále nevyřešilo potřebu zdravotní péče pro rychle rostoucí populaci Havířova – již od roku 1957 se objevily myšlenky pro výstavbu nemocnice. V březnu 1960 byla dokončena čistička odpadních vod. V témže roce byly zahájeny práce na přeložce železniční trati Havířov – Český Těšín mimo poddolovaná území (zahájení provozu 30. 6. 1961 v 10.25 h, zdvojkolejnění v roce 1962, elektrizace dokončena v 1964) a bytová výstavba se rozšířila i do Prostřední Suché (tehdy ještě součásti Dolní Suché). Otevřen byl zelinářský podnik (velkoplošné skleníky, na území dnešního hypermarketu Globus).
Bilance výstavby Havířova v letech 1952 až 1960: