náhled|upright=1.2|Hrob Bondyho, jeho přítele filozofa Milana Machovce a jejich partnerek Markéty Machovcové a Julie Novákové na pražských Malvazinkách Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (20. ledna 1930 Praha – 9. dubna 2007 BratislavaTomáš Havlín: Zemřel básník a filozof Egon Bondy, iDnes.cz, 10. duben 2007), byl český básník, prozaik a filozof, výrazný inspirátor českého undergroundu, na nějž zároveň donášel jako spolupracovník Státní bezpečnosti.
Život Jeho otec Jan Fišer byl plukovníkem československé armády, o matku Magdalénu přišel v mládí. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru.
Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale byl v roce 1949 vyloučen.
Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let (rukopis 1981, vydáno 2003), žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ (s. 61). Stálý pracovní poměr neměl, živil se i žebrotou a drobnými krádežemi.
Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivem Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Janou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Boudník brzy odhalil, že Fišer cituje cizí myšlenky a vydává je za vlastní a není schopen posoudit nejjednodušší realitu. V dopisech Mikuláši Medkovi o něm hovoří jako o hysterikovi a samolibém primitivovi. V dubnu 1952 se s ním rozešel.Dopisy Vladimíra Boudníka Mikuláši Medkovi, s. 21, 57 Jan Placák, nakl. Ztichlá klika 2012, ISBN 978-80-904641-3-1 Mikuláš Medek Fišera nesnášel. V jeho denících je zmiňován pouze slovy „byl tu Fišer, hrozně blbý“, „velký vztek na Fišera“, „ať psi sežerou jeho zdechlinu“.Mikuláš Medek, Texty, s. 148, 152, 190, nakl. Torst 1995 Podle Teigeho tvořil Fišer s Krejcarovou polochoromyslnou dvojici, která patří do blázince.Mirek Vodrážka, Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace, Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, z.s., Praha 2019, s. 104, ISBN 978-80-270-5668-2 S Janou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer začal užívat jméno Egon Bondy, které si zvolil jako výsledek surrealistické hry, později účelově vykládané jím samotným jako odpor proti dobovému antisemitismu, což časově neodpovídá – proces s Rudolfem Slanským a spol. se uskutečnil až v listopadu 1952 (K nositeli jména Egon Bondy viz např. CÍRUSOVÁ, Alžběta. Zámek Slapy a jeho majitelé v 19. a 20. století. Plzeň, 2021. 55 s. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Jan Kilián Jan, Ph.D. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Katedra historie. Přístup také z: https://otik.zcu.cz/handle/11025/45315) V následujících letech psal básně, snil o světové revoluci, o snadném zbohatnutí a žil na hraně zákona.
Ve svém životě na okraji společnosti se nakrátko dostal do vězení a během svérázného výletu (či pokusu o emigraci) do Rakouska zažil kuriózní dobrodružství s francouzskou tajnou službou, které nabídl provedení atentátu na sovětské vedení. „Věc je jednoduchá jak slunce. Potřebujeme 2 krabičky od sirek s blechami – ty jsem byl dokonce ochoten dodat gratis – naočkovanými všemi prevítskými mory světa… a moji agenti z lásky vypustí ty blechy při manifestaci 7. listopadu pod tribunou na Rudém náměstí. Vznikne sice nějaký ten počet epidemií, ale blechy přeskáčou samozřejmě zaručeně i na tribunu a skočí i na maršála Stalina, na maršála Vorošilova, na soudruha Beriju i na soudruha Molotova a další.“ (tamtéž, s. 54). Z pokusu sešlo, ale Bondy alespoň vyinkasoval nějaké peníze.Tato historka není potvrzená prameny, jedná se pouze o jeho vzpomínku.
Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl k návratu ke studiu. V roce 1957, ve věku 27 let, odmaturoval na Gymnáziu v Hellichově ulici, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přestože nepodal včas přihlášku. „Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě, jakožto dělnického kádra, vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo...“ (tamtéž, s. 88).
Studium absolvoval v roce 1961, v letech 1957–1962 navíc pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu. Mezi roky 1962 a 1967 byl zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR. V té době začal publikovat ve vědeckých časopisech (Dějiny a současnost, Filozofický časopis aj.). V roce 1967 mu vyšly pod vlastním jménem první knihy, a to Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie. Za tyto filozofické práce obdržel v roce 1967 akademický titul doktor filozofie (PhDr.) a vědeckou hodnost kandidát věd (CSc.).Viz heslo „Egon Bondy" ve Slovníku české literatury po roce 1945; dostupné online Od stejného roku byl v invalidním důchodu. Až do roku 1969 vydával prorežimní marxistické publikace. V roce 1981 obdržel Cenu Egona Hostovského.
V 70. letech se seznámil s Ivanem Martinem Jirousem, manažerem hudební skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila část jeho textů. V 80. letech ovlivnil ranou tvorbu Jáchyma Topola nebo J. H. Krchovského.
Spolupráce s StB Ačkoli se Bondy ve svých textech nikdy neztotožnil s podobou poúnorového režimu a stal se jeho kritikem, bez zjevného odporu spolupracoval se Státní bezpečností. Informace StB předával již v roce 1954, ale teprve později byl veden jako (tajný) spolupracovník StB a to mezi roky 1961 a 1968 (agent, krycí jméno „Klíma“), 1973–1977 (důvěrník, krycí jména „Zbyněk“ a agent, krycí jméno „Mao“) a 1985–1989 (důvěrník, krycí jméno „Oskar“). Jako udavač se pro StB stal zdrojem informací o Jiřím Němcovi, Petru Uhlovi, Karlu Kosíkovi, Milanu Machovcovi, Václavu Havlovi a dalších osobách. Mikuláš Medek ho nesnášel, považoval jej za osobnost se sklonem k chvastounství a megalomanství. Bondy sám, od počátku 50. let, o sobě tajemně prohlašoval, že prodává svou duši.Mirek Vodrážka, Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace, Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, z.s., Praha 2019, s. 105, ISBN 978-80-270-5668-2 Psal udání i na svou bývalou družku Janu Krejcarovou (dceru Mileny Jesenské), jejího muže, sociologa Miloše Černého (na základě Bondyho udání vyloučen ze studia), filozofy Jana Patočku, Ivana Dubského, Jiřího Němce nebo mladé začínající spisovatele. Po tři desetiletí poskytoval režimu důležité kontrarozvědné, a dokonce rozvědné informace. V některých případech šlo o spolupráci založenou na drobných ústupcích a potěšeních, jako byly večeře s pohlaváry komunistického režimu a jejich ženami, nebo jen klid na práci a publikování svých knih.
Rodina Z manželství s Jaroslavou Krčmaříkovou (1936–2001) má Bondy syna Zbyňka Fišera ml. (narozen 23. listopadu 1959 v Praze), který působí jako docent české literatury na Masarykově univerzitě v Brně a také se příležitostně věnuje psaní poezie (sbírka Lesbický sen – 1993). Životní družkou se po rozchodu s rodinou Bondymu stala v roce 1963 Julie Nováková (1920–1994).
V roce 2010 se objevila mediální informace, že Bondy je také biologickým otcem nejstaršího ze tří synů své někdejší partnerky Jany Krejcarové-Černé Jana Černého, který od roku 1968 žije v Německu a je novinářem v Mannheimu (v letech 1979–2015 byl redaktorem deníku Mannheimer Morgen).
Po roce 1989 Po sametové revoluci měl Bondy velké výhrady k politické situaci. Angažoval se v ultralevicových politických formacích (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu. Postupně bylo odhalováno jeho udavačství a ztratil pražské přátele. V roce 1989 se přestěhoval do Telče, odkud v 90. letech přesídlil do Bratislavy, svůj odchod Bondy prezentoval jako protest proti rozdělení Československa. V Bratislavě v letech 1993–1995 vyučoval na tamější Univerzitě Komenského filozofii. V posledním období života působil také jako zpěvák ve skupině Požoň sentimental, hrající hospodské folklórní písně. Už v roce 1981 napsal paměti Prvních deset let, zachycující jeho bouřlivé období přibližně v letech 1947–1957. Původně měly vyjít 50 let po autorově smrti, nakonec vyšly již v roce 2003. Do obecnějšího povědomí veřejnosti vešel však nejvíce díky knihám Bohumila Hrabala Morytáty a legendy, Něžný barbar (zfilmováno v roce 1989) a některým dalším. On a jeho paměti Prvních deset let inspirovaly film 3 sezóny v pekle.
Zemřel v pondělí 9. dubna 2007 v Bratislavě ve věku 77 let na následky popálenin III. stupně, které utrpěl po vzplanutí pyžama od vlastní cigarety.
Je pohřben v Praze-Smíchově na hřbitově Malvazinky, odd. GI, hrob 65.
Básnické dílo Básnické dílo Egona Bondyho čítá na 40 sbírek. Poezii psal od dětství, nejstarší zachované práce pocházejí z přelomu 40. a 50. let. S Ivem Vodseďálkem spoluzaložil samizdatovou edici Půlnoc (asi 1950–1953/1955), v níž pro pár přátel oba prezentovali své texty. (Celkem zde sice publikovalo 11 autorů, většina ovšem jen sporadicky). Název Bondyho raného díla – Totální realismus (1950) – dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávaného surrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech. V některých básních je zřejmé ovlivnění Christianem Morgensternem.
Většina básnických sbírek není rozsahem velká, teprve později jsou koncipovány větší celky (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971). Básně jsou často politicky angažované, nezřídka se i v pozdější tvorbě objevují expresivní výrazy. Motiv odmítání reálného socialismu vystřídal po roce 1989 motiv odmítání konzumní společnosti.
„Výkon a spotřeba – to jediné se cení Ve světě v němž sněj o uplatnění a kdo nevěří na to omámení moc brzo zjistí že už člověkem není je jen nástrojem k upotřebení“
(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“. Ze sbírky Dvě léta 1991)
Po smrti své družky Julie v roce 1994 poezii psát přestal. Nakladatelství Pražská imaginace vydalo v letech 1989–1993 soubor jeho básnického díla z let 1950–1987. Řadu básní zhudebnila skupina The Plastic People of the Universe.
Dílo prozaické, dramatické a překladatelské Po pokusech z počátku 50. let (např. román 2000 z r. 1950) začíná Bondy s prózou až počátkem 70. let. Prvním dílem je Sklepní práce (samizdat 1973, knižně Toronto 1988, Olomouc 1997), v němž se prolíná rovina groteskní současnosti s linií filozofických úvah a nadpřirozena. Následuje celá řada dalších próz, v níž dává autor najevo znechucení reálným socialismem, ať už v podobě antiutopie Invalidní sourozenci (psáno 1974), nebo epicky zpracovaná Cesta Českem našich otců (1983). Oblibu si získaly historické jinotajné povídky Mníšek (1975) a Šaman (1976), originální téma představuje satirická sci-fi z daleké budoucnosti, Nepovídka (1983), kde jsou umělé inteligentní bytosti konfrontované s primitivností lidstva, žijícího v rezervaci. Nepovídka je už zrcadlem nikoliv jen reálného socialismu, ale celého moderního lidstva. Podobné teze najdeme též v divadelní hře Ministryně výživy 1970.
V dílech nezřídka vystupují reálné postavy, nepřímo velmi často Bondy a jeho družka Julie, někdy ale celá řada dalších osobností – nejzřetelněji v hravé próze 677 (1977), kde čtenář narazí na jména, občas mírně pozměněná, jako Petr Uhl, Václav Havel nebo Karel Kosík.