náhled|Státní znak Brazilské federativní republiky náhled|Vývoj administrativního členění Brazílie Dějiny Brazílie počínají příchodem prvních obyvatel asi 10 000 let př. n. l. Evropané dorazili do Brazílie na počátku 16. století. První Evropan, který kolonizoval dnešní území Brazilské federativní republiky na jihoamerickém kontinentu byl Pedro Álvares Cabral (1467–1520) dne 22. dubna 1500 pod záštitou Portugalského království. Od 16. do počátku 19. století byla Brazílie kolonií a součástí portugalské říše. Původní území kolonie tvořilo 15 kapitanátů založených na pobřeží severovýchodního Atlantiku východně od hranice stanovené Tordesillaskou smlouvou z roku 1494 (přibližně 46. poledník západní délky), která oddělovala portugalské domény na východě od španělských na západě. Během následujících dob se území Brazílie rozšiřovalo na jih podél pobřeží a západně podél řeky Amazonky a dalších vnitrozemských řek. Hranice země se ustálily až na počátku 20. století.

Za napoleonských válek roku 1807 uprchl do Brazílie portugalský dvůr v čele s králem Janem VI., který zde vládl 13 let. V roce 1815 byla zrušena kolonie a vyhlášeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve. Dne 7. září 1822 došlo k vyhlášení nezávislosti na Portugalsku a ustanovení Brazilského císařství. Vojenský převrat v roce 1889 dal vzniknout první Brazilské republice. Po vzoru USA byla roku 1891 přijata ústava a vyhlášeny Spojené státy brazilské. Brazílie prošla dvěma obdobími diktatur: první během Vargasovy éry (1930–1934 a 1937–1945) a druhé během vlády vojenské junty (1964–1985).

Předkoloniální období

Domorodé osídlení V době příchodu portugalských průzkumníků do Brazílie zde žily stovky různých odnoží kmenů Jiquabu, z nichž nejstarší se objevily před 10 000 lety na vysočinách Minas Gerais. Datování příchodu prvních obyvatel, které Portugalci nazývali "Indiáni" (índios), je stále předmětem sporů mezi archeology. Vůbec nejstarší keramika nalezená na západní polokouli byla vykopána v amazonské oblasti Brazílie poblíž města Santarém. Její stáří určila radiokarbonová metoda na 8000 let. Nález tak poskytl důkaz, vyvracející předpoklad, že oblast tropického lesa poskytovala příliš málo zdrojů na to, aby zde vznikla komplexní prehistorická kultura.Science Magazine, 13 December 1991 http://www.sciencemag.org/content/254/5038/1621.abstract Podle v současnosti nejuznávanějšího názoru antropologů, lingvistů a genetiků byly rané brazilské kmeny součástí první vlny migrujících lovců, kteří přišli do Ameriky z Asie. A to buď po zemi, přes Beringovu úžinu, nebo námořní cestou podél Pacifického pobřeží, případně kombinací obojího.

Andy a další pohoří na severu Jižní Ameriky ustanovily poměrně ostrou kulturní hranici mezi usedlými zemědělskými civilizacemi západního pobřeží a polokočovnými kmeny na východě, které nikdy nevytvořily písemné záznamy ani trvalé monumentální stavby. Z tohoto důvodu je toho o historii Brazílie před rokem 1500 známo velmi málo. Archeologické nálezy (především keramika) naznačují složité vzorce kulturního vývoje jednotlivých oblastí, vnitřní migrace a příležitostných kvazistátních federací.

V době příchodu Evropanů žilo na území dnešní Brazílie asi 2000 kmenů. Domorodé obyvatelstvo tradičně tvořily převážně polokočovné kmeny, které se živily lovem, rybolovem, sběrem a migračním zemědělstvím. Když v roce 1500 dorazili Portugalci, žili domorodci hlavně na pobřeží a podél větších řek.

Kmenové války, kanibalismus a zájem o těžbu sapanu, poskytujícího ceněné červené barvivo, přesvědčily Portugalce o potřebnosti christianizace domorodců. Avšak Portugalci, stejně jako Španělé na svých jihoamerických državách, s sebou nevědomky přinášeli nemoci, proti nimž domorodci neměli imunitu. Spalničky, neštovice, tuberkulóza, kapavka a chřipka zabily desítky tisíc domorodých obyvatel. Nemoci se rychle šířily po domorodých obchodních cestách a pravděpodobně celé kmeny byly vyhlazeny, aniž by se dostaly do přímého kontaktu s Evropany.

Kultura Marajoara náhled|upright|Pohřební urna kultury Marajoara, přibližně 1000–1250 n. l., Americké přírodovědné muzeum Kultura Marajoara se rozvinula na ostrově Marajó u ústí řeky Amazonky. Ve vykopávkách na ostrově byla objevena sofistikovaná keramika. Nalezené předměty jsou velké a zdobené složitou malbou a řezbou zobrazující rostliny a živočichy. Tyto nálezy poskytly první důkaz, že na Marajó existovala složitěji organizovaná společnost. Doklady mohylových staveb dále naznačují, že se na tomto ostrově vyvinula lidnatá, komplexní a sofistikovaná sídla, neboť se předpokládá, že pouze takováto sídliště dokázala uskutečnit rozsáhlé projekty, jako jsou velké zemní práce.

Nicméně rozsah Marajoarské kultury, její stupeň rozvoje a hospodaření s přírodními zdroji zůstávají předmětem pochybností. Americká badatelka Betty Meggersová ve svých raných výzkumných pracích z padesátých let 20. století došla k závěru, že lidé kultury Marajoara migrovali z oblasti And a usadili se na tomto ostrově. Mnoho vědců zastávalo názor, že Andy byly osídleny paleoindiánskými migranty ze Severní Ameriky, původně lovci, kteří se postupně přesunuli na jih.

V 80. letech 20. století další americká archeoložka Anna Curtenius Rooseveltová vedla vykopávky a geofyzikální průzkumy mohyly Teso dos Bichos. Došla k závěru, že společnost, která mohyly stavěla, vznikla přímo na samotném ostrově.

Předkolumbovská kultura Marajó pravděpodobně vyvinula sociální stratifikaci. Její populace dosahovala možná až 100 000 lidí. Domorodci amazonského deštného pralesa pravděpodobně ovládali kultivaci půdy do formy Terra preta, která umožňovala velkoplošné zemědělství potřebné k existenci rozsáhlého obyvatelstva a složitých společenských a vládních struktur, jako je náčelnictví.

Raná Brazílie

Portugalská kolonizace náhled|Mapa zobrazující rozložení domorodých kmenů na pobřeží Brazílie v 16. století. O tom, kdo jako první Evropan vstoupil na půdu dnešní Brazílie existuje řada teorií. Kromě široce přijímaného názoru o prvenství Pedra Cabrala se objevují i teorie podle nichž Brazílii objevil Duarte Pacheco Pereira mezi listopadem a prosincem 1498 Quem descobriu o Brasil?COUTO, Jorge: A Construção do Brasil, Edições Cosmos, 2ª Ed., Lisboa, 1997.primeiro. Další verze připisují první kontakt Vicentu Yáñezovi Pinzónovi, španělskému mořeplavci, který doprovázel Kolumba na jeho první objevitelské cestě do Ameriky, a který údajně dorazil do oblasti dnešního státu Pernambuco dne 26. ledna 1500, ale nemohl území nárokovat pro Španělskou korunu kvůli smlouvě z Tordesillas.Morison, Samuel (1974). The European Discovery of America: The Southern Voyages, 1492–1616. New York: Oxford University Press. Příjezdem portugalské flotily pod velením Pedra Álvarese Cabrala v dubnu roku 1500 se Brazílie stala portugalskou doménou.Boxer, p. 98. Portugalci se setkali s domorodci používajícími kamenné nástroje a rozdělenými do několika kmenů, z nichž mnozí sdíleli stejnou jazykovou rodinu Tupi-Guarani a vedli mezi sebou boje.Boxer, s. 100. Po příchodu Evropanů se stal hlavním vývozním artiklem druh stromu, obchodníky a kolonisty nazývaný pau-Brasil (z latiny odvozený název, znamenající dřevo červené jako uhlíky), od nějž pochází název země. Jedná se o velký strom sapan ježatý (Caesalpinia echinata) jehož kmen poskytuje ceněné červené barvivo a který byl téměř vymýcen v důsledku nadměrné exploatace.

Až do roku 1529 věnovalo Portugalsko Brazílii velmi malou pozornost, především kvůli vysoce lukrativnímu obchodu s Indií, Čínou a Východní Indií. Tohoto nezájmu využívali cizí obchodníci, piráti a korzáři k ilegální těžbě cenného sapanu v portugalských državách. Portugalská koruna se proto pokusila vytvořit systém umožňující efektivní správu Brazílie bez nutnosti státních výdajů. Prostřednictvím systému dědičných kapitanátů (capitanías hereditarias nebo též capitanías donatárias) byla Brazílie rozdělena na pásy území, poskytnutých portugalským šlechticům, kteří na oplátku měli zajišťovat okupaci a správu země, s přímou zodpovědností vůči králi. Tento systém celkově selhal, povedlo se úspěšně obsadit pouze čtyři kapitanáty: Pernambuco, São Vicente (později São Paulo), Ilhéus a Porto Seguro. Kapitanáty se postupně vrátily Koruně a staly se provinciemi a nakonec státy Brazílie.

V roce 1549 bylo hlavním městem všech kapitanátů kolonie Brazílie vyhlášeno město São Salvador da Bahía de Todos os Santos (dnešní Salvador) a zřízen úřad generálního guvernéra (vicekrále).

Domorodé vzpoury náhled|upright|Cunhambebe (Quonambec) na rytině z roku 1584 Konfederace Tamoyo (portugalsky Confederação dos Tamoios), trvající během let 1554 do 1567, byla vojenskou aliancí domorodých náčelníků kmenů sídlících na pobřeží od dnešního Santos až k Riu de Janeiru. Vznik této poměrně neobvyklé aliance mezi jednotlivými kmeny byl reakcí na zotročování a rozsáhlé masakry a ničení, kterým Tupinambové trpěli od raných portugalských objevitelů a kolonizátorů Brazílie. Tamuya znamená v jazyce Tupi „stařešina“ nebo „dědeček“. Náčelníci kmenů zvolili jednoho z nich, Cunhambebea, jako vůdce konfederace. Ten společně s náčelníky Pindobuçú, Koakira, Araraí a Aimberê vyhlásil Portugalcům válku.

Věk cukru Během šestnáctého století se základem brazilské ekonomiky a společnosti stalo plantážní pěstování cukrové třtiny a export cukru do Evropy. Rozsáhlé plantáže zvané engenhos se rozkládaly podél severovýchodního pobřeží (brazilské Nordeste) a pracovali na nich otroci. Zprvu se osadníci pokoušeli pro práci na plantážích zotročit domorodce. Portugalsko bylo průkopníkem plantážního systému, zavedeného na atlantických ostrovech Madeira a São Tomé, který vyžadoval nucenou práci a vysoké kapitálové investice do vybavení, otroků a pracovních zvířat. Extenzivní pěstování třtiny pro cukr určený na vývoz vyžadovalo rozsáhlé plochy půdy, která musela být získána pokud možno bez většího odporu domorodého obyvatelstva. V roce 1570 produkce cukru v Brazílii konkurovala produkci atlantických ostrovů a kolem roku 1600 již byla Brazílie největším producentem cukru na světě. náhled|vlevo|Engenho v Pernambucu, malba ze 17. století (Frans Post) Počáteční průzkumy brazilského vnitrozemí převážně prováděli polovojenští dobrodruhové, bandeirantes, kteří pronikali do džungle kvůli hledání zlata a domorodých otroků. Kolonisté však nedokázali trvale zotročovat domorodce a portugalští plantážníci místo toho začali brzy dovážet miliony otroků z Afriky. Míra úmrtnosti otroků na třtinových plantážích a při těžbě zlata byla vysoká. Kvůli nedostatku žen a nevhodným životním podmínkám se nedokázala jejich populace přirozeně obnovovat. Přesto se Afričané stali podstatnou částí brazilského obyvatelstva a dávno před zrušením otroctví (1888) se začali mísit s evropskou brazilskou populací. Afričtí otroci po příjezdu do Brazílie byli sice nuceně křtěni, v jádru však zůstali u svých tradičních afrických náboženství. Z tohoto základu se vyvinuly současné afrobrazilské synkretické kulty umbanda a candomblé.

Během prvních 150 let koloniálního období se další evropské mocnosti, zlákané obrovskými přírodními zdroji a nevyužitou zemí, pokoušely zřídit kolonie v několika částech brazilského území, ignorujíce papežskou bulu Inter caetera a smlouvu z Tordesillas, která rozdělila Nový svět mezi Portugalsko a Španělsko. Francouzští kolonisté vytvořili nedlouho trvající sídla v oblasti dnešního Rio de Janeira v letech 1555 až 1567 (takzvaná Antarktická Francie, France Antarctique) a v dnešním São Luís během let 1612 až 1614 (tzv. France Équinoxiale). Do Brazílie přišli brzy také Jezuité, kteří založili São Paulo a křtili tamější domorodce. Tito domorodí spojenci jezuitů pak Portugalcům pomáhali vyhnat Francouze. Francouzskou kolonii France Antarctique zničil v letech 1565–1567 třetí brazilský generální guvernér Mem de Sá. Spolu se svým synovcem Estáciem de Sá poté v březnu 1567 založil osadu Rio de Janeiro.