Arcivévoda Vilém František Josef Karel Habsbursko-Lotrinský (něm. Erzherzog Wilhelm Franz Joseph Karl von Habsburg-Lothringen) (10. února 1895 Pula – 18. srpna 1948 Kyjev) byl rakouský arcivévoda a kandidát na ukrajinský trůn.

Mládí a ukrajinská otázka náhled|vlevo|Arcivévoda Vilém jako důstojník c. k. armády za první světové války (Sport und Salon, 1915) Vilém byl šestým dítětem a nejmladším synem c.k. admirála arcivévody Karla Štěpána (1860–1933) a jeho ženy Marie Terezy, rozené arcivévodkyně rakouské a vévodkyně toskánské (1862–1933).Rodokmen rakousko-těšínské linie Habsburků dostupné onlineSCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 471–472 (heslo Karl Stephan von Österreich) ISBN 3-7648-2511-1 Strávil své první roky na Lošinji, krátce navštěvoval Reálné gymnázium ve Vídni a poté se přestěhoval s rodinou do Żywiece v Haliči. V letech 1913–1915 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.

Zatímco všichni členové jeho nejbližší rodiny se asimilovali jako Poláci, Vilém se vzbouřil a rozvinul úzké vazby na hlavní politické odpůrce Poláků v Haliči, Rusíny, jak se Ukrajincům a Rusům v monarchii říkalo. Historik Timothy Snyder vidí důvod v tom, že se Vilém viděl jako možný následník polského trůnu až za svými bratry a polskými švagry; musel si najít vlastní národ. Jako teenager opustil loveckou skupinu, kterou vedl jeho švagr Olgierd Czartoryski, a strávil týden s Huculy v Karpatech. Brzy se naučil plynně ukrajinsky a získal rozsáhlé znalosti o ukrajinské kultuře.

Pro císařský dům se zdálo politicky vhodné mít k dispozici ukrajinského důstojníka, který by reprezentoval rod Habsburků, a proto se Vilém na císařovu žádost nadále zabýval ukrajinskou otázkou a v roce 1913 pokračoval ve výcviku na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.„Fascinoval ho rusínský folklór a mýtus o ukrajinských kozácích s jejich vzpourou proti polské šlechtě v 17. století. Plný pubertální, romantické bujnosti se ztotožňoval s nevykoupeným lidem Ukrajiny – lidem bez země, lidem bez vládce. Pokud se jeho otec chtěl stát králem Polska, proč by se nemohl stát králem Ukrajinců?“

– Ulrich Weinzierl Uchazeč o trůn v první světové válce Během 1. světové války byli jeho otec i jeho bratr Karel Albrecht uchazeči o trůn v Ústředními mocnostmi ovládaném Polsku. Vilém byl naproti tomu považován za neformálního uchazeče o ukrajinský trůn. Neměl však žádné jasné plány o tom, zda má Ukrajina být spojená s východní Haličí a spolu s Rakouskem a Uherskem vytvořit federaci ve formě trialismu, nebo zda má být vazalským státem Německa a Rakouska.

Vilém vypracoval plán reorganizace a rozšíření habsburské monarchie, ke kterému zřejmě koncem prosince 1916 získal souhlas svého otce. Po vítězství nad Ruskem by se říše skládala z rakouského, českého, uherského a polského království, z nichž každé by vedl arcivévoda. Polské království mělo být ovládané jeho otcem a „Ukrajinské knížectví“ měl mít Vilém.

Vilém a jeho bratr Leo absolvovali vojenskou akademii 15. března 1915. Vilém vstoupil do císařského a královského 13. hulánského pluku 12. června 1915 jako podporučík. Po rekonvalescenční dovolené kvůli tuberkulóze převzal 5. dubna 1917 velení ukrajinského oddílu jako c. a k. rytmistr. Od té doby se Vilém nazýval jako Vasyl Vyšyvanyj (Vyšívaný Vilém, neboť často nosil vyšívanou ukrajinskou košili).Wolfdieter Bihl: Beiträge zur Ukraine-Politik Österreich-Ungarns 1918. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas NF 14 (1966), S. 51-62, hier: S. 51f.

Vilém odmítl zakročit proti ukrajinským farmářům, kteří nechtěli dodávat úrodu. Pojem „Rudý princ“ se nerozšířil v komunistickém smyslu, ale protože s prostým lidem konverzoval v jejich jazyce. Současně v té době jednal s císařským a královským ministrem zahraničí Otakarem Czerninem o autonomii východní Haliče. V červenci a srpnu 1917 doprovázel Vilém svého bratrance císaře Karla na cestě po východní Haliči. Od císaře také dostal rozkaz, aby se aktivizoval v ukrajinských záležitostech; setkal se s metropolitou Ukrajinské řeckokatolické církve, který byl právě propuštěn z ruského zajetí. Metropolita Andrej Šeptyckyj se na to stal jeho poradcem a rádcem.

V tajném dodatkovém protokolu k takzvanému „chlebovému míru “ z Brest-Litevska udělila Vídeň, rovněž na Vilémův popud, autonomii ukrajinské východní Haliči. Sjednocení s novou Ukrajinskou lidovou republikou do knížectví pod jeho vládou se zdálo možné. S německou okupací Ukrajiny a nahrazením vlády hejtmanem Pavlem Skoropadskym hrozilo, že Vídeň bude opět zaostávat. Císař Karel pak vytvořil speciální jednotku „Bojovou skupinu arcivévody Viléma“ s asi 4000 vojáky. To zahrnovalo ukrajinskou legii, která se skládala z haličských ukrajinských rekrutů a brzy byla přejmenována na Ukrajinské zičovské střelce, navazující na tradici kozáků. Skupina působila na jihu země během okupace Ukrajiny centrálními mocnostmi v roce 1918. Dále byla Vilémovi dána velká svoboda politického jednání.

Německá říše pak také podezírala Habsburky, že hledali kandidaturu na arcivévodu Viléma na ukrajinský trůn, možná i kdyby se Ukrajina spojila s východní Haličí a severní Bukovinou. Kvůli převaze Němců v Rakousku a vnitřním poměrům na Ukrajině se však arcivévodovy plány zdály nepravděpodobné, takže se jich v květnu 1918 vzdal. Dne 25. května mu totiž císař Karel a jeho ministr zahraničí Stephan Burián telegrafovali, že jeho kandidatura by způsobila velké potíže ve vztahu s Německem (a řešení polské otázky).

Karel měl radost z rezignace arcivévody Viléma, jehož činnost většina rakouských politiků a vojenských představitelů vnímala kriticky, ale chtěl si ponechat možnosti otevřené na později.

Nezávislá Ukrajina po první světové válce Po skončení války se Vilém vrátil na Ukrajinu. V nové Západoukrajinské lidové republice se „jeho“ ukrajinští zičovští střelci stali součástí pravidelné armády a Vilém jejich plukovníkem. 6. listopadu 1918 obsadila malá jednotka pod jeho velením hlavní město Bukoviny Černovice. Vojska byla povolána ukrajinskými představiteli země, aby poskytla obranu proti Rumunsku. O pár dní později však museli ustoupit před invazní rumunskou armádou.

6. června 1919 byl Rumuny postupujícími na západní Ukrajinu zatčen a odvezen do Bukurešti. Zde byl vyslýchán a o tři měsíce později propuštěn. Poté vstoupil do armády Ukrajinské lidové republiky. Byl odpovědný za zahraniční styky na ministerstvu obrany v Kyjevě a za všechny vojenské přidělence na ukrajinských zastupitelských úřadech v zahraničí.

Vládce Ukrajinské lidové republiky Symon Petljura se vyvinul v diktátora. Jeho špatně organizované jednotky prováděly vážné pogromy na Židy. V dubnu 1920 se Vilém vzdal svých funkcí na protest proti Petljurově mírové smlouvě s Polskem a po porážkách od sovětského Ruska odešel přes Vídeň do Mnichova.

Exil V Mnichově otevřel agitační úřad, který propagoval ukrajinskou nezávislost a rekrutoval dobrovolníky do osvobozenecké armády mezi Ukrajinci v exilu v Německu. Jeho plány však ztroskotaly na nespolehlivých partnerech z prostředí německého Freikorpsu. Po Rapallské smlouvě (1922) mezi Sovětským svazem a Německou říší byla Vilémova ukrajinská dobrovolnická armáda rozpuštěna.

V letech 1925 až 1929 pracoval ve Španělsku jako realitní agent, poté odešel do Paříže. Tam se rychle stal součástí jet setu, často se objevoval v bulvárních médiích a veřejně udržoval četné vztahy s herečkami a také s muži. V roce 1935 byl zapleten do podvodného skandálu jeho milenky a podvodnice. Před vězením unikl útěkem do Vídně. Finanční skandál mohl být také zinscenován sovětskými nebo československými zpravodajskými službami.

Ve Vídni znovu bojoval za ukrajinskou nezávislost, měl kontakty s Jevhenem Konovalcem a jeho organizací ukrajinských nacionalistů. Ideologicky se blížil antisemitským a nacionálně socialistickým postojům. Po anšlusu v březnu 1938 byl sledován gestapem, i proto, že byl stále v kontaktu s ukrajinskými nacionalisty.

Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop se ho pokusil využít v otázce Karpatské Ukrajiny, ale její připojení k Maďarsku odporovalo Vilémovu cíli samostatné Ukrajiny. V této době byl napojen na nacistického ideologa Alfreda Rosenberga kvůli jeho plánu na nezávislou Ukrajinu. Když si Vilém v roce 1941 uvědomil, že to za německé nadvlády není možné, špehoval pro Velkou Británii a Francii proti Německu a po skončení války i proti Sovětskému svazu.

Druhou světovou válku strávil Vilém ve Vídni. Odtud byl v době okupace 26. srpna 1947 za bílého dne před vídeňským jižním nádražím unesen sovětskou tajnou službou. Čtyři měsíce byl vyslýchán v Badenu, později byl odvezen do Kyjeva a tam odsouzen v květnu 1948 k 25 letům vězení jako anglický a francouzský špión. Zemřel ve vězeňské nemocnici Lukjanivka v Kyjevě 18. srpna 1948 na neléčenou oboustrannou plicní tuberkulózu a byl pohřben v anonymním hrobě. Jeho smrt byla oficiálně popřena, takže existují další zprávy, že zemřel v gulagu Volodymyr-Volynskyj v roce 1949, 1950 nebo až v roce 1955.

Tituly a ocenění Od narození do roku 1918 užíval jako člen císařské rodiny titul arcivévody s nárokem na oslovení Jeho císařská a královská Výsost (Seine Kaiserliche und Königliche Hoheit). Jako příslušník rodu Habsburků získal automaticky Řád zlatého rouna (1915)Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna ve 20. století dostupné online Během první světové války získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 47 dostupné online Dne 12. května 1917 byl jako plnoletý příslušník rodu Habsburků jmenován členem Panské sněmovny. Arcivévoda Vilém na webu Rakouského parlamentu dostupné online

Rakousko-Uhersko 60x60pixelů Řád zlatého rouna (1915) 60x60pixelů Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací 60x60pixelů Stříbrná vojenská záslužná medaile 60x60pixelů Karlův vojenský kříž

Zahraničí 60x60pixelů Železný kříž II. třídy (Německo) 60x60pixelů Medaile za zásluhy (Osmanská říše) 60x60pixelů Železný půlměsíc (Osmanská říše) 60x60pixelů rytíř I. třídy Řádu slávy (Tunisko)

Vývod z předků

Odkazy

Reference

Literatura POUZAR, Vlastimil a kolektiv: Almanach českých šlechtických rodů 2011, Praha, 2010; s. 170–177 (heslo Habsburg-Lothringen, Karlova linie) ISBN 978-80-85955-39-2 Vasyl Rasevyč: Ein habsburgischer König für die Ukraine? Wilhelm von Habsburg und Kaiser Karl I. In: Andreas Gottsmann (Hrsg.): Karl I. (IV.), der Erste Weltkrieg und das Ende der Donaumonarchie. Verlag der Österr. Akademie der Wissenschaften, Wien 2007, , S. 223-230. Timothy Snyder: The Red Prince. The Fall of a Dynasty and the Rise of Modern Europe. Badley Head, London 2008, . (česky: Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody. Praha 2010)

Externí odkazy

Judith Luig: Der Habsburger und das It-Girl. In: die tageszeitung, 10./11. Januar 2009

Kategorie:Habsbursko-lotrinská dynastie Kategorie:Arcivévodové Kategorie:Rakouští válečníci Kategorie:Ukrajinští válečníci Kategorie:Rakousko-uherské osobnosti první světové války Kategorie:Absolventi Tereziánské vojenské akademie Kategorie:Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna Kategorie:Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko) Kategorie:Nositelé Vojenské záslužné medaile (Rakousko) Kategorie:Nositelé Karlova vojenského kříže Kategorie:Nositelé Železného kříže Kategorie:Nositelé Řádu slávy (Tunisko) Kategorie:Monarchisté Kategorie:Členové Panské sněmovny Kategorie:Narození v roce 1895 Kategorie:Narození 10. února Kategorie:Úmrtí v roce 1948 Kategorie:Úmrtí 18. srpna Kategorie:Úmrtí v Kyjevě Kategorie:Zemřelí na tuberkulózu Kategorie:Muži