Církev československá husitská (zkratka CČSH, do roku 1971 pouze Církev československá, zkratka CČS) je křesťanská církev vyhlášená 8. ledna 1920. Jde původně o specificky českou národní církev, jejíž působení je omezeno prakticky jen na dnešní Českou a Slovenskou republiku. Při sčítání lidu v roce 2011 se k ní hlásilo v Česku 39 276 věřících a na Slovensku podle údajů z roku 2011 1 782 věřících. V roce 2021 se k ní v Česku přihlásilo 23 610 obyvatel. Je postavena na zásadách presbyterních s prvky episkopálními; od roku 1994 se hlásí k Leuenberské konkordii.
Církev československá husitská za zdroje své nauky označuje snahu o návrat k prvotní církvi či k pravému jádru křesťanství. Podobně jako Českobratrská církev evangelická se považuje za pokračovatelku učení mistra Jana Husa a husitství, které je zde pokládáno za specificky českou formu křesťanství. Nauka církve vychází ze závěrů radikální části české katolické moderny vedené Karlem Farským a dalšími katolickými duchovními, kteří se na přelomu let 1919 a 1920 odštěpili od římskokatolické církve.
Historie náhled|vlevo|upright|Pamětní deska k uctění založení Československé církve husitské a Karlu Farskému v chrámu svatého Mikuláše v Praze na Starém Městě
Rok Věřících v Česku dle sčítání lidu 1921 523 232 5,23 % 1930 779 672 7,30 % 1950 946 813 10,64 % 1991 178 036 1,73 % 2001 99 103 0,97 % 2011 39 276 0,37 % 2021 23 610 0,22 % Církev československá se začala odštěpovat od římskokatolické církve o Vánocích 1919. Její vznik je spojen s politickými změnami po první světové válce, kdy nově vzniklá Československá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu. Římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století zejména v intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky a jako brzda politických ambicí českého národa. To se projevovalo také v části samotné české katolické církve: někteří duchovní usilovali o přizpůsobení stále více se prosazujícímu nacionálnímu vnímání věřících, jehož vnějším projevem bylo užívání češtiny v liturgii a otázka postoje k náboženským problémům českých dějin. Tito tzv. katoličtí modernisté byli organizováni v Jednotě katolického duchovenstva, jež však nedosáhla uznání u vedení církve.
Po vzniku ČSR mezi lidmi šířil odmítavý postoj ke katolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci („pryč od Vídně a od Říma“) a znovu se obnovila snaha o její reformu zevnitř, zejména u modernistických kněží z Jednoty katolického duchovenstva. Vyvrcholením jejich snažení a opozice k církevnímu vedení byly o Vánocích 1919 bohoslužby v češtině, pro něž liturgii velice rychle připravil Karel Farský a zhudebnil Josef František Pícha. Na 8. ledna 1920 byl do Národního domu na Smíchově svolán první sněm, na kterém byla oficiálně vyhlášena nová, „národně pojatá“ Církev československá. Vznik církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“, které její ustavující Sněm schválil 10. ledna 1920 a které bylo zveřejněno o den později, 11. ledna 1920. Státem byla Československá církev uznána 15. září téhož roku. Na některých místech docházelo zpočátku k nepokojům mezi věřícími Československé církve a katolíky, protože členové nové církve se snažili zabírat násilím pro své bohoslužby katolické kostely.90 let Církve československé husitské in Teologické texty 2010/4 (dostupné online) Obce této církve vznikaly i na Slovensku (viz článek Církev československá husitská na Slovensku) a na Podkarpatské Rusi (viz článek Církev československá na Podkarpatské Rusi).
Hledání orientace a budování církve náhled|Památník založení církve v Praze na Smíchově
Při hledání vhodných organizačních forem, odpovídajících požadavkům moderní doby, se Církev československá musela ve svých počátcích paradoxně vyrovnávat v prvé řadě s problematikou, dosahující až do samých počátků církevních dějin – s otázkou episkopality a s ní spjatou otázkou svěcení kněžstva. Vedena snahou o zajištění legitimity své mise, hledala Církev československá logicky inspiraci mezi dalšími křesťanskými směry, stojícími mimo římské katolictví, s nímž se rozešla. Vybrala si záhy pravoslaví a obrátila se s prosbou o pomoc při svěcení biskupů k srbské pravoslavné církvi. Klíčový problém konfrontace svobody přesvědčení s kontinuitou tradice, bytostně spjatý s reformismem, se však projevil i zde v podobě střetnutí mezi zastánci takzvaného svobodně křesťanského směru s reformními kořeny na straně jedné a zastánci ryze pravoslavného zaměření s ortodoxními důrazy na straně druhé.
upright|náhled|vlevo|Kostel Husova sboru dr. Karla Farského v Praze na Smíchově (Santoška)
Zastánci pravoslavné orientace zprvu posílili svůj vliv, když v roce 1921 oslabili pozici dvou ze tří kandidátů na biskupský úřad, kteří projevovali svobodně křesťanské tendence. Jedním z nich byl Karel Farský. Srbská pravoslavná církev pak přednostně v září roku 1921 vysvětila pouze třetího z nich, Matěje Pavlíka, jenž přijal při biskupském svěcení mnišské jméno Gorazd. Ten se jako biskup moravské diecéze značnou měrou zasloužil o prosazování pravoslavného směru. Jako většinový se však ukázal Farského svobodně křesťanský směr. Rostoucí napětí kulminovalo v roce 1922, kdy Karel Farský a František Kalous vydali Československý katechismus. Pravoslavné křídlo jej jako nepřijatelný odmítlo, pravoslavný biskup Dositej zastupující srbskou pravoslavnou církev o něm prohlásil, že jde o „panteistický katechismus“, který popírá všechna křesťanská vyznání.Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslaví v Československu v letech 1918–1953; CSDK, Brno 2008; (str. 70) V přímé volbě patriarchy, konané v červnu roku 1924, byl pak zvolen dosavadní správce západočeské diecéze K. Farský, který zároveň převzal v této diecézi biskupský úřad. Úspěšné volbě Karla Farského předcházelo dovršení procesu řádného ustavení dalších tří diecézí Církve československé v průběhu roku 1923: dvou v Čechách – západočeské se sídlem v Praze (duben) a východočeské se sídlem v Hradci Králové (květen) – a jedné ve Slezsku s centrem v Radvanicích u Ostravy (prosinec), v jejichž vedení měla Farského svobodně křesťanská koncepce budování církve podporu. Biskup Gorazd se nejprve snažil tento stav zvrátit.Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslaví v Československu v letech 1918–1953; CSDK, Brno 2008; (str. 72–80) Nakonec se ale menšinové pravoslavné křídlo v čele s biskupem Gorazdem, ve snaze naplnit tradiční křesťanskou formu, v roce 1924 s Církví československou rozešlo a začalo posléze budovat ve spolupráci se srbskou pravoslavnou církví na území Československé republiky samostatnou pravoslavnou církevní organizaci.
náhled|upright|upright|Sbor Prokopa Holého v Olomouci-Černovíře
První zasedání I. řádného sněmu Církve československé se konalo v roce 1924 v Praze. Církev zde sjednotila svou liturgickou a obřadní praxi a zároveň nalezla ekleziologické východisko ve zřizování volených biskupů, kteří neusilovali o dosažení tradiční apoštolské posloupnosti a odvolávali se po vzoru radikální reformace na biblické zdroje mise církve. Sněm též učinil zásadní rozhodnutí o svěcení kněžstva, při němž jako spolusvětitelé vystupují kněží i laici.
Po smrti Karla Farského v roce 1927 byl zvolen a v roce 1928 do úřadu patriarchy uveden biskup východočeské diecéze Gustav Adolf Procházka. Před patriarchou Procházkou stál v prvé řadě základní úkol: dovést ke zdárnému konci jednání I. řádného sněmu. Druhé zasedání tohoto sněmu se konalo v roce 1931 v novém ústředí církve v Praze-Dejvicích. Předmětem hlavního sněmovního jednání se stala zejména věroučná problematika. Na prvém místě je tu třeba uvést schválení základního věroučného dokumentu „Učení náboženství křesťanského pro věřící Církve československé“, na jehož přípravě měl zásadní podíl vysokoškolský pedagog a teolog Alois Spisar.
Církev československá též budovala své mezinárodní kontakty a vyvíjela při zmírňování následků tehdejší velké hospodářské krize rozsáhlé charitativní úsilí. Bohoslovce vychovávala Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, kde měla církev od roku 1935 svoji samostatnou sekci.
Podle sčítání lidu v roce 1930 se k Církvi československé hlásilo v českých zemích skoro 780 000 věřících. Růst církve v tomto období dokumentuje výstižně i fakt, že jejím 260 státem schváleným náboženským obcím sloužilo na konci 30. let již celkem 157 nových sborů. Organizační zajišťování všech těchto velkých úkolů náleží k zásluhám patriarchy G. A. Procházky o církev.
Církev v období druhé republiky a za protektorátu náhled|Vynucený název církve byl v květnu 1940 zveřejněn v Ústředním věstníku Církev byla z rozhodnutí protektorátních úřadů přejmenována na Církev českomoravskou. Tato změna musela být zanesena do všech písemností a dokumentů, také do kronik náboženských obcí včetně titulních stránek. Vzhledem k široké členské základně a působení nejen v českých zemích, ale i na Slovensku, Podkarpatské Rusi a ve Vídni, se církev musela od roku 1938 vyrovnávat se změnami na evropském kontinentu. Oklešťování Československé republiky na podzim 1938 se organizačně i územně dotklo části náboženských obcí v tzv. Sudetské župě, na polském území, na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Nejsložitější situace nastala na Těšínsku. Zde byli věřící proti jejich vůli i s dětmi zapsáni polskými úřady jako římskokatolíci, s výjimkou rodin, které se přihlásily k evangelickému vyznání. Všichni duchovní museli opustit své věřící, rady starších byly nuceně rozpuštěny. Zdárný rozvoj církve na Slovensku byl přerušen zejména v důsledku podpisu mnichovské dohody a vídeňské arbitráže. Pouhé tři týdny po vyhlášení Slovenského státu byla 5. dubna 1939 výnosem slovenského ministerstva školství a národní osvěty zrušena doposud platná Ústava CČS a zakázána působnost církve na Slovensku. Církev československá se tak stala první z tzv. malých církví, které byla zastavena činnost. Úhrnem ztratila Církev československá na zabraných územích 37 náboženských obcí. Úbytek členů podle dostupných čísel dosáhl přibližně počtu 45 000.
Vedle změny názvu církve na „českomoravská“, která byla vynucena tlakem okupačních a protektorátních orgánů, musela Církev českomoravská čelit intervencím protektorátní správy do církevní autonomie (za zemřelého ThDr. Gustava Adolfa Procházku nemohl být zvolen nový patriarcha, ve východočeské diecézi nebyla v roce 1941 potvrzena regulérní volba nového biskupa Jana A. Tabacha) i administrativním restriktivním opatřením v oblasti hospodaření a správy církevního majetku (rekvizice celkem 160 zvonů, válečné škody, snižování dotací atd.). Z 16 periodických časopisů, které CČS(H) v roce 1939 vydávala, mohly pouze dva vycházet až do roku 1945 (Český zápas, Svoboda svědomí).
Věřící Církve českomoravské byli zastoupeni v celé škále odbojových skupin domácího hnutí odporu, výraznou církevní stopu lze vysledovat i v odboji zahraničním (ve Velké Británii u Royal Air Force např. působil vojenský kaplan Karel Vítězslav Vít, po ustavení československé exilové vlády v Londýně byl povolán na ministerstvo zahraničních věcí a pověřen řízením duchovního odboru na V. oddělení kulturní propagandy a studijním František M. Hník). Jako oběť nacistické perzekuce zemřelo osm duchovních (Rudolf Babula, Jaroslav Bendl, Václav Falta, Linhart Hodík, František Janků, Jan Parkán, Vojtěch Schück a Alois Tuháček), 32 duchovních včetně válečného správce pražské diecéze Jana Lomoze bylo dlouhodobě vězněno, dalších 90 kněží se zapojilo do protinacistického odboje, což představuje 39 % všech duchovních, kteří v letech 1938–1945 působili ve farní správě. Počty obětí z řad laiků dosahují takové výše, že je lze jen obtížně vyčíslit.