Třetí Československá republika označuje politický systém poválečného období Československa v letech 1945–1948 (následující po první republice, jež skončila Mnichovskou konferencí, a druhé republice, končící vyhlášením slovenské samostatnosti 14. března 1939 a následným zřízením Protektorátu Čechy a Morava). Za datum oficiálního ustavení politického systému lze považovat jmenování vlády Československé republiky v Košicích 4. dubna 1945, někdy též bývá uváděno datum ustavující schůze Prozatímního národního shromáždění, tedy 28. října 1945. Základem celého politického systému řízené demokracie (dobově lidové demokracie) byla organizace Národní fronty Čechů a Slováků, která se otevřeně distancovala od pomnichovského a též od prvorepublikového vývoje. Stejně jako režim druhé republiky i toto období doprovází různé totalitní prvky. Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik předznamenala radikální změnu československé zahraničněpolitické orientace.
Již v červenci 1947 sovětský diktátor Stalin zasáhl vůči československé účasti na Marshallově plánu, negována byla i Benešova koncepce tzv. „mostu“ mezi Východem a Západem, čímž nebyla uskutečněna ani spojenecká smlouva s Francií. Moskva vyjádřila pochybnosti o deklarované parlamentní cestě k socialismu a následně vyzvala KSČ k urychlenému převzetí moci. Komunistům se nakonec v únoru 1948 podařilo nekomunistické strany vyprovokovat k pokusu o změnu dosavadní koaliční vlády Klementa Gottwalda a situaci využili k politickému převratu. Československo se tak stalo součástí sovětské zájmové sféry a posléze i Stalinova mocenského bloku.
Předurčení dalšího vývoje
Stalin usiloval o to, aby po válce vznikla na západní hranici Sovětského svazu "zóna bezpečnosti", pás států pod sovětským vlivem; sem mělo patřit i Československo.Pacner (2012), s. 260. Oprášil též své předválečné plány na ovládnutí celého světa ve jménu socialistické revoluce.Pacner (2012), s. 262. Exilový československý prezident Edvard Beneš byl spolupráci se Sovětským svazem nakloněn.Pacner (2012), s. 258. Západní spojenci ho v době Mnichovské krize zklamali a i v průběhu války se stavěli k otázce poválečného obnovení Československa zdráhavě. Stalin naproti tomu počítal s obnovou Československa v předmnichovských hranicích.Pacner (2012), s. 259. Beneš se tedy v prosinci 1943 vydal do Moskvy.Pacner (2012), s. 261. Věřil, že Stalin udrží na uzdě komunisty a postupně svoji říši demokratizuje.
Dne 12. prosince 1943 uzavřel Beneš v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik, která fakticky předurčila další vývoj. Sovětský svaz měl od této chvíle nejdůležitější vliv na formování československého politického systému a pro obnovující se stát znamenala smlouva radikální změnu československé zahraničně politické orientace. Poslední dokument v příloze „Dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území mezi Vládou Republiky Československé a Svazem Sovětských Socialistických Republik” z 8. května 1944 v článku 1 stanovila, že jakmile sovětská vojska v důsledku válečných operací vstoupí na československé území, připadne zde nejvyšší moc vrchnímu veliteli sovětských vojsk. K oficiálnímu ustanovení nového politického systému došlo 4. dubna 1945, když prezident republiky Edvard Beneš, čerpající svou legitimitu z exilového státního zřízení, jmenoval v Košicích vládu Československé republiky, jež předem dohodl na moskevských jednáních. Dne 5. dubna 1945 přednesla vláda svůj program (Košický vládní program), který dláždil cestu k únoru 1948.
Vůdcové Komunistické strana Československa (KSČ) v čele s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským Stalinovy plány znali a připravovali se na převzetí moci a nastolením diktatury.
Nástup vlády a převzetí moci
V květnu 1945, na samém konci druhé světové války, propuklo na území Protektorátu Čechy a Morava povstání, nazývané Květnové povstání českého lidu. Hlavní boje trvaly do 8. května, kdy velitel německých sil v Praze podepsal kapitulaci a začal své jednotky stahovat z Prahy.Pacner (2012), s. 246. Sporadické přestřely pokračovaly na různých místech v Čechách až do 20. května.Pacner (2012), s. 249. V ranních hodinách 9. května dorazily do Prahy jednotky Rudé armády.Pacner (2012), s. 248.
V letech 1938―1945 zahynuly v důsledku nacistického útlaku desetitisíce občanů Československa, nejvíce z nich (asi 335 000 lidí) v koncentračních táborech.Pacner (2012), s. 268. Nejvíce obětí bylo mezi Židy. Dále bylo sovětskou kontrarozvědkou Směrš a tajnou službou NKVD nezákonně odvlečeno do Sovětského svazu na 100 000 československých občanů, především Slováků. Sověti je považovali za zrádce či kolaboranty, v drtivé většině případů ale šlo o nevinné lidi.Pacner (2012), s. 271. Odvezení byli do gulagů, domů se začali vracet až po roce 1953. Vrátilo se však jen malé procento. V létě 1945 mělo Československo 10 milionů obyvatel, nepočítaje v to Němce a Maďary určené k odsunutí.
10. května přiletěla z Košic Fierlingerova vláda a okamžitě se chopila moci. Ještě téhož dne měla první zasedání, společně s předsednictvem odbojové České národní rady (ČNR).Pacner (2012), s. 249. 16. května přijel do Prahy předválečný prezident Edvard Beneš a znovu se ujal úřadu prezidenta.Pacner (2012), s. 250.
ČNR se záhy stala terčem kritiky ze strany Sovětů a komunistů. Uzavření dohody s velením německých jednotek v Praze o jejich stažení na západ Sověti považovali za porušení ustanovení německé kapitulace podepsané v Remeši.Pacner (2012), s. 258. Další kritika byla směrována na vyjednávání s Ruskou osvobozeneckou armádou, jejíž příslušníky Sověti považovali za zrádce. Tato kritika a obvinění se v pozdější době staly základem pro perzekuci některých členů ČNR.
Komunisté dále prosazovali, aby americká armáda odešla ze západních Čech co nejdříve, naproti tomu Rudá armáda měla zůstat. Prezident Beneš i vrchní velitel spojeneckých sil generál Eisenhower nesouhlasili; prosadili, aby se obě armády stáhly ve stejný čas. 15. listopadu se v Praze konalo rozloučení s rudoarmějci, 20. listopadu se v Plzni konalo obdobné rozloučení s americkou armádou. Americké i sovětské jednotky opustily Československo do konce listopadu 1945. Zůstaly jen vojenské mise a stovky agentů tajných služeb, vesměs sovětských.
Systém vlády Státní režim Československa v letech 1945–1948, označovaný dobově za lidově demokratický, se vyznačoval omezenou pluralitou (pluralitní demokracií), neexistencí opozice (strany Národní fronty Čechů a Slováků), výraznou mobilizací veřejnosti, etatizací na podkladě ideologických potřeb, mimořádným soudnictvím, infiltrací mocenské KSČ s totalitními záměry, nastartováním řady procesů charakteristických pro komunistický režim po roce 1948: jednotná všeodborová ústředna (Ústřední rada odborů), jednotná zemědělská organizace (Jednotný svaz českých zemědělců), jednotná mládež a tělovýchova (Ústřední národní tělovýchovný výbor), jednotná branná výchova (Svaz brannosti), atd.
Předsednictvo vlády sestávalo z předsedy vlády (Zdeněk Fierlinger) a pěti jeho náměstků (ze zástupců stran NF). Předsednictvo představovalo výkonný orgán vlády a především vrcholný politický orgán státu, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách vlády i státu. Do zřízené Národní fronty Čechů a Slováků byly připuštěny tyto strany: v Čechách a v zemi Moravskoslezské Komunistická strana Československa (KSČ), Československá strana lidová (ČSL), Československá sociální demokracie (ČSD) a Československá strana národně socialistická (ČSNS); na Slovensku Demokratická strana (DS), Komunistická strana Slovenska (KSS), později ještě Strana práce (SP) a Strana slobody (SS).Ročenka Národního shromáždění republiky československé. Praha: Archiv Národního shromáždění, 1947, 1947(4). s. 6. Křižovatky 20. století, s. 225 Agrární strana (největší předválečná politická strana v Čechách a na Moravě) a Slovenská ľudová strana byly obviněny z kolaborace s nacisty a zakázány.
Národní fronta sama rozhodovala o připouštění nových politických stran, teprve po svolení NF mohl novou stranu připustit ministr vnitra. Základní podmínkou pro obdržení souhlasu NF byl souhlas s programem vlády, tímto způsobem nemohla vzniknout legální opozice. Každá strana, která by do opozice odešla (byla z vlády vyloučena), automaticky ztrácela členství v NF, následně ji byl povinen ministr vnitra rozpustit. Na některé oblasti vyhlásila NF zákaz kritiky (tabuizaci) nejen stranám, ale i tisku a společenským organizacím, zejména se jednalo o vztah k SSSR, k jeho vnitřní a zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, též projevy a činnost prezidenta. Komunisté navíc NF předkládali všechna rozhodnutí vlády a jejich návrhy zákonů, přičemž mělo být samozřejmostí, že všichni poslanci je odhlasují v předložené podobě.Tomáš Kristlík: Co v českém dějepisu chybí, nakladatelství a vyd. Paprsky, Ústí nad Labem 2016, s. 330. Národní fronta tak stála nad parlamentem a neexistovala žádná demokratická kontrola její moci. Levicové strany uvnitř fronty úzce spolupracovaly v rámci takzvaného „Socialistického bloku”. Představitelé nekomunistických stran se vyhýbali přímému střetu s komunisty a komunistickým požadavkům ustupovali. Obávali se, že přímá konfrontace by destabilizovala celou zemi.Pacner (2012), s. 293.
Na Slovensku fungoval asymetrický model správy: Česká národní rada byla přeměněna na Zemský národní výbor, ale Slovenská národní rada a Sbor pověřenců zůstaly zachovány; české země tedy řídila vláda, jež byla jinak příslušná i pro celou republiku.Křižovatky 20. století, s. 217 Ve volbách v květnu 1946 komunistická strana na Slovensku neuspěla tak, jak by si byla přála (asi 60 % získala Demokratická strana, 30 % Komunistická strana Slovenska). Následovalo výrazné omezení pravomoci slovenských národních orgánů tzv. III. pražskou dohodou z 28. června 1946.Křižovatky 20. století, s. 218
Odsun německého obyvatelstva a Maďaři
Nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu představovala pro KSČ jeden z velmi důležitých nástrojů poválečného období. Komunisté využili naladění nižších vrstev české společnosti, jimž mohli po plošném vysídlení původního, německy hovořícího obyvatelstva nabídnout vyhlídku na lepší materiální zajištění a vzestup prestiže. V pohraničních územích tak došlo k radikální změně národnostní skladby obyvatelstva, která ve spojení s přeměnou vlastnických vztahů, společenských struktur a kulturního prostředí pro KSČ znamenala důležitý krok k naplnění jejích strategických cílů.
K nejtvrdším zásahům proti německému obyvatelstvu došlo na přelomu května a června 1945, jednalo se o plošné vyhnání tří milionů německého obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že spojenci přistupovali k odsunu dosti zdrženlivě, mířily transporty hlavně do sovětské okupační oblasti v Německu. Odsun byl řízen československou armádou, ale podílely se na něm i vznikající národní výbory, Revoluční gardy a další různé ozbrojené formace (např. partyzánské oddíly).Revoluční gardy. ceskatelevize.cz (2013). Dostupné online. Navštíveno 7. listopadu 2016.
S odsunem maďarského obyvatelstva ze Slovenska vláda neuspěla. Maďaři byli zbavováni hlavně státního občanství a podrobeni reslovakizaci nebo nucenému přesídlení do českého pohraničí. Československo usilovalo o dohodu, na jejímž základě by obě země provedly vzájemnou výměnu obyvatelstva slovenské a maďarské národnosti, kterou oba státy podepsaly v únoru 1946. Územím státu se přesouvaly oddíly (sotně) UPA – banderovci.