Jiřetín pod Jedlovou (původní a německý název Sankt Georgenthal) je obec (dřívější město) na severní straně Lužických hor v okrese Děčín v Ústeckém kraji. Žije v ní obyvatel. Obec tvoří také osady Lesné, Rozhled a Jedlová. V roce 1587 byla Jiřetínu udělena císařem Rudolfem II. plná městská práva. V roce 1998 získala obec titul Vesnice roku.

Jiřetín leží v Lužických horách v nadmořské výšce 458 metrů, pod Křížovou horou (577 metrů), na kterou vede křížová cesta, která byla zřízena roku 1764, a kaple, postavená v roce 1796. V obci sídlí od roku 1874 ženský klášter Kongregace dcer Božské lásky a od roku 1990, zde mají ve vlastním domě svou venkovskou enklávu sestry pražského kláštera voršilek.

Na většinu území obce zasahuje CHKO Lužické hory. Jiřetín pod Jedlovou má statut městské památkové zóny od roku 1992. Poblíž obce se nachází zřícenina hradu Tolštejn a třetí nejvyšší vrchol Lužických hor Jedlová. Na západním okraji obce, u silnice směr Děčín, se nachází štola Jan Evangelista. Obec je významným střediskem zimních sportů.

Název Město se jmenovalo Sankt Georgenthal (česky Svatý Jiří v Oudolí). Město založil v roce 1539 Jiří ze Šlejnic, proto bylo svěřeno pod ochranu svatého Jiří a bylo pojmenováno po svém patronovi. Český název byl vytvořen v roce 1949 ze jména Jiří podle starších českých zeměpisných jmen. Po roce 1945 se městečko krátkou dobu jmenovalo Svatý Jiřetín. V roce 1949 městečko dostalo rozlišovač pod Jedlovou pro odlišení od ostatních Jiřetínů.

Historie vlevo|náhled|Kostel Nejsvětější Trojice na náměstí Jiřího náhled|upright=1. 8|Náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou na přelomu 19. a 20. století

V roce 1983, byl na zahradě domu čp. 212, nalezen nejstarší doklad o pobytu člověka na území Jiřetína, pamětní mince římského císaře Claudia II., který vládl v letech 268 až 270 a která byla ražena za jeho nástupce Aureliana. Úvahy o slovanském osídlení tohoto kraje již od konce 6. století jsou pouhou fikcí, nemají reálný základ. V roce 1509 dal král Vladislav II. Jagellonský Jindřichovi ze Šlejnic právo na dvacet let v tolštejnském panství těžit zlato, stříbro, měď, olovo, cín, železo a jiné kovy. Pokusy o těžbu nejdříve probíhaly v Sýkořím údolí pod Tolštejnem a v Údolí Milířky pod Kozím hřbetem na katastru Dolního Podluží.

Založení města Nejstaršími doklady osídlení v okolí Jiřetín jsou středověké sklárny. Nejbližší datované sklárny se nachází 1,5 kilometru jižně od osady Lesné na katastru obce Dolního Podluží, další se nacházely uprostřed osady Rozhled naproti rekreačnímu středisku Slovan. Existence hutí byla datována do konce 13. století.Smetana, str. 20.

Podle dostupných údajů vznikl základ Jiřetína již v roce 1539, kdy bylo vybráno místo, a v letech 1548 až 1553 bylo hornické městečko vyměřeno do pravidelného šachovnicového půdorysu. Město bylo postaveno při staré lipské cestě, které lemovala východní okraj městečka. Město Jiřetín patří do skupiny horních měst, zakládaných podél saských hranic. Základem Jiřetína je přesný čtverec náměstí, od něhož se odvíjela pravidelná ortogonální síť ulic. Středové ulice neměly tranzitní charakter, což nebylo na úkor dopravní dostupnosti. Dálková trasa vedla na východním okraji města. Podél náměstí a ulic byly vyměřeny kvadratické domovní bloky, na jejichž každé straně stály tři domy. Ačkoli byly všechny domy v městečku dřevěné, nikdy z tohoto důvodu nevyhořelo celé.Smetana, str. 36.

náhled|upright=1.8|vlevo|Kostel v Jiřetíně pod Jedlovou na přelomu 19. a 20. století

Počáteční rozvoj městečka byl ovlivněn četnými výhodami, které plynuly ze zakládacího privilegia, které dal ve dvaceti bodech 12. listopadu 1554 sestavit Jiří ze Šlejnic. Město dostalo obvyklá základní práva, všichni majitelé domů dostali právo vařit pivo podle rumburského várečného řádu a prodávat je, právo péci chleba, porážet dobytek, získali volnost k provozování obchodu a vedení řemesel. Byli osvobozeni po celém dominiu od všech dávek i cel. Měli právo svobodného odkazu svého majetku, a byli osvobozeni od všech dluhů, které nechali mimo země Koruny české. Měli právo volit městskou radu, purkmistra a rychtáře a funkcionáře městské samosprávy, i když si vrchnost vymínila jejich schválení. Obyvatelé města nezískali žádné pozemky, pouze ty, na kterých stály jejich domy. Měli však právo svobodného odkazu svého majetku a především výsadu volného pohybu, tj. svobodného příchodu a odchodu.Smetana, str. 38. Výsady umožňovaly zdárný chod městského života, který měl zajistit zdárný chod důlní činnosti. Hlavním důlním dílem byla v 16. století dědičná štola svatého Kryštofa, její vchod je vidět před jiřetínským domem čp. 252 v Křížové ulici. Podpora vrchnosti nebyla bezmezná, předpokládalo se podmínečné prodlužování platnosti důlního privilegia. Ta byla v roce 1569 prodloužena o dalších 15 let a v roce 1584 o další tři roky. Záhy však došlo k poklesu těžby. V době omezování důlní činnosti byly záporem majetkoprávní poměry. V roce 1587 byly obyvatelům městečka vyměřeny poddanské platy a povinnosti.Smetana, str. 39. Dne 18. prosince 1587 udělil císař Rudolf II. listinou plné městské právo. Součástí výsad města byly dva výroční trhy, na svatého Jiří (24. dubna) a po svatém Martinovi (11. listopadu). Součástí listin bylo i udělení práva na věčné časy užívat vlastní pečeť a znak. V roce 1599 ve městě propukla morová epidemie, jíž podlehlo 300 lidí.

Vlastní kostel začali obyvatelé Jiřetína budovat v roce 1587. Kostel byl vysvěcen dne 21. května 1612 a prvním duchovním se stal evangelický pastor z Dolního Podluží Joachim Schöfelder. V roce 1616 se kněz přestěhoval z Dolního Podluží do Jiřetína, byla postavena fara.Smetana, str. 46.

Naděje vkládané do rudných ložisek nesplnily očekávání. Cesta k životním jistotám vedla před cechy. První se městským řemeslem uplatnili pláteníci, tkali již od roku 1557.Smetana, str. 47.

V roce 1642 za třicetileté války zničili Švédové nedaleký hrad Tolštejn. V době rekatolizace odešlo – podle seznamu ze 3. prosince 1652 – z Jiřetína 108 osob, jako první získal měšťanské právo v Drážďanech stolař Johann Krocker.Smetana, str. 52.

Od třicetileté války do roku 1945 náhled|Sloup svatého Vavřince na náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou

Až do vydání císařského patentu 19. července 1765 užívalo město právo hrdelního soudu II. stupně. Popraviště bylo na Šibeničním vrchu.

Po třicetileté válce bylo v Jiřetíně z 92 domů 29 pustých. Berní rula z roku 1654Smetana, str. 54. neuvádí ani náznak dolování, nelze z toho usuzovat, že všechny důlní podniky využívající ložisek leštěnce olověného zanikly. Jiřetínský farář v roce 1656 uvádí, že bylo uvedeno do provozu dolování zlata, stříbra, mědi a prý také uhlí.Smetana, str. 56. V roce 1750 probíhalo dolovaní rudy v dědičné štole svatého Kryštofa na Křížové hoře, v roce 1781 byla založena štola Jan Evangelista. V roce 1681 zakoupil rumburské panství kníže Antonín Florián z Lichtenštejna, s jehož rodem sdílel Jiřetín osud až do roku 1919. V roce 1804 po zničení manipulační budovy musela být ruda odvážena do saského Freibergu, což bylo velice ztrátové, takže těžba nepokračovala. V katastru Jedlové pracovala v první polovině 18. století barokní sklářská huť. V roce 1805 byla přes Stožecké sedlo vybudována dodnes používaná silnice. Křižovatka pod Jiřetínem nese neoficiální název Na Mýtě, nejspíše doklad toho, že tudy vedla stará obchodní cesta, na níž se v podhradí Tolštejna vybíralo mýtné. V roce 1848 byla v Jiřetíně vytvořena národní garda. V roce 1907, v souvislosti s reformou veřejné správy, zrušením panství a vytvoření okresů se stává součástí politického okresu Rumburk, později připadl okresu Varnsdorf. Od roku 1862 existuje v Jiřetíně poštovní úřad.Smetana, str. 103.

Josef Vítězslav Šimák o Jiřetínu napsal před rokem 1905: „Hory Jiřetínské kvetly však jen za požehnaného míru doby Rudolfinské, válkou třicetiletou zanikly a nevzkřísily se, ač pokusy o to dály se. Teprve nový průmysl, tkalcovský a soukenický, zvláště výroba sametů, potom sklářství, zavedené sem ta tišších dob ze sousedství, pomohl městečku a je dosud hlavním zdrojem výživy.“Smetana, str. 49.

Nejvyššího počtu obyvatel Jiřetín dosáhl v roce 1880. Po polovině 19. století, díky odklonu hlavní silnice, a v návaznosti na průmyslový a stavební rozvoj nedalekého Varnsdorfu, se Jiřetín přestal půdorysně rozvíjet. Nové výstavby se dočkaly pouze dvě budovy. Na úpatí Křížové hory vyrostla budova Střelnice a těsně vedle fary budova požární zbrojnice. Počátkem 20. století byl postaven nový vodovod. Dne 8. září 1909 byla v Jiřetíně zavedena elektrická energie. Za první světové války padlo 71 jiřetínských rodáků.Smetana, str. 111.

Po první světové válce došlo k velkým pozemkovým změnám, velkostatek Rumburk propadl pozemkové reformě. Od knížete Jana z Lichtenštejna jej vykoupil československý stát.Smetana, str. 117.

V roce 1919 došlo k přejmenování ulic. V roce 1934 bylo bez práce v Jiřetíně 282 lidí, jejich počet stoupl do roku 1938 až na 400. Nezaměstnaným začínala pomáhat Sudetendeutsche Volkshilfe. V roce 1935 byla poprvé pro veřejnost otevřena štola Jan Evangelista. Dne 2. října 1939 obsadily Jiřetín jednotky wehrmachtu. Německé obyvatelstvo, které vítalo zábor s neskrývaným nadšením, pod dojmem válečných událostí záhy vystřízlivělo. Došlo převedení prakticky všech podniků na válečnou výrobu. Na válečnou výrobu byla převedena i zámečnická dílna firmy Ernst Clar, kde pracovali i sovětští váleční zajatci.Smetana, str. 138

Po roce 1945 náhled|Pohled z Tolštejna na Jiřetín pod Jedlovou 9. května 1945 převzal správu Jiřetína a bezpečnostní službu český národní výbor. Během prvních týdnů po válce se v Jiřetíně aktivizovali němečtí antifašisté, kteří byli od ostatních Němců odlišováni ještě 18. srpna 1945 v hlášení místní správní komise o počtu obyvatel. Pro původní německé obyvatelstvo představovaly velký problém takzvané Revoluční gardy, kterým se říkalo „rabovací gardy“. Jako všude jinde v republice se i Němců v Jiřetíně týkala represivní opatření. Nejlépe je dokumentuje vzpomínka posledního německého kronikáře Jiřetína Emila Brunna, publikovaná v tzn. Bílé knize: „Blokovány byly jejich úspory ve spořitelně, museli odevzdat rozhlasové přijímače, hudební nástroje, sportovní náčiní, vozidla. Němci nesměli po 19. hodině večerní opouštět svoje obydlí a byli povinni nosit bílé pásky. Nesměli užívat železnici a v provozech museli pracovat pod dozorem. Všechny podniky obdržely správce a všechny živnosti musely odvádět své příjmy. Ve svém volnu museli Němci odstraňovat zátarasy i obranná postavení a pod dozorem rovněž konat i jiné práce. Každý německý nápis byl odstraněn, odstraněn byl i pomník padlých vojáků na náměstí. Jednotliví Němci byli zatčeni a vzati do tábora, jen protože byli členy nacistické strany nebo je Češi nenáviděli. Trpěli tam hladem a násilnostmi, buď tam zahynuli nebo jiní byli propuštěni teprve po letech. Potom byly vyhledávány prvé oběti k vyhnání. Krátce předtím obdrželi výzvu, někde se v určitou dobu shromáždit, takže jim nezbyl žádný čas k zabalení toho, co jsi měli vzít sebou. Tam byli znovu prohledáni a pak nejbrutálnějším způsobem v horku a v dešti hnáni jako dobytek a na hranicích ponecháni sami sobě.“Smetana, str. 106.

náhled|vlevo|Hájenka Ranch 7D v osadě Jedlová

Podle hlášení Místní správní komise žilo v Jiřetíně dne 18. srpna 1945 v obci 1058 Němců, z toho 152 antifašistů. Dne 9. února 1946 byl při razii zatčen Anton Kühnel, který se vrátil přes hranice zpět pro své věci a při pokusu o útěk byl zastřelen Herbert Schindler. Osídlování probíhalo pomalu. 18. srpna 1945 žilo v Jiřetíně pouze 120 Čechů a 16 Slováků, kteří ale přišli do Jiřetína v únoru 1945 jako uprchlíci – Volksdeutsche, což byli etničtí Němci z území na východě.Smetana, str. 142.

V roce 1945 byl v Jiřetíně po Jedlovou odstraněn pomník válečným obětem, který zde stál od roku 1904.Smetana, str. 142.