náhled|upright=1.5|Mapa Konstantinopole s vývojem městských hradeb během byzantské éry Konstantinopolské hradby jsou řady kamenných opevnění obklopující někdejší hlavní město Východořímské říše Konstantinopol (dnešní istanbulskou městskou část Fatih v Turecku), vybudované římským císařem Konstantinem I. Velikým. Hradbám chránícím Konstantinopol se během historie dostalo množství nejrůznějších úprav a vylepšení. Staly se největším opevněním postaveným ve starověku a jedním z nejkomplexnějších a nejpropracovanějších systému městského opevnění vůbec.
První hradby postavené císařem Konstantinem kolem nově vybudovaného hlavního města Římské říše obklopovaly celé město, aby jej chránily jak proti útokům ze souše, tak i z moře. Jak se město postupně rozrůstalo, byly v 5. století našeho letopočtu vybudovány hradby nové, jež se později nazývaly Theodosiánské. Ačkoliv ostatní části opevnění nebyly tak dobře vybudovány jako Theodosiánské hradby, byly plně obsazené hradby takřka nedobytné pro většinu obléhacích technik středověku a ochránily Konstantinopol a Byzantskou říši před útokem Avarů, Arabů, Rusů, Bulharů a dalších národů (viz rozcestník obléhání Konstantinopole) po několik set let. S nástupem střelných zbraní se klasická středověká opevnění stala zastaralá a neúčinná proti dělům, jež byla mnohem účinnější, než dřívější obléhací stroje, což nakonec přispělo i ke konečnému pádu Konstantinopole do rukou osmanských Turků 29. května roku 1453.
Hradby města, jemuž Turci dali jméno Istanbul, byly udržovány i za vlády osmanských sultánů. Teprve v 19. století, když se město začalo rozrůstat i za hranice středověkého osídlení, začaly být některé části hradeb bourány. Navzdory upadající údržbě hradeb se mnohé části opevnění zachovaly dodnes. V osmdesátých letech 20. století byl spuštěn rozsáhlý program na záchranu původního městského opevnění, díky kterému dnes mohou být hradby spatřeny ve své původní podobě.
Pozemní hradby
Opevnění Byzantia náhled|vlevo|Zbytky římského Hipodrómu Původní opevnění řeckého města Byzantion bylo vybudováno již v 7. století před naším letopočtem, kdy bylo město založeno řeckými kupci z Megary, podle legendy vedených Byzem, po němž Byzantion nesl své jméno. V té době ve městě vznikla akropolis. Navzdory obchodně strategické pozici byl Byzantion (latinsky ) v římské době relativně nevýznamným městem. Jeho význam stoupl během občanské války mezi císařem Septimiem Severem a uzurpátorem Pescenniem Nigerem, který v Byzantionu dokázal vzdorovat obléhání po tři roky (193–196). Když jej Septimius Severus nakonec dobyl, nechal za trest zničit jeho silné zdi a zbavil Byzantion jeho postavení. Nicméně Septimius Severus si uvědomoval význam polohy Byzantionu a město bylo vybudováno znovu. Vznikly zde mnohé antické památky, například Hipodróm. Kromě toho se město dočkalo i nových městských hradeb. Nezachovaly se žádné podrobnosti o Severánských hradbách, až na to, že hlavní cesta s hlavní městskou bránou se nacházela kousek před vstupem na pozdější konstantinopolské Constantinovo forum.Zósimos, Historia Nova, 2.30.2–4
Konstantinovy hradby náhled|Konstantin I. Veliký s modelem Konstantinopole (detail mozaiky v Hagia Sofia) Císař Konstantin I. přesunul hlavní město Římské říše z Říma do Byzantia, z něhož vybudoval Nova Roma – Nový Řím. Město, jemuž císař dal jméno Konstantinopol, bylo také rozšířeno vybudováním nového městského opevnění, které stály asi 15 římských stadií (2,8 kilometrů) západně od Severovských hradeb. Konstantinovy hradby se skládaly z jednoduché zdi posílené o věže stavěné v pravidelné vzdálenosti od sebe, které se začaly budovat roku 324 a byly dokončeny až za vlády císaře Konstantina II. Je známa přibližná poloha a směr Konstantinových hradeb; hradby se táhly z oblasti Plateiské brány, která se nacházela u mořských hradeb Zlatého rohu do blízkosti brány svatého Aemiliana, která se nacházela v Prontopontských hradbách. Constantinovy zdi přežily po většinu byzantského období, ačkoliv jejich úlohu primární obrany města později nahradily Theodosiánské hradby; v době nástupu císaře Justiniána I. Konstantinovy hradby stále stály, ale jen Zlatohorská brána (často připisována do období Konstantina, ale doba jejího postavení je nejistá) stále sloužila svému účelu až do roku 1509, kdy byla zničena při zemětřesení.Mango, str. 175–176.
Brána, kronikáři známá jako Attalova brána, byla popsána byzantským scholastikem Manuelem Chrysolorem jako vybudovaná z „širokých mramorových bloků s vysokým otvorem“ opatřená druhem kryté kolonády. V počátečních staletích byla kolonáda zdobena mnoha sochami, včetně jedné sochy císaře Konstantina, které však byly zničeny při zemětřesení roku 740. Později za byzantské éry byla na bránu vyvedena malba zobrazující ukřižování Krista, které v osmanské době dalo bráně její turecké jméno İsakapi – Ježíšova brána Již v pátém století se Konstantinopol natolik rozrostla, že Konstantinovy hradby již přestaly městské zástavbě, mimo město známé jako Exokionion, stačit.
Theodosiánské hradby Roku 408, za vlády východořímského císaře Theodosia II., začala výstavba hradeb nových, rozkládajících se asi 1,5 kilometrů západně od starých hradeb Constantinových, táhnoucí se 5630 metrů mezi Marmarským mořem a čtvrtí Blachernae poblíž Zlatého rohu. Nové hradby, které navzdory faktu, že stavba byla zahájena v době, kdy císař Theodosius II. dosáhl věku sedmi let, začaly být známy jako Theodosiánské hradby (řecký přepis Theodosianon Teichos). Stavba probíhala pod dozorem praetoriánského prefekta Východu Anthemia a byla dokončena roku 413.Bury, str. 71. Zdi se táhly asi 5,5 kilometrů od jihu k severu, od Mramorové věže, (turecky Mermer Kule, v řeckém přepisu Pyrgos Vasileiou kai Kōnstantinou – Věž Basileova a Constantinova) na propontském pobřeží ke čtvrti Blachernae končící někde v oblasti Porfyrogenitova paláce (v turečtině známého jako Tekfur Saray), kde sousedily s pozdějšími blacherskými hradbami. náhled|vlevo|Rekonstruovaná část Thedosiánských hradeb u Selymbrijské brány. Viditelné jsou vnější zdi a zdi u vodního příkopu s věží na vnitřních hradbách na pozadí
Nový Řím nyní obepínal sedmi kopců a ospravedlňoval tím, podobně jako původní Řím, své přízvisko Eptalofos. Roku 447 však silné zemětřesení zničilo velké části zdi. Theodosius II. tedy přikázal městskému prefektovi Cyrovi z Floru (někdy uváděný také jako Konstantin) dohlédnout na urychlené obnovení opevnění vzhledem k tomu, že město bylo v té době ohroženo hunským vládcem Attilou. Cyrus zahrnul do práce na hradbách členy konstantinopolských démoi (více známé jako frakce v konstantinopolském hippodromu) a povedlo se mu obnovit opevnění během šedesáti dní, což dokazují dva nápisy v latině a řečtině na Mevlevihanské bráně. V tutéž dobu byla vystavěna i druhá vnější zeď a před hradbami byl vykopán široký příkop.
Konstrukce Zdi jsou budovány ve dvou obranných liniích, které od sebe odděluje vodní příkop. Hlavní vnitřní hradba (, Esō Teichos či Mega Teichos, „Velká zeď“) je pevná stavba 5 metrů silná a 12 metrů vysoká. Je obložena pečlivě otesanými bloky z vápence, zatímco vnitřek tvoří malta vyrobená z vápna a drcených cihel. Konstrukce je proložena vždy sedmi až jedenácti pásy cihel, přičemž každý má tloušťku kolem čtyřiceti centimetrů. Tyto cihlové pásy nejsou pouze dekorace, ale slouží zároveň k posílení soudržnosti stavby tím, že propojují kamenné obložení s jádrem tvořeným maltou, což zvyšuje odolnost konstrukce proti zemětřesení. Zeď je posílena 97 věžemi, jež dosahují výšky 18 až 20 metrů, mají většinou čtvercový, ale někdy též šestiúhelníkový či osmiúhelníkový půdorys, a jsou rozestavené vždy zhruba 55 metrů od sebe. Každá věž měla na vrchu otevřené prostranství obehnané cimbuřím. Vnitřek věže byl většinou rozdělen podlahou na dvě části. Zatímco do spodní části se vstupovalo z města a sloužila jako sklad, do horní části byl přístup z ochozu na opevnění. V horní části byly také okna na rozhled a v případě ohrožení na střelbu. Přístup ke zdem byl zajištěn velkými rampami přistavěnými podél opevnění.Turnbull, str. 12.
Vnější zeď (řecky Ἕξω Τείχος, tedy Exō Teichos nebo též Proteichisma) byla postavena ve vzdálenosti 15 až 20 metů od brány, čímž vytvářela mezi dvěma zdmi prostranství zvané perivolos. Vnější zeď měla u základů tloušťku dvou metrů a uvnitř ní se v úrovni perivolu nacházely klenuté komory. Nad nimi byl postaven ochoz s cimbuřím, a to ve výšce 8,5 metru.Turnbull, str. 13. Přístup k Vnější zdi z města byl možný skrze hlavní brány nebo případně malými postranními brankami vybudovanými v podstavě věží Vnitřní zdi. Podobně jako vnitřní opevnění mělo i to vnější 96 půlkruhových či čtvercových věží rozmístěných napůl cesty mezi věžemi Vnitřní zdi a sloužících jako jejich podpora. Uvnitř byla místnost na úrovni perivolu, doplněná plochou střechou nahoře taktéž obehnanou cimbuřím. Její dolní část pak mohla být doplněna menší postranní brankou, což umožňovalo přístup na vnější prostranství. Vnější zeď byla sama o sobě impozantní obrannou stavbou – během obléhání v letech 1422 a 1453 se Byzantinci a jejich spojenci vzhledem ke svým malým počtům zaměřili právě na obranu Vnější zdi.
Příkop byl umístěn ve vzdálenosti zhruba 15 metrů od Vnější zdi, čímž vytvářel další prostranství zvané parateichion, v němž podél opevnění procházela dlážděná cesta. Samotný příkop byl asi 20 metrů široký a deset metrů hluboký. Na vnitřní straně příkopu stála 1,5 metru vysoká zeď sloužící jako první obranná linie. Příčně vybudované zdi uvnitř příkopu umožňovaly jeho zatopení a udržení vody i v případě, že hradby kopírovaly zvyšující se svah.
Brány Hradba zahrnovala 8 hlavních bran a řadu menších postranních branek. Cesta k hlavní bráně vedla po mostech přes vodní příkop, přičemž cesta k druhotným bránám, které se tradičně nazývaly „Vojenské brány“, vedla k vnější sekci hradeb. Není zcela stoprocentní, jestli byl tento systém právě takový. Bylo by to jistě praktické, ale některé důkazy nasvědčují tomu, že i druhotné brány byly používány k civilnímu využití. Samotné rozdělení brán na vojenské a civilní je mnoha odborníky považování za nesmysl. Přesná identifikace brán je velice těžká, protože se často měnila jejich jména a mnoho byzantských kronikářů, kteří psali v téže době, nazývalo brány rozdílnými jmény. Literární popisy brán navíc často odporují archeologickým nálezům (je pravděpodobné, že si byzantští kronikáři některé brány poněkud přikrášlovali). Přesto existuje dost informací o hradebních bránách. V následujícím seznamu jsou uvedeny brány, jak následovaly od jihu k severu:
Zlatá brána Zlatá brána (řecky Χρυσεία Πύλη, latinsky byla Porta Aurea, turecky Altınkapı či Yaldızlıkapı) byla hlavním oficiálním vstupem do Konstantinopole a často se používala při triumfálním návratu císařů z vítězné bitvy.Bury, str. 72. Brána sloužila k těmto účelům až do éry panování Komnenovců, od té doby jediný triumfální vstup touto bránou uskutečnil 15. srpna 1261 Michael VIII. Palaiologos po získání města z rukou Latinů.
Původně byla Zlatá brána vítězným obloukem vztyčeným roku 388 během vlády Theodosia I. na oslavu jeho vítězství nad Magnem Maximem. V těch dnech ještě tento oblouk stál mimo tehdejší Konstantinské zdi a skrz něj vedla cesta Via Egnatia. Komplex byl architektonicky propracovaný, sestával dohromady ze tří oblouků zhotovených z bloků leštěného mramoru poskládaných na sebe bez použití cementu a doplněný množstvím soch. Na vrcholu stála quadriga hlásající Porta triumphalis.Mango, str. 181. Vrata bran byla původně pozlacená a právě odtud pochází jméno celé stavby. Avšak roku 965 císař Nikeforos I. namísto zlatých bran nechal vestavět bronzové brány ukořistěné z dobyté Mopsuestie.