Otto Wichterle (27. října 1913 ProstějovMatriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Kříže v Prostějově – 18. srpna 1998 Stražisko) byl světově proslulý český vědec a vynálezce, pracující zejména v oblasti makromolekulární organické chemie, mezi jejíž zakladatele patřil. Proslulý je především svými objevy a vynálezy, které vedly k zásadnímu zdokonalení a celosvětovému rozšíření měkkých kontaktních čoček. Tyto výsledky vycházely z jeho původní vědecké práce v oblasti hydrogelů. Wichterle se proslavil též objevem umělého polyamidového vlákna – silonu.
Život
Dětství vpravo|náhled|Pamětní deska v Prostějově věnovaná Otto Wichterlovi a jeho sestře Haně Wichterlové. Autorem pamětní desky je Daniel Ignác Trubač z Polešovic.
Otto Wichterle se narodil 27. října 1913. Pocházel ze zámožné rodiny prostějovských podnikatelů a jeho otec Karel Wichterle byl spolumajitelem firmy Wichterle a Kovářík (Wikov). Matka Pravoslava (Justina, *1878) byla dcerou Jana Podivínského, zemského poslance a majitele velkostatku Kostelec na Hané, její dědeček Tomáš byl také poslancem a zakladatelem cukrovaru ve Vrbátkách a sladovny v Prostějově. Otto byl spolu s bratrem Janem nejmladší ze všech dětí Karla Wichterleho a jeho ženy Pravoslavy Podivínské.http://is.muni.cz/th/359112/lf_b/MASARYKOVA_UNIVERZITA_2012_bakalarska_prace_OK.pdf Jeho o deset let starší sestrou byla sochařka Hana Wichterlová. Otto neměl ani mnoho kamarádů. V šesti letech v důsledku šoku, když téměř utonul v jezírku močůvky, trpěl horečkami, které neustupovaly celé léto. Rodinný lékař nařídil klid na lůžku a předpovídal mu jeden rok života. Po roce, kdy byl Otto stále naživu a dokonce horečky částečně polevily, začala za ním domů docházet učitelka Vlková a probírala s ním a jeho bratrem Janem látku obecné školy. Po dalších dvou letech (kdy stále neumíral) nastoupil v roce 1921 Otto do obecné školy na Kollárce – po přezkoušení ředitelem rovnou do páté třídy. Následně i přes svůj nízký věk (devět let) nastoupil na Státní gymnázium v Prostějově. Jeho situace ve třídě byla opravdu nezáviděníhodná – byl daleko mladší (ostatním ve třídě bylo zpravidla jedenáct) a nejmenší, a nesměl se kamarádit s kluky z ulice. Během dvou let se to vyrovnalo a v tercii začal Otto hrát tenis. Stal se členem juniorského tenisového mužstva, které se v Prostějově zformovalo. Tenisem trávil téměř veškerý svůj volný čas, což se začalo brzy projevovat na prospěchu. Do oktávy se ale vzpamatoval natolik, že odmaturoval s vyznamenáním. Ze školních předmětů ho nejvíce bavila latina a fyzika, naopak nejméně se věnoval matematice a řečtině.
Na vysoké škole Po maturitě byl Otto rozhodnut pokračovat na vysoké škole, ale neměl žádný vyhraněný zájem. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že by chtěl na vysoké škole uplatnit svůj zájem o matematiku. Vybral si proto strojírenství, podal přihlášku do Prahy a začal brát soukromé hodiny deskriptivní geometrie, ze které se žádala zkouška. Vše nasvědčovalo tomu, že Otto nastoupí dráhu strojního inženýra. To by se ale nesměl se svými záměry svěřit svému příteli Součkovi. Ten mu studium na strojírenství vylíčil ve velmi chmurných barvách a doporučil mu studium chemie. Dle jeho názoru bylo toto studium zajímavější a prostředí chemické fakulty bylo více nakloněno samostatné vědecké práci studentů, což Wichterleho jednoznačně lákalo. Proto si Otto podal přihlášku i na fakultu Chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze (dnešní Vysoká škola chemicko-technologická v Praze). Na fakultu byl přijat, a tak na podzim roku 1931 započal své studium chemie.
Politika na vysoké škole Vysoká škola přivedla Ottu také k zájmu o politiku a problematiku vysokoškolského vzdělávání. Jako člen Spolku posluchačů inženýrství chemie (SPICH) byl udiven, že se na valném shromáždění SPICH nejednalo o řadě aktuálních studijních otázek. Z jeho iniciativy byla zřízena školská a kulturní komise, kterou vedl. Ve třetím ročníku uspořádal debatní schůzi na téma „Nedostatky v organizaci studia“, které se zúčastnila většina profesorů a docentů školy. Vyložil všechny rozpory v osnově (laboratorní cvičení začínala dříve než příslušná teorie) a navrhl zde dvě alternativy rozložení předmětů během celého studia. Nikdo z profesorů však nereagoval podle jeho představ. Byli přednesenými návrhy dokonce pobouřeni, protože znamenaly ústup od tradice.
Nástup Hitlera k moci a počínající ohrožení republiky se projevily také ve SPICHu. Stejně jako v jiných studentských spolcích i zde vznikly dva neslučitelné tábory. Neexistoval žádný politický střed, pouze levice a pravice. Neznamenalo to však, že všichni byli buď fašisty, nebo komunisty. Těch, kteří byli organizováni v politických stranách, bylo jen po málu. Otto se dostal jasně na stranu levice, ne však díky svému politickému smýšlení, ale proto, že levice měla zájem o zlepšení výuky na škole. Záhy se Wichterle dostal do vedení levice a v roce 1935 byl levicovým kandidátem na předsedu SPICH. Levice se usnesla, že pokud volby vyhrají, nabídnou pravici poměrné zastoupení ve výboru spolku. Hlasování vyhrál Wichterle rozdílem jediného hlasu. Ve svém programovém prohlášení pak nabídl pravici dohodnuté poměrné, tj. téměř poloviční zastoupení ve výboru. Představitelé pravice to však odmítli, a tak se SPICH stal prvním levicovým spolkem na ČVUT (jinak všechny spolky zůstaly tradičně pravicové).
Po promoci Svou diplomovou práci tvořil Wichterle pod vedením profesora Emila Votočka, významného chemika a učitele té doby a spolutvůrce českého chemického názvosloví. Prof. Votoček také Wichterleho silně ovlivnil svým nesmlouvavým hájením svobody vědeckého bádání. Po složení státní (inženýrské) zkoušky v roce 1935 pokračoval ve studiu a publikoval pět prací orientovaných především na deriváty sacharidů, pro dosažení doktorátu by dle tehdejších norem stačila pouze jedna z těchto prací. V červnu 1936 pak promoval na doktora technických věd. Votoček mu nabídl místo docenta a vedení laboratoří druhého ročníku, a tak Wichterle na škole setrval až do jejího uzavření 17. listopadu 1939. Po dvou letech pod vedením Votočka, kdy naděje na místo řádného asistenta na jeho fakultě byla mizivá, mu Votoček doporučil lékařskou fakultu, kde se rýsovala možnost vzniku nového oboru – biochemie. Wichterle se proto pustil do studia medicíny. Bez větší námahy absolvoval biologická cvičení a následné zkoušky, z chemie dostal bez jakékoli přípravy dostatečnou (pouze proto, že měl k analytické chemii zcela odlišný přístup než zkoušející). Zkoušku z anatomie však již absolvovat nestihl, měl za sebou obě povinné pitvy a byl ke zkoušce připraven, ale termín zkoušky měl na podzim 1939, takže uzavření vysokých škol mu zkoušku překazilo. Wichterle tedy stále zůstával asistentem Votočka, dokonce by se dalo říci i oblíbencem. Otto získal u Votočka první učitelské zkušenosti, když působil jako „přednáškový asistent“. Tato funkce obnášela přípravu demonstračních pokusů a vzorců na tabuli, ale také zastupování profesora při nečekané absenci. To se také stalo 11. listopadu 1939, v den smrti Jana Opletala, kdy vyzval studenty, aby místo přednášky šli do ulic.
Během německé okupace (Působení ve Zlíně) Po 17. listopadu byly vysoké školy neprodyšně uzavřeny (všechny chemické aparatury zůstaly uvnitř) a po popravách a deportacích studentů následovalo i zatýkání vysokoškolských učitelů, především těch, kteří si hned nenašli zaměstnání. V polovině prosince baťovské laboratoře nabídly Ottovi místo ve Výzkumných chemických dílnách firmy Baťa (již podruhé, neboť Wichterle zprvu odmítal, protože chtěl zůstat na škole). Wichterleho manželka Linda však měla averzi vůči zlínské materialistické společnosti, a tak Otto váhal. Když pak ale v Praze začala další vlna zatýkání, okamžitě odjel do Zlína sepsat smlouvu. Do zaměstnání nastoupil 2. ledna 1940, jeho vedoucím byl docent Stanislav Landa. Wichterle na něj vzpomíná jako na vynikajícího chemika i skvělého vedoucího. Landa souhlasil s tím, že tematiku výzkumu si bude Otto určovat výhradně sám a bude moci výsledky publikovat.
Přesto se chtěl Wichterle zabývat i tématy významnými i pro firmu. Zaměřil se proto na prověření Carothersových patentů o Nylonu 66. Tento nylon však měl jeden základní problém, nedala se z něj spřádat vlákna. Wichterlovi velmi pomohlo, že mohl vycházet z prací s monosacharidy u Votočka, které měly s polyamidovými vlákny společné rysy. Hned při jednom z prvních pokusů se podařilo připravit makromolekulární polyamid, jehož tavenina se dala táhnout na dlouhá pevná vlákna. Díky tomuto úspěchu byli Wichterlovi přiděleni další pracovníci a vzniklo oddělení nových hmot. V tomto novém oddělení se připravila metoda průmyslové výroby této nové látky – bylo třeba zajistit co nejlevnější způsob výroby potřebných surovin, především kaprolaktamu (základní látky potřebné k výrobě Nylonu 6). V červnu dalšího roku se už spřádala příze a v tzv. jednotkovém provozu vznikly dokonce první ponožky a dámské punčochy. Punčochářští odborníci byli přesvědčeni, že paty a špičky se musí zesílit bavlnou a syntetickou přízi pokládali za méně hodnotnou náhražku hedvábí. Po půlroce nošení se však bavlna ze „zesílených“ pat a špiček vydrolila a samotný polyamid zůstal nedotčen. Přes tyto úspěchy čeští představitelé firmy naléhali, aby se tento výzkum udržel před Němci v tajnosti, ale aby se intenzivně pokračovalo ve sbírání technologických podkladů k jejich aplikaci hned po válce. Nemohl proto vzniknout větší poloprovoz a další výzkum probíhal v poměrně stísněných podmínkách. Nylon se začal průmyslově vyrábět až po válce pod názvem Silon, nejprve jen malé objemy, ale zanedlouho byla v provozu linka vyrábějící desítky tisíc tun nylonu ročně.
Zatýkání ve Zlíně V prosinci 1942 začalo zatýkání i ve Zlíně, zdejší Gestapo se pokoušelo o likvidaci odboje. Wichterle se v té době účastnil pravidelných schůzek u ing. Kouteckého, kde se poslouchala vážná hudba a také se sledovaly pohyby front a zprávy ze zahraničí, nikdy se zde však nemluvilo o organizované odbojové činnosti. Nutno dodat, že Wichterle neměl pocit, že by byl příslušníkem komunistické organizace ani když četl vypůjčeného Engelsova Anti-Duehringa. Koutecký byl jako velitel této „odbojové buňky“ zatčen jako první. Byl podroben strašnému Sonderbehandlungu (tzv. zvláštnímu zacházení), ale ani tehdy nevyzradil žádná jména, a aby se vyhnul dalšímu týrání, oběsil se ve své cele. Gestapo však k jeho mrtvole přivedlo nic netušící manželku a jejího zhroucení využili k zjištění všech jmen. 21. prosince byl Wichterle zatčen, ale díky štěstí a korespondenci s německým chemikem Langenbeckem nebyl poslán do koncentračního tábora, ale byl pouze uvězněn, a to na čtyři měsíce. V té době už za sebou nacisté měli prohry na východní frontě, nad Zlínem se objevovaly americké letouny a bylo jasné, že se blíží konec války.
Poválečné období S koncem války skončilo Wichterlovo působení ve Zlíně, především proto, že se do vedení firmy dostali jeho odpůrci. náhled|Dům, kde žili Otto Wichterle a Anna Wichterlová ve Svatoplukově ulici v Prostějově Krátce po válce (už v červnu 1945) se Wichterle vrátil do Prahy, aby zjistil, jaký je stav na vysokých školách. Vybavení laboratoří sice nebylo zničeno, ale původní budova byla v hrozném stavu. Wichterle byl odhodlaný obnovit výuku na vysoké škole. Spolu s docentem Lukešem museli nejprve najít vhodnou budovu. V improvizovaných podmínkách v části Ústavu organické chemie v Horské ulici zřídili laboratoře posluchačů a už během prázdnin se tu začaly střídat turnusy studentů. Nebyly však k dispozici žádné návody ke cvičení, proto Wichterle trávil většinu svých večerů sepisováním návodů pro základní preparativní práce. Začala tak vznikat první skripta pro organickou i anorganickou chemii, která svým pojetím předbíhala dobu. Později sám napsal dokonce německou a ruskou verzi těchto učebnic. Učebnice průběžně vylepšoval až do roku 1958, kdy byl propuštěn z vysokých škol.