Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD-PIT) bylo komunistickými úřady iniciované a podporované sdružení katolických duchovních kolaborujících s komunistickým režimem v Československu (1971–1989). Bylo pokračovatelem Mírového hnutí katolického duchovenstva (1951–1968) a jméno přijalo po slavné encyklice papeže Jana XXIII.

Účelem sdružení bylo stejně jako u jeho předchůdce podrývání autority církevní hierarchie, podpora komunistických orgánů v tažení proti nim a prezentace postojů vyhovujících režimu, předkládaných „ve jménu katolické církve“. Obecně sestávalo z malé aktivní kolaborantské skupiny, která obsadila jeho vedení, a širší pasivní členské základny, jejíž členové byli většinou ke vstupu donuceni nátlakem a vydíráním ze strany Státní bezpečnosti a Státního úřadu pro věci církevní.

Sdružení od začátku naráželo na odpor církevních orgánů. Z hlediska církve nemělo žádné oficiální postavení a právo reprezentovat její názory a vzhledem k jeho charakteru a účelu bylo členství v něm z hlediska kanonického práva značně problematické. Státní vměšování do církevních záležitostí ovšem znemožňovalo církvi proti sdružení zasáhnout, z rozhodnutí státu SKD-PIT navíc ovládalo jediný povolený katolický tisk, který se čím dál více odchyloval od pozic oficiálních církevních představitelů.

Církev sebrala síly k tvrdému vystoupení proti sdružení na počátku 80. let, kdy vyšel dokument Quidam episcopi (8. března 1982), který zakazoval kněžím členství v politických organizacích. Kardinál Tomášek s některými dalšími ordináři v reakci na to explicitně zakázal kněžím členství ve sdružení, což vyvolalo tvrdý střet mezi ním a komunistickými úřady. Boj se přenesl i do dalších oblastí a zašlo to tak daleko, že kardinál Tomášek nakonec odebral Katolickým novinám, ovládaným tímto sdružením, církevní schválení.

Navzdory masivní podpoře ze strany komunistického státu hnutí v 80. letech skomíralo a zaniklo bezprostředně poté, co se režim umožňující jeho existenci zhroutil.

Předchůdci SKD-PIT se hlásilo ke státní „Katolické akci“, jejíž vznik iniciovala v létě 1949 KSČ a skupina „vlasteneckých kněží“. Tato organizace navenek předstírající, že je regulérní Katolickou akcí, byla církví označena za rozkolnickou, nejprve proti ní ostře vystoupili českoslovenští biskupové a poté Svatý stolec exkomunikoval všechny její členy. Nakonec se od ní distancovali i vlastenečtí kněží a organizace zanikla v roce 1950, aniž by někdy začala pořádně fungovat.Sdružení katolických duchovních Pacem in terris – magisterská práce Tomáše Benedikta Zbranka, str. 9

Po neúspěchu „Katolické akce“ KSČ opustila myšlenku na využití aktivních křesťanských laiků a zaměřila se na kněze. Výsledkem její činnosti bylo Mírové hnutí katolického duchovenstva, které nemělo jasně definovanou členskou základnu (dle některých výkladů byl jeho členem automaticky každý kněz). To fakticky zaniklo v roce 1968, kdy bylo řadovými členy smeteno Plojharovo vedení a hnutí se transformovalo v Dílo koncilové obnovy.Sdružení katolických duchovních Pacem in terris – magisterská práce Tomáše Benedikta Zbranka, str. 9–12

Vznik Vyvrcholením tzv. normalizace náboženského života v ČSSR mělo být obnovení prorežimního hnutí katolických duchovních, v kterém chtěla komunistická vládní moc opětovně najít svého spojence v rámci katolické církve. Jeho první neoficiální přípravné skupiny začaly vznikat již v roce 1969, ÚV KSČ rozhodl o podpoře vzniku nové mírové organizace katolického duchovenstva v květnu 1970. Dne 12. května byla na ministerstvu kultury v Praze poprvé přijata skupina tzv. vlasteneckých kněží za účelem jednání o dalších krocích nového projektu.Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 131–132)

Nové hnutí si vybralo svůj název podle encykliky papeže Jana XXIII., se kterou však v skutečnosti nemělo nic společné. Činnost následně začal přípravný výbor, na čele kterého stál košický kapitulní vikář Štefan Onderko,Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 132) výraznou roli při tvorbě ideologie sdružení hráli František Hochmann v Česku a Štefan Záreczky na Slovensku.Sdružení katolických duchovních Pacem in terris – magisterská práce Tomáše Benedikta Zbranka, str. 18 Prostor pro realizaci zde obecně našly osoby kompromitované kolaborací s komunistickým režimem, které měly do nového sdružení přinést svoje mnohaleté zkušenosti. Rozhodující postavení ovšem nezískali dřívější lídři „vlasteneckých kněží“, ale jejich nástupci z mladší generace, jejíž slabinou byla ovšem absence jakékoliv autority.Václav Vaško k tomu napsal: „Handicapem Hochmannovým, jeho spolupracovníků a nástupců bylo, že na rozdíl od dřívější garnitury silných mužů, těšících se koncentráčnické slávě a určité, byť problematické, autoritě, neměli za sebou, kromě státní moci, nikoho. Byli bezvýznamní, trapní svými neuskutečnitelnými ambicemi, svými nezkrotnými touhami po funkcích, proboštských a biskupských mitrách.“, citováno in Sdružení katolických duchovních Pacem in terris – magisterská práce Tomáše Benedikta Zbranka, str. 18

V srpnu 1971 potom následovaly krajské ustanovující konference, na kterých byli zvoleni delegáti na celostátní konferenci. Ustanovující schůze se konala 31. srpna 1971 současně v Praze a Bratislavě (sdružení mělo federální uspořádání a dělilo se na českou a slovenskou část), což byl den, kdy vstoupilo v platnost povolení činnosti ze strany státu. V Praze se sešlo 270 duchovních, předsedou české části sdružení byl zvolen olomoucký kapitulní vikář Josef Vrana. Na Slovensku se setkalo asi 200 duchovních, mezi které zavítal i ministr kultury Miroslav Válek a ředitel sekretariátu pro věci církevní Karol Homola. Přítomní následně zvolili předsednictvo Pacem in terris na Slovensku. Předsedou se stal Mons. prof. ThDr. Mikuláš Višňovský, probošt a děkan Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Bratislavě, a prvým místopředsedou ThDr. Jozef Vrablec. V řečnických příspěvcích potom zazněly mimo jiné projevy věrnosti Sovětskému svazu a ostatním socialistickým zemím, které měly být zárukou míru ve světě.

K volbě federálního předsednictva a ústředního výboru Pacem in terris došlo na schůzi 17. listopadu 1971 v Praze, které se zúčastnilo asi 400 duchovních. Předsedou federálního sdružení se stal doc. ThDr. Václav Medek z Bohoslovecké fakulty a místopředsedou předseda slovenské části, prof. ThDr. Mikuláš Višňovský. Ze slovenské strany byli do federálního předsednictva zvoleni: Mikuláš Višňovský, Zoltán Belák, Štefan Onderko, Alexander Horák, Jozef Dovala, Elemír Filo a Štefan Bitter. Souhlas komunistické vlády s činností sdružení přítomným tlumočil místopředseda federální vlády Dr. Matej Lúčan.

Z hlediska kanonického práva se sdružení odvolávalo na dekret Druhého vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis, který podporoval kněžská sdružení, která ovšem musí mít stanovy schválené příslušnou církevní autoritou, což SKD-PIT nikdy nemělo.Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 134) O nové sdružení nebyl v řadách duchovních zájem, ale časem do něj začali vstupovat, většinou v důsledku nátlaku a zastrašování ze strany Státní bezpečnosti a Státního úřadu pro věci církevní. Takto získaní členové ovšem většinou nevyvíjeli žádnou aktivitu, krom vynucené účasti na občasných schůzích. Aktivní byla jen menší skupinka kolaborantů, která ovládala jeho vedení a působila jako poboční agentura StB. V době svého maximálního rozmachu čítala asi 90 osob.Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 144)

Členská základna Na rozdíl od tzv. Katolické akce a stejně jako u Mírového hnutí katolického duchovenstva byli členy sdružení katoličtí kněží, ovšem na rozdíl od Mírového hnutí nebylo členství ve Sdružení automatické: bylo nutné do něj vstoupit.

Na počátku se podařilo přimět ke vstupu do sdružení asi 1/3 českých a 1/4 slovenských kněží. Pokud jde o jeho členskou základnu, vrchol představoval rok 1973, kdy bylo v českých zemích členy 726 (37 %) a na Slovensku 350 katolických duchovních, k prudkému propadu došlo v roce 1982, kdy sdružení zakázal jak Svatý stolec, tak kardinál Tomášek.

Někteří kněží z hnutí vystoupili, což mnohým přineslo ztrátu státního souhlasu a další problémy, další sice zůstali, ale omezili svoji činnost na absolutní minimum a stali se absolutně pasivními členy. Bohoslovci a mladí kněží zcela přestali do sdružení vstupovat. Velké problémy a rizika čekaly při opuštění sdružení především ty kněze, kteří patřili původně k aktivním členům SKD-PIT a spolupracovali s StB a rozhodli se tuto cestu opustit. Zbranek uvádí v této souvislosti kněze Jaroslava Rusnáka a Štefana Poláka, u nichž se předpokládá, že je z tohoto důvodu StB zavraždila.Štefan Polák byl zavražděn na své faře, kterou StB dlouhodobě sledovala, vrah nikdy nebyl dopaden. Jaroslav Rusnák záhadně zemřel, podle oficiálních výsledků vyšetřování StB na následky udušení, když se ucpal komín.; viz Tomáš Benedikt Zbranek: Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Brno 2007 (str. 33 a 47)

V roce 1986 bylo členy 29,2 % duchovních,Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 143) v roce 1989 (ještě před sametovou revolucí) mluvil kardinál Tomášek o sdružení jako již v podstatě neexistujícím a Ján Korec odhadoval počet jeho aktivních členů na ne více než jedenáct.Byť v tomto případě mohlo jít spíše o poetickou licenci, než o reálný odhad: Korec se nepokoušel o žádný sofistikovaný odhad, ale v rozhovoru poukázal na známý starý článek, který mluvil o jedenácti kněžských zrádcích, kteří začali tažení proti svým biskupům a církvi na přelomu 40. a 50. letech, k čemuž dodal, že dnes jich není více, než bylo tehdy. viz Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 144)

Činnost

Hlavním cílem Sdružení Pacem in Terris byla politická činnost. Mělo podporovat politické kroky KSČ a politickými prohlášeními dokládat podporu režimu ze strany české katolické církve (která ovšem reálně ve významné míře neexistovala) a schvalovat jeho církevní politiku, což mělo být dokladem toho, že v Československu neexistuje náboženský útlak. Poslední důležitou složkou činnosti bylo ovlivňování církevního života a nálad mezi věřícími ve prospěch režimu a jeho cílů; k tomu mělo sdružení napomoct to, že mu stát předal pod kontrolu Českou katolickou charitu a veškerou produkci státem povoleného katolického tisku a katolické literatury.

Z hlediska církve bylo jedinou záslužnou a smysluplnou činností Sdružení právě vydávání katolické literatury, kde se mezi řadou spisů pochybné úrovně objevilo několik kvalitních věcí, např. série děl apoštolských a církevních otců.Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 135)

náhled|Javier Peréz de Cuéllar, 5. generální tajemník OSN, který pobouřil československé katolíky, když SKD-PIT udělil čestný titul posel míru