Třída Akizuki (1942)

Třída Akizuki ( Akizuki-gata) sestávala z 12 dokončených „torpédoborců první třídy“ ( Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1940 až 1945 ve třech sériích a bojujících ve druhé světové válce. Původně se mělo jednat o protiletadlová doprovodná plavidla a teprve později byla do návrhu zapracována instalace čtyřhlavňového torpédometu, čímž vznikla třída nejlepších a největších japonských torpédoborců ve druhé světové válce. Císařské námořnictvo jednotky této třídy označovalo jako „torpédoborce typu B“ ( Otsu-gata kučikukan).

Z dvanácti jednotek byly čtyři poslední dokončeny příliš pozdě, než aby se zapojily do bojů. Po japonské kapitulaci byly tyto čtyři jednotky předány Spojencům. Z osmi zbývajících, které se zapojily do bojů, bylo šest jednotek potopeno (tři hladinovými jednotkami, dvě letadly a jedna padla za oběť ponorce). Dvě přeživší jednotky (Suzucuki a Fujuzuki) zastihla kapitulace Japonska poškozené a po ní byly potopeny jako vlnolamy.

Všechny jednotky nesly jména vztahující se k Měsíci: japonský znak (cuki) znamená Měsíc i měsíc.

Vznik a vývoj Externí odkaz Akizuki v roce 1942 Akizuki v roce 1944 Vznik projektu rychlého protiletadlového plavidla pro doprovod svazů letadlových lodí spadá do období před druhou světovou válkou a byl vypracován na základě analýzy působení japonského námořního letectva v druhé sino–japonské válce. Na vznik nových plavidel měla vliv i konstrukce specializovaných protiletadlových křižníků u Royal Navy (třída Dido). Na rozdíl od Britů se ale Japonci rozhodli použít jako základ pro protiletadlové plavidlo nikoliv křižník, ale torpédoborec. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byla absence úspěšného typu moderního lehkého křižníku, ze kterého by japonské námořnictvo mohlo vyjít koncem třicátých let a délka stavby lehkých křižníků.

V roce 1938 byl navržen nový protiletadlový kanón ráže 100 mm typu 98 s délkou hlavně 65 ráží. Ten byl zvolen jako hlavní výzbroj nové třídy plavidel.

Návrh z července 1938 počítal s výtlakem 2 200 T, rychlostí až 35 uzlů a výzbrojí 4xII 100mm a 2xII 25mm. Loď postrádala torpédovou výzbroj, což bylo u japonských lodí (torpédoborců i křižníků) neobvyklé. Další návrh ze září 1938 již počítal s omezením rychlosti na 33 uzlů, zvýšením výtlaku na 2 350 T a instalací torpédometu. Výsledný základní návrh ( kihon keikaku bangó) F51 z dubna 1939 měl standardní výtlak 2 700 T, čímž se již blížil starším lehkým křižníkům (lehký křižník Júbari měl 2 890 T). Co do výtlaku tak byly za druhé světové války jednotky třídy Akizuki největšími japonskými torpédoborci a třetími největšími torpédoborci na světě (po francouzské třídě Mogador a sovětském Taškentu).

Roku 1939 byla v rámci „programu čtvrtého kruhu“ schválena stavba prvních jednotek podle základního návrhu F51, která probíhala současně se stavbou jednotek třídy Júgumo. Celkem bylo do května 1943 postaveno šest jednotek s trupovými čísly 104 až 109. Předpokládaná cena jednoho torpédoborce v roce 1939 byla 12 090 000 ¥.

Na sérii prvních šesti plavidel měla navázat série deseti torpédoborců podle programu z roku 1941. Šlo o modifikovaný základní návrh F53, který se od F51 lišil zjednodušením konstrukce (například tvar přídě) a jiným tvarem můstku. Jedna jednotka měla stát 17 820 400 ¥. F53 z roku 1941 se dále dělil na dvě podtřídy: Šimocuki/Fujuzuki (čísla 360 až 364)Zařazení Šimocuki je nejasné. Všechny prameny se shodují, že Šimocuki měl trupové číslo 360, což by jej řadilo do programu z roku 1941 a tudíž jako první jednotku podtřídy Fujuzuki, kam ho řadí například Nevitt. Nippon kaigun kantei šašinšú ale řadí Šimocuki ještě do podtřídy Akizuki (která by tak měla sedm jednotek a podtřída Fujuzuki pouze čtyři). Vzhledem k nejasnému zařazení nelze ani říct, jaký byl vzhled Šimocuki (rozmístění protiletadlových platforem, tvar přídě, etc…) a ani jeden ze zdrojů neuvádí žádnou fotografii Šimocuki – viz ~ a a Mičizuki (365 až 369). Z této série se ale do bojů zapojily už jenom Šimocuki a Fujuzuki. Další čtyři jednotky (včetně jedné z podtřídy Mičizuki) byly dokončeny příliš pozdě a před koncem války prodělávaly výcvik ve Vnitřním moři, případně se pouze zúčastnily bojů s letadly útočícími na zbytky císařského námořnictva v japonských domácích vodách. Mičizuki byl koncem války dokončen pouze ze 16% a stavba zbývajících tří jednotek byla zrušena 14. prosince 1944 a materiál a zdroje využity na stavbu sebevražedných člunů Šinjó a kaitenů.

Měla následovat stavba dalších osmi jednotek (777 až 785, nebo též šestnácti: 770-785) podle programu z roku 1942, která byla 30. června 1942 nahrazena plánem na stavbu 22 jednotek (5061 až 5083) podle modifikovaného programu z roku 1942. Celý projekt z roku 1942 byl ale nejprve 9. června 1944 redukován na pět jednotek (5061 až 5065) a posléze 14. prosince 1944 zrušen úplně.

Konstrukce náhled|vpravo|Akizuki na zkušební plavbě 17. května 1942 těsně před dokončením. Všimněte si původního „neradarového“ předního stožáru a druhého dálkoměru typu 94 na zádi – takto byly vybaveny pouze první jednotky třídy Akizuki. Katakanou psané jméno lodi na bocích bylo později odstraněno. Třída Akizuki znamenala skok ve velikosti japonských torpédoborců. V porovnání se souběžně produkovanými jednotkami třídy Júgumo byly Akizuki o 15 metrů na vodorysce delší (132 vs. 117 m), o 0,8 metru širší (11,6 vs. 10,8 m) a o 1180 tun plného výtlaku těžší (3700 vs. 2520 T). Zvětšení trupu pak poskytlo dostatečně stabilní základnu pro umístění čtyř dvouhlavňových věží hlavní baterie. Ty byly umístěny po dvou na přídi a zádi. Dělová věže číslo dvě na přídi a tři na zádi byly umístěny v superpozici. Charakteristickou siluetu dotvářel jediný komín (všechny předchozí japonské konstrukce měly komíny dva), který odváděl spaliny ze všech tří kotlů. Jednotky třídy Akizuki tak získaly charakteristickou siluetu.

Pohon Externí odkaz Řez střední sekcí Akizuki – Napravo se nachází kotelny, nalevo strojovny Schéma ventilace kotelen a strojoven Ačkoliv se prodloužil trup, uspořádání pohonné soustavy zůstalo zachováno, jako u předchozích jednotek tříd Kageró a Júgumo. Přidanou délku trupu spotřebovala barbeta druhé dělové věže na přídi (předchozí jednotky měly na přídi pouze jednu dělovou věž). Střední sekci plavidla zabíraly (od přídě) dvě kotelny (přední č. 1 o délce 17 metrů a zadní č. 2 o délce 9,2 metrů) a dvě strojovny (přední č. 1 o délce 13 metrů a zadní č. 2 o délce 12,3 metrů).

Přední kotelna obsahovala dva vodotrubné kotle Ro-gó Kanpon šiki, které dokázaly vyvíjet přehřátou páru o tlaku 30 kg/cm² a teplotě 350 °C. V zadní kotelně se nacházel pouze jeden kotel stejného typu.

Přední strojovna se nacházela na levoboku a poháněla levý lodní šroub, zatímco pravý šroub byl poháněn turbínami zadní strojovny. V každé strojovně se nacházela jedna sestava parních turbín Kanpon o stejném složení a zapojení, jako u předchozích tříd Kageró a Júgumo. Každá sestava se skládala z jedné vysokotlaké, jedné středotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které doplňovaly jedna vysokotlaká a jedna nízkotlaká turbína (v každé sestavě) pro plavbu cestovní rychlostí. Každá sestava měla výkon 26 000 k (15 445,5 kW), ale rychlost otáček lodní vrtule byla snížena na 340 za minutu.

Hlavní palivové nádrže se nacházeli v dvojitém dně. Prostor na pravoboku na úrovni přední strojovny a na levoboku na úrovni zadní strojovny vyplňovaly další palivové nádrže. Na lodích se nacházely ještě další nádrže, takže celková kapacita nádrží byla nadprůměrných 25% standardního výtlaku.

Výzbroj Externí odkaz Řez přední sekcí Akizuki ukazující umístění centra řízení palby (2), muničních výtahů (5) a muničních skladů (6) Torpédomet a manipulace s torpédy Hlavní dělostřeleckou výzbroj tvořilo osm víceúčelových 100mm děl typu 98. Ačkoliv se sama o sobě vyrovnala (či byla dokonce lepší) americkým 127mm kanonům, postrádala výhodu řízení palby radarem a střelby municí s přibližovacími zapalovači. Jelikož 100mm typ 98 byl od počátku zvolen jako protiletadlová zbraň, nedošlo na žádné z jednotek třídy Akizuki k redukci věží hlavní baterie ve prospěch 25mm kanonů, jako u většiny starších tříd. Všechny jednotky tak nesly čtyři dvouhlavňové věže po celou dobu služby.

Torpéda byla odpalována z jednoho otočného zakrytovaného čtyřhlavňového 610mm torpédometu typu 92 model 4, který byl otáčen motorem na stlačený vzduch.Lacroix & Wells, str. 782 a 783 Torpédomet byl umístěn nad přední strojovnou, mezi protiletadlovou plošinou za komínem a zadní nástavbou. Lodě nesly čtyři torpéda nabitá v torpédometu a další čtyři kusy mohly být uskladněny na podavači za torpédometem na levé straně zadní nástavby. Jednalo se o torpéda typu 93 – obávaná „dlouhá kopí“.

Lehkou protiletadlovou výzbroj zpočátku tvořily pouze dva dvouhlavňové 25mm kanony typu 96 na plošině mezi komínem a torpédometem. Uprostřed této plošiny se nacházel 2,5metrový dálkoměr. Později byl počet 25mm hlavní navyšován a nové jednotky vstupovaly do služby již s posílenou výzbrojí.

Zpočátku byly pro protiponorkový boj jednotky vybaveny pouze dvěma dvouhlavňovými vrhači hlubinných bomb typu 94 na zádi.

Radary náhled|vlevo|Detail umístění centimetrového přehledového radaru 22-gó s vysílací (dolní) a přijímací (horní) anténou ve tvaru trychtýře a přehledového metrového radaru 13-gó pro sledování vzdušných cílů na torpédoborci Harucuki Japonsko v radarové technice zaostávalo za Spojenci. V roce 1942 byly první experimentální radary namontovány na některé lodě císařského námořnictva a na třídě Akizuki se první radar objevil na torpédoborcích Suzucuki a Hacuzuki,. [s.l.] : , 1997. ( (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18.). Kapitola . ~ nebo Niizuki. Jednalo se o přehledový radar proti vzdušným i hladinovým cílům a to buďto metrový 21-gó, nebo centimetrový 22-gó. Radar 21-gó měl otočnou anténu (buď modelu 6 o rozměrech 3,6 x 2 metry, nebo modelu 7 o rozměrech 3,6 x 3 metry) a jeho instalace je doložena minimálně na jednotkách Akizuki, Suzucuki, Hacuzuki a Fujuzuki. Radar 22-gó používal anténu ve tvaru dvou trychtýřů a později na jednotkách třídy Akizuki nahradil radar 21-gó. Tyto radary byly umístěny na plošině upraveného předního stožáru.

Později (cca 1944) se instaloval i metrový přehledový radar proti vzdušným cílům 13-gó. Jedna anténa se montovala na přední stranu zadního stožáru a některé jednotky dostaly i druhou aparaturu na přední stožár nad radar 22-gó.

Pozdější modifikace náhled|vpravo|Joizuki po válce v Kure. Všimněte si protiletadlové plošiny vedle můstku. 25mm kanony byly – stejně jako dělová věž číslo dvě – po kapitulaci odstraněny. Pozdější modifikace (na pozdějších jednotkách provedené rovnou při stavbě) se soustředily hlavně na posílení protiponorkové a lehké protiletadlové výzbroje a na instalaci radarů. Protiponorková výzbroj byla posílena instalací dvou skluzů hlubinných pum na zádi. Dvouhlavňové 25mm kanony byly nahrazeny za tříhlavňové. V roce 1943 se (poprvé na Suzucuki a Hacuzuki již koncem 1942) objevila další dvě protiletadlová hnízda pro 25mm trojčata: u podtřídy Akizuki se nacházela po stranách komína, zatímco na Šimocuki/Fujuzuki a Mičizuki na platformě za torpédometem. V roce 1944 bylo na místo zadního dálkoměru montováno páté 25mm stanoviště. Koncem roku 1944 se objevila i další dvě protiletadlová hnízda pro 25mm trojčata na bocích můstku. Kromě trojhlavňového uspořádání se na palubu montovaly i 25mm kanóny v jednohlavňové lafetaci.

V červnu 1944 se objevily na palubách čtyři 13,2mm kulomety typu 93.

U podtříd Šimocuki/Fujuzuki a Mičizuki došlo ke zjednodušení konstrukce, které se projevilo například změnou tvaru přídě. Na Harucuki byl (jak dokládá fotografie) můstek zvětšen protažením prostředního patra až ke stožáru.

Jednotky třídy Akizuki