náhled|Neurotypický (normální) mozek vs. mozek s AS Aspergerův syndrom (AS) (starším názvem Autistická psychopatie) byla dříve používaná diagnóza neurovývojové poruchy, vyznačující se potížemi v komunikaci a specifickými vzorci chování. Dnes se soubor těchto symptomů označuje jako porucha autistického spektra. Jde především o potíže v komunikaci a sociálním chování, které jsou v rozporu s průměrným až nadprůměrným intelektem, a omezené řečové schopnosti (pasivní slovní zásoba však bývá velmi bohatá, vývoj řeči není opožděn). Emoční a sociální inteligence je snížena, stejně jako schopnost porozumět běžným společenským situacím. V důsledku špatného rozpoznávání záměrů a úmyslů ostatních mohou být nositelé této poruchy v dětském věku snadno manipulováni, protože se z toho jejich vrstevníci pokusí těžit. Lidé s Aspergerovým syndromem jsou někdy považováni za neempatické, což ovšem neznamená, že nejsou s někým schopni soucítit. Jedná se o celoživotní úkaz, který je potenciálně handicapem. Lidé s Aspergerovým syndromem mohou mít problém porozumět ironii, sarkasmu a najít si přátele. Častým úkazem je také smyslová přecitlivělost, speciální zájmy či dyspraxie.
Název Porucha je pojmenována podle rakouského psychiatra Hanse Aspergera (1906–1980), který poruchu popsal v článku Autistische Psychopathen im Kindesalter (1944). Asperger si u svých dětských pacientů všiml problémů v sociálním kontaktu, zvláštností v řeči, omezených zájmů a motorické neobratnosti. Rakouský psychiatr se domníval, že se jedná o poruchu osobnosti, a nazval ji „autistická psychopatie“ (v Aspergerově době se termín psychopatie užíval v dnešním významu porucha osobnosti). Tento termín byl v roce 1981 nahrazen termínem „Aspergerův syndrom“. O jeho používání se zasloužila britská psychiatrička Lorna Wingová, která zpopularizovala Aspergerovy práce.Thorová 2006, s. 37
Vyřazení diagnózy z mezinárodní klasifikace Jakožto samostatná, oficiálně používaná diagnóza měl Aspergerův syndrom poměrně krátké trvání. V rámci diagnostického manuálu DSM se objevil až ve čtvrté edici (DSM-IV) z roku 1994, přičemž hned v následující edici DSM-V (2013) byl syndrom přiřazen do obecnější kategorie poruch autistického spektra (PAS). Termín „Aspergerův syndrom“ se již oficiálně nepoužívá, prakticky se nyní jedná o PAS 1. úrovně (dle tříúrovňového systému DSM-V). Jedním z hlavních důvodů této změny bylo nejasné nalezení a definování hranic mezi „čistým“ autismem a Aspergerovým syndromem. Obdobně se syndrom objevil pouze v desáté edici Mezinárodní klasifikace nemocí ICD-10 (1992), nikoli už v následující edici ICD-11 (2019, s platností od roku 2022).
Nicméně někteří lidé, obzvláště ti, co byli v minulosti diagnostikováni právě s Aspergerovým syndromem, však mohou mít tendenci se nadále identifikovat právě jako aspergeři či aspíci. Jiní autisté se zase proti tomuto označení naopak cíleně vymezují kvůli kolaboraci doktora Hanse Aspergera s nacisty a jeho aktivním podílu na eutanazii postižených dětí v rámci nacistického projektu tzv. rasové hygieny. Tato historická skutečnost vyplula na povrch až roku 2018 a nijak již nepřispěla k vyřazení syndromu z diagnostiky.
Obecné informace Vysvětlení AS po odborné stránce: jedná se o poruchu autistického spektra, vyznačující se narušením v oblasti sociální interakce, komunikace a představivosti. Stejná triáda postižení se projevuje i při dětském autismu a atypickém autismu. Při Aspergerově syndromu může být hloubka postižení zpravidla mírnější než při ostatních poruchách autistického spektra, ale někdy tomu bývá i opačně.
Někdy se pro AS používají názvy jako syndrom averzního a příliš intenzivního světa, popř. neviditelná nemoc.
Mezi odborníky probíhá diskuse, jestli existuje rozdíl mezi Aspergerovým syndromem a vysoce funkčním autismem. Kateřina Thorová se domnívá, že v „současné době je Aspergerův syndrom považován za samostatnou nozologickou jednotku. Tvrdit, že Aspergerův syndrom je mírnější formou autismu, je značně zjednodušené. Aspergerův syndrom má svá specifika i problémy, které mohou být stejně závažné, i když kvalitativně odlišné od ostatních poruch autistického spektra.“ Rozlišuje se nízko funkční a vysoce funkční Aspergerův syndrom. Děti s nízko funkční variantou mají těžké problémové chování, které je jen málo ovlivnitelné. Tyto děti od svého okolí úzkostlivě vyžadují dodržování rituálů. Jejich chování je výrazně repetitivní a mívají velice nízkou frustrační toleranci. Navazují kontakt s ostatními bez ohledu na situaci, nebo kontakt tvrdohlavě odmítají. Nejsou schopny emocionální vzájemnosti ani sociálně přiměřeného chování. Jejich kognitivní schopnosti jsou obvykle v pásmu podprůměru, často se u nich objevuje hyperaktivita a poruchy pozornosti. Při vysoce funkčním AS chybí výrazně problémové chování a neochota ke spolupráci. Tyto děti sice mají své vyhraněné zájmy, dokážou se ale věnovat i jiným činnostem. Jejich emocionální reakce se od vrstevníků liší jenom mírně, v sociálním kontaktu působí naivně a nezrale. Mívají průměrné až nadprůměrné intelektové schopnosti. Většina jedinců s AS se nachází někde na kontinuu mezi těmito dvěma póly.Thorová 2006, s. 191
Projevy Projevuje se sníženou kvalitou sociální interakce, dodržováním zaběhnutých rituálů v chování, omezenou nebo netypickou mimikou a gestikulací, stereotypními zájmy, problémy s porozuměním ironie, humoru a metafor. Intelekt je v pásmu normy (tj. IQ > 70), někteří jedinci s AS mají výrazné intelektové nadání (IQ > 130), typický je však nápadný a veliký rozptyl mezi subtesty při měření IQ. Jedinec tak může například v některých oblastech dosahovat pásma extrémního nadání (IQ nad 140, 1 ze 300 a více) a na jiných dosahovat pouze hodnot v pásmu nízkého průměru (IQ kolem 95, 35. percentil). Časté jsou také specifické abnormality v oblasti exekutivních funkcí a smyslového vnímání. Děti s Aspergerovým syndromem mají nevyrovnaný vývojový profil. Jejich intelekt je normální, jejich sociální a emoční dovednosti však vždy výrazně zaostávají za jejich kognitivním vývojem. Pro děti a někdy i dospělé s Aspergerovým syndromem je náročné rozlišit, které chování je sociálně přijatelné a které nikoliv. Nerozumějí významu zdvořilých gest (narozeninové přání a podobně), uniká jim smysl společenských formalit. Je pro ně náročné přiměřeně přijmout nebo vyjádřit kompliment, kritiku nebo gratulaci. Chybí jim flexibilita a přizpůsobivost, těžce nesou změny, zejména neplánované. Bývají perfekcionističtí, často odmítají novou aktivitu, protože si nejsou jisti, jestli ji dokonale zvládnou. Jsou extrémně kritičtí k vlastním nedostatkům i chybám ostatních. Mezi silné stránky lidí s AS patří čestnost, respektování pravidel, spolehlivost, důslednost a cit pro detail. Časté bývají problémy v zaměstnáních, takže většina lidí s AS zaměstnání často střídá. Mnoho lidí s AS také žije dlouho do dospělosti u svých rodičů. Osoby s Aspergerovým syndromem se orientují více na sebe, nechtějí být členy nějaké skupiny a sledují hlavně svoje zájmy. Pakliže se zapojí do skupinové činnosti, obvykle mají tendenci všechno řídit a usměrňovat druhé, nebo dělají pouze jednu činnost, nechtějí k ní nikoho pustit a s ostatními nekomunikují. O soutěže a kolektivní hry nemají zájem.
Teorie mysli Jedinci s AS mají velký problém porozumět úmyslům, myšlenkám, pocitům a záměrům ostatních. Schopnost vžít se do prožívání ostatních se nazývá „teorie mysli“ a u neurotypických (bez poruchy autistického spektra) dětí se rozvíjí kolem pátého roku. V tomto období dokáže dítě podle mimiky a gestikulace odhadnout emoční stav druhého člověka. U dětí s AS je tato schopnost opožděná nebo narušená. Kvůli tomuto nedostatku často mylně odhadnou pocity druhého člověka, což bývá někdy popisováno jako chybějící empatie. Problém ovšem obvykle nespočívá v nezájmu o toho druhého, ale v problému správně „přečíst“ řeč těla. Tuto problematiku blíže osvětluje tzv. problém dvojité empatie. Ukazuje, že dojem „nedostatku empatie“ vychází spíše ze vzájemného neporozumění mezi autisty a zdravými lidmi. Samotní autisté přitom mají velmi dobrou schopnost empatizovat s ostatními autisty.
Sociální chování Tony Attwood, renomovaný odborník na problematiku Aspergerova syndromu, ukazuje, že malým dětem s touto diagnózou často chybí motivace zapojit se do skupinových aktivit, které jsou oblíbené u neurotypických dětí. Děti s AS se obvykle cítí jistěji ve společnosti jednoho kamaráda než ve skupině nebo samy. Některé děti jsou mezi vrstevníky nejisté a vyhledávají společnost výrazně mladších dětí, které jsou sociálně přibližně na stejné úrovni. Jindy vyhledávají dospělé, kteří jsou zpravidla tolerantnější k jejich zvláštnostem. V případě, že si chtějí hrát s vrstevníky, nevědí, jak se do hry zapojit, nerozumějí pravidlům běžných dětských her a sportů.Attwood 2005, s. 35-36.
Attwood také upozorňuje na problémy, kterým čelí děti, mládež i dospělí při vytváření přátelství. Tito lidé se domnívají, že jestli si někoho s AS oblíbí, ten druhý má k nim stejný a stejně intenzivní vztah jako oni. Nedovedou číst jemné náznaky, kterými jim ten druhý chce sdělit, že tomu tak není. Podaří-li se jedinci s AS navázat vztah, je pro ně náročné si přátelství udržet. Potřebuje poradit, jak často se má příteli ozývat, o čem se s ním má bavit, jak řešit konflikty a nedorozumění.Attwood 2008, s.89 Někdy nemají jedinci s AS ani zájem přátelství navazovat.
Typy sociálního chování U lidí s Aspergerovým syndromem rozlišujeme pět typů sociálního chování: osamělý, pasivní, aktivní, formální a smíšený.
Pro děti s osamělou formou je charakteristické odmítání fyzického kontaktu (mazlení, hlazení) s rodiči a dalšími blízkými lidmi. Tyto děti nejeví zájem o kontakt s vrstevníky. Nenavazují oční kontakt. Mívají nízkou míru empatie a snížený práh bolesti.Thorová 2006, s. 64
Pasivní děti kontakt s ostatními akceptují, ale samy ho vyhledávají jenom zřídka. Sociální aktivity (setkávání s novými lidmi, oslavy) jim většinou nepřinášejí potěšení. Mají omezenou schopnost vyjádřit své potřeby, nedovedou s ostatními sdílet radost, neumí poskytnout druhým lidem útěchu nebo se s nimi dělit. Tyto děti mají nízkou míru spontánnosti, bývají pasivní, hypoaktivní.Thorová 2006, s. 67
Aktivní děti kontakt rády a často iniciují, neumějí posoudit přiměřenost svého konání, a proto se často chovají nevhodně: dotýkají se cizích lidí, vstupují do jejich osobního prostoru, oslovují neznámé lidi a povídají jim o svých specifických zájmech a podobně. Toto chování odolává pokusům o změnu, protože tyto děti mají problém porozumět pravidlům sociálního chování i kontextu situace. Rády pořád mluví o své zálibě, bez ohledu na zájem posluchače. Mají neobvyklou mimiku, bizarní řeč těla a nepřiměřený oční kontakt („civí“ druhým do očí). U těchto dětí se často vyskytuje i ADHD čili hyperkinetická porucha (HKP).Thorová 2006, s. 70
Děti s formálním chováním svým projevem připomínají spíše dospělé. Mají výborné vyjadřovací schopnosti, jejich řeč však působí strojeně. V sociálním styku jsou odtažití, působí chladným dojmem. Mají v oblibě společenské rituály a úzkostlivě dbají na jejich dodržování. Lpějí na pravidlech a normách chování, jakékoli porušení předpisů je silně rozruší, reagují afektem. Mají problém porozumět ironii, humoru, metaforám. V sociálním kontaktu jsou velice naivní a upřímní, i když se to v dané situaci vůbec nehodí. Mají encyklopedické zájmy, o svém hobby vědí neuvěřitelné detaily a podrobnosti.Thorová 2006, s. 73
U dětí se smíšenými projevy kvalita sociálního kontaktu značně kolísá. Jejich projevy jsou rozmanité, závisejí na kontextu a osobě, s níž navazují kontakt. Vyskytují se u nich prvky všech čtyř typů chování.Thorová 2006, s. 76
Emoce lidí s AS