náhled|Dva jedinci Camponotus sericeus z čeledi mravencovití komunikující pomocí feromonů a dotyku Feromon (z řec pherein přenášet a hormōn stimulovat, vzrušit) je přírodní chemická látka, vytvářená organismem (rostlinou, živočichem, houbou) a šířená za účelem komunikace mezi dvěma nebo více příslušníky stejného druhu, nebo mezi druhy navzájem. Feromonem mohou být jednotlivé chemické sloučeniny, nebo směsi několika složek.
Definice pojmu Samotná definice pojmu feromon stále vyvolává kontroverzi. Pokusů o definici je ve vědecké literatuře řada. Některé se shodují, že se musí jednat o komunikaci mezi jedinci stejného druhu. Dle některých je třeba od feromonů odlišovat „podpisové směsi“. Další definice hovoří o splnění požadavku výhodnosti pro oba účastníky.
Jednou z teorií je, že feromony jsou evolučním předchůdcem hormonů. Proti tomu stojí teorie, že feromony jsou organismem upravené molekuly primárně s odlišnou funkcí.
Obecně je feromon účinná látka, která slouží jako chemický signál a je produkována jedním organismem za účelem ovlivnit chování jedinců stejného druhu. Jinými slovy, živočichové užívají feromony k přenosu informací. Téměř všechny feromony, bez ohledu na velikost molekul, jsou detekovány čichem (u savců je hlavním čichovým systémem nebo vomeronazálním systémem a nebo dokonce i obojím). Čichový receptor pro feromony, vomeronasální receptor, má většina obojživelníků, plazů a savců (chybí zejména ptákům a lidoopům). U savců je umístěn především v Jacobsonově orgánu, na spodní části nosní přepážky. Minimum feromonů působí přímo na cílovou tkáň (alohormonální feromony) nebo jsou detekovány neglomerulárními chemoreceptory, jako je chuť.
Feromony, působící mezi různými druhy, se nazývají allelochemikálie. Lze je rozdělit podle nákladů a zisků na odesílatele a příjemce. Allomony jsou výhodné pro odesílatele.
Historie Feromony se staly předmětem zájmu především v 50. a 60. letech 20. století a vznikla celá řada teorií ohledně jejich vzniku. Prvním předchůdcem těchto teorií byl v roce 1932 Albrecht Bethe, který zavedl termín ektohormon tehdy definovaný jako hormon působící vně organismu.GWUŽĎOVÁ, Markéta. Koncept feromonu u člověka. Praha, 2011, s. 11. Bakalářská práce. Vedoucí práce doc. Jan Havlíček, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií. Dostupné také z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/49740/BPTX_2008_2__0_250449_0_70758.pdf?sequence=1&isAllowed=y
Pojem feromon poprvé použil Peter Karlson a Martin Lüscher ve svém článku „Feromony: Nové označení pro skupinu biologicky aktivních látek“ (orig. „Pheromones’: a New Term for a Class of Biologically Active Substances“), který vyšel v časopise Nature dne 3. ledna 1959. Jejich definice hovoří o „látce, která je sekretována do vnějšího prostředí jedním jedincem a přijata druhým, ve kterém vzbuzuje specifickou reakci, například určité chování nebo vývojový proces“. Tato reakce se ovšem u jedinců stejného druhu značně liší a přiřknout specifickou funkci feromonům není možné. Funkce feromonů Feromony mají řadu využití v přírodních i lidsky vyvolaných procesech:
komunikace kvůli rozmnožování: vábení a přivolávání opačného pohlaví, afrodiziakum, anti-afrodiziakum, vyvolávání agrese, rozpoznání vlastního druhu, upozornění na nebezpečí Tento fakt, který se dostal do všeobecného povědomí, bývá využíván při reklamních kampaních deodorantů a kosmetiky. Feromony eukaryot stimulují sexuální interakci řady druhů. prostorová orientace u hmyzu: například mravenci uvolňují feromony, aby navedli další jedince k potravě řízení sociálního uspořádání společenského hmyzu: termitiště, mraveniště, včelstva aj. Například včelí matka společenských druhů včel (většina druhů jsou druhy samotářské) udržuje hierarchii ve společenstvu. k obraně před vlivy prostředí a predátory – některé rostliny i živočichové produkují feromony, které vydají ostatním jedincům signál, že došlo k napadení a je nutná obrana nebo protiútok. Feromony, které slouží k přivolávání dalších jedinců, působí stejně i na opačné pohlaví. Jejich výskyt byl popsán u švábů, blech, brouků, roztočů, včel a dalších. k oklamání kořisti – například pavouk bolasový dokáže syntetizovat pohlavní feromon své kořisti, aby ji nalákal do pasti a chytil ji. k horizontálnímu přenosu genetické informace nazývaným transformace – za účelem získání nových, evolučně výhodných vlastností, jako je například rezistence k antibiotikům. Tento proces byl podrobně popsán například u bakterie Streptococcus pneumoniae (pneumokok), hlavní příčiny komunitní pneumonie a meningitidy u dětí a starších osob a také sepse u osob nakažených HIV. v zemědělství a lesnictví se uměle šířené feromony používají k potlačování „škůdců“ a hmyzu přenášejícího onemocnění. Hlavní výhoda oproti běžným pesticidům spočívá v šetrnosti vůči dalším druhům, protože ovlivňují pouze určitý druh hmyzu. V současné době jsou vyvíjeny i prostředky se směsí feromonů, které fungují na větší množství škůdců. Na stejném principu jsou založeny i pokusy ovlivnit přenašeče Chagasovy nemoci.
náhled|upright|Feromonová lesní past na motýlyObjevila se i teorie, že by se hmyz v daleké budoucnosti mohl dát ovládat pomocí syntetických feromonů, protože na rozdíl od vyšších živočichů, kteří mají vyvinutější instinkt, se hmyz řídí téměř výhradně feromonovými látkami.
Feromony u člověka Význam feromonů u člověka není zcela probádán. Názory vědců se liší i ohledně samotného průkazu existence chemické komunikace pomocí feromonů u člověka, který stále není přijímán všeobecně. Nejdiskutovanější je funkce čtyř steroidních látek: androstenon, androstenol, androstadienon a estratetraenol. Především androstenon se dostal do popředí vědeckých studií. Část studií, které se vlivem těchto molekul na lidské chování zabývají, je kritizována. Někteří vědci označují výsledky za falešně pozitivní, a to zejména proto, že k pokusům byly použity látky v takové koncentraci, jaká se v běžném prostředí nemůže vyskytovat.
Problémem je také absence vědomostí o vomeronasálním orgánu lidí (nebo orgánu přebírajícím jeho funkci), který se podílí na zpracování informace poskytnuté feromony jiných savců.
Všeobecně uznávané důkazy o existenci feromonů u člověka jsou známé. Za nejpravděpodobnější výskyt feromonů je považována sekrece žlázy z dvorce bradavky během kojení, která pomáhá stimulovat sání dítěte. Za zmínku stojí i práce týkající se menstruační synchronie nebo výběru partnera.
Odkazy Reference
Literatura CAMPBELL, Neil A. a REECE, Jane B. Biologie. Přeložila Hana Moravcová et al. 1. vyd. Brno: Computer Press, ©2006. xxxiv, 1332 s. ISBN 80-251-1178-4. GWUŽĎOVÁ, Markéta. Koncept feromonu u člověka. Praha, 2011. 58 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce doc. Jan Havlíček, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií. Dostupné také z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/49740/BPTX_2008_2__0_250449_0_70758.pdf?sequence=1&isAllowed=y [PUNČOCHÁŘOVÁ, Jana a BŘEZINA, Milan.] [Ekologie (1).] [online]. [Praha: Vysoká škola chemicko-technologická, Ústav chemie ochrany prostředí. 18. 2. 2003, naposledy upraveno 3. 5. 2005] [cit. 10. 11. 2023]. 73 s. (K feromonům s. 66–72.) [Provizorní studijní texty.] Dostupné z: https://uchop.vscht.cz/files/uzel/0011054/EKOLOGIE.doc
Externí odkazy Streptococcus pneumoniae neboli pneumokok
Kategorie:Čich Kategorie:Ekologie Kategorie:Dorozumívání