Dronte mauricijský (Raphus cucullatus), také známý jako blboun nejapný anebo dodo, je vyhynulý druh nelétavého ptáka, žijícího jako endemit na ostrově Mauricius v Indickém oceánu.Young, M. T.; et al. (2024). The systematics and nomenclature of the Dodo and the Solitaire (Aves: Columbidae), and an overview of columbid family-group nomina. Zoological Journal of the Linnean Society. 201 (4): zlae086. doi: https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlae086 Jeho nejbližší příbuzný byl dronte samotářský (Pezophaps solitaria), se kterým tvořil podčeleď drontovití (Raphinae) čeledi holubovití (Columbidae). Vzhledem k tomu, že i dronte samotářský vyhynul, je nejbližším žijícím příbuzným doda holub nikobarský (Caloenas nicobarica). Z ostrova Réunion pocházejí záznamy o bílých drontech, ty jsou však považovány za mylné.Alexandra A.E. van der Geer, Leon P.A.M. Claessens, Kenneth F. Rijsdijk & George A. Lyras (2021). The changing face of the dodo (Aves: Columbidae:Raphus cucullatus): iconography of the Walghvogel of Mauritius. Historical Biology. doi: https://doi.org/10.1080/08912963.2021.1940996
Dronte mauricijský měřil asi 1 metr a vážil přes 10 kg. Vzhled drontů mauricijských se dochoval pouze na kresbách, malbách a v popisech ze sedmnáctého století. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé údaje značně liší a pouze některé ilustrace byly založeny na živých exemplářích, není známa přesná podoba ptáka ani jeho chování. Dříve byl dronte mauricijský považován za tlustého a pomalého ptáka; nyní ho odborníci považují za ptáka dobře přizpůsobeného ekosystému. Byl patrně rychlý. Dodo se obyčejně zobrazuje s hnědošedým peřím, žlutými končetinami, chomáčem peří na ocase, šedou neopeřenou hlavou a s černým, žlutým nebo zeleným zobákem. K trávení potravy, kterou pravděpodobně tvořilo ovoce, mu pomáhaly gastrolity. Za jeho hlavní biotop se považují lesy v sušších pobřežních oblastech ostrova. Snůška prý činila pouze jediné vejce. Předpokládá se, že dodo se stal nelétavým ptákem kvůli dostupnosti potravních zdrojů a nepřítomnosti predátorů na Mauriciu.
První zmínka o drontem pochází z roku 1598 od nizozemských námořníků. V následujících letech začal být loven jak námořníky, tak decimován novými, nepůvodními druhy, zatímco jeho přirozené prostředí bylo ničeno. Poslední pozorování doda pochází zřejmě z roku 1662. Jeho vyhynutí nebylo zaznamenáno okamžitě a někteří lidé jej považovali za mytické stvoření. V 19. století byly prozkoumány pozůstatky čtyř exemplářů, které se dostaly do Evropy na počátku 17. století. Jedním ze vzorků byla i mumifikovaná hlava doda, jediná měkká tkáň, která se dochovala dodnes. Od té doby se na Mauriciu našlo množství subfosilních pozůstatků drontů, vyzvednutých většinou z bažiny Mare aux Songes. Zánik dronta během méně než sta let od jeho objevu poukázal na dříve neznámý fenomén vymizení celého druhu následkem lidské činnosti. Rozsáhlé pozornosti se mu dostalo od jeho vystoupení v knize Alenka v říši divů a od té doby se stal součástí populární kultury, často jako symbol vyhynutí a zastarávání.
Taxonomie alt=Záběr na pravou tvář lebky dronta mauricijského v muzejní expozici na černém pozadí.|vlevo|náhled|Lebka v zoologickém muzeu v Kodani, jejíž výzkum vedl k tomu, že byl dronte zařazen mezi holuby Raní výzkumníci dronta mauricijského řadili do různých ptačích skupin. Dodo byl považován za malý druh pštrosa, chřástala, albatrosa nebo supa. Teprve roku 1842 dánský zoolog Johannes Theodor Reinhardt na základě studia lebky objevené v Dánském přírodovědném muzeu navrhl řadit dronta mauricijského za člena čeledi holubovitých, přizpůsobeného životu na zemi. Nejprve tím sklidil ve vědecké komunitě posměch, ale dva angličtí přírodovědci Hugh Edwin Strickland a Alexander Gordon Melville se Reinhardtových výsledků zastali v monografii The Dodo and Its Kindred („Dodo a jeho příbuzní“) z roku 1848. Po pitvě zachovalé lebky a nohy z Přírodopisného muzea Oxfordské univerzity a porovnáním s ostatky jiného vyhynulého druhu, dronta samotářského (Pezophaps solitaria) z ostrova Rodrigues, navíc dospěli k názoru, že tyto dva druhy byly úzce příbuzné. Strickland uvedl, že i když se nejednalo o druhy totožné, tito ptáci společně sdíleli mnoho charakteristických rysů kostí končetin, které jsou jinak známy pouze u holubů. alt=Černobílá kresba hlavy dronta z levé strany|náhled|Náčrt hlavy oxfordského vzorku Strickland a Melville prokázali podobnost dronta s holuby v mnoha ohledech. Ukázali na velmi krátkou část zobáku tvořenou keratinem a na jeho dlouhou štíhlou základnu. Podobně jako u ostatních holubů se také vyvinula holá kůže okolo očí, která dosahovala až téměř k zobáku. Čelo bylo vzhledem k zobáku posazeno vysoko a nosní dírky se nacházely nízko uprostřed zobáku a byly obklopeny kůží, což je kombinace vlastností typická pouze pro holuby. Končetiny dronta mauricijského se také nejvíce podobaly holubím, a to jak měřítkově, tak kosterními rysy. S těmito ptáky jej spojovalo také výrazně vyvinuté vole. Holubovití ptáci mají tendenci snášet málo vajec a i dronte pravděpodobně snášel pouze jediné. Podobně jako holubi neměl dronte radličnou kost ani přepážku nosních dírek a sdílel anatomické detaily dolní čelisti, lícních kostí anebo patra. Od holubů se lišil především malými rozměry křídel a zobákem neúměrně velkým vzhledem ke zbytku lebky.
Během 19. století bylo několik druhů vyhodnoceno jako kongenerických (patřících do společného rodu) s drontem mauricijským, a to včetně dronta samotářského a ibisa réunionského, kteří byli uváděni jako Didus solitarius a Raphus solitarius (Didus a Raphus jsou jména pro dronta používaná různými autory té doby). Britský vědec Abraham Dee Bartlett roku 1852 popsal kosti z Rodriguesu, později přisouzené drontemu samotářskému, jako nový druh Didus nazarenus, což je v současnosti synonymum tohoto druhu. Rovněž některé kresby chřástala rezavého (Aphanapteryx bonasia) byly identifikovány jako dronteové: druhy Didus broeckii a Didus herberti.
Po mnoho let se dronte mauricijský a samotářský řadili do čeledi Raphidae (starší synonymum Dididae), protože jejich přesné vztahy s jinými holuby nebyly osvětleny. Jiná systematika také tyto dva druhy řadila do dvou vlastních monotypických čeledí nazvaných Raphidae a Pezophapidae, a dle ní se tyto druhy vyvíjely konvergentně. Osteologická analýza a analýzy DNA nakonec vedly ke zrušení čeledi Raphidae a dronte mauricijský a samotářský jsou dle nich umístěni do podčeledi Raphinae řazené do čeledi holubovitých.
Evoluce alt=Tři černobílé kresby kostry končetiny dronta umístěné nad sebou – z boku končetiny, zespodu a nakonec seshora|náhled|Litografie oxfordského vzorku, ze které byl získán materiál pro genetické analýzy V roce 2002 americká genetička Beth Shapirová s kolektivem poprvé analyzovala DNA dronta mauricijského. Na základě srovnání mitochondriálních cytochromů b a genu 12S rRNA izolovaných z běháku oxfordské nohy a stehenní kosti dronta samotářského byl potvrzen blízký vztah mezi těmito dvěma druhy a také jejich systematické zařazení mezi holubovité. Jako nejbližší žijící příbuzný dronta mauricijského pak byl určen holub nikobarský (Caloenas nicobarica), následovaný rodem korunáči (Goura) a holubem zejkozobým (Didunculus strigirostris). Samotné vědecké jméno holuba zejkozobého znamená „zobák podobný dodovi“. Kladogram, doprovázející studii, je zobrazen níže.
alt=Barevný modrý holub nikobarský se zelenými křídly s červenou a žlutou příměsí stojící v uschlém listoví|náhled|Holub nikobarský, nejbližší žijící příbuzný dronta Podobný kladogram byl publikován roku 2007, avšak došlo ke změně umístění korunáče a holuba zejkozobého a na základně kladů byl umístěn holub horský (Otidiphaps nobilis) a holub břidlicový (Trugon terrestris). DNA dronta byla získána z oxfordského vzorku; protože je tento materiál už degradován a ze subfosilních pozůstatků (nedávno vzniklé zkameněliny, u kterých ještě nedošlo k plné fosilizaci, a stále tak obsahují organické složky) nešlo žádnou použitelnou DNA získat, je nutné výsledky přijímat s rezervou. Na základě podobnosti v chování a vzhledu navrhl Jolyon C. Parish, aby v souladu s genetickými analýzami byli dronte mauricijský a samotářský zařazeni spolu s korunáči a dalšími druhy do podčeledi Gourinae. Roku 2014 byla analyzována DNA jediného známého vzorku vyhynulého holuba kropenatého (Caloenas maculata). Podle výsledků šlo o příbuzného holuba nikobarského, čímž by byl příbuzný i s oběma druhy drontů.
Studie z roku 2002 ukázala, že poslední společný předek dronteho mauricijského a samotářského žil na přelomu paleogénu či neogénu před asi 23 miliony lety. Maskarénské ostrovy (Mauricius, Réunion a Rodrigues) jsou vulkanického původu a vznikly před více než 10 miliony lety. Předchůdci obou ptáků proto pravděpodobně ještě dlouhou dobu po odštěpení obou linií dovedli létat. Dle hypotézy se na Maskarény dostali ptáci „ostrovními skoky“ z jižní Asie. Nepřítomnost velkých býložravců, kteří by s novými druhy byli v kompetičním vztahu o potravu, dovolila drontemu mauricijskému a samotářskému vyrůst a stát se nelétavými ptáky. Navzdory odlišné stavbě těla, včetně větší lebky, měly oba tyto druhy stavbu kostry podobnou menším druhům holubů.
Další vyhynulý druh velkého nelétavého holuba, Natunaornis gigoura, pocházející z Fidži, byl popsán v roce 2001. Byl pouze o něco menší než dronte mauricijský a samotářský a pravděpodobně též příbuzný korunáčům.
Etymologie vlevo|náhled|alt=Barevná malba bohaté krajiny s blankytnou oblohou; scenérie je plná pestrobarevných ptáků, většina stojí na zemi pod stromy a na skále, někteří plují po hladině potoka uprostřed obrazu a někteří letí; scénu dotváří stavba v levé horní části obrazu na vršku; vpravo dole se dolů do řeky dívá dronte|Saveryho malba Krajina s ptáky, dronte je vpravo dole Jedno z prvních jmen pro doda byl nizozemský název , který se objevil v deníku viceadmirála Wybranda van Warwijcka během druhé nizozemské expedice do Indonésie (1598). Nizozemský název lze do češtiny přeložit jako „nechutný“ nebo „bez chuti“, znamená „pták“. Z nizozemštiny jméno přešlo do němčiny jako nebo . Původní nizozemská zpráva byla ztracena, nicméně dochoval se její anglický překlad:Parish 2013, s. 3, 4.
náhled|alt=Černobílá kresba, jednoduchá krajinka tvořená travnatou plání a oblohou a dotvořená dvěma listnáči v levé části, v popředí malý papoušek postavený doprava s nápisem „A Cacato“, v pravo od něj stojí na něho hledící, asi dvakrát větší chřástal s nápisem „A Hen“ a za ním stojí taktéž doleva hledící a ještě dvakrát větší dronte s nápisem „A Dodo“|Náčrtek z roku 1634 od sira Thomase Herberta, zobrazen papoušek, chřástal a dronte
Posádka holandské lodi Gelderland se v roce 1602 zmiňovala o ptákovi jako o drontem (v překladu znamená „nafouklý, odulý“), a toto jméno se stále používá v některých jazycích včetně češtiny.Fuller 2001, s. 194–203. Tato posádka dronta mauricijského označovala také jako a .Cheke a Hume 2008, s. 22–23.
Původ slova dodo není jasný. Může se jednat o odvozeninu nizozemského výrazu − „lenoch“. Pravděpodobnější je, že termín pochází z nizozemského . Význam tohoto slova lze přeložit jako „velká zadnice“ či „chomáč na zadnici“ (což by odkazovalo na chomáč peří na zadku drontů). První záznam o jménu pochází z deníku kapitána Willema Van West-Zanena z roku 1602. Anglický spisovatel Sir Thomas Herbert byl první, kdo název dodo uveřejnil, a sice ve svém cestopisu z roku 1634; dle něj je slovo portugalského původu. Společně se jménem dodo pronikl do angličtiny také název dodar, od jehož používání se nicméně od 18. století upustilo. Některé zdroje stále uvádějí, že název dodo pochází z portugalského („hlupák, blázen“). Také bylo navrženo, že toto jméno vychází z volání ptáka, znějícího „dů, dů“.Fuller 2002, s. 43.