Byzantsko-seldžucké války byly sérií několika velkých bitev, které rozhodovaly poměr sil v oblasti Anatolie a Sýrie mezi Byzantskou říší a říší seldžuckých Turků. Turečtí nájezdníci pocházející ze stepí střední Asie používali taktiky podobné, jako kdysi Hunové útočící na Římskou říši kombinované s muslimskou zanícenou bojovností; v mnoha ohledech Seldžukové Byzanci zaujali místo muslimských rivalů Byzance, kteří s Byzancí bojovali od byzantsko-arabských válek započaté volenými, umajjovskými i abbásovskými chalífy v Levantě, severní Africe i Anatolii.
V současnosti se jako na rozhodující zlom v byzantsko-seldžuckých válkách nahlíží na bitvu u Mantzikertu roku 1071; nicméně stav byzantského vojenství byl pochybný již před rokem 1071 a turecké nájezdy na byzantské teritorium probíhaly v době hroutícího se themního systému. Dokonce ani po porážce u Mantzikertu byzantská moc v Anatolii nepadla okamžitě, ani Turci své poražené protivníky vyloženě nepronásledovali – trvalo dalších dvacet let než Turci ovládli téměř celý poloostrov, a ta vláda netrvala dlouho.
V rámci tureckých výbojů směřovaly útoky Seldžuků Fátimovskému chalífátu v Egyptě, když Turci vtrhli do Palestiny a dobyli Jeruzalém. Válka proti Fátimovcům však v pohledů Tzurků byla něčím víc než válka proti Byzanci – byla džihádem, svatou válkou. Turci, kteří do islámského světa vstoupili z východu přijali sunnitskou podobu islámu a na šíitské Fátimovce pohlíželi jako na heretiky. Bitva u Mantzikertu se však stalo podnětem pro byzantského císaře Alexia I., který požádal o pomocné sbory papeže Urbana II., který roku 1095 vyhlásil první křížovou výpravu, jejímž cílem se stal právě Jeruzalém. Ačkoliv křižáci nevstoupili do byzantského žoldu, jak si Alexios představoval, sto let po bitvě u Mantzikertu se Byzantincům i s křižáckou pomocí podařilo ovládnout rozsáhlá anatolská území, zejména při pobřeží a Turky zatlačit do vnitrozemí a rozšířit byzantský vliv až do oblastí Palestiny a Egypta. Později již byzantinci nebyli schopni dalších křížových výprav využít ve svůj prospěch a nakonec čtvrtá křížová výprava pod vlivem Benátek dobyla samotnou Konstantinopol. Byzantský dvůr v exilu vybudoval v Anatolii Nikájské císařství. Seldžuckým Turkům se podařilo od oslabeného Nikájského císařství získat část území pro vlastní Ikonyjský sultanát (zvaný též Rúmský), později ale sám sultanát padl do rukou Mongolům, což vedlo k vzestupu gházíů a nakonec k počátku byzantsko-osmanským válkám.
Historické pozadí vlevo|náhled|upright|Rozdělení říše císařem Theodosiem I. roku 395 Vzdálené počátky seldžucko-byzantských válek leží až u pádu Římské říše a úsvitu Byzance ve 4. století. Ještě před utvořením byzantské sféry ve východní části Římské říše, čelila říše několika vojenským a politickým krizím; politické vraždy a nebezpečné kampaně vedly k vystřídání 32 císařů na trůně v období 50 let. Ještě větší problémy pro impérium představovaly špatný stav ekonomiky a demografické problémy. Populace říše začala ve 4. století upadat kvůli nedostatku dobyvačných válek a s tím spojeným nedostatkem otroků, kteří tvořili nezbytnou součást římské populace. Reformy císařů Konstantina Velikého a Theodosia I. prodloužily existenci Římské říše, ale již roku 395 byla císařem Theodosiem I. rozdělena na Západní a Východní část. Západořímská říše nedokázala čelit náporu barbarů a roku 476 zanikla, zatímco Východořímská říše přečkala a začala se postupně helénizovat a transformovat se v Byzantskou říši. Na rozdíl od Západu nezakusila Východní část říše tak silné barbarské nájezdy, ačkoliv války s Huny a Peršany držely východořímské císaře zaměstnané a držely je od jakýchkoliv pokusů o znovudobytí nějakých pozic na Západě.
V období 7. a 8. století byzantská říše vedla mnohé války s novou hrozbou a ztratila tak mnohé důležité provincie v Egyptě, Levantě a Africe. Byzantské vzchopení za vlády Makedonské dynastie dovolilo pro Byzanc znovudobýt některá území v Sýrii a Mezopotámii; zvláště pak za vlády císaře Basileia II., který na přelomu 10. a 11. století Byzanc přetvořil v nejmocnější stát tehdejšího světa.
náhled|vpravo|Vpád Hunů vedených Attilou do Itálie, 19. století
Navzdory těmto úspěchům však byla říše neustále v ohrožení. Po smrti Basileia II. se na trůnu vystřídalo množství císařů, kteří však nebyli schopni Byzanc ochránit před nepřáteli zvenčí. Největší nebezpečí pro Byzantskou říši od konce válek s Araby představovala invaze Turků na Blízký východ. Turecké kmeny kočovaly v Persii a Mezopotámii. Některé kmeny v období 7. a později 8. století postupně přijaly islám a staly se zanícenými bojovníky ve službách islámu. Turci nebyli jednotným národem, dělili se na množství více či méně mocných kmenů a zdaleka ne všichni Turci přijali islám; mnohdy Turci konvertovali od islámu k jiné víře, což arabští muslimové nikdy nedělali.
Zatímco se Byzantinci v 10. století plně soustředili na boj proti Arabům, v Persii se zatím chopila moci turkická dynastie Ghaznovců. Migrace seldžuckých Turků v Persii nakonec v 10. století vedla k pádu Ghaznovců v Persii, zatímco Seldžuci si osvojili perskou kulturu i jazyk. Moc Seldžuků začala růst a roku 1055 se turecké jednotky zmocnily Bagdádu a s ním i Abbásovského chalífátu. Turci se postavili do chalífových služeb, zároveň však zcela ovládali nejvyšší státní funkce a nezřídka svrhávali a dosazovali chalífy dle svých zájmů. Svou pozornost nyní zaměřili proti nepřátelskému chalífátu Fátimovců i proti Byzantské říši. Turci pod prapory Abbásovců vpadli do Fátimovci ovládané Palestiny a roku 1071 dobyli Jeruzalém.
náhled|vlevo|upright=0.6|Saracénský jízdní lučištník ze středověké turecké kroniky
Ke kontaktům mezi Byzantinci a Seldžuky v období mezi smrtí Basileia II. a tureckého dobytí Bagdádu prakticky nedocházelo. Nicméně jako důsledek jiného konfliktu, války Byzantinců s Gruzií, Byzantinci zasáhli do oblasti, kde i Seldžuci měli své zájmy a byzantsko-gruzínská válka byla v některých ohledech ovlivněna tureckými nájezdy do Gruzie. Když Turci opět zaměřili svou pozornost na Byzantskou říši, zvolili pro útok vhodnou chvíli; vláda v Konstantinopoli byla slabá a čelila na západních hranicích útokům Normanů, zatímco Abbásovci byli oslabeni schismatem a válkou s Fátimovci.
První konflikty: 1064–1071
V polovině 11. století, přibližně v době počátku tureckého dobytí Bagdádu, Byzantinci podnikli několik tažení na východ a získali Edessu na horním Eufratu a další území v Sýrii. Roku 1067 Turci vtrhli do Anatolie a napadli pisidijskou Antiochii a roku 1069 i Iconium. Byzantský protiútok podniknutý roku 1069 však tureckou invazi dokázal zastavit a další byzantské ofenzivy zatlačily Turky zpět na východ přes Eufrat.
náhled|upright|Sultán Arp Arslan ponižuje zajatého císaře Romana Diogena, středověký francouzský rukopis
Turky neúspěch velké invaze ale neodradil, omezili se však na drobné nájezdy na byzantská území. Turecké jednotky tvořila zpravidla lehká jízda, díky čemuž byli velice pohybliví a místní byzantské posádky zahrnující pěchotu jim tak prostě nestačily. Turci území většinou jen drancovali, ale nedrželi a jak rychle přišli, tak i zmizeli bez toho, že by se s byzantskými jednotkami skutečně utkali. Roku 1071 se Turkům vedeným sultánem Arp Arslanem podařilo zmocnit města Mantzikert a císař Romanos IV. Diogenes proti Turkům vytáhl s obrovskou byzantskou armádou ve snaze zlikvidovat tureckou hrozbu a získat pro sebe prestiž velkého vojevůdce, čímž by posílil svou moc, nicméně byzantský vliv se na západních hranicích v Itálii hroutil pod náporem Normanů. Byzantincům se podařilo znovudobýt Mantzikert, ale následná bitva s tureckými vojsky pro Byzantince dopadla katastrofálně; Byzantinci se nechali vlákat to léčky, armáda byla zničena a sám císař byl zraněn a zajat. Turci poté Mantzikert znovu rychle obsadili. Z této porážky se Byzantská říše již nikdy nevzpamatovala,Duggan, str. 20. nicméně samotná bitva neznamenala pro Byzanc okamžitou rozsáhlou územní ztrátu. V říši však jednotliví generálové začali soupeřit o uprázdněný trůn a v zemi se rozpoutal chaos. To podnítilo turecké kmeny aby houfně začali migrovat do Anatolie a trvale ji kolonizovat.
Seldžucký postup: 1071–1096
Bezprostředně po bitvě po Mantzikertu Seldžukové zkoncentrovali své síly na svých východních, které ohrožovali Fátimovci, kteří právě čelili abbásovskému útoku v Palestině, ačkoliv sultán Arp Arslan povzbuzoval menší spřátelené turecké skupiny, Beyliky, a další vazaly, aby táhli a obsadili Anatolské vnitrozemí – centrum byzantské moci. Mnoho Byzantinců v porážce nevidělo porážku rozhodující pro existenci impéria, nepochybovali že se jim podaří ztracená území dobýt zpět. Když Turci začali postupovat do nitra Anatolie, začali se byzantští Řekové ve velkých městech stavět na odpor a nějaký čas se jim dařilo se udržet, ale ztráta spojení mezi Konstantinopolí a anatolskými městy znamenala jejich neodvratný pád. Rozšíření Turků po Anatolii usnadnila i občanská válka mezi jednotlivými byzantskými uchazeči o trůn (ke kterým se po svém propuštění ze zajetí přidal i Romanos Diogenes), kteří si Turky najímali jako žoldnéře do svých armád. Ti tak získávali na území říše vysoké funkce a zmocňovali se vlády v byzantských velkoměstech; roku 1078 nechal jeden z uchazečů o trůn obsadit Nikaiu svými tureckými žoldnéři, jejichž velitel se města zmocnil po uchazečově smrti.
náhled|vlevo|upright|Území ovládané Seldžuky v době smrti sultána Malikšáha (1092)
Ztráta měst jako Nikaia a dalších vedla k prodloužení války. Na byzantský trůn nakonec roku 1081 nastoupil Alexios Komnenos, velitel císařských vojsk v Anatolii, který se sám zapojil do občanské války a porazil své rivaly. Alexios se ukázal jako schopný vládce, který si dokázal udržet trůn, ale navzdory jeho kvapným reformám Byzanc přišla roku 1084 o další města. Přístavní město Smyrna ovládl jeden z tureckých náčelníků, který ze Smyrny vytvořil základnu svého pirátského loďstva. Téhož roku do tureckých rukou padla i syrská Antiochie. Antiochii od roku 1078 držel byzantský generál arménského původu, který vládl jako vazal Turků a roku 1084 po generálově smrti jeho syn Antiochii prodal sultánu Maliku Šáhovi. Roku 1091 padl i zbytek měst, která se stále hlásila k Byzanci. Ne všechna padla do rukou Turků, v oblasti Kilíkie operovala a byzantské pozice dobývala různá křesťanská arménská knížata, která s Byzantinci nikdy neměla nejlepší vztahy.
Roku 1094 se Alexios obrátil na papeže Urbana II. s žádostí o žoldnéře do byzantské armády, poukazujíc na utrpení východních křesťanů pod jhem Turků, ačkoliv mu jednoznačně šlo o znovudobytí byzantských pozic na východě.Bridge, str. 26. Urban II., který si uvědomoval, že Turci představují nebezpečí i pro latinskou Evropu pomoc slíbil. Na koncilu v Clermontu jeho plamenná výzva a argumentace znesvěcováním posvátných křesťanských míst v Palestině a myšlenka expedice na obranu křesťanství proti islámské agresi vyvolala velký ohlas mezi Evropany. Již následujícího roku ze západní Evropy vyrazily nejprve lidová, a poté i křížová výprava evropských rytířů.
Vývoj konfliktu na pozadí první křížové výpravy: 1096–1118
náhled|Křižáci na řeckých lodích se přeplavují přes Bospor do Anatolie, romantický obraz z 19. století