Sovětští kosmonauti byli členové oddílů a skupin kosmonautů existujících v Sovětském svazu. První skupina kosmonautů byla zformována v březnu 1960 z vojenských pilotů. Pro jejich výcvik vzniklo Středisko přípravy kosmonautů nedaleko Moskvy, kolem centra vyrostlo Hvězdné městečko.
Záhy po začátku kosmických letů prosazovalo vedení konstrukčních kanceláří a výrobních závodů účast svých zaměstnanců v kosmických letech. V březnu 1967 padlo rozhodnutí vlády o oficiálním založení samostatných oddílů v ministerstvu všeobecného strojírenství, zdravotnictví a Akademii věd. V průběhu doby se každá sovětská instituce výrazněji zúčastněná v kosmickém programu snažila o sestavení vlastního oddílu kosmonautů. Plnohodnotný oddíl pravidelně se účastnící letů do vesmíru sestavila ale pouze společnost CKBEM (později přejmenovaná na NPO Energija).
Výběr V Sovětském svazu byla první skupina kosmonautů vznikla v roce 1960. Bylo rozhodnuto vybrat dvacetičlenný oddíl z vojenských pilotů. Pro přípravu a výběr kosmonautů vzniklo Centrum přípravy kosmonautů (CPK) podřízené velitelství vojenského letectva. Lékařské hodnocení kandidátů provedla Ústřední vojenská vědeckovýzkumná letecká nemocnice (CVNIAG VVS, Центральный военный научно-исследовательский авиационный госпиталь ВВС).
Záhy po začátku kosmických letů prosazovalo vedení konstrukčních kanceláří a výrobních závodů v čele s Koroljovem účast svých zaměstnanců v kosmických letech. Od roku 1965 probíhalo lékařské posuzování civilistů v Institutu lékařsko-biologických problémů ministerstva zdravotnictví (IMBP, Институт медико-биологических проблем), založeného roku 1963. Vojáci ve snaze udržet si kontrolu nad kosmonauty hodnocení Institutu neuznávali, požadovali po kandidátech potvrzení své komise z CVNIAG. V březnu 1967 padlo rozhodnutíПостановление ЦК КПСС и Совета Министров СССР №270-105 от 27 марта 1967 o oficiálním založení samostatných oddílů v ministerstvu všeobecného strojírenství (v CKBEM), zdravotnictví (v IMBP) a Akademii věd. Kosmonauty měly organizace těchto rezortů hledat mezi svými zaměstnanci, zdravotní stav posoudily u vojáků komise CVNIAG, u civilistů IMBP a konečný verdikt vynesla Hlavní lékařská komise (Главная медицинская комиссия – ГМК) sestavená ze zástupců obou ústavů.
Po získání lékařského souhlasu Státní mezirezortní komise (GMVK, Государственная Межведомственная Комиссия – ГМВК) dávala doporučení k zařazení do oddílu nebo skupiny kosmonautů. Vlastní zařazení bylo provedeno příkazem vedoucího organizace ze které kandidát pocházel, případně nadřízeného ministra (např. u vojenských letců rozkazem hlavního velitele letectva nebo ministra obrany). Nový kosmonaut byl zařazen jako posluchač-kosmonaut (слушател-космонавт), v 80. letech kandidát na kosmonauty (кандидат в космонавты-испытатели). Prošel první fází kosmonautického výcviku – všeobecnou přípravou, obvykle dvouletou. Po absolvování všeobecné kosmické přípravy složil kandidát před GMVK zkoušky, zpravidla úspěšně, získal kvalifikaci zkušební kosmonaut (космонавт-испытатель, vytvořeno analogicky ke zkušební letec – летчик-испытатель) nebo kosmonaut-výzkumník (космонавт-исследователь) a byl zařazen mezi aktivní kosmonauty oddílu nebo skupiny své organizace.
Výcvik Příprava kosmonautů na let sestávala ze tří etap. Cílem všeobecné kosmické přípravy bylo získání znalostí, návyků a dovedností tvořících základy profese kosmonauta. Kandidáti procházeli přípravou fyzickou, leteckou, parašutistickou a lékařsko-biologickou, výcvikem k přežití v případě havárie nebo přistání v neobydlených oblastech, trénovali ve stavu beztíže. Seznamovali se s kosmodromy, nosnými raketami, kosmickými loděmi. Studovali teorii kosmických letů, navigaci ve vesmíru, řízení kosmických lodí. Všeobecná příprava trvala obvykle dva roky, zakončena byla zkouškou před státní mezirezortní komisí. Během přípravy na let ve skupině se zdokonalovaly a upevňovaly znalosti kosmonautů. V této fázi přípravy byli kosmonauti rozděleni do skupin podle typů kosmických lodí, ve kterých měli letět. Připravovali se pak na lety určeným typem kosmické lodi. V předletové přípravě se posádka secvičovala a připravovala na plnění programu konkrétního kosmického letu.
V období mezi kosmickými lety pracovali kosmonauti ve středisku řízení letů nebo své mateřské organizaci, spolupracovali na vývoji a zkouškách nových kosmických lodí, účastnili se lékařských i technických experimentů a zkoušek.
Posádky První kosmické lodě (programu Vostok) byly jednomístné, ve vícemístných lodích má každý člen posádky své vlastní úkoly a odpovědnost.
V Voschodu-1 letěli velitel posádky (командир экипажа), palubní inženýr (бортинженер) a lékař (врач). V Voschodu-2 byl velitel lodi (командир корабля) a druhý pilot (второй пилот).
V dalších sovětských a ruských kosmických plavidlech byl první člen posádky vždy velitel lodě (командир экипажа). Druhý byl palubní inženýr (бортинженер), pouze ve dvoučlenných posádkách programu Interkosmos létal zahraniční účastník jako kosmonaut-výzkumník (космонавт-исследователь). Eventuální třetí člen posádky byl nazýván různě v závislosti na jeho úkolech. Zprvu v letech 1969 – 1971 inženýr-výzkumník (инженер-исследователь, ale Nikolaj Rukavišnikov v Sojuzu-10 инженер-испытатель). Po neštěstí Sojuzu-11 v červnu 1971 létali Sověti do roku 1980 jen ve dvou. Poté byl třetí člen posádky obvykle kosmonaut-výzkumník (космонавт-исследователь). Pouze Valerij Poljakov letěl jako lékař-výzkumník (врач-исследователь).
Později už v ruských lodích Sojuz TM-31, TMA-1 a TMA-5 byl třetí člen posádky palubní inženýr 2 (бортинженер-2). Takzvaní kosmičtí turisté jsou oficiálně účastníci kosmického letu (участник космического полёта).
Vyznamenání a tituly Po prvním letu dostávali kosmonauti čestné tituly „letec-kosmonaut SSSR“ a „Hrdina Sovětského svazu“, s titulem Hrdiny je vždy současně udělována medaile „Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu“ a Leninův řád, vojenští kosmonauti byli často povýšeni (Gagarin mimořádně o dva stupně, z nadporučíka na majora). Po druhém letu byl kosmonautovi udělen druhý titul Hrdina Sovětského svazu, se Zlatou hvězdou a Leninovým řádem. Po třetím a dalším letu už pouze Leninův řád. Kosmonauti účastnící se letů mezinárodních posádek obvykle získávali i vyznamenání oněch států.
Oddíly a skupiny kosmonautů v Sovětském svazu V Sovětském svazu neexistoval jednotný oddíl kosmonautů. Samostatné oddíly a skupiny udržovaly ministerstva obrany (oddíl Střediska přípravy kosmonautů J. A.Gagarina, skupina kosmonautů GKNII VVS V. P. Čkalova), všeobecného strojírenství (Oddíl kosmonautů CKBEM/NPO Energija, Skupina kosmonautů CKBM), zdravotnictví (Oddíl kosmonautů Institutu lékařsko-biologických problémů), leteckého průmyslu (Oddíl kosmonautů Letecko-výzkumného institutu M. M. Gromova) a Akademie věd (Skupina kosmonautů Akademie věd).
Oddíl Střediska přípravy kosmonautů (CPK VVS)
náhled|Centrum přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku Oficiální název oddílu byl Oddíl kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů vojenského letectva (CPK VVS, Отряд Центра подготовки космонавтов Военно-воздушных сил (ЦПК ВВС), od roku 2009 funguje jako oddíl NII CPK J. A. Gagarina (НИИ ЦПК им.Ю.А.Гагарина).
Oddíl CPK byl největší a nejstarší oddíl kosmonautů v Sovětském svazu. Vznikl roku 1960, jako relativně samostatná jednotka vojenského letectva, 25 km severovýchodně od Moskvy. Na místě byla vybudována nová obec nazvaná Hvězdné městečko. Oddíl byl podřízen pomocníkovi hlavního velitele letectva pro přípravu a zebezpečení kosmických letů (funkce byla zřízena roku 1960, zastával ji generál Nikolaj Kamanin, poté v letech 1971 – 1992 generál a bývalý kosmonaut Vladimir Šatalov). Oddílem prošlo do zániku Sovětského svazu 110 lidí, koncem roku 1992 měl 21 členů.
Oddíl CKBEM/NPO Energija
Výrobce nosných raket, kosmických družic a lodí Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (CKBEM, nazývaná takto v letech 1966–1974, předtím Zkušební konstrukční kancelář č. 1, OKB 1; poté společnost Energija) měl zájem o vlastní kosmonauty. První osmičlenná skupina kandidátů-kosmonautů byla zřízena rozhodnutím ředitele CKBEM Vasilije Mišina už 23. května 1966. Její členové zahájili teoretickou i praktickou přípravu k letům v lodích Sojuz, později, po překonání odporu vojáků ze Střediska přípravy kosmonautů, i v lunárním programu. Po přijetí pravidel vytváření oddílů a výběru kosmonautů v březnu 1967 byl příkazem ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva z 27. května 1968 vytvořen jedenáctičlenný oddíl CKBEM. Kosmonauti CKBEM (od 1974 NPO Energija) obsazovali místa palubních inženýrů v Sojuzech (v prvních trojmístných lodích (do roku 1971) měli dokonce dvě místa ze tří. V některých dvoučlenných posádkách letů Interkosmos byli i veliteli.
Skupina Akademie věd
O vlastních kosmonautech se v Akademii věd diskutovalo od roku 1963. Během roku 1965 byl připraven status, způsob výběru a výcviku členů oddílu. Začátkem roku 1966 se organizace výběru ujal Georgij Katys. 31. října 1966 prošli čtyři kandidáti mezirezortní lékařskou komisí a od 22. května 1967 jako členové skupiny kosmonautů Akademie věd zahájili přípravu v CPK (od května 1968 včetně Katyse), přičemž počítali s účastí v měsíčním programu. Všeobecnou přípravu ukončili v létě 1968, ale po ukončení lunárního programu a pomalém rozvoji orbitálních stanic se naděje na lety vytratily. Skupina se do roku 1974 postupně rozešla.
Dalším kosmonautem AV se stala až roku 1980 Irina Latyševová, připravovala se s kosmonauty NPO Energija, ale k letům se nedostala. V 80. letech byli na závěr kariéry z oddílu NPO Energija do Akademie věd přeloženi Georgij Grečko (6. července 1986) a Valentin Lebeděv (4. listopadu 1989).
Oddíl Institutu lékařsko-biologických problémů
V Institutu lékařsko-biologických problémů (IMBP, Институт медико-биологических проблем) vznikla vlastní skupina kosmonautů IMBP 5. května 1972, 21. července 1978 byla reorganizována v oddíl. V čele oddílu stál Valerij Poljakov (1978 – 1988), po něm German Arzamasov (1989 – 16. června 1994), pak Vasilij Lukjaňuk (16. června 1994 – 2000) a Boris Morukov (2000 – 13. listopadu 2007). Do vesmíru se dostal pouze dvakrát Poljakov a jednou Morukov.
Skupina CKBM
náhled|loď TKS Vedení CKBM (Centrální konstrukční kanceláře strojírenství, Центральное конструкторское бюро машиностроения) v rámci programu Almaz počítalo s lety svých zaměstnanců na orbitální stanice v kosmické lodi TKS. První kandidáti prošli lékařskou komisí a byli začleněni do skupiny kosmonautů CKBM v rámci podniku roku 1968, skupinou prošlo 16 lidí, šest z nich dosáhlo kvalifikace zkušební kosmonaut. Nejblíže ke kosmickému letu se dostali Valerij Makrušin, Valerij Romanov a Dmitrij Jujukov, když byli v prosinci 1978 určeni do posádek. Ale zanedlouho (roku 1981) byl celý program letů lodí TKS zrušen. Podnik přesto udržoval skupinu ještě sedm let, než ji roku 1987 rozpustil.
Oddíl Letecko-výzkumného institutu M.M.Gromova
náhled|raketoplán Buran Ministerstvo leteckého průmyslu založilo v Letecko-výzkumném institutu M.M.Gromova (Летно-исследовательский институт им. М.М.Громова) v rámci programu sovětského raketoplánu Buran vlastní oddíl kosmonautů. Vznikl roku 1981, prošlo jím 11 kosmonautů, vesměs dosud zkušebních letců institutu. Aby při prvních letech Buranu byli v posádce kosmonauti ze zkušenostmi z vesmíru, absolvovali Igor Volk a Anatolij Levčenko krátkodobé lety lodí Sojuz na stanici Mir. Program Buran byl před zahájením pilotovaných letů zrušen, oddíl byl rozpuštěn roku 2002.
Skupina GKNII VVS V.P.Čkalova