Vuk Stefanović Karadžić (; 6. listopadu 1787, Tršić – 7. února 1864, Vídeň) byl srbský jazykovědec a reformátor srbštiny, tvůrce novodobého srbského spisovného jazyka, účastník Slovanského sjezdu v Praze roku 1848.Slovník jugoslávských spisovatelů, Odeon, Praha 1979, str. 239-242

Život

náhled|Vuk Karadžić (litografie Josefa Kriehubera)|vlevo Karadžič pocházel ze selské rodiny, vzděláním byl samouk. Jeho otec pocházel z okolí Šavnika ze severu Černé Hory a matka z vesnice Ozrinići nedaleko Nikšiće, rovněž v Černé Hoře. Byl jedním z velkého počtu dětí; mnozí z nich zemřeli velmi mladí ještě před Vukovým narozením. Jméno Vuk dostal proto, aby na něj nepůsobily zlé síly tak, jako v případě jeho mladších sourozenců, zvlášť těch, kteří se nedožili dospělosti.

Učil se v klášteře Tronoša; vzdělání mu poskytl jediný gramotný člověk v okolí, kterým byl Jevta Savić Čotrić. Účastnil se prvního srbského povstání, které se odehrálo na počátku 19. století. Byl v něm písařem povstaleckého vojska. Neúspěšně se hlásil na gymnázium ve Sremských Karlovcích, kde byl odmítnut s odůvodněním, že je příliš starý. Po nějakou dobu pobýval v Petrinji v dnešním Chorvatsku, kde se učil německy a latinsky. Po založení Velké školy (předchůdkyně Bělehradské univerzity) byl jejím z jejích prvních žáků.

Vuk Karadžić se také potkal s Dositejem Obradovićem, jedním z předních tehdejších srbských vzdělanců s tím, aby jej dále učil. Obradović toto ale odmítl. Z toho byl Karadžić rozčarován, a tak odešel do Jadaru, kde pracoval jako písař pro Jakova Nenadoviće, který byl předsedou Praviteljstvujuščiho sovětu srbského. Pracoval také ještě pro Jevtu Saviće, který byl rovněž členem tohoto orgánu.

Po porážce povstání přesídlil jako celá řada tehdejších uprchlíků do nedalekého Uherska, odkud putoval do Vídně. Vydal zde text o neúspěchu srbského povstání, který zaujal tehdejšího cenzora, Slovince Jerneje Kopitara. Spolu se poznali, Kopitar jej přijal jako uprchlíka a pomáhal mu. Později spolupracovali na schraňování srbských literárních a kulturních památek, tak i na reformě cyrilice a prosazení lidového jazyka do srbské literatury, kde ještě převažovala staroslověnština a ruština. Kopitar také pomohl přeložit některé Karadžićovy práce do němčiny, čímž se srbské literatuře otevřel prostor velké částí střední Evropy. Ve Vídni žil od roku 1813.

Zabýval se také sběrem srbských lidových písní (šest svazků) a sepsal i první srbský slovník. Jeho sbírky lidové tvorby Srbska propojily jihoslovanský prostor s tehdy kurz udávajícím romantismem.

V roce 1814 vydal první písemně zdokumentovanou knihu o srbské gramatice (Pismenica serbskoga jezika po govoru prostoga naroda napisana). O několik let později následovala Srpska gramatika a další spisy.

Karadžić žil dlouho v neutěšených poměrech; získával pomoc z Ruska a v Černé Hoře na pozvání tehdejšího knížete Petra Njegoše pomáhal s budováním školství v tehdy zaostalém knížectví.

Vukovy reformy přinesly do jazyka přísně fonetický pravopis, založený na venkovské mluvě a zásadě piš, jak slyš. Tehdejší poměry Karadžić odsoudil jako chaos v jazyce, kdy si každý píše, jak chce, bez jakýchkoliv pravidel (slavenosrbský jazyk). Došlo také k zásadnímu zjednodušení gramatických pravidel. Ta však byla přijímána s nelibostí; jeho knihy nesměly vyjít v samotném Srbsku a jeden čas ani v Rakousku. Proti "novým pořádkům" protestovali jak kníže Milan, tak i patriarcha Srbské pravoslavné církve Stratimirović. Srbští popové jej ozanačovali za „jazyk chovatelů dobytka“. Teprve až v polovině 19. století si nová podoba jazyka začala razit cestu do Srbska a roku 1867 byla přijata za definitivní verzi spisovného jazyka.

V západní Evropě vzbudily sbírky o lidové kultuře srbského venkova poměrně velký ohlas a mnoho lidí zaměřilo na Srbsko nově svoji pozornost. Velký úspěch, kterou přinesla první Karadžićova sbírka Mala prostonarodna slaveno-serbska pesnarica vedla Vuka k tomu, aby se dále tomuto fenoménu, známého z rodného kraje, intenzivně věnoval. Karadžić přitom až do setkání s tehdejšími slavisty, soustředěnými ve Vídni nepovažoval srbské lidové písně za jakkoliv významné. Karadžić však pouze zaznamenané písně netiskl, ale také je stylisticky upravoval, aby odpovídaly potřebám tehdejší literatury a doby. Mnohé lidové obyčeje, tradice a způsob života zaznamenal také i v rozsáhlém slovníku, který vydal za pomoci svého spolupracovníka, Đury Daničiće. Jako zakladatel systematického zaznamenávání srbské lidové tvorby tak po různých balkánských krajích hodně cestoval.

Politické ideje

Vuk Karadžić byl aktivní také i v politické oblasti. Znalý situace v Německu a Maďarsku, kde je jeden národ rozdělen na více konfesí, podporoval myšlenku jednoty jižních Slovanů. Ve svých spisech (např. Srbi svi i svuda) tvrdil, že všichni jižní Slované, kteří mluví štokavským nářečím jsou bez ohledu na vyznání Srbové, byť toto jméno nepřijímají. Na základě toho bývá někdy proto zařazován také mezi představitele velkosrbských myšlenek. Odmítl myšlenku ilyrského hnutí se slovy, že Ilyrové nebyli Slovany.

Osobní poměry

Jeho ženou byla Ana Maria Kraus, se kterou měl svatbu v roce 1818 a žili spolu až do konce života. Měli 13 dětí, ale jen dvě přežily vlastní rodiče. Vuk Karadžić zemřel v roce 1864 ve Vídni. Jeho dcera Mina Karadžić se stala malířkou a spisovatelkou a jeho syn Dimitrije sloužil v armádě. V roce 1897 byly Vukovy ostatky převezeny do Bělehradu a pohřbeny u katedrály sv. Michaela vedle ostatků Dositeje Obradoviće.

Odkaz

V letech 1987 a 1988 byl o Vuku Stefanovićovi Karadžićovi natočen televizní seriál.

Dnes stojí v centru Bělehradu muzeum, které je věnované práci a životě jak Vuka Karadžiće tak i Dositeje Obradoviće.

Vuk Karadžić získal také čestné občanství chorvatské metropole Záhřebu. Po Vuku Karadžićovi je pojmenována řada ulic i veřejných prostranství především v zemích bývalé Jugoslávie a také jedna rušná ulice v Bratislavě, při níž stojí i pamětní deska, připomínající právě Vuka Karadžiće.

Dílo náhled|Srpski rječnik, titulní strana vydání z roku 1818. Mala prostonarodna slaveno-serbska pesnarica (1814, Malý prostonárodní slovansko-srbský zpěvník), Pismenica serbskoga jezika po govoru prostoga naroda napisana (1814, Mluvnice srbského jazyka napsamá podle mluvy prostého lidu), Narodna srbska pjesnarica (1815, Národní srbský zpěvník), Srpski rječnik istolkovan njemačkim i latinskim rječima (1818, rozšířené vydání 1852, Srbský slovník), Narodne srpske pripovjetke, (1821, rozšířeno 1853, Srbské národní pohádky), Narodne srpske pjesme I. (1823, Srbské lidové písně I.), Narodne srpske pjesme II (1823, Srbské lidové písně II.), Narodne srpske pjesme III (1824, Srbské lidové písně III.), Mala srpska gramatika (1824, Malá srbská gramatika), Žizni i podvigi Knjaza Miloša Obrenovića (1825, Život a činy knížete Miloše Obrenoviče), Danica I-V (1825–1834), literární a vědecký almanach, který vydával a redigoval, Miloš Obrenović, knjaz Srbije ili gradja za srpsku istoriju našega vremena (1828, Miloš Obrenovič, kníže srbský), Narodne srpske pjesme IV. (1833, Srbské lidové písně IV.), Narodne srpske poslovice i druge različne, kao i one u običaj uzete riječi (1836, rozšířené vydání 1849, Srbská národní přísloví), Montenegro und die Motenegriner (1837, Černá Hora a Černohorci), německy, Novi zavet Gospoda našega Isusa Hrista (1847, Nový zákon Pána našeho Ježíše Krista), překlad Nového zákona, Kovčežić za istoriju, jezik i običaje Srba sva tri zakona (1849, Truhlička pro dějiny, jazyk a obyčeje Srbů tří vyznání), součástí kniíhy je spis Srbi svi i svuda (Srbové všichni a všude), ve kterém píše o Bosňácích, Černohorcích a Makedoncích jako o součásti srbského národa a rozlišuje je pouze jako "Srby tří vyznání". Srpske narodne pjesme V. (1865, Srbské lidové písně V.), vydáno posmrtně, Srpske narodne pjesme iz Hercegovine (1866, Srbské lidové pisně z Hercegoviny), vydáno posmrtě, šestý díl Srbských lidových písní, Život i običaji naroda srpskogo (1867, Život a obyčeje lidu srbského), vydáno posmrtně Deutsch-serbisches Wörterbuch (1872, německo-srbský slovník), vydáno posmrtně.

Česká vydání Srbské národní pohádky, Mikuláš Knapp, Praha 1877, přeložil J. Z. Veselý, znovu 1899, Lazarice: národní písně srbské, I. L. Kober, Praha 1887, vybral a přeložil Josef Kolář, Pravda a křivda, Svoboda, Praha 1948, přeložila Jarmila Pilzová, výbor ze srbských národních pohádek, Srbské lidové pohádky, SNKLHU, Praha 1957, přeložil Rudolf Lužík, Přísloví a pořekadla Odeon, Praha 1987, vybrala a přeložila Irena Wenigová, Pohádky, Odeon, Praha 1989, vybral a přeložil Dušan Karpatský.

Odkazy Reference

Související články Srbi svi i svuda Boj za srbský jazyk i pravopis

Externí odkazy

Biografia

Kategorie:Muži Kategorie:Účastníci Slovanského sjezdu Kategorie:Srbští lingvisté Kategorie:Srbští spisovatelé Kategorie:Romantičtí spisovatelé Kategorie:Překladatelé bible Kategorie:Osobnosti na srbských bankovkách Kategorie:Osobnosti na jugoslávských bankovkách Kategorie:Srbští svobodní zednáři Kategorie:Narození 7. listopadu Kategorie:Narození v roce 1787 Kategorie:Úmrtí 26. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1864 Kategorie:Pohřbení v katedrále v Bělehradě Kategorie:Narození 26. října