Atentát na Františka Ferdinanda d’Este, arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu, byl spáchán 28. června 1914 v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Během jízdy ulicemi města byli arcivévoda František Ferdinand a jeho choť Žofie Chotková napadeni skupinou šesti atentátníků, jejichž vůdcem byl Danilo Ilić. Nejprve atentátníci podnikli nezdařený bombový útok a později na jiném místě oba manžele zastřelil Srb Gavrilo Princip, příslušník organizace Mladá Bosna
Na vrcholu spiknutí stáli velitel srbské vojenské rozvědky Dragutin Dimitrijević, jeho pravá ruka, major Vojislav Tankosić, a špion Rade Malobabić. Major Tankosić měl na starosti výcvik a ozbrojení atentátníků a umožnil jim přístup do sítě agentů a konspiračních bytů, kterou byly na území Rakousko-Uherska pašovány zbraně.
Atentátníci, klíčoví členové sítě agentů a srbští vojenští činitelé zodpovědní za organizaci atentátu byli posléze uvězněni, souzeni a potrestáni. Pachatelé uvěznění na území Bosny byli souzeni v Sarajevu v říjnu 1914, ostatní aktéři byli souzeni v letech 1916 a 1917 před pololegálním soudem ve Francouzi okupované řecké Soluni.
Atentát v Sarajevu, jenž byl spáchán na následníka rakousko-uherského trůnu, vyvolal mezinárodní krizi známou jako červencová krize a byl záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem a je považován za jednu z příčin první světové války.
Pozadí atentátu
Podle Berlínské smlouvy z roku 1878 získalo Rakousko-Uhersko mandát obsadit a spravovat Bosnu a Hercegovinu, jež byly dosud provinciemi Osmanské říše, přičemž Osmanská říše si zachovala formální svrchovanost. Vídeň se touto smlouvou zavázala zajistit v Bosně a Hercegovině mír a pořádek. Podle této smlouvy bylo Srbsko uznáno velmocemi nezávislým a svrchovaným státem. Srbsko ve svých hranicích od začátku zahrnovalo pouze část etnické srbské populace. náhled|vlevo|Politická mapa Evropy v 1. světové válce V roce 1903 napadli srbští důstojníci pod vedením Dragutina Dimitrijeviće srbský královský palác. Po prudkém boji útočníci zajali generála Lazara Petroviće, velitele palácové stráže, a donutili ho prozradit místo, ve kterém se král Alexandr a královna Draga skryli. Král byl poté zasažen třiceti střelami a královna osmnácti. MacKenzie o tom píše: „Královští vojáci byli poté svlečeni do naha a brutálně zmasakrováni.“MacKenzie, str. 22 Spiklenci poté dosadili na trůn Petra I. z dynastie Karađorđevićů.
Nová dynastie byla více nacionalistická, bližší Rusku než Rakousko-Uhersku. Následující desetiletí se rozhořely spory mezi Srbskem a jeho sousedy a Srbsko začalo budovat svůj vliv a snažilo se znovu získat svou říši ze 14. století. Tyto spory zahrnovaly i konflikt s Rakouskem-Uherskem v roce 1906.
Během Bosenské krize v roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, která byla dosud protektorátem. Proti této anexi Srbsko razantně protestovalo. K Srbsku se přidalo také carské Rusko a Osmanská říše. Srbsko mobilizovalo, čímž se situace vyostřila téměř až k válce. S anexí Bosny a Hercegoviny bylo nakonec Srbsko nuceno souhlasit poté, když carské Rusko zjistilo, že by pro případný konflikt nezískalo podporu západoevropských mocností. Během balkánských válek mezi lety 1912 a 1913 Srbsko vojensky dobylo Makedonii a Kosovo, čímž obsadilo dřívější provincie Osmanské říše a Bulharska.
Německo došlo na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo.Fischer, (1967, str. 58–60) Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálnědemokratická strana vystupovala proti případné válce. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením své země k Rakousko-Uhersku a jejich odboj byl podporován Srbskem. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d’Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.
Důležité v tomto kontextu je zdůraznit, že v této době byly hrůzy války často romantizovány.
Příprava atentátu
Plán akce náhled|Atentátník Gavrilo Princip V roce 1914 přišel Danilo Ilić na oddělení zvláštní služby pro odposlechy v Užici, aby si promluvil s velícím důstojníkem, srbským kapitánem (později plukovníkem) Cvjetko A. Popovićem. Ten poslal Iliće do Bělehradu, aby záležitost projednal s náčelníkem srbské vojenské rozvědky, plukovníkem Dragutinem Dimitrijevićem, přezdívaným Apis.Albertini, (1953, str. 27–28 a 79)
O tom, co se konalo mezi Ilićem a Apisem, nejsou žádné zprávy, ale brzy po jejich setkání Apisův první major Vojislav Tankosić svolal srbské separatistické setkání ve francouzském Toulouse.Albertini, (1953, str. 76–77) Setkání mezi separatisty v Toulouse se zúčastnil Mehmed Mehmedbašić. Během tohoto lednového setkání v roce 1914 bylo projednáno několik potenciálních cílů atentátu včetně Františka Ferdinanda. Účastníci se však rozhodli vyslat Mehmeda Mehmedbašiće do Sarajeva s cílem zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny Oskara Potioreka.
Na cestě z Francie do Bosny a Hercegoviny policie prohledala vlak kterým cestoval, když pátrala po zloději. Mehmedbašić si myslel, že policie jde po něm, a tak vyhodil svoje zbraně (dýku a lahvičku s jedem) z okna vlaku.
Cíl: František Ferdinand d’Este Mehmedbašić potřeboval nahradit zbraně, o které přišel během policejní prohlídky vlaku. To opozdilo jeho útok na Oskara Potiorka, a než byl připraven jednat, Danilo Ilić ho zavolal do Mostaru.Dedijer, str. 283 Dne 26. března 1914 Danilo Ilić informoval Mehmedbašiće, že Bělehrad odmítl misi zabít guvernéra a plán je nyní zavraždit arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a Mehmedbašić má vyčkat na instrukce k nové operaci.Albertini, (1953, str. 78–79) Podle výpovědí Iliće, Čubriloviće a Popoviće před sarajevským soudem zrekrutoval krátce po Velikonocích Ilić pro tento účel srbské mladíky Vaso Čubriloviće a Cvjetko Popoviće.Owings, str. 117–118, 129–131, 140, 142 Gavrilo Princip, Trifun Grabež a Nedeljko Čabrinović, rakousko-uherští bosenští Srbové žijící v Bělehradě, před sarajevským tribunálem vypověděli, že toho času byli všichni již nedočkavostí bez sebe provést atentát. Kontaktovali tedy bývalého guerillového vojáka (partyzána) Milana Ciganoviće, o kterém bylo známo, že má dobrý přístup ke zbraním. Jeho prostřednictvím kontaktovali majora Tankosiće, který jim udělil souhlas k přepravě zbraní do Sarajeva a jejich účasti na atentátu.
Svolení jim bylo uděleno poměrně rychle, dodávka zbraní se však zpozdila více než o měsíc. Ciganović měl však později v úmyslu celou akci odříct a během jednoho setkání řekl Grabežovi: „Nebudeme dělat nic, starý císař je nemocný a jeho dědic do Bosny asi nepojede.“Albertini (1953, str. 56) Když se však zdravotní stav Františka Josefa zlepšil, byla operace opět spuštěna.
Zbytek zbraní byl dodán 26. května.Owings, str. 59 Tři atentátníci z Bělehradu před soudem vypověděli, že major Tankosić prostřednictvím Ciganoviće kromě šesti granátů, čtyř poloautomatických pistolí Browning a střeliva poskytl i finanční prostředky na chod akce, kyanidové ampule,Owings, str. 41, 46 výcvik,Owings, str. 93–94" speciální mapy s vyznačeným umístěním četnických stanic,Owings, str. 109–110 kontakty na podzemní kanál, kterým se na území Rakousko-Uherska pašovaly zbraně,Owings str. 106 a speciální průkaz pro přístup k tomuto kanálu.Owings, str. 40 a 59 Major Tankosić později novinářům a historikovi Magrinimu prozradil, že Principovi, Grabežovi a Čabrinovićovi skutečně poskytl pistole a výbušniny a že také stál za myšlenkou mít u sebe kyanidové ampule.Magrini, str. 94–95
Pašování zbraní náhled|vlevo|Cesta atentátníků z Bělehradu do Sarajeva Gavrilo Princip, Grabež a Čabrinović odcestovali 28. května z Bělehradu a jeli podél Sávy do Šabacu, kde kapitánu Popovićovi předali průkaz srbské pohraniční stráže. Popović jim obratem předal dopis pro srbského kapitána Prvanoviće a vyplnil tiskopis se jmény tří celních úředníků, které měli kontaktovat za účelem obdržení výrazně zlevněných vlakových jízdenek do příhraničního městečka Loznica.Owings str 36–38Dedijer str. 296
Gavrilo Princip, Grabež a Čabrinović přijeli do Loznice 29. května. Kapitán Prvanović vyzval tři své podřízené, aby naplánovali co možná nejbezpečnější plán přechodu státní hranice. Zatímco čekali na zmíněné tři úředníky, došlo mezi Principem, Grabežem a Čabrinovičem k opakovaným hádkám kvůli Čabrinovičově časté nedbalosti ohledně bezpečnosti akce. Čabrinović nakonec předal Principovi a Grabežovi zbraně, které měl u sebe, a byl Principem vyzván, aby sám odjel do Zvorniku, kde měl oficiálně překročit státní hranici s Bosnou a Hercegovinou (Rakouskem-Uherskem) za použití Grabežova cestovního dokladu. K Principovi a Grabežovi se měl Čabrinović opět přidat ve městě Tuzla.Dedijer, str. 296–297
náhled|Cesta zbraní z Bělehradu do Sarajeva Dne 30. května v ranních hodinách dorazili Prvanovićovi podřízení. Seržant Budivoj Grbić souhlasil s převedením ozbrojených Principa a Grabeže přes státní hranici. Dne 31. května se přebrodili na Ostrov Isaković, malý ostrov nacházející se uprostřed hraniční řeky Drina. Grbić předal ozbrojené atentátníky agentům srbské Národné Odbrany, aby je převedli do Bosny, na rakousko-uherské území. Na území Bosny dorazili 1. června.Dedijer, str. 298 Grabež s Principem byli i se zbraněmi předáváni od agenta k agentovi až do té doby, než dorazili do Tuzly, kde své zbraně předali členovi Národné Odbrany Miško Jovanovićovi. Zde se opět připojili k Čabrinovićovi.Owings, str. 61–64
Agenti Narodné Odbrany informovali o svých aktivitách prezidenta hnutí Boža Jankoviće, který zprávy obratem posílal tajemníkovi srbského ministerského předsedy, Nikolu Pašićovi.Dedijer, str 388-89 Jedna ze zpráv uvádí jméno nového spiklence ze srbských vojenských kruhů, majora Kostu Todoroviće. Pašićovy ručně psané poznámky z porad zahrnovaly též přezdívku jednoho z atentátníků („Trifko“ Grabež) a také jméno majora Tankosiće.Dedijer, str. 503 Rakušané se těchto zápisků a dalších souvisejících dokumentů později zmocnili.Dedijer, str. 390 a 505
Z Tuzly pokračovali Grabež a Čabrinović do domů svých rodičů, aby si zde odpočinuli do té doby, než dorazí arcivévoda Ferdinand na plánovanou návštěvu. Princip se ubytoval v domě Ilićovy matky v Sarajevu a později se zde spolu setkali. Dne 14. června se Ilić vydal do Tuzly, odkud měl zbraně převést do Sarajeva. Miško Jovanović zbraně schoval ve velké bedně od cukru a 15. června poté oba separátně odjeli vlakem do Doboj, kde Jovanović předal bednu Ilićovi.Owings str. 185–186 Později toho dne se Ilić vrátil vlakem do Sarajeva a schoval zbraně v kufru pod pohovkou v domě své matky.Owings, str. 118–119
Předvečer útoků Ilić začal 27. června postupně rozdávat zbraně mezi jednotlivé atentátníky. Ilić se až do 27. června snažil držet jména aktérů z Bělehradu v tajnosti před těmi, kdo byli rekrutováni v Sarajevu. Ten večer řekl Mehmedbašić Albertinimu: „Navečer útoků mě Ilić v kavárně Sarajevo představil Principovi se slovy „tohle je Mehmedbašić, který jde zítra do toho s námi.“Albertini (1953, str. 49)
Atentát Poznámka: Přesný průběh událostí zůstává nejasný, vzhledem k rozporuplným podáním svědků.
Kolona vozů