Jan Ságl (* 25. března 1942 Humpolec) je český fotograf. V současné době žije ve Středoklukách u Prahy.
Život Fotografii se věnuje od svých patnácti let – šlo o první pokusy se záměrným malováním do fotografie, ovlivněné surrealismem. První fotoaparát ale dostal již v šesti letech, kdy na první film exponoval své sourozence, druhý film zachycoval různé abstraktní detaily. Rodinné snímky už pak nefotografoval.
Po absolvování gymnázia pracoval od roku 1963 jako nezávislý fotograf, když ho Jiří Padrta přizval ke spolupráci v časopisu Výtvarná práce. V šedesátých letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění až do jejich zrušení počátkem normalizace roku 1969. Byl členem SČVU. Fotografoval na výstavách a v ateliérech kolekce obrazů různých výtvarníků. Měl tak možnost poznat přímo v ateliéru například díla Jiřího Koláře, Karla Malicha, Huga Demartiniho nebo Jana Kubíčka.Hynek Glos, Petr Vizina, 2016, s. 155 Časté fotografické zpracování díla Václava Boštíka v Ságlovi vyhranilo i jeho vlastní formulování vztahu ke struktuře fotografické krajiny.
Spolupráce se Zorkou Ságlovou Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group, které koncipovaly své koncerty jako dějové a výtvarné události a jejichž členové se pak zúčastňovali akcí v přírodě, které pořádala jeho manželka Zorka Ságlová, sestra Ivana Martina Jirouse. Tyto akce se staly součástí širšího proudu, měly svůj původ v happeningu, který zasáhl do umění 60. a 70. let. Dominantní úlohu v řadě akcí sehrála krajina.náhled|Jan Ságl, 2007, foto: Tereza Melicharová
Na přelomu 60. a 70. let se Ságl účastnil v roli aktéra a dokumentátora akcí své ženy Zorky Ságlové, která zvolila za prostor pro své akce krajinu. Krajina jako hlavní aktér se u ní však postupně proměňovala. Při první z akcí – Házení míčů do průhonického rybníka Bořín (duben 1969) byla kultivovaným místem pro realizaci principu hry, jehož možným výsledkem se stala proměnlivá plastika plovoucích barevných míčů. Akce vyvrcholila „pomíjivým land-artem“ a obojí se fotografovi nabízelo pouze k dokumentaci – byl součástí hry jako účastník. Sama akce byla rozvedením objektu, vystaveného na Nové citlivosti v roce 1968. „Dělala jsem objekty“, píše o tom autorka, „některé počítaly se spoluúčastí diváka“. Na Nové citlivosti si diváci s míčky buď nehráli, nebo hráli a hlídači jim v tom bránili. Poslední objekt jsem tedy rozebrala, přikoupila další míče, počkala na jaro, a naházeli jsme je do rybníka.“
V roce 1970 došlo k realizaci dvou land-artových akcí. V březnu – Pocta Gustavu Obermanovi v Bransoudově u Humpolce, jejímž cílem měly být krátery vypálené ohněm na sněžné ploše, stopy zanechané rituálem na místě, k němuž měli Ságlovi svůj důvěrný vztah, a v květnu – Kladení plín u Sudoměře, které sice revokovalo historickou událost, přírodní podmínky jí však daly neočekávaný průběh. Obě akce proběhly s přihlédnutím k významu místa, fungovaly jako rituál. V obermanovské akci to byl oheň, který byl vždy z hlavních instrumentů mystérií.
Ságlovy fotografické snímky v těchto případech byly jediným trvalým dokladem akce, později se staly součástí knih a galerijních sbírek. Rituálem se však nevyvolávala jenom lidská účast na mystériu, krajina se tím stávala místem ožívajícím novou skutečností. Pro fotografický obraz ji předurčovalo světlo ohně, dávající místu novou podobu. Až do tohoto okamžiku byly snímky dokumentací, světlo ohně je měnilo v obrazové artefakty. Začala tu tak nepřímo řada snímků “krajin se světlem“, v nichž byl později oheň stavební částí. O něco později fotografoval vesnickou slavnost pálení čarodějnic v Křížově pod Blaníkem, kde patrně své ohně zapalovali již Keltové, ale nefotografoval lidi, jejich činnost, ale světlo.
V 70. letech Ságlovi uvažovali kvůli existenční diskriminaci o emigraci. Po ukončení spolupráce s The Plastic People of The Universe mohl Ságl díky příteli rodinu zčásti živit pouze fotografováním pohlednic. Tato práce jej netěšila, ale byl rád, že se v době normalizace, kdy se řada přátel živila porůznu, mohl věnovat fotografii alespoň po stránce technické. V jednom rozhovoru prohlásil, že i když to byly většinou zakázky poplatné době s nesmyslnými podmínkami (například snímek vesnice s bez kostela), byla to dobrá škola ohledně fotografického řemesla. V té době pracoval také jako dělník, skladník, osvětlovač nebo kulisák a s rodinou se uchýlil na venkov.Hynek Glos, Petr Vizina, 2016, s. 148
Dílo V roce 1973 vznikl soubor Domovní prohlídka, ve kterém šlo o nearanžovaná nalezená zátiší, pořízená velkoformátovým přístrojem. Byla to důležitá výpověď nejobyčejnějších věcí z domova, v době, kdy každým dnem hrozila domovní prohlídka a případně i kriminál. Ságl tak zachytil, jak bylo v této totalitní době důležité mít aspoň kousek domova pro sebe, který ale může zmizet…
V tvorbě Jana Ságla se objevují i cykly, které lze chápat jako konceptuální projekty. Mezioborovým počinem se staly Vlaštovky (1975), kdy programově měnil seskupení ptáků na telegrafních drátech, které v pozdější době zhudebnila a koncertně prováděla Eva Jedlická.
V letech 1974–1977 vytvořil obsáhlý cyklus fotografií z Jižní Moravy, Slovenska a Polska, kam se vydal hledat místa nedotčená změnami. Našel lokality, kde život dosud probíhal v rustikálních dřevěných staveních, jejichž obyvatelé – pastevci a zemědělci, žili v bezprostředním kontaktu s přírodou, zvířaty a prostými předměty. Bylo to setkání se světem, který byl vývojem odsouzen k zániku. Ságl ho vtělil do jemně strukturovaného, celistvého a přeludného obrazu.
Dlouhodobý vztah k tématu krajiny se v roce 1979, kdy přestal fotografovat černobíle, modifikoval do barevné formy. Začal používat barevně stabilní materiál Cibachrome, který byl velmi nákladný a obtížně se získával. Kvůli nespokojenosti s laboratorním zpracováním si začal zvětšovat a zpracovávat snímky sám.
Od roku 1984 začal Ságl spolupracovat s obrazovou agenturou ve Vídni, Paříži, Miláně a také s časopisy: Geo, Geo Saison, Smithsonian Magazine, Merian, Die Zeit, The New York Times, National Geographic.
Porevoluční období Na jaře roku 1989 založilo sdružení fotografů ve složení Pavel Baňka, Jaroslav Beneš, Jan Ságl, Jaroslav Bárta, Josef Moucha a Ivan Pinkava Prague House of Photography (PHP) – Pražský dům fotografie. PHP byl v rámci České republiky unikátní, neziskovou kulturní institucí specializující se na médium fotografie. Sdružoval přední reprezentanty oboru – umělecky aktivní fotografy i renomované teoretiky.
V listopadu 1989 Jan Ságl zachytil jako jeden z mnoha fotografů sametovou revoluci. Pro něj a jeho ženu Zorku tak definitivně skončila doba, která jim změnila soukromý život a znemožňovala umělecký rozlet.
Publikace náhled|Jan Ságl, 2007, foto: Tereza Melicharová
Jihočeská krajina První publikace fotografií Jana Ságla Jihočeská krajina vyšla v roce 1984 v nakladatelství ČTK-Pressfoto. I když snímky nebyly původně určeny ke knižnímu vydání, měla kniha velký úspěch (300 000 prodaných výtisků). Hlavním jmenovatelem knihy byla barevná skladba a zajímavé výřezy krajinných motivů.
V úvodním textu knihy Pavel Vrba napsal: „Každý z nás se dívá na všechno svýma očima, tedy i na Jihočeskou krajinu. Je to dáno tím, jestli jsme se v ní narodili a žijeme s ní, nebo jí jenom procházíme. Náš pohled na ni je také určován mimo jiné, co tam hledáme... My jsme si vypůjčili oči tuláka fotografa, který touží zachytit neopakovatelnou duši okamžiku krajiny tak, jak se mění od jednoho podzimu k druhému...“
Severozápadní Čechy Druhá v pořadí byla kniha Severozápadní Čechy – s textem E. Jůzlové (Panorama 1984), měla převážně informativní charakter jako vlastivědný průvodce. Pozornost je věnována lidovým stavbám a technickým památkám, není opomenuta ani literatura a hudba. Fotografie jsou v knize převážně černobílé, s výjimkou barevných fotografií skla, porcelánu, fresek, detailů dobových šperků a několika snímků krajin.
Začátkem 80. let bylo Janu Ságlovi a jeho ženě Zorce opět umožněno vyjet za hranice – do Francie (1982, 1983). Kvalita světla zde dostala jiné parametry a stala se přímým impulsem ke vzniku cyklů Zrcadlení, Katedrály i živých civilizačních snímků pařížských ulic či z různých francouzských lokalit. Fenomén světla je zde zastoupen nejméně ve dvojí podobě: jako zdroj záření i jako výtvarný prvek. V cyklu Galerie je předmětem moderní umělecké dílo a prostor jeho působení. Ságl se přitom vzdal emocionálního přístupu ve prospěch vnějšího, objektivnějšího pohledu, jak se o to pokoušelo umění 80. let. Vznikly tak fotografické imprese vizuálních dojmů, vycházející z inspirace prostředím a momentálními situačními aspekty.
V cyklu Katedrály světelné paprsky podtrhují monumentální účinek vznosných katedrál gotické architektury, její odhmotněnou strukturu i transcendentální účinek. Fotografie zachycují kontrasty odlesků barevných vitráží a strohého tvarosloví kamenných chrámových interiérů.
V roce 1985 se Ságl účastnil jako jeden z dvaceti sedmi fotografů výstavy současné československé fotografie v Londýně. Svůj postoj a zacházení s realitou popsal v medailonu takto: „Domnívám se, že místo fotografie, která je vázána na iluzivní zobrazení, je společně s vizuální poezií někde na rozhraní výtvarného umění a literatury. Fotografie, která se ochuzuje o literární aspekt, se zbytečně pokouší dosáhnout toho, čeho výtvarné umění již dosáhlo. Zajímá mě dialog, ne napodobování.“ Odrazem tohoto způsobu uvažování je soubor fotografických esejí (1980–1985) a cyklus 1984 s několika dějovými asociacemi a s nenápadnými interpretačními posuny.
A co Paříž? Jaká byla? V roce 1987 vyšla další publikace fotografií s názvem A co Paříž? Jaká byla? (ČTK – Pressfoto). Je to kniha obrazů Paříže a jejího života v letech 1982–1986, s úvodním slovem Jana Řezáče a textovým doprovodem J. Kořána. Barevné kompozice pařížského prostředí vzbuzují dojem naprosté nenahodilosti. Autorův výběr skutečnosti a jeho individuální estetické vyjádření vytvořily galerii samostatných obrazových básní. "... Co je fantazie chodce? Absolutní uvolnění: bloudit, bloumat… a hledat sebe…" (J. Řezáč)
Krajina V roce 1995 vyšla Ságlova kniha Krajina, kterou vydalo nakladatelství Kant. V předmluvě Jan Rous píše: „Východiskem, z něhož Jan Ságl vnímá svět, je krajina. Není to však krajina v nejširším výměru jako příroda, jako živel, v němž je čitelný obecný řád univerza, ale krajina přetvořená. Krajina, která je z přírody vymezena lidským zásahem, vzniká nebo trvá jako vědomě budované lidské osvětí, tedy svět člověkem stvořený k potřebě a někde v hloubi i k jeho obrazu.“ Ságla tedy zajímá krajina s čitelnými dějinami člověka, v nichž se člověk se světem a přírodou harmonizoval.
Od roku 2000 Jan Ságl používá digitální fotoaparát, neboť se díky němu může i vracet ke starým fotografiím, které znovu zpracovává, protože mu to umožňuje „udělat je takové, jak tenkrát chtěl"…
Art cult