Veles

Veles nebo Volos je slovanský bůh, který v dobových pramenech označován za boha skotu, ale který měl podle různých hypotéz mnohem širší okruh působnosti. Jeho funkce ochránce skotu může souviset s bohatstvím, ale především pak s pozicí vládce podsvětí, které bylo představované jako louka, kde se pasou duše lidí. Zároveň mohl být božstvem magie, vědění, věštění a básnictví; a jako strážce předělu mezi světem živých a mrtvých také bohem divočiny, lovu, zvířat a přeměňování se v ně. Nejblíže mu snad byli ti, co se vyskytovali na pomezí těchto světů, tedy lovci a pastýři, jež se pohybovali na hranici mezi světem lidí a světem nelidským, ze zvířat s ním byl spojován medvěd. Byl také ručitelem smluv, trestajícím jejich nedodržení „zezlátnutím“, nejspíše žloutenkou.

Vedle Peruna patřil pravděpodobně mezi nejvýznamnější slovanská božstva. Ačkoli dobové písemné prameny o něm pocházejí pouze z východoslovanského prostředí, na základě jiných zdrojů, například lidové kultury a toponymie, lze předpokládat, že byl bohem všeslovanským. Jeho nejbližší analogií je baltský bůh podsvětí Velnias, rovněž pruský Patollo, vzdálenější pak védský Varuna, severský Ódin, galský Esus a řecký Hermés. Během christianizace zaujali jeho místo především světci jako Blažej, Mikuláš, Jiří a Sáva, jindy zas byl ztotožněn s čertem či přímo Ďáblem.

Veles zaujímá místo i v současném slovanském novopohanství – rodnověří, o čemž svědčí ohlas falšovaného mytologického díla zvaného Velesova kniha nebo pojmenování ruské organizace Velesův kruh. Jakožto bůh spojovaný s věděním je preferován především intelektuálně a badatelsky zaměřenými rodnověrci, na rozdíl od Peruna oblíbeného milovníky vojenské historie a bojového umění. Jeden ze stylů v Rusku populárního bojového umění „slovansko-gorického zápasení“ se nazývá „Velesův zápas“ a odpovídá řecko-římskému zápasu.Mačuda, s. 18.

Etymologie Velesovo jméno se zpravidla vykládá z rekonstruované praindoevropštiny. Ačkoliv se forma jazykového kořene a jeho sémantika mírně liší, v základu jsou tyto etymologie shodné. Ruský lingvista Roman Jakobson jej odvodil od indoevropského kořene *wel-, který vyložil jako „vidění, průzračnost, prozření“. Z téhož kořene odvodil i jméno védského Varuny, baltského Velniase, galského Vellaunose, germánské Veledy, védského Valy, severského Ulla, Viliho a Véa. Především první dva jmenovaní byli Velesovi nejspíše velice blízcí i typologicky.

Tamaz Gamkrelidze, Vjačeslav Ivanov a Vladimir Toporov tato jména, včetně Velesova, odvodili od kořene *ṷel-, s významem „pastviště, luh, louka“, který souvisí s představou podsvětí jako louky, kde se pasou duše lidí a skotu. Ze stejného kořene odvodili řecké a germánské pojmenování záhrobních světů: Élysion a Valhalla.Téra, s. 97. náhled|upright=0.6|vpravo|Moderní idol boha Velese na Velízu Petr Vavroušek uvádí u kořene *ṷel- následující významy: zakrýt, zavřít, (o)točit (se), vidět,

James Mallory a Douglas Adams u téhož kořene pak uvádějí: zemřít, tráva, pastvina.

Vladimir Toporov spojuje jeho jméno, v souvislosti s funkcí božstva bohatství, s výrazy volstъ, voldyka a velijъ: „jmění náležející celému společenství“.

Forma jména Volos Nejasný je vznik formy jména Volos:

Podle Henryka Łowmiańského a Lea Klejna vznikla z jména Vlas, jihoslovanského označení Blažeje, respektive světce tohoto jména. Tento výklad je však jazykově nesmyslný, protože pozdní formy jména božstva jako Vlas nebo Vlasij jsou naopak pravděpodobně odvozeny od Volos, nezávisle na jménu Blažej.Téra, s. 99.

Podle Michala Téry mohla forma Volos vzniknout jako slovní hříčka z ruského volos „vlas“, přeneseně označujícího i zvířecí srst, a odkazovat na Velesovu funkci pána zvířat.Téra, s. 100.

Podle Zdeňka Váni vznikla tato forma pod vlivem severského Völsi, označujícího posvátný falus, na podobný kult u Slovanů lze usuzovat z některých archeologických nálezů, například falických symbolů v polském městě Łęczyca nebo idolu s otvorem pro falus v německém Altfriesacku.

Další projevy S Velesem nejspíše souvisí označení souhvězdí Plejád v některých slovanských jazycích, jako je staroruské Volosyni nebo bulharské Vlascite, a snad i makedonská víla Vela.Pitro, s. 52.

Velesovo jméno se ozývá i z mnoha toponym, jedná se například o makedonské město Veles, horu Velež v Bosně a Hercegovině, český vrch Velíz a ruskou řeku Velesa.

Prameny náhled|Detail modelu Pomníku Tisíciletí Ruska vztyčeného k tisíciletému výročí pozvání Varjagů, Veles uprostřed Veles se objevuje v Pověstech dávných let z 12. století při popisu mírové smlouvy mezi Kyjevskou Rusí a Byzancí z roku 907:

Poté je zmíněn v souvislosti s podobnou smlouvou, uzavřenou knížetem Svjatoslavem roku 971:

Pověst dále uvádí k druhé smlouvě, že ač oddíl knížete přísahal Perunovi, „celá Rus“ včetně bojarů preferovala Velese.

Legenda Život svatého Vladimíra z 11. století zmiňuje, jak kníže Vladimír nechal svrhnout Velesovu sochu:

náhled|upright=0.6|Znak ruského města Volosova, Leningradská oblast, na němž je Veles vyobrazen s jemu přisuzovanými zvířaty turem a medvědem Velese zmiňuje i hrdinský epos Slovo o pluku Igorově z konce 12. století v souvislosti s pěvcem Bojanem:

Pitro, Vokáč, s. 51.

Jako boha skotu Volose jej zmiňuje i kázání Slovo někojego christoljubce z 11. či 12. století bez dalších informací. Apokryf Choždenije Bogorodicy po mukam z 12. století zmiňuje Velese a jako ostatní slovanská božstva jej vykládá euhemeristicky. V pozdějších pramenech bylo jméno veles používáno pro čerta či ďábla. Důvodem ztotožnění bylo nejspíše jeho spojení s rohy a falem. Příkladem může být věta ze staročeského díla Tkadleček pocházejícího z přelomu 14. a 15. století „Ký čert aneb ký veles aneb ký zmek tě proti mně zbudil?“ nebo pozdější, taktéž české, „O nechme již těch hříchuov u velesa,“ nebo „Ký veles jim našeptace!“ Objevuje se také český příběh, kdy muž přeje své zlé ženě, aby se proměnila v husu a „někam k velesu za moře letěla“.

O jeho kultu referuje také legenda Život svatého Abraháma Rostovského, jejíž nejstarší rukopisy pocházejí z konce 15. století. Legenda uvádí, že v Rostově jej kromě Slovanů ctili i Čudové, a jeho kamennému idolu prokazují nesmírnou úctu. Až Abrahám, mnich a misionář, měl nechat modlu porazit a založit na jejím místě Bogojavlenský klášter. Datace události však není jistá, podle některých názorů byl světec současníkem Vladimíra I. (958–1015) a podle jiných Vladimíra Monomacha (1053–1125).Pitro, Vokáč, s. 48

Polský kronikář Matěj Stryjkowský jej na konci 16. století nazývá Vlos a označuje jej za boha skotu a lesů srovnatelného s Panem a Faunem.Téra, Michal, s. 40. Volos je také zmiňován v Hustýnském letopise ze 17. století, na rozdíl od Pověsti dávných let jeho modlu letopisec uvádí mezi těmi, které vztyčil kníže Vladimír.Téra, Michal, s. 30.

Lidová kultura

V lidové kultuře severovýchodního Ruska vystupuje Volos jako ochránce skotu a zároveň lesní hospodář, patron lovu i pastvy. Objevuje se v podobě medvěda, což může být odrazem medvědího kultu vlastního ugrofinským sousedům předkřesťanských Slovanů. V jižním Rusku existoval ještě na počátku 20. století zvyk vázat na konci žní do uzlu hrst posledních klasů, někdy doplněných chlebem se solí, a této praktice se říkalo „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle Jana Hanuše Máchala jde o pozůstatek obětí tomuto božstvu. V některých oblastech je tento zvyk spojen s jiným jménem než Velesovým a figuruje v něm „brada“ Ilji, Boha či Krista.

Christianizace

Jako u mnoha jiných christianizovaných národů u Slovanů zaujali světci pozici a funkci původních božstev, během které získali tyto křesťanské postavy řadu archaických rysů. Velesovo místo zaujal především svatý Blažej. Tento byzantský světec ze 4. století byl u východních a jižních Slovanů ctěn především jako ochránce dobytka, v ruštině byl dokonce nazýván korov´ij bog „dobytčí bůh“. Kromě Blažeje Velesovu pozici zaujal v Rusku svatý Mikuláš, jak poukázal již Boris Uspenskij,Téra, s. 270. a též i svatí mučedníci Modest a Spiridon. Na Ukrajině jeho pozici převzal svatý Jiří, ten do jisté míry i u západních Slovanů a Chorvatů, a u Srbů svatý Sáva. Svatý Mikuláš, zvaný Mikula nebo Nikola, byl na Rusi vnímán jako laskavý a mírný světec, vládce skotu, lesa a lesní zvěře, který zajišťuje lidem ochranu, na rozdíl od Ilji, transpozice Peruna, který byl hlavně obáván.Téra, s. 280. Soupeření mezi těmito světci v lidových příbězích připomíná spory mezi Indrou a Varunou nebo Thórem a Ódinem vyjadřující napětí mezi válečnickou a magickou sférou.

Kult náhled|upright|Obětování koně Velesovi, moderní malba, A. Czeko-Potocka, 1900

Otázka rozšíření Velesova kultu je nejasná. Písemné prameny o něm z doby sklonku pohanství, kdy byl ještě ctěn, pochází pouze z východoslovanského prostředí. Jeho jméno je však také zmiňováno v západoslovanském prostředí během pozdního středověku a raného novověku, zatímco u Jihoslovanů lze na jeho kult usuzovat pouze z toponym a archaických rysů světců spojených s dobytkem. Přesto lze však předpokládat, že jeho kult byl všeslovanský. Počínaje Jevgenijem Aničkovem jej mnozí ruští historikové pokládají za boha „veškeré Rusi“, stojícího částečně v opozici k Perunovi jako božstvu vojenské družiny.

Prameny také zmiňují dva jeho idoly, v Kyjevě a Rostově. V Rostově měl být ctěn i místními Čudy, což je dobové označení pro různé ugrofinské kmeny. Zajímavou skutečností je, že ač v Kyjevě stál jeho idol, tak nestál mezi modlami vystavěnými knížetem Vladimírem. Naďa Profantová a Martin Profant uvádějí text, který neklade idol přímo do Kyjeva, ale tvrdí, že stál „na nesmírném pastvišti, řečeném blaní, kde byl později vystaven chrám sv. Blažeje“, a navíc předkládají hypotézu, že modla stála v kupecké čtvrti Podil. Též uvádějí, že v Rostově byl na místě Velesova idolu postaven chrám zasvěcený Zjevení páně. Boris Rybakov vykládal bytost na spodní části Zbručského idolu jako Velese.Dynda, s. 32.

Nejasné je, i kdy probíhaly slavnosti Velesovi zasvěcené. Jelikož byl bohem mrtvých, jeho kult nejspíše souvisel se zimním slunovratem, kdy je v archaickém myšlení svět lidí nejblíže podsvětí. Hlavní svátek však nejspíše probíhal v únoru, nikoliv však 3. února na svátek svatého Blažeje (v slovanském prostředí transpozice Velese), jehož datum bylo stanoveno dlouho před christianizací. Archaické prvky, které mohou souviset s tímto božstvem, však připadají na český masopust a ruskou maslenici. Jedná se o zvířecí masky, které lze s spojit s Velesem jako bohem zvířat, a nevázané veselí spojené s plodností, dalším atributem tohoto božstva.http://rodnavira.cz/o-nas/nase-cinnost/velesuv-svatek/

Rodnověří náhled|Rodnověrský domácí oltář v Polsku s obrázkem Velesa náhled|upright=0.4|vlevo|Moderní znak přisouzený Velesovi Jaké svátky jsou zasvěceny Velesovi v rodnověří, lze ukázat na příkladu ruské organizace Velesův kruh. Koročunem, při kterém umírá slunce, slaveném v předvečer zímního slunovratu, začínají Velké Velesovy svátky trvající dvanáct dní. Jsou spojeny především s památkou předků. Třetího února Malým Velesovým dnem začínají Vlčí svátky trvající až do 10. února. Velký Velesův den slavený 11. února jej pak ctí především jako boha dobytka. V noci z 30. dubna na 1. května, tedy na filipojakubskou noc, se slaví Velesova noc jako počátek světlé poloviny roku. Poté jsou mu zasvěceny dva hadí svátky nazývané také zmejnik. Jarní se slaví 30. května na oslavu sňatku Velese a Živy, podzimní pak 14. září, tentokrát na oslavu sňatku s Marou. Velesova noc na přelomu 31. října a 1. listopadu je zasvěcena konci světlé části roku. Poslední jeho svátek je Vítání Velesa-Mráze konaný 6. prosince.Mačuda, s. 152-178. V českém rodnověří se Velesův svátek slaví během února.

Teorie Trojfunkční hypotéza náhled|upright=0.9|Veles, Chram Mazowiecki, rodnověřské organizace Rodná církev polská, 2009