Dům dětí a mládeže (DDM) je středisko volného času, které se řídí vyhláškou č. 74/2005 Sb. o zájmovém vzdělávání a zákonem č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Výchovně vzdělávací činnost v zájmovém vzdělávání uskutečňuje pravidelnou nebo příležitostnou zájmovou, výchovnou, rekreační nebo vzdělávací činností včetně možnosti přípravy na vyučování, táborovou činností a jí obdobnou činností, osvětovou činností, vytvářením podmínek pro rozvoj nadání dětí, žáků a studentů, nabídkou spontánních činností a vzdělávacími programy navazujícími na rámcové vzdělávací programy škol. Zřizovatelem domů dětí a mládeže může být obec, školský úřad, církve, soukromý nebo jiný subjekt.

S celkovou přeměnou kulturního a společenského života v Československu po roce 1948 začala KSČ budovat podle sovětského vzoru síť zařízení socialistické mimoškolní výchovy pro děti od 6 do 15 let. Velmi důležitou roli v oblasti mimoškolní výchovy hrála Pionýrská organizace ČSM (od r. 1970 PO SSM) a její domy pionýrů a mládeže, které od 60. let doplňovaly specializované pionýrské stanice (stanice mladých techniků, turistů a přírodovědců). Domy pionýrů a mládeže plnily představy a potřeby komunistického režimu. Jejich zřizovatelem se staly po roce 1970 národní výbory. V průběhu transformačního období v letech 1989-1990 přešly do vlastnictví obcí (popřípadě ministerstva), kdy také probíhalo jejich přejmenování podle vzoru z roku 1968 na „Dům dětí a mládeže“.

Nejstarší historie Spolkový boom, který nastal v rakouské monarchii po přijetí zákona č. 134 ze dne 15. 11. 1867 „O právu spolčovacím“ (ponechán až do r. 1951), přinesl nejen celou řadu českých a německých spolků hospodářských, tělovýchovných či turistických, kulturních, ale i spolků ku zvelebování školství (tzv. krejcarových školních spolků a školských zahrádek).Moravský hedvábnický spolek (Der mährische Seidenbauverein) například podporoval vznik krejcarových spolků a školních zahrádek při venkovských školách tím, že obecné škole zaslal c. k. úřady schválené univerzální spolkové stanovy, které pak mohly být lehce přizpůsobeny místní situaci ve vsi, poskytoval rady a nákresy pro zřizování školních zahrádek, zasílal školám zdarma sazeničky morušových semenáčů a vajíčka bource morušového a učitelé nemuseli platit členský příspěvek. In: Roční zprávy moravského spolku hedbávnického za rok spolkový 1871-1876. Ve druhé polovině 19. století začaly v Evropě vedle škol vznikat i další instituce, které měly vliv na mimoškolní výchovu dětí a mládeže (1859 Společnost sv. Františka Saleského, 1844 YMCA, 1883 „Boys´ Brigade“, 1901 Wandervogel). V období tzv. průmyslové revoluce stoupal zájem o mimoškolní činnost sociálně slabé mládeže, kdy vznikaly první útulky pro sociálně slabé děti. Pod dohledem pedagogického pracovníka si zde děti vypracovávaly úkoly, rozvíjely se v tělovýchově, turistice, pracovní výchově, poznávaly přírodu a historii.J. Pávková, B. Hájek, B. Hofbauer, V. Hrdličková, A. Pavlíková: Pedagogika volného času, s. 119.

Organizace věnující se výhradně mládeži jsou záležitostí především dvacátého století. Vedle vyloženě mládežnických organizací existovala celá řada dalších, které si sice nevytkly práci s mládeží jako hlavní cíl, ale zakládaly vlastní dorostenecké oddíly (hlavně organizace tělovýchovné a sportovní). Dvacáté století přinášelo nejen nový vztah k výchově, ale také k přírodě. Volnočasové aktivity se staly součástí běžného života. V období první republiky působily na české straně: Junák–svaz skautů a skautek, Česká tábornická unie, Svazy křesťanské mládeže YMCA a YWCA, Liga lesní moudrosti (Woodcraft), Českomoravská rada Svazu klubů mládeže, JUVENA a další.Tomáš Jelínek: Výchova v přírodě a německé mládežnické organizace skautského typu v českých zemích, disertační práce, Praha 2013

V německém prostředí to pak byly organizace „Sudetoněmecký Wandervogel“ (Sudetendeuscher Wandervogel), na vysokých školách se sdružující v tzv. svobodných hejnech (Freischar), sudetoněmecké nemarxistické spolky sdružené v „Sudetoněmeckém mládežnickém společenství“ (Sudetendeutsche Jugendgemeinschaft), německé skautské oddíly ve „Svazu sudetoněmeckých skautů“ (Verband sudetendeutscher Pfadfinder). Na práci s mladými německými katolickými intelektuály a mládeží se orientoval spolek Bildung des Sudetendeutschen Quickborn a Bildungs und Wanderbund christlich-deutscher Studenten „Staffelstein“. Rainer Bendel, Robert Pech, Norbert Spannenberger: Kirche und Gruppenbildungsprozesse deutscher Minderheiten in Ostmittel- und Südosteuropa 1918-1933, LIT Verlag Münster, 2015.Jaroslav Šebek: Sudetendeutscher Katholizismus auf dem Kreuzweg: politische Aktivitäten der sudetendeutschen Katholiken in der Ersten Tschechoslowakischen Republik in den 30er Jahren, LIT Verlag Münster, 2010.

Mládežnické organizace hlásící se k mezinárodní „Komunistické internacionále mládeže (KIM)“, pod vedením komunistické strany, vytvářely oddíly „Rudých průkopníků“, „Skautů práce“ s německými variantami kolem časopisu „Vorwärts“. Členská základna byla přirozeně internacionální, takže oddíly navštěvovaly české i německé dělnické děti.Käthe Beckmannová: Děti jsou květy života. Vzpomínky na hnutí Rudých průkopníků. Mladá Fronta, Praha 1962, s. 208. Sovětská komunistická školská výchova a Komsomol rezonovaly v předválečných letech i mimo komunistické prostředí. Například ve školním roce 1936/37 se na toto téma objevil článek v pedagogické příloze Českého učitele:

Po Mnichovu se území Československa rozbilo na sudetská území přidělená k Třetí říši a území druhé republiky (potažmo Protektorátu Čechy a Moravy). Německé spolky na odtrženém území byly zglajchšaltovány do organizace Hitlerjugend krátce po připojení k říši, ostatní na československém území po prohlášení Protektorátu. Svaz Junáků – skautů a skautek RČS byl z rozkazu Karla Hermanna Franka z 28. října 1940 zrušen. Všechny ostatní protektorátní spolky pro mimoškolní výchovu mládeže si měly v roce 1942 zažádat ústředí Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM) o povolení k další činnosti pod hlavičkou Kuratoria. Spolky, které nehodlaly spolupracovat měly do 1. listopadu 1942 svoji činnost ukončit (lhůta nakonec posunuta na termín 1. dubna 1943).

Domy pionýrů a mládeže

Všechny mládežnické organizace disponovaly před druhou světovou válkou nejen silnou členskou základnou, ale také movitým majetkem (spolkovými místnosti, klubovnami, turistickými chatami a mládežnickými ubytovnami, atd.) Dekretem prezidenta republiky č. 81/1945 Sb. z 25. září 1945 o některých opatřeních v oboru spolkovém byly spolky německé a maďarské, jakož i spolky, kterých se týkalo ustanovení § 5 dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb., byly rozpuštěny a jejich majetek konfiskován. Ostatní spolky, které byly rozpuštěny a jejichž program byl ve shodě se „současnou politickou organisací veřejného života“, mohly obnovit svoji činnost a uplatnit nárok na „vrácení těch částí majetku, jež přešly do rukou třetích osob“. Konfiskáty zůstaly do doby, než o nich bylo rozhodnuto, pod národní správou. S myšlenkou masové pionýrské organizace a pionýrských domů přišli komunisté záhy po únoru 1948.

Období 1949–1968

Školský zákon č. 95/1948 Sb. o základní úpravě jednotného školství v § 67 stanovil, že domovy a družiny mládeže zřizuje stát, přičemž domovy a družiny mládeže označil za zařízení výchovná a sociální. Škola měla žáky všestranně vzdělávat a vychovávat v socialistickém duchu. O součinnosti s jinými institucemi zákon nehovořil (až SRPŠ). První „Dům pionýrů“ byl zřízen v roce 1949 v Brně.Břetislav Hofbauer: K činnosti pionýrské organizace ČSM v zařízeních pečujících o výchovu žáků mimo vyučování, Dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka, Praha 1961. Postupně vznikaly domy pionýrů v každém krajském a okresním městě (např. ve Znojmě v r. 1950). Okresní domy pionýrů (ODP) se zpočátku potýkaly s nedostatkem pionýrských vedoucích a nedostatkem materiálu pro zájmovou činnost. V roce 1951 zorganizoval Svaz československo-sovětského přátelství společně s ministerstvem školství a PO ČSM pod záštitou Ústředního výboru KSČ poprvé celostátní akci s příjezdem Dědy Mráze do Československé socialistické republiky. Děda Mráz zajížděl i do Domů pionýrů.Chrudoš Vorlíček: K problematice systému výchovných institucí v Československu, Pedagogická fakulta Karlovy university v Praze, 1969.

Škola nemohla ovlivnit výchovu mimo vyučování, proto se komunisté snažili o to, aby vedoucí úlohu při mimoškolní výchově vykonávala škola ve spolupráci se svazáckou a pionýrskou organizací. S ideovými cíli mimoškolní výchovy souvisela také její materiální podpora (zaměstnanost matek). Zákon č. 31/1953 Sb. o školské soustavě a vzdělávání učitelů v § 14 už označil pionýrské domy (PD) za mimoškolní výchovná zařízení, sloužící k doplnění školní výchovy v zájmu zdravotní a sociální péče o školní mládež. V důvodové zprávě se pak dodávalo, že ČSM vybudoval na školách své pionýrské a školské organizace, které jsou při výchově nového socialistického pokolení důležitým pomocníkem učitelů. Jejich zřizovatelem byla školská správa ve spolupráci s Československým svazem mládeže.

V 50. a 60. letech se staly domy pionýrů a mládeže (DPM) univerzálním zařízením pro organizované mimoškolní aktivity. Masovou zájmovou činnost s dětmi a mládeží uskutečňovaly i v době školních prázdnin. V 60. letech obdržely také úlohu metodického střediska PO ČSM. Metody a očekávané dovednosti pionýrů stanovil ve druhé polovině 50. let výchovný systém nazvaný „Co má znát a umět pionýr“. Podle sovětského vzoru se kladl důraz na polytechnickou výchovu a tvořivé soutěže. Počátkem 60. let vzrostla propagace tělesné výchovy, sportovní činnosti a turistiky. V polovině 60. let byl dosavadní výchovný program nahrazen „Pionýrskými plameny“ a „Pionýrskými cestami“.Okresní a krajské domy pionýrů pořádaly konference a výstavky mladých mičurinů a techniků, zakládaly knihovny a ve spolupráci s Okresní lidovou knihovnou pořádaly literární soutěže (odznak „Vzorného čtenáře“, literární hra „Za knihou nejlepšího spisovatele“), konaly se v nich semináře pro pionýrské vedoucí, pionýři vítali „příjezd dědy Mráze“, připravovaly se zde branné hry, letní pionýrské tábory, v roce 1954 slet pionýrů k 5. výročí založení PO ČSM. Všechny akce měly ideové zaměření. Kroužky navštěvovali pionýři i nepionýři.

Paláce pionýrů podle sovětského vzoru S nástupem Antonína Zápotockého do prezidentské funkce byly v roce 1953 otevřeny „Dům pionýrů Julia Fučíka“ v Praze (Gröbova vila) a „Dům pionýrů Klementa Gottwalda“ v Bratislavě (Grasalkovičův palác). Od roku 1958 nesly názvy Dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka a Dům pionýrů a mládeže Klementa Gottwalda, po založení PO SSM Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka a Ústřední dům pionýrů a mládeže Klementa Gottwalda. Ústřední domy pionýrů a mládeže byly řízeny přímo ministerstvem školství. Na začátku šedesátých let 20. století započala na Pražském hradě stavební úprava Starého purkrabství a vedlejšího Lobkovického domu podle projektu Josefa Hlavatého v nový areál – „Dům československých dětí“. V interiéru se nacházely klubovny, sály a místnosti pro zájmové kroužky. Slavnostní otevření proběhlo 5. října roku 1963. Areál byl předán do užívání Pionýrské organizaci a v majetku PO SSM zůstal až do roku 1990.

Období 1968–1969