Novosibirsk (, do roku 1925 Novonikolajevsk) je ruské město na řece Ob v jihovýchodní části Západosibiřské roviny, administrativní centrum Sibiřského federálního okruhu a Novosibirské oblasti. Žije zde obyvatel a jde tak o třetí nejlidnatější město v Rusku. Technicky vzato, je to i nejlidnatější město Ruska, které není zároveň subjektem Ruské federace.
Jakožto třetí největší město v Rusku a největší město Sibiře je významným obchodním, kulturním, průmyslovým, dopravním a vědeckým centrem, ačkoliv bylo založeno teprve roku 1893 v souvislosti s výstavbou Transsibiřské magistrály.
Historie Novonikolajevsk Prvním ruským osídlením na území dnešního Novosibirsku byl Nikolský pogost, později nazvaný Krivoščokovo. To se nacházelo na levém břehu Obu, asi 3 kilometry od ústí Ini. Podle encyklopedie Brockhause a Efrona žilo roku 1893 v Krivoščokově 685 obyvatel, fungovala zde základní škola a říční přístaviště.
Když padlo roku 1893 rozhodnutí, že přímo přes Krivoščokovo povede Velká sibiřská cesta, jak se původně říkalo Transsibiřské magistrále, obyvatelé se museli přestěhovat. Část z nich odešla na pravý břeh Obu, kde založili vesnici Krivoščokovskij Vysjolok. Právě v ní si 12. května 1893 rozbila tábor první skupina dělníků, kteří přišli stavět železniční most. Toto datum je dnes považováno za datum založení města. vlevo|náhled|260x260pixelů|První železniční most přes Ob, impuls k založení města Vesnice vysídlenců brzy splynula s kolonií stavitelů. 10. ledna 1904 potom car Mikuláš II. nařídil vystavět na tomto strategickém místě neújezdní město Novonikolajevsk (název odvozen od carova jména Mikuláš, rusky Nikolaj).
24. května 1909 vypukl veliký požár, který trval několik dní. Zničil 794 domů, více než 6 tisíc lidí zůstalo bez střechy nad hlavou a celkové škody dosáhly 5 milionů rublů ve zlatě. Krátce po požáru ještě vypukla epidemie tyfu.
V roce 1912 zavedla místní samospráva povinnou školní docházku (ta byla v celém Ruském impériu zatím pouze v Jaroslavli).
Od roku 1909 speciální komise řešila, z jakého bodu na Transsibiřské magistrále vystavět odbočku na Altaj do Semipalatinsku (dnes v Kazachstánu). Starosta Vladimir Žernakov věnoval mimořádné úsilí tomu, aby se novou křižovatkou stalo právě jeho město. To se mu nakonec podařilo, a rok 1912 se tak stal pro Novonikolajevsk osudovým, protože nezůstal tuctovým městem založeným při výstavbě Magistrály, ale změnil se ve velmi důležitou dopravní křižovatku.
Nyní nastal překotný rozvoj. Stavba trati Novonikolajevsk – Semipalatinsk nebyla v roce 1915 ještě ani dokončena a již zde žilo 70 tisíc obyvatel a fungovalo 7 bank. Symbolem tohoto období se stala kaple svatého Mikuláše, vysvěcená v prosinci 1914.
Přerod v sovětský Novosibirsk Po únorové revoluci proběhly volby do městského Národního shromáždění. Paralelně byl založen Sovět dělnických, vojenských a rolnických delegátů. Dne 27. prosince 1917 vtrhnul do budovy městské správy vojenský oddíl pod vedením Alexandra Iosifoviče Petuchova – moc ve městě se tak převzal místní sovět. Stejně jako v jiných městech pod kontrolou bolševiků, i zde záhy vypukl rudý teror. Ten se nezaměřoval pouze na buržoazii, ale i na bývalé politické spojence (revolučně orientované politické strany), kteří nyní bolševikům překáželi. náhled|300x300pixelů|Město na počátku 20. století Dne 26. května 1918 však obsadil Novonikolajevsk 7. střelecký pluk československých legií "Tatranský" pod vedením kapitána Radoly Gajdy.PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , s. 20, 36, 62, 63, 80–85, 107–114, 145, 151, 159, s. 169 Při bojové operaci jim pomáhali také členové místního protibolševického odboje. Zároveň lidové povstání v Tomsku svrhlo guberniální bolševický sovět a byl vyhlášen záměr vytvořit nezávislou Sibiřskou oblast, v jejímž čele měl stanout představitel protimonarchistické univerzitní inteligence Grigorij Nikolajevič Potapin. Dne 28. května přijel do Novonikolajevska plukovník Grišin-Almazov, který se představil jako velitel Západosibiřského vojenského okruhu republiky Autonomní Sibiř. Vojenská správa Novonikolajevska nechala 4. června 1918 bez soudu zastřelit představitele městského bolševického sovětu za zvěrstva, kterých se dopustili. Dne 30. června předal Západosibiřský komisariát své kompetence Dočasné sibiřské vládě (pod vedením Vologodského), která vládla z Tomska a Charbinu. Vojensky v této době město stále ovládali českoslovenští legionáři. V listopadu 1919 Autonomní Sibiř padla, vojska 5. Tuchačevského Rudé armády dobyla Omsk (po uzavření „dohody“ s československými legionáři o odchodu do Vladivostoku) a zanedlouho vojska Sibiřské armády složila zbraně. Tomsk a Novonikolajevsk padly po 20. prosinci 1919, po přesunu legií k Irkutsku.
Na jaře 1920 zbylo v Novonikolajevsku pouze asi 20 tisíc obyvatel, nefungovaly zde téměř žádné instituce, vlaky nejezdily, lidé hladověli. Zpočátku zde byl umístěn Leninem zřízený orgán vojenské diktatury na Sibiři Sibrevkom a Novonikolajevsk se tak stal centrem Tomské gubernie. Zanedlouho však došlo k tzv. západosibiřskému povstání proti bolševikům (1921–1922), které požadovalo socialistickou revoluci bez bolševiků a Komunistické strany Ruska. Vážně hrozilo, že povstalci zaútočí na město, Sibrevkom byl proto promptně evakuován do Tomska a Novonikolajevsk přišel o status guberniálního města.
Novonikolajevsk však byl stále důležitým dopravním uzlem, Celoruský ústřední výkonný výbor RSFR proto 13. června 1921 rozhodl, že z Novonikolajevska se stane dělnické administrativně-politické centrum. Na úkor části Tomské a Omské gubernie vznikla nová Novonikolajevská gubernie. Do jejího hlavního města se přesunul Sibrevkom, z Omska byly přestěhovány orgány Ruské komunistické strany, včetně redakce novin Sovětská Sibiř. Význam Novonikolajevska ještě vzrostl v roce 1925, kdy se stalo hlavním městem nově zřízeného Sibiřského kraje, který zahrnoval bývalou Tomskou, Omskou, Novonikolajevskou, Altajskou a Jenisejskou gubernii a také Ojrotskou autonomní oblast.
V prosinci 1925 probíhal 1. sjezd sovětů Sibiře, kde byla řešena otázka přejmenování města, nesoucího jméno svrženého cara. Již 10. 12. 1925 informovaly noviny Sovětská Sibiř o přejmenování Novonikolajevska na Novosibirsk, ačkoliv celá věc ještě nebyla oficiálně zcela schválena. Název města otiskli i s pravopisnou chybou, kterou rolničtí delegáti na sjezdu učinili – správně by se podle tehdejších pravidel měl název Novosibirsk zapisovat se spojovníkem (Ново-Сибирск). Celoruský ústřední výkonný výbor sice již v únoru následujícího roku tuto chybu opravil a příslušný zákon z března uváděl Novosibirsk se spojovníkem, původní chybná verze se však již stačila uchytit a název se spojovníkem se tak prakticky nikdy nepoužíval.
Budování velkoměsta náhled|300x300pixelů|Konstruktivistický dům ze 30. let Velmi záhy po přejmenování nastal doslova raketový rozvoj města, které proto na konci 20. let Anatolij Lunačarskij označil za sibiřské Chicago. Roku 1930 bylo rozšířeno i na levý břeh Obu, v témže roce se také stalo centrem nově zřízeného Západosibiřského kraje. V této době zde vznikala řada vynikajících konstruktivistických staveb (např. budova Státní banky z roku 1930). Mnohé z nich však byly po roce 1932 přestavěny či přeprojektovány ve stylu socialistického realismu. To je případ i Paláce vědy a kultury, jednoho ze symbolů města, které vznikalo v letech 1931–1941 (dnes Novosibirské státní akademické divadlo opery a baletu). Zatímco teprve v polovině 20. let se počet obyvatel přehoupl přes hranici 100 tisíc, již na konci 30. let zde žilo přes 400 tisíc obyvatel.
Od roku 1937 byl Západosibiřský kraj rozdělen na Novosibirskou oblast a Altajský kraj (z nichž se ještě později vydělila Kemerovská oblast a Tomská oblast).
V roce 1936 zde byl otevřen Letecký závod č. 153 (později Novosibirský letecký závod V. P. Čkalova), který se specializoval na výrobu jednoho z nejmodernějších stíhacích letounů své doby, Polikarpova I-16. Během 2. světové války se tato továrna, situovaná bezpečně hluboko v týlu, stala jedním z hlavních dodavatelů letecké techniky Rudé armádě. Roku 1944 vyprodukoval závod každý den až 33 stíhaček Jakovlev Jak-3, Jak-7 a Jak-9, ačkoliv zde pracovaly především 12–14leté děti z nedalekých vesnic, které za 700 g chleba na den dovedly zajistit dodávky jednoho leteckého pluku denně. Novosibirské děti v letech 1941–1945 dodaly na frontu 550 pluků bojových letadel, čímž významně přispěly k porážce Třetí říše.
Evakuace obyvatel a průmyslové výroby z evropské části Ruska během 2. světové války byla dalším mocným impulzem k rozvoji města. Během 40. a 50. let se počet obyvatel zvýšil o asi 400 tisíc a Novosibirsk se mílovými kroky blížil k hranici milionu obyvatel, které dosáhl v roce 1962. Tempo růstu města neochabovalo, proto se roku 1972 začalo s projektováním novosibirského metra. To bylo slavnostně otevřeno v roce 1986, čímž se stalo 1. metrem v asijské části současného Ruska a 4. metrem v Rusku vůbec.
Aby bylo rodící se velkoměsto zabezpečeno elektrickou energií, byla na Obu vybudována gigantická Novosibirská přehrada s elektrárnou o výkonu 400 megawattů. V 50. létech zde bylo také postaveno Centrum pro vědecký výzkum a jižně od centra komplex pro vzdělávací a vědecký výzkum Akademgorodok. Od roku 1948 zde funguje závod na zpracování uranu, produkující v posledních desetiletích především palivo pro jaderné elektrárny. V 50. letech byl založen Akademgorodok, vědecká a studentská čtvrť, sídlo mnoha vědeckých institucí a Novosibirské státní univerzity.
Současný Novosibirsk náhled|260x260pixelů| Novosibirský vědecko-technologický park Po rozpadu SSSR v roce 1991 nastala v Novosibirsku, stejně jako v celé zemi, hluboká hospodářská krize. Mezi léty 1991–1998 se průmyslová výroba snížila na méně než třetinu, přičemž pokles nejvíce zasáhl sofistikované technologické obory jako radioelektroniku, mikroelektroniku, výrobu přístrojů a letecký průmysl. Počet obyvatel po desetiletích strmého růstu poprvé klesl. Zároveň však proběhla transformace na tržní hospodářství, vznikla celá řada malých firem a větší roli začaly hrát služby.
Situace se stabilizovala až po roce 2000. Město začalo opět prosperovat a v roce 2002 se stalo 3. největším městem v Rusku po Moskvě a Petrohradu, o 10 let později překročilo hranici 1,5 milionu obyvatel. Roku 2013 byl v Akademgorodku dostavěn vědecko-technologický park, zaměřený na rozvoj inovativních technologií v oblasti výroby přístrojů, informačních technologií, biotechnologií a biomedicíny, nanotechnologií a nových materiálů.
Městské symboly Znak Současný znak Novosibirsku vznikl roku 2004 drobnými úpravami znaku z roku 1993. Je tvořen zeleno-stříbrným heraldickým štítem, rozděleným šikmou modrou linkou, představující řeku Ob. Zleva doprava se táhne stříbrno-zelená tenká linka, znamenající Transsibiřskou magistrálu. Zlatý půlkruh přes řeku symbolizuje železniční most přes Ob, díky kterému město vzniklo.
Nad štítem se nachází hradební koruna s pěti zuby. Štítonoši jsou zde černí soboli s červenými jazyky, stříbrnými nosy, očima a spáry. Podnoží je tvořeno stužkou se stejným motivem jako na štítu, uprostřed doplněno červeným lukem se dvěma zkříženými šípy.
Soboli a luk s šípy jsou převzaty z historického znaku Sibiřské gubernie.
Vlajka Vlajka Novosibirsku byla přijata v roce 1993. Je tvořena listem o poměru stran 2:3 diagonálně rozděleným modrým vlnitým břevnem s tenkými bílými okraji na dvě pole – zelené (horní část) a bílé (dolní část).Zpravodaj Vexilologie č. 147 (XII/2007)
Modrý vlnitý pruh symbolizuje řeku Ob. Zelené pole symbolizuje zdraví a přírodní bohatství Sibiře, bílé pole čistotu s sibiřské sněhy.
Geografie Novosibirsk je situován v jihovýchodní části Západosibiřské roviny, na obou březích Obu. Leží na 55. rovnoběžce, čili přibližně na stejné úrovni s Omskem, Moskvou, Kodaní či Glasgow.