Perun (nebo Parom) je slovanský bůh bouře, hromu a blesku. Ačkoliv písemné zprávy o tomto božstvu pochází až na výjimky z východoslovanského prostředí, tak byl pravděpodobně ctěn všemi Slovany. Po christianizaci Slovanů splynul jeho kult v pravoslavném prostředí s kultem proroka Elijáše.
Analogicky nejbližším božstvem je baltský Perkunas, dále pak severský Thór, římský Mars, védský Indra a pravděpodobně i galský Taranis. Vzdálenější analogií je pak římský Jupiter, řecký Zeus a chetitský hromovládný bůh.
Etymologie Jménu Perun je tradičně přisuzován slovanský původ a jeho výklad vychází ze slovesa *perti „bíti, tlouci“, které má být spojeno s příponou *-unъ vyjadřující aktivního činitele děje. Podle této teorie znamená tedy jméno Perun „ten, kdo bije, pere“. Může také přímo souviset s výrazem pro úder. Ačkoliv je takový výklad zcela logický a odpovídá funkci tohoto boha, existují souvislosti i s neslovanskými výrazy.
Velmi podobná jsou jména baltských hromovládců, litevské Perkūnas, lotyšské Pęrkûnis, Perkūnis, Perkons a pruské Perkuna, Perkunilacus a Percunis. Vychází z kořene *perkūnas, *perkūnis a blízké jsou jim výrazy pro dub jako latinské quercus, sanskrské parkāti „posvátný strom“ a germánský kořen *ferchu-z „dub“. Tato slova vychází z indoevropské kořene *perku „dub“. Proto lze jméno Peruna vykládat v souvislosti s dubem. Podobnost vykazuje i chetitské perunaš (skála) a sanskrtské parvata „hora, horní oblak“. Jméno Perun by tedy mohlo souviset také s indoevropským kořenem *perūnV („hora“).
Souvislost lze hledat i s albánským výrazem perëndi „bůh, nebe“. To bývá někdy vykládáno jako výpůjčka ze slovanských jazyků, jindy jako slovo s Perunem vůbec nesouvisející. Podle chorvatského lingvisty Petara Skoka toto slovo dokazuje, že Perun byl původně slovansko-ilyrským božstvem.
Písemné prameny Jména Peruna se objevuje v písemných pramenech relativně často, téměř výhradně se však jedná o prameny z východoslovanského prostředí. Nejstarší pochází z 11. století. Prameny z polského prostředí raného novověku Peruna také zmiňují, ale čerpají z ruských zdrojů. Existují také prameny z jihoslovanského prostředí, z nichž však nejrozsáhlejší pochází až z 18. století.
Rusko upright=0.9|vpravo|náhled|Křesťanská ilustrace Radziwillského letopisu zachycuje kyjevského knížete Vladimíra v roce 980 při udělování nařízení pod modlou boha Peruna. Výjev je pouhou fantazií neznámého autora letopisu 15. století.
Mezi konkrétní prameny zmiňující Peruna patří Slovo někojego christoljubca, revnitělja po pravoi věre, pocházející z 11. či 12. století, kázání, které zmiňuje jména některých slovanských božstev. Bez bližších informací je také zmiňován v kázání Slovo svjatago GrigorЪ ja, které pochází pravděpodobně z 12. století. Dále je zmiňován v Čudovském sborníku a dalším kázání Slovo i otkrojenije svjatych apostolЪ, v kterém jsou slovanští bohové euhemeristicky chápáni jako zbožštělí lidé, Perun konkrétně podle tohoto pramene žil kdysi v Řecku. Podobně jej sbírka Beseda trech svjatitělej označuje za řeckého anděla hromu. Zmínky o Perunovi v kázáních a penitenciálech ještě v 16. století napovídají tomu že víra v něj byla stále živá.Téra, s. 22.
upright=0.5|vlevo|náhled|Novgorodský idol údajného božstva bývá vykládán jako Perunův Pověst dávných let napsaná nejspíše na počátku 12. století zmiňuje jak kníže Vladimír I. postavil Perunovi v Kyjevě dřevěnou modlu se stříbrnou hlavou a zlatým vousem a jeho strýc Dobryna mu zas postavil modlu v Novgorodu nad řekou Volchovem. Kromě toho zmiňuje jak byly roku 983 po úspěšném tažení proti Jatvingům Perunovi obětováni dva křesťanští Varjagové. K zániku božiště došlo po přijetí křesťanství Vladimírem v osmdesátých letech 10. století. Po svém návratu do Kyjevě tak nechal zlikvidovat kultovní místa včetně centrálního jak o tom taktéž informuje Pověst dávných let:
Podobně je popisováno zničení Perunovy modly v Novgorodu arcibiskupem Akimem Korsuňaninem.
náhled|upright=0.9|Model Perunova kultovního místa v ruském Novgorodu Nevyřešenou otázkou zůstává hodnověrnost Pověsti dávných let, jelikož popisuje události, které nastaly více než sto let před jejím vznikem. Popisy Perunova kultu a modly mohly být také ovlivněny biblickými motivy. Podle opačného názoru vychází Pověst ze starších písemných pramenů, vzniklých brzy po roce 996.Téra, s. 26. Dále se Perunem zapřísahá ruská strana v byzantsko-kyjevských smlouvách z let 907, 945 a 971.
Modlu Peruna s ohnivým kamenem v ruce a věčným ohněm před ní zmiňuje také Hustýnský letopis ze 17. století, ten jej navíc ztotožňuje s baltským Perkunem. Dále se o Perunovi zmiňují různé varianty legendy Život svatého Vladimíra, z nichž nejstarší pochází z 11. století. Ty například uvádí na místě kde stál Perunův idol byl postaven chrám svatého Vasila a jedna z variant jej nazývá Apollónem, v tomto případě se však může jednat o náhodu.Téra, s. 35. V ruské redakci bulharského překladu Alexandreidy je Diovo jméno zaměněno za Perunovo, což napovídá o blízkosti funkce a postavení obou bohů v řeckém a slovanském panteonu.
Polsko náhled|vlevo|upright=0.9|Chorvatský reliéf z 8. století zřejmě vyobrazuje Peruna při boji s medvědem, ten je vykládán jako podoba Velese
Polské prameny zmiňující se o Perunovi pochází až z počátku novověku, kdy se u humanistů objevil zájem o pohanská náboženství. Čerpají z ruských zdrojů a úctu k tomuto božstvu bez výjimky vztahují k Rusi. Nejstarší zmínkou je parafráze Pověsti dávných let v kronice Jana Długosze, kde je jméno Perun a nahrazeno latinským slovem Fulmen. Z konce 15. století pak pochází kronika Matěje z Miechova, opět parafrázující Pověst dávných let, kde je použita varianta jméno Piorun, které je vykládáno jako blesk, přestože v polštině znamená hrom. Kronika Matěje Stryjkowského z konce 16. století jej též uvádí jako Pioruna neboli Porkuna, a stejně jako v Hustýnském letopise je zde ztotožněn s baltským Perkunem. Ač Peruna označuje za ruské božstvo, tvrdí, že je ctili také Poláci, Čechové a Bulhaři.
Jihoslované Peruna zmiňuje dílo Istorija vo kratce o Bolgarskom narode Slavenskom z roku 1792 a vykládá ho euhemeristicky, jako krále Ilýrie a současníka Alexandra Makedonského. Píše i o jeho kultu mezi lidem a rituálu Perperuna.Téra, s. 61–62. Podle Peruna je pojmenováno bulharské pohoří Pirin.
Nepřímé zmínky náhled|upright|vpravo|Uctívání Peruna ukrajinskými rodnověrci, Ternopilská oblast, Ukrajina O ctění hromovládce se také zmiňuje v polovině 6. století byzantský historik Prokopios, který uvádí:
Věří, že je jediný bůh, tvůrce hromu, a jediný pán všech věcí, a obětují mu býky a jiná zvířata všeho druhu.(...) Dále uctívají řeky, vodní víly a další božstva, obětují jim všem a při obětech poznávají věštby.Téra, s. 65.
Tato zmínka se týká nejspíše Peruna, podle méně pravděpodobné teorie Svaroga. Její vyznění evokující slovanský monoteismus je nejspíše interpretatio christiana a graeca a může být také způsobeno akcentem na válečný kult u Slovanů s kterými se Prokopios setkal.Téra, s. 66. Henryk Łowmiański usuzoval z této zmínky že u Slovanů existoval prototeismus a Perun byl hypostází jediného boha Svaroga.
V českém středověkém prostředí zmiňuje Kosmas, že pohané obětují Jupiterovi, je však pravděpodobné že tím není míněn konkrétní bůh s hromovládnou funkcí, kterým by mohl být Perun. Polský kronikář z 15. století Jana Długosz zmiňuje kult boha jménem Jessa a ztotožňuje jej s Jupiterem.
Jova ve svém jazyce nazývali Jessem věříce, že od něho jako od nejvyššího z bohů jim přicházela všechna pozemská dobrodiní, jak nepříznivá, tak šťastná.Téra, s. 72.
U Polabských Slovanů zmiňuje úctu Luticů k Thórovi, severskému hromovládci, normanský kronikář Ordericus Vitalis v polovině 12. století. Není však jasné, jestli má tato zmínka souvislost se skutečným kultem hromovládce. Perun bývá hledán v jménech bohů Proveho a Porenutia, u prvního jmenovaného teorii odpovídá i to, že byl ctěn v dubovém háji, u druhého jmenovaného se uvažuje o původní formě Perunic, tedy Perunův syn či malý Perun. Uvažuje se i souvislosti s bohem Porevítem, jehož původní forma jména mohla být Porenvit či Perunvit, tedy Pán Perun, případně Pán hromu.
U polabských byl také znám výraz pro čtvrtek – peründan (perendan, perandan), což lze přeložit jako Perunův den či den hromu. To je analogické latinskému dies Iovis či Donnerstag a Thursday v němčině a angličtině. Ačkoliv se může jednat o kalk z němčiny, byl čtvrtek tradičním posvátným dnem až do přelomu 18. a 19. století, spojovaným s pohanskými obyčeji.
Lidová kultura náhled|upright=0.6|vpravo|Perunika Oslavování Peruna, vedle Koledy, Lady a Lela, v dobových bulharských lidových písních zmiňuje Vasil Aprilov ve svém díle Zora na novobolgarskoto obrazovanie. Jedná se však nejspíše pokus o přiblížení bulharské lidové tradice ostatním slovanským národům, pomocí jmen známých z historických pramenů. S Perunem také souvisí balkánský výraz pro kosatec německý, perunika, v jižní Dalmácii bogiša. Tato květina byla nošena v určité dny do kostelů, snad původně dny zasvěcené Perunovi, aby byla požehnána a pak chránil domov před hromem a bleskem. Ve Slovinsku je netřesk nazýván peruenovo perje a je pěstován jako ochrana před bleskem.
Označení hromu V ukrajinštině, běloruštině a polštině existuje výraz perun a jeho varianty p´erun, pjarun a piorun, které jsou vedle slova grom či hrim označením hromu, blesku a úderu blesku. V lidovém prostředí tak během bouřky říkalo, že „Perun bije“. Je pravděpodobné, že na území Ukrajiny a Běloruska, kde byl podle historických pramenů Perun znám, se jedná o degradované teonymum, není však jasné, zda se jedná i o případ Polska. V ruských pramenech totiž nikdy není používáno jméno Peruna ve smyslu projevů bouřky a pro hrom je užíván pouze výraz grom, stejné slovo je dominantní označení hromu i ve staré polštině. Je proto pravděpodobné, že se jedná o přejímku z východoslovanských jazyků.Téra, s. 82. Podobně je však Perunovo jméno používána u Slovinců, kde je bouřka komentována úslovími jako „Perun bije“ nebo „Perun je fčesna“.
Personifikace Perun se dostal do některých úsloví, především jako démon. Jedná se například o polské „idź di pioruna“ nebo slovenské „Parom te trestal!“ a „Do paroma“. Na Sandoměřsku byl znám obr pronásledující s ručnicí zlé duchy jménem Pjerun a Kašubové označovali zlého ducha slovem parón.
Jména Na Balkáně lze najít řadu míst, které obsahují Perunovo jméno nebo slovo jeho jménu blízké, jako například hory Perun v Bulharsku, Dalmácii nebo na Istrii, či sedm vesnic jménem Perunika ležících v Srbsku. Jméno Peruna se také ozývá v osobní jménech jako Perun, Perun, Perunika, Perunko nebo Paruna. Řada místních jmen, která mohou souviset s Perunem, se objevuje také v západoslovanském prostředí. Jedná se o polské názvy jako Perun, Peron nebo Pioruny, případně i o německá toponyma Prohn a Prohnsdorf, která mohou být zkomoleninami slovanských jmen. Na Slovensku lze nalézt vrch Poroň či ostrov Perend, v Rakousku vesnici Parndorf. V Čechách je zase z 15. století doloženo osobní jméno Perun.
Archeologie Bylo vykonáno několik pokusů archeologicky prozkoumat lokality, ve kterých by se podle historických zpráv měla nacházet Perunova obětiště.
Nejstarším případem byl výzkum Čeňka Chvojky v roce 1908 na Starokyjevské hoře, při které nalezl mohutnou kamennou plošinu, kterou identifikoval jako místo, kde stála Perunova modla. Pozdější vykopávky v roce 1937 však naznačují, že se jednalo o část běžného osídlení a teorie že na tomto místě stál kultovní okrsek je nepravděpodobná.Téra, s. 104. Nepravděpodobné je také spojení Perunova obětiště s nálezem z roku 1975 ve sklepě domu č. 3 ve Vladimírské ulici, ten se vztahuje nejspíše ke 13. století.