Říšská rada (německy Reichsrat) byla nejvyšší zákonodárný sbor Rakouského císařství, fungující od roku 1861 do roku 1918 (po přijetí rakousko-uherského vyrovnání roku 1867 šlo o zákonodárný sbor předlitavské části Rakouska-Uherska). Sídlila ve Vídni.

Její vznik stanovila únorová ústava roku 1861. Do přijetí dubnové ústavy v roce 1873 byla volena nepřímo, zemskými sněmy, následně došlo k zavedení přímých voleb. Šlo o dvoukomorový parlament, sestávající z volené Poslanecké sněmovny a nevolené Panské sněmovny. Volební systém do Poslanecké sněmovny byl zpočátku kuriový, s volebním cenzem, později bylo sérií reforem volební právo rozšiřováno a roku 1907 došlo k zavedení všeobecného a rovného volebního práva pro muže. V 60. a 70. letech 19. století v Říšské radě dominovala německá liberální centralistická Ústavní strana, později složení Poslanecké sněmovny Říšské rady rostoucí měrou odráželo fragmentovaný národnostní, třídní a ideologický charakter obyvatelstva.

Historie do roku 1860 Říšský sněm 1848–1849 První celostátní zákonodárný sbor Rakouského císařství vznikl během revolučního roku 1848, kdy tzv. dubnová ústava z 25. dubna 1848 (také Pillersdorfova ústava) stanovila vznik ústavodárného Říšského sněmu, jehož poslanci byli zvoleni ve volbách v červnu 1848.

Mělo jít o celostátní jednokomorový zákonodárný orgán s císařským právem veta. 22. června 1848 zahájili zvolení poslanci zasedání ve Vídni, které pak od listopadu 1848 pokračovalo po přesunu z hlavního města jako tzv. Kroměřížský sněm. Ten ovšem císař 7. března 1849 rozpustil s odůvodněním, že na něm chybějí uherští delegáti, a vydal tzv. březnovou či oktrojovanou ústavu. Ta předpokládala dvoukomorový Říšský sněm, byla však roku 1851 tzv. silvestrovskými patenty zrušena. Do roku 1859 pak císař vládl jako absolutní monarcha bez parlamentní kontroly.

Rozmnožená Říšská rada Roku 1859 musel ministerský předseda Alexander Bach pro neúspěchy abdikovat a neoabsolutistický systém začal procházet reformami. 5. března 1860 byla svolána Rozmnožená Říšská rada coby poradní (nikoliv zákonodárný) orgán panovníka. Zasedala od května do září 1860. Měla 60 členů. 17. července získala i jisté rozhodovací kompetence. Koncem září navrhla změny v politickém systému, spočívající v návratu k historickým individualitám, zejména k autonomii jednotlivých korunních zemí.

Vznik Říšské rady roku 1861 náhled|vlevo|Provizorní budova Poslanecké sněmovny roku 1861 Říjnový diplom z roku 1860 vydaný císařem předpokládal obnovení ústavního systému vlády, zřízení celostátního parlamentu a rozsáhlou zemskou autonomii. Roku 1861 pak vydal císař tzv. únorovou ústavu. Ta zřídila dvoukomorovou Říšskou radu. Tak se Rakousko stalo konstituční monarchií.

Říšská rada se skládala ze dvou komor: Poslanecká sněmovna Říšské rady, dolní komora, volená, do roku 1873 nepřímo, pak v přímých volbách, Panská sněmovna, horní komora, nevolená, zčásti obsazovaná doživotně jmenováním od panovníka.

Složení a pravomoci Poslanecké sněmovny Říšské rady Poslanecká sněmovna Říšské rady byla podle únorové ústavy z roku 1861 koncipována jako širší a užší. Širší Říšská rada (343 členů) měla reprezentovat všechny korunní země monarchie, užší Říšská rada (203 členů) neměla zahrnovat poslance za Lombardsko-benátské království a za Země Koruny svatoštěpánské.

Poslanci byli voleni zemskými sněmy podle přesně stanovených početních poměrů:

+ Rozdělení mandátů na Říšské radě podle korunních zemí dle ústavy z roku 1861 ZeměUherskoČechyLomb.-Benát.Dalmác.Chorv.-Slav.HaličDol. Rak.Hor. Rak.SalcburskoŠtýr.Korut.Kraň.BukovinaSedmihrad.MoravaSlezskoTyrol. a Vor.Terst, Istr., Goricecelkem Mandátů8554205938181031356526226126343

Širší Říšská rada se měla zabývat otázkami společnými pro celou monarchii. Fakticky se ovšem parlament nikdy v tomto širokém plénu nesešel. Z 343 poslanců se jich dostavilo jen 200. Benátsko ani Uherské země do Říšské rady své zástupce nevyslaly (s výjimkou několika poslanců za Sedmihradsko). Reálně se tak sešla jen užší Říšská rada.

V mimořádných případech panovník měl možnost nařídit i přímé volby do Říšské rady. Panovník rovněž jmenoval předsedu Poslanecké sněmovny (i Panské sněmovny). Další parlamentní funkcionáře si volila sama Říšská rada. Ústava stanovila, že Říšská rada bude panovníkem svolávána každý rok.

Co se týče zákonodárného procesu, měla legislativní návrhy předkládat vláda, ale Říšská rada měla jisté možnosti zákonodárné iniciativy. Zákony musely být schváleny oběma komorami a potvrzeny císařem. V nutných případech mohla ovšem zákonné normy vydávat i exekutivní moc, pouze s povinností je zpětně zdůvodnit v parlamentu (tedy nikoliv s povinnosti je zpětně schvalovat Říšskou radou). Běžné zákony se schvalovaly prostou nadpoloviční většinou, základní zákony většinou dvoutřetinovou. Funkční období sněmovny bylo odvozeno z funkčních období zemských sněmů. Císař mohl rovněž sněmovnu odročit nebo rozpustit. Významnou změnou oproti říjnovému diplomu bylo to, že pravomoci Říšské rady nebyly taxativně stanoveny, nýbrž naopak kompetence zemských sněmů byly explicitně vyjmenovány s tím, že ostatní otázky přísluší Říšské radě. Šlo o značný posun od federativního k unitárnímu pojetí státu.

Složení a pravomoci Panské sněmovny Říšské rady Panská sněmovna neměla podle únorové ústavy z roku 1861 definovaný počet členů. Ústava stanovila, že jejími členy jsou: princové císařského rodu, získávali členství automaticky zástupci předních šlechtických rodů, kterým císař propůjčil dědičné členství příslušníci vysokého duchovenstva (všichni arcibiskupové a biskupové) doživotními členy se mohli stát význační muži, kteří se zasloužili o stát, církev, vědu nebo umění, jmenováni císařem

Další vývoj Říšské rady po roce 1861 Prosincová ústava Období od roku 1861 do roku 1865 bylo provázeno trvajícími spory o státoprávní uspořádání monarchie, zejména postavení Uherska. Roku 1865 proto vydal císař zářijový manifest, kterým pozastavil platnost ústavy a rozpustil Říšskou radu. Status Uherska měl projednat Uherský sněm. Po následující dva roky nemělo Rakouské císařství celostátní zákonodárný sbor.

Po porážce v prusko-rakouské válce roku 1866 a rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 byla přijata tzv. prosincová ústava, která obnovovala v základních obrysech Říšskou radu dle únorové ústavy z roku 1861, ovšem nyní již jen jako parlament Předlitavska (Království a země na říšské radě zastoupené), tedy dosavadní užší Říšská rada, bez Uherska (Benátsko bylo mezitím připojeno k Itálii). Počet poslanců delegovaných jednotlivými předlitavskými zemskými sněmy byl zachován a celkový počet poslanců tak činil 203. Prosincovou ústavu, tedy soubor významných zákonů, projednala Říšská rada během roku 1867. Poprvé se sešla 20. května 1867. Prosincová ústava výslovně Říšské radě přiznávala zákonodárnou moc, zatímco v letech 1861–1865 šlo stále formálně o pouhý poradní sbor panovníka.

Zároveň došlo k posílení role parlamentu. Exekutiva již nemohla vydávat zákonné normy s pouhým dodatečným zdůvodněním, ale musela do několika týdnů takové zákony předložit oběma komorám ke schválení. Předsedy parlamentních komor nově volil sám parlament.

Zavedení přímých voleb roku 1873 náhled|Parlament ve Vídni okolo roku 1900 V roce 1873 došlo k oslabení zemských sněmů a dalšímu posílení centralistického charakteru ústavního systému Předlitavska. V Říšské radě byl (při neúčasti velké části federalistických poslanců včetně těch českých) schválen ústavní Zákon o přímých volbách, někdy nazývaný dubnovou ústavou. Volby do zemských sněmů a do Říšské rady poté již probíhaly odděleně a podle odlišných pravidel. Počet poslanců se v rámci reformy zvýšil na 353. Kromě velkostatkářské kurie, městské kurie a kurie venkovských obcí přibyla i nová samostatná kurie obchodních a živnostenských komor. Poprvé byl tento nový systém uplatněn při volbách do Říšské rady roku 1873.

Další reformy volebního práva Postupně docházelo k dalším reformám volebního práva. Volební reforma 1882, kterou prosadila vláda Eduarda Taaffeho, zachovávala kuriový systém i volební cenzus (omezení volebního práva daňovým odvodem), ale změkčovala kritéria pro přiznání volebního práva. V městské kurii a v kurii venkovských obcí nyní stačil roční daňový odvod 5 zlatých na přímých daních (takzvaní pětizlatkoví voliči). Počet oprávněných voličů vzrostl řádově o několik set tisíc.

Výraznou změnu přinesla Badeniho volební reforma roku 1896. I ta zachovávala kuriální volební systém, ale k dosavadním čtyřem kuriím (velkostatkářská, městská, kurie obchodních a živnostenských komor a kurie venkovských obcí) přibyla kurie pátá, všeobecná. Zatímco volební právo v čtyřech původních kuriích omezoval daňově definovaný volební cenzus, pátá kurie zahrnovala všechny muže starší 24 let. Počet poslanců Říšské rady byl zároveň zvýšen na 425. Poprvé tento se nový systém uplatnil ve volbách do Říšské rady roku 1897.

Všeobecné a rovné volební právo náhled|Ustavující schůze Poslanecké sněmovny po volbách roku 1907

V roce 1906 Říšská rada odsouhlasila pod tlakem velkých demonstrací návrh na komplexní změnu volebního systému, na jehož základě bylo v Předlitavsku zavedeno všeobecné a rovné volební právo pro muže, čímž zanikl systém kurií a omezení daná volebním cenzem. Počet poslanců byl nově stanoven na 516. Přesto distribuce mandátů byla asymetrická ve prospěch regionů s vyšším zastoupením německého obyvatelstva a venkovských oblastí před městy. Na volby do zemských sněmů neměla reforma vliv (například Český zemský sněm nebo Slezský zemský sněm až do zániku monarchie fungovaly podle kuriového zastoupení). Reformu stvrdily volby do Říšské rady v roce 1907. I pak, stejně jako po následných volbách v roce 1911 ale předlitavský parlament zůstal extrémně fragmentovaný. Vlády v něm jen těžko hledaly trvalou většinu.

Říšská rada za první světové války a zánik Rakouska-Uherska Vláda Karla Stürgkha během první světové války po několik let Říšskou radu vůbec nesvolala. Obnovení zasedání parlamentu (první schůze Říšské rady se konala 30. května 1917) na sklonku války vedlo k nové politické polarizaci, do které stále více promlouvaly i odstředivé, autonomistické a separatistické tendence jednotlivých neněmeckých národností.

Panská sněmovna se naposledy sešla 30. října 1918. Poslanecká sněmovna naposledy jednala 12. listopadu 1918, přičemž schůze se tehdy účastnilo již jen málo neněmeckých členů.http://alex.onb.ac.at/spa.htm#XXII

Koncem října 1918 se od Rakouska-Uherska osamostatnily české oblasti Čech a Moravy, dále jihoslovanské regiony (Kraňsko, Dalmácie a jižní Štýrsko). Státoprávní změny probíhaly i v etnicky německém centru monarchie. 21. října 1918 se sešli němečtí poslanci Říšské rady a prohlásili se za Provizorní národní shromáždění Německého Rakouska, které poté fungovalo do února 1919. Říšská rada přestala existovat společně se zánikem Rakouska-Uherska.

Zřejmě posledním žijícím členem Říšské rady byl český poslanec Rudolf Malík ze Žarošic, který zemřel v roce 1969.

Názorové proudy a vývoj stranického spektra v Říšské radě Centralismus versus federalismus Dominantní dělicí linií v Poslanecké sněmovně Říšské radě byl spor dvou vzájemně neslučitelných koncepcí státu: zejména německá část obyvatelstva chtěla silný, liberální a centralistický stát s demokratickým režimem a širokými občanskými svobodami, v ostatních částech populace převládaly snahy o decentralizaci a historicky založenou zemskou nebo národní autonomii. V případě Uherska šlo o rezolutní požadavek obnovy historického uherského státu.