Alexandr Alexandrovič Aljechin (; v západní literatuře obvykle psaný jako Alexander Alekhine, , Moskva – 24. března 1946, Estoril, Portugalsko) byl původem ruský, později ve Francii usazený šachista, jeden z největších šachistů všech dob. Byl mistrem světa ve dvou obdobích o celkovém trvání 17 let. Patří mu tři prvenství – stal se prvním mistrem světa v šachu, který pocházel z Ruska (a vůbec z východní Evropy), jako první poražený mistr světa se dokázal vrátit na šachový trůn, a jako zatím jediný si udržel titul až do své (ovšem předčasné) smrti.
Dětství a mládí náhled|upright=0.90|vlevo|Aljechin v roce 1909 náhled|vlevo|upright=1.6|Mladý Aljechin (vlevo) při partii proti Romanovskému
Alexandr Alexandrovič Aljechin se narodil (1892) a vyrůstal v Moskvě na Arbatu, poblíž Smolenského náměstí. Jeho otec, Alexandr Ivanovič Aljechin byl velkostatkář a šlechtic s rodovým majetkem ve Voroněžské gubernii, matka, Anisa Ivanovna Aljechinová (rozená Prochorová, 1861–1915) byla dcerou textilního průmyslníka. Alexandr měl staršího bratra Alexeje, který se také stal ruským šachovým mistrem, a sestru, která však již v dětství zemřela.
Na rozdíl od jiných šachových mistrů Wilhelma Steinitze a Emanuela Laskera nevyrůstal v chudobě, avšak přesto příliš šťastné dětství neměl. Jeho matka, která spolu s otcem své děti učila hrát šachy, zemřela v roce 1913 v Basileji na paralýzu způsobenou jejím notorickým alkoholismem. Otec byl zase gambler a dokázal před válkou údajně prohrát milión rublů v kasinu. Kvůli těmto skutečnostem Aljechina a jeho sourozence vychovávala babička. Aljechin začal aktivně hrát šachy v sedmi letech, a to zejména proti bratru Alexejovi, se kterým zaplňoval stohy sešitů nekonečnými variantami a šachovými analýzami. Už tehdy hrál i mnoho korespondenčních partií. Jeho zaujetí hrou bylo takové, že často spal se šachovnicí pod polštářem.
Brzy se u něj začalo střídat množství významných trenérů – Blumenfeld, Něnarokov a také tehdejší hráč světové úrovně Duz-Chotimirskij, který poskytoval Aljechinovi placené hodiny. Výsledky se brzy dostavily a už v patnácti letech Alexandr výrazně vynikal skvělým kombinačním viděním a svou agresivní, útočnou hrou. Moskva už tehdy byla šachově vyspělým městem, v letech 1896–1897 se zde hrál druhý, odvetný zápas o mistra světa mezi Laskerem a Steinitzem, později (1899, 1900–1901) 1. a 2. Všeruský turnaj, kde hrála i tehdejší ruská šachová hvězda Michail Ivanovič Čigorin a hrálo zde také mnoho dalších špičkových hráčů. V Moskvě se také konala simultánka Pillsburyho, který odehrál celkem 22 rekordních partií naslepo, což na mladého Aljechina udělalo velký dojem.
Ve škole měl výborný prospěch ze všech předmětů, pouze matematika mu nešla a jednou z ní dokonce propadl. Podle vyprávění spolužáka z gymnázia byl Aljechin šachem tak fascinován, že se "vymykal z okolního prostředí a ne vždy si uvědomoval, kde se nachází." Jednou při hodině algebry nečekaně vyskočil od lavice. Učitel na něj pohlédl a zeptal se ho: „Tak co, Aljechine, už jsi vyřešil ten příklad?“ „Vyřešil! Stačí obětovat jezdce a bílý má vyhranou pozici!“ Svá studia však Aljechin nakonec zakončil úspěšně a nakonec se stal doktorem práv.
První úspěchy Již v roce 1906 Aljechin vyhrál korespondenční gambitový turnaj časopisu Šachmatnoje obozrenije, od podzimu 1907 se pak pravidelně účastnil turnajů Moskevského kroužku, kde projevoval obrovskou vynalézavost a dokonce podle jeho pozdějších vzpomínek u něj vznikla jakási neobvyklá psychologická slabost, jíž se pak musel zbavovat, aby ho nebrzdila v dalším růstu: „Získal jsem dojem, že i v tom případě, že se dostanu do značně horšího postavení, jsem schopen vždy nalézt nějakou nečekanou, vynalézavou kombinaci, díky níž mého soupeře zaskočím a vymaním se ze všech problémů.“ To je však závažný omyl, který nabádá k lehkomyslné hře vedoucí obvykle k prohře.
Významně jej ovlivnily i jeho idoly, kterými byli především Anderssen, Labourdonnais, Morphy nebo Čigorin, jehož oblíbené šachové rubriky v tiskovinách Niva a Novoje vremja mladý Aljechin pravidelně četl. Duz-Chotimirskij, jeho tehdejší trenér, později vyprávěl, jak mu jeden jeho známý již tehdy řekl, že považuje Aljechina za budoucího mistra světa.
V létě 1908 se Alexandr zúčastnil v Düsseldorfu 16. kongresu Německého šachového svazu, kde na doprovodném turnaji dosáhl na osm výher, dvě remízy a tři prohry, a skončil tak na 4.–5. místě, což byl velmi solidní první start za hranicemi Ruska. V únoru 1909 se pak v Rusku na počest Čigorina, který rok před tím zemřel, pořádal velký kongres doprovázený dvěma turnaji – hlavním, kterého se zúčastnili nejlepší hráči světa, a pak vedlejším, ale rovněž velmi silným Všeruským turnajem amatérů, který Aljechin senzačně (jako nejmladší, teprve sedmnáctiletý účastník) vyhrál, získal titul mistra a veřejně se o něm začalo mluvit jako o budoucím nástupci Čigorina.
V roce 1910 Aljechin dokončil studia na gymnáziu a vyjel opět za hranice do Hamburku na turnaj, kterého se účastnila řada předních hráčů světa, a obsadil zde dělené 7.–8. místo společně s Duz-Chotimirskim. V Karlových Varech 1911 si dělil 8.–11. místo s Durasem, Leonhardtem a Tartakoverem.
V roce 1911 odcestoval do Petrohradu, kde nastoupil na studia práv a začal vést šachovou rubriku v novinách Novoje vremja. O letních prázdninách 1912 pak vyrazil do Stockholmu, kde s náskokem 1,5 bodu obsadil první místo v mistrovství severských zemí. Následuje velice silný Všeruský turnaj mistrů ve Vilnu, kde skončil dělením 6.–7. místa.
Definitivně vstoupil mezi elitu roku 1913, kdy nejprve vyhrál gambitový zápas proti Levitskému (7 výher, 3 prohry) a pak turnaj v Scheveningenu, kde získal 11,5 ze 13 možných bodů. Alexandr si navíc získával i srdce šachových fanoušků celého světa pro svůj bojovný, útočný styl hry plný efektních kombinací a nečekaných zvratů. V tomto roce se u něj odehrála ještě jedna zajímavá šachová událost. Své turné po Rusku zrovna pořádal budoucí mistr světa José Raúl Capablanca, který během těchto cest přijal pozvání Aljechinovy rodiny k návštěvě. Během ní pak dokonce sehrál s mladým Aljechinem jednu přátelskou partii, kterou ovšem Capablanca přesvědčivě vyhrál (později, když se stali oba hráči vzájemnými soky, by podobná přátelská návštěva nepřipadala v úvahu).
Obrovský úspěch se dostavil v Petrohradě 1914. V předběžné části postupové soutěže obsadil Aljechin dělené 1.–2. místo s Nimcovičem a ve finále pak nakonec vybojoval famózní třetí místo, hned za mistrem světa Laskerem a jeho vyzyvatelem Capablancou. Aljechin na tomto turnaji dokázal porazit řadu hráčů z absolutní světové špičky, jako třeba Akibu Rubinsteina, dokonce dvakrát „učitele Německa“ Siegberta Tarrasche atd. Ruský tisk ho za to vynášel do nebes.
První světová válka Následoval mezinárodní turnaj v německém Mannheimu v roce 1914, který po dvou třetinách soutěže Aljechin bezpečně vedl se ziskem 9,5 bodů z 11. Pak ale vypukla první světová válka, turnaj byl ihned přerušen a ruští účastníci byli jakožto občané nepřátelského státu zatčeni, vězněni a podezříváni ze špionáže (jejich šachové zápisy byly některými považovány za tajné šifry). Za brutálního zacházení byli vězněni několik týdnů, než byli v Baden-Badenu předvedeni před lékařskou komisi, která měla určit, kdo z nich by byl v Rusku schopen vojenské služby a tedy potenciálně nebezpečný pro Německo. Aljechin byl uznán nezpůsobilým a poslán na léčení do Švýcarska; podle svědectví jeho kolegy Bogatyrčuka mu pomohl lékař, který byl sám šachistou a Aljechinovo umění obdivoval.
Aljechin se pak dostal do italského Janova, kde se tehdy shromažďovalo mnoho Rusů, kteří po vypuknutí války uvízli v Evropě. Dlouhé čekání na plavbu do vlasti trávil převážně hraním šachů s Bogatyrčukem, na které tento vzpomínal jako na mimořádnou zkušenost. Teprve v polovině října se nakonec Aljechin dostal domů do Ruska přes Gibraltar, Londýn, Stockholm a Finsko, a pak přes Petrohrad do Moskvy. Ke konci roku 1914 pak již hrál řadu dobročinných simultánek, z nichž některé šly i ve prospěch Romanovského a ostatních šachistů, kteří byli nuceni v Německu zůstat.
Zatímco Aljechinův otec zemřel v německém zajetí, osiřelý Aljechin pracoval jako spolupracovník Červeného kříže (podle jiných pramenů ve Svazu měst), zachraňoval raněné přímo pod dělostřeleckou palbou a byl sám vážně raněn. V roce 1916 se dokonce roznesla fáma, že na frontě zahynul, což sice nebyla pravda, ale pro svá zranění, doplněná ještě vrozenou vadou srdce, pobyl Aljechin několik měsíců v nemocnici v Tarnopolu a jen pomalu se zotavoval. "Celý měsíc jsem ležel nehybně, přikován k posteli," později Aljechin vzpomínal. "Hra naslepo byla pro mne v té době záchrana. Požádal jsem, aby mne navštěvovali členové místního šachového klubu a já pak s nimi hrál malé simultánky naslepo." Z nemocnice se nakonec Aljechin vrátil do Moskvy s dvěma georgijevskými medailemi a s řádem svatého Stanislava za frontové zásluhy.
Od revoluce po emigraci (1917–1921) náhled|400px|Aljechin (vpravo) v roce 1920 Roku 1917 začalo v Rusku docházet k radikálním mocenským převratům a bouřím. Aljechin se bezprizorně toulal od města k městu, získával prostředky hraním simultánek, partiemi naslepo, konzultačními a ukázkovými partiemi pro veřejnost atd. Když Říjnovou revolucí získali moc bolševici, Aljechinův aristokratický původ mu ještě přitížil. Zbytky dědictví po rodičích mu byly zkonfiskovány a nejlepší šachista Ruska byl tak nucen hledat prostředky k obživě ze dne na den a v situaci, kdy ve zbídačené Moskvě měl o šachy málokdo zájem. Aljechinova historická stopa se zde ztrácí a znovu se vynořuje až v létě 1918, kdy se přece jen podařilo uspořádat malý, zápasový turnaj o třech hráčích, hraný na tři kola, který Alexandr Alexandrovič přesvědčivě vyhrál (1. Aljechin 4,5 bodu ze 6, 2. Něnarokov 3,5 bodu, 3. Rabinovič 1 bod).
Na podzim 1918 se Aljechin vydal na riskantní cestu zuřící občanskou válkou na jih do Oděsy, pod záminkou účasti na šachovém turnaji, ale rozhodnutý emigrovat. To se mu však nepodařilo a byl držen v Oděse téměř rok. Během této doby údajně z existenčních důvodů vstoupil do komunistické strany, ale přesto byl málem zastřelen čekisty, když byl prozrazen jeho šlechtický původ. Teprve v létě 1919 se Aljechin dostal zpět do Moskvy, kde se přihlásil na školu kinematografie. Již na konci roku však studia zanechal a odcestoval do Charkova za svým bratrem Alexejem. Zde při práci na Vojensko-sanitární správě onemocněl skvrnitým tyfem, který byl v tehdejších ruských poměrech poměrně běžný. Na jaře 1920 se rozčarovaný Aljechin vrátil do Moskvy a konečně se mu podařilo se uplatnit v právnické profesi, na níž studoval – stal se z něj vyšetřovatel takzvaného Centroroziska, což byl úřad, jenž byl součástí milice zabývající se pomocí lidem, kteří za války ztratili své příbuzné.
Pro Aljechina konečně lukrativnější zaměstnání mu umožnilo se i pozvolna vracet k šachu. Začal navštěvovat malý klub na dnešním Gogolevském (tehdy se jmenoval Prečistenský) bulváru a později začal i aktivně pomáhat s organizací prvního přeboru nového "Sovětského" Ruska (říjen 1920). Tento přebor byl sice určitou měrou znehodnocený, protože řada špičkových hráčů buď z Ruska uprchla, případně se do něj po válce nevrátila (například Nimcovič, Rubinstein, Bernstein, Bogoljubov…), i tak to ale byl po dlouhé době silný turnaj, a téměř neuvěřitelný počin na chaotické a bídné podmínky, jaké tehdy v Moskvě panovaly. Stravování bylo nuzné, v sále se netopilo a velmi špatně svítilo, několik hráčů krátce stávkovalo za okamžité vyplacení zálohy v naturáliích. Aljechin tento přebor opět vyhrál (1. Aljechin 12 bodů z 15, 2. Romanovskij 11 bodů, 3. Levenfiš 10 bodů).