Německá okupace Čech, Moravy a Slezska byla vojenská okupace zbylého území české části Československa, tj. území Čech, Moravy a Slezska, které Německo a Polsko do té doby neobsadilo a neanektovalo, vojsky nacistického Německa. Proběhla 14. až 16. března 1939. V jejím důsledku bylo obsazené území Německem anektováno a byl zřízen autonomní Protektorát Čechy a Morava, vyhlášený 16. března 1939 výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Okupací Německo porušilo Mnichovskou dohodu, kterou samo 30. září 1938 uzavřelo.
V dobové německé literatuře se někdy psalo o Zerschlagung der Rest-Tschechei (rozbití zbytkového Česka), též Griff nach Prag (sáhnutí po Praze) nebo Erledigung der Rest-Tschechei (vyřízení zbytkového Česka).
Z pohledu mezinárodního a československého práva se jednalo o zamaskovanou formu nelegální anexe,"protectorate." Encyclopædia Britannica. Encyclopaedia Britannica Ultimate Reference Suite. Chicago: Encyclopædia Britannica, 2010. přičemž legální vládou byla (až později vytvořená a Spojenci uznaná) exilová vláda v Londýně, vedená prezidentem Edvardem Benešem.Krystyna Marek: Identity and continuity of states in public international law, Librairie Droz 1968 Z tehdejšího německého pohledu šlo o legální a mírové obsazení na základě společného prohlášení československé a německé vlády ze dne 15. března 1939. V tomto prohlášení bylo Československo bráno jako uměle vytvořený stát, ahistoricky vytrhující české země z životního prostoru německého národa, vnitřně neschopný existovat a představující ohnisko nestability, ohrožující evropský mír.Výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava, čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1.
Území Československa bylo již předtím zredukováno připojením Sudet k nacistickému Německu (2. října 1938), východní části českého Těšínska a částí severního Slovenska k Polsku (Těšínsko 2. října 1938 a severní Slovensko 25. listopadu 1938) a části Podkarpatské Rusi a východního a jižního Slovenska k Maďarsku (5. listopadu 1938). Výsledkem těchto ztrát území byla vnitřní krize a vyhlášení druhé republiky. Následně 14. března 1939 vyhlásilo samostatnost Slovensko (na které vzápětí vojensky zaútočilo Maďarsko a anektovalo další část východního Slovenska) a další den (15. března 1939) i Karpatská Ukrajina (na kterou již den předtím, 14. března 1939, vpadlo Maďarsko, které ji nakonec i celou vojensky obsadilo a anektovalo). Pod hrozbou německého vojenského útoku zkolabovala i česká část zbytku republiky a byla anektována jako autonomní součást nacistického Německa.
Předchozí události
náhled|vlevo|Československé úřady se na přelomu let 1938–1939 vypořádávaly s vlnou uprchlíků z obsazeného pohraničí, kterým musely zajistit ubytování.
Když 30. září 1938 brzy po půlnoci podepsali zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie Mnichovskou dohodu, zdálo se, že zachránili evropský mír. Adolf Hitler se zavázal, že poskytne Československu, které bylo přejmenováno na Česko-Slovensko, záruky, což však zůstalo pouze na papíře. Československá zahraniční politika se dostala pod německý vliv. Německo neustále činilo nátlak na okleštěnou republiku a kladlo si nepřijatelné požadavky. Německo po Česko-Slovensku např. požadovalo, aby vydalo alikvotní podíl čs. zlata a deviz, který připadal na krytí oběživa v Sudetech. Československá strana souhlasila za podmínky, že Německo převezme i alikvotní část československého státního dluhu, což německá říšská vláda (Reichsregierung) odmítla. Pod značným nátlakem nakonec byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolňuje 481 miliónů korun, z toho 465,8 mil. ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí. Československý pokus o vyhlášení neutrality byl na Hitlerův příkaz zmařen. Česko-Slovensko bylo nuceno „prodat“ Německu válečný materiál za 648 041 624 předválečných Kč, který nebyl nikdy uhrazen. Též bylo nuceno Německu postoupit plány některých zbraňových systémů, např. dalekonosných kanónů vyráběných ve Škodě Plzeň. Kromě toho Německo dále podněcovalo české Němce k vyvolávání provokací, které měly ukázat světu, že Němci v Česko-Slovensku nepožívají všech práv.
Počátkem roku 1939 začaly prosakovat zprávy o tom, že Němci chtějí obsadit i zbytek Česko-Slovenska. 12. ledna dostali velitelé vybraných vojenských útvarů plány zamýšleného útoku.Pacner (2012), s. 178-183 V průběhu února 1939 byla zahájena série protičeských provokací, které byly vyvolány českými Němci, žijících ve velkých českých a moravských městech. Začalo to provokativním hajlováním, při němž často zaznívalo „Heil März!“ jako narážka na to, že v březnu již bude okleštěné Česko-Slovensko německé. V Praze byly vyprovokovány srážky, končící policejním zásahem. Dne 12. března se při příležitosti německého Dne hrdinů objevily na několika místech v Praze vlajky s hákovými kříži. 13. března vydala berlínská tisková kancelář lživou zprávu, že pražská Národní strana připravuje s marxistickými komunistickými živly ozbrojený puč.
náhled|Němečtí obyvatelé Ústí nad Labem vítají vojáky nacistického Německa v říjnu 1938 Téhož dne zaútočila skupina asi 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově a došlo k lynčování četníků. Také se uskutečnil pochod asi šesti tisíc brněnských Němců směrem k Pohořelicím, kde došlo k zapálení české celnice a rozehnání jejího osazenstva. Navíc zpravodajská služba hlásila, že se k českým hranicím blíží silné kolony německých vojsk. Znepokojeni touto situací požádali českoslovenští představitelé Německo o vysvětlení a žádali o přijetí u ministra zahraničí nebo Adolfa Hitlera.
Začátkem října obsadilo Polsko těšínské Záolží a další část území mu byla později přislíbena. Rovněž Maďarsko usilovalo o znovuzískání svých někdejších území, jak bylo částečně ujednáno první vídeňské arbitráži z 2. listopadu 1938.
Mnichovská dohoda z roku 1938 Německu přinesla značné územní zisky. Přesto nebyl Hitler s dosaženým ziskem spokojen. Již o deset dní později předložil Wilhelmu Keitelovi tajný soupis dotazů ohledně vojenských možností k obsazení zbytkového českého území, ačkoli zprvu v několika projevech popřel snahu o získání českých území a v Mnichově dal záruku budoucí podoby hranic zbytku československého státu. 21. října vydal příkaz k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka“.
Vyhlášení slovenské samostatnosti a okupace Podkarpatské Rusi Od února 1939 bylo vytvořeno sedm vojenských jednotek, které byly připraveny ke vpochodování. Očekávané volání Slováků o německou pomoc se neuskutečnilo. Po obsazení autonomního Slovenska 9. března 1939 českou armádou (Homolův puč) se Adolf Hitler snažil donutit dosavadního slovenského ministerského předsedu Jozefa Tisa, který 13. března přijel do Berlína, podepsat předchystané vyhlášení slovenské nezávislosti. V opačném případě mělo být území Slovenska rozděleno mezi Polsko a Maďarsko.Pacner (2012), s. 133–139 náhled|Zánik samostatného československého státu Říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop referoval o blížící se maďarské armádě ke slovenským hranicím. Jozef Tiso se však zdráhal učinit takové rozhodnutí sám, a proto mu bylo povoleno poradit se s členy slovenského parlamentu. Následujícího dne, 14. března, zasedal slovenský parlament a jednohlasně se usnesl na vyhlášení nezávislosti Slovenska. Téhož dne byl také parlamentem v Bratislavě přečten manifest nezávislosti první Slovenské republiky.
V německém tisku se objevila řada článků o násilných útocích proti Němcům a Slovákům v Česko-Slovensku. Jako konečný termín útoku německé armády byl Hitlerem stanoven 15. března v 6 hodin ráno. Hermann Göring byl 13. března dopisem od Hitlera ze své dovolené v San Remu povolán zpět do Berlína, kam se dostavil odpoledne 14. března.
Dne 14. března po misi slovenského předáka Jozefa Tisa do Berlína byl vyhlášen Slovenským sněmem samostatný Slovenský stát. Na Podkarpatské Rusi potlačovaly československé ozbrojené složky pokus Karpatské Síče o puč. Téhož dne však na Podkarpatskou Rus vtrhly maďarské jednotky, které ji postupně do 18. března obsadily, i když poslední boje utichly až 21. března. Československá vojska a bezpečnostní složky dostaly rozkaz ke stažení, přičemž ještě sváděly s maďarskými jednotkami tuhé ústupové boje. V Praze byli 14. března propuštěni z vězení čelní představitelé českého fašistického hnutí Vlajka. Ve 13. hodin došla na Pražský hrad zpráva, že Hitler souhlasí s návrhem prezidenta Emila Háchy o uskutečnění jeho návštěvy v Berlíně.
14. březen náhled|Budova Čajankových kasáren v Místku, kde se české vojsko postavilo už 14. března 1939 na odpor německým okupantům 14. března v 16 hodin odjel prezident Emil Hácha zvláštním vlakem z Prahy do Berlína, spolu s ním odcestoval i ministr zahraničních věcí dr. Chvalkovský. O hodinu později odstartovalo z ruzyňského letiště letadlo s plk. Františkem Moravcem a deseti zpravodajskými důstojníky hlavního štábu čs. armády, kteří odváželi nejdůležitější věci z tajného archívu. Už v 17:30 vstoupily na československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS.
Nedlouho na to se toto uskupení střetlo s odloučenou 13. rotou III. praporu 8. pěšího pluku „Slezský“ ubytovaných v provizorních kasárnách v Místku. Došlo k boji, při němž příslušníci wehrmachtu použili i minomety a protitanková děla. Po krátké době vyšší německý velitel nařídil svým jednotkám zastavit palbu, neboť německé velení se obávalo eskalace konfliktu, což by odporovalo deklarovanému mírovému charakteru okupace. Čeští vojáci boj zastavili na rozkaz vrchního velení následující den. V tomto jediném ozbrojeném vystoupení čs. armády proti okupaci bylo raněno 6 českých vojáků, na německé straně byli kromě raněných i mrtví.
V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a bezpečnostní policie ihned zahájila zatýkání „spiklenců“ a komunistických radních. Důvodem přednostního obsazení této oblasti byl její průmyslový význam a německá obava z eventuálního polského vpádu. Provokace a výtržnosti českých Němců také pokračovaly v Praze, Jihlavě, Olomouci a Brně, kde dokonce po puči obsadili brněnští Němci krátce po půlnoci na 15. březen důležité budovy ve městě.
15. březen náhled|Emil Hácha a František Chvalkovský na nočním jednání s německými představiteli Prezident Hácha společně s ministrem zahraničí dorazili do Nového říšského kancléřství (Neue Reichskanzlei) s plánem dojednat nový poměr mezi zbytkem Česko-Slovenska a Německem, přičemž doufali, že vzorem se stane postoj Německa k nově vzniklému Slovenskému státu. Rozhovory měly proběhnout na základě české žádosti. Česká delegace byla přijata se všemi protokolárními poctami mezi jednou a druhou hodinou noční. Hácha poděkoval Hitlerovi, vedle něhož seděli Joachim von Ribbentrop, Hermann Göring a generál Wilhelm Keitel za pozvání. Distancoval se od Masaryka a Beneše, požádal však o uznání práva na samostatnou existenci pro svůj národ, přičemž již měl zprávy o tom, že některé německé jednotky vstoupily na severní Moravu. Hitler ve své odpovědi oznámil, že 15. března v šest hodin ráno německá armáda vpochoduje do Čech. Zároveň varoval před odporem ze strany armády či obyvatelstva. Pokud se akce německé armády odehraje v uspokojivém režimu, měla být odměněna velkorysou svébytností, autonomií a zaručenou svobodou.