Friedrich Wilhelm Victor August Ernst, korunní princ Německé říše a Pruska, od roku 1919 Wilhelm princ Pruský (6. května 1882, Postupim – 20. července 1951, Hechingen) byl za vlády svého otce Viléma II. pruský a německý korunní princ. Po svém návratu z exilu do Německa v roce 1923 bojoval proti Výmarské republice a vedl kampaň za znovuzavedení monarchie. Po smrti Viléma II. v roce 1941 se stal hlavou rodu Hohenzollernů.

Život náhled|vlevo|Císař Vilém I. se svým synem, pozdějším císařem Fridrichem III. (vlevo) a svým vnukem, pozdějším císařem Vilémem II. (vpravo); na císařově klíně jeho pravnuk Vilém (1882)

Původ a dětství Vilém byl prvním synem tehdejšího pruského prince Friedricha Wilhelma a princezny Augusty Viktorie ze Šlesvicka-Holštýnska-Sonderburg-Augustenburg. Jeho otec byl nejstarší syn německého korunního prince, později císaře Friedricha III., a vnuk císaře Viléma I. Narodil se v Mramorovém paláci v Postupimi, kde jeho otec žil s rodinou od roku 1881 až do svého nástupu na trůn.

V roce 1888 se jeho otec nejprve stal korunním princem a poté německým císařem jako Vilém II. Korunní princ trávil školní dny se svými bratry v Plöner Prinzenhaus v pruské provincii Šlesvicko-Holštýnsko.

Mládí a manželství V letech 1901 až 1903 studoval korunní princ ústavní a správní právo na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität. Vilém bydlel ve vile korunního prince, kterou koupil speciálně pro studium šesti císařových synů. V roce 1903 se stal nositelem sborové stuhy Borussia Bonn.

6. června 1905 se v palácové kapli Berlínského paláce oženil s Cecilií Meklenbursko-Zvěřínskou. Cecilie byla třetím a nejmladším dítětem z manželství zesnulého velkovévody Friedricha Františka III. Meklenbursko-Zvěřínského s velkokněžnou Anastasiou Michajlovnou z ruské dynastie Romanovců. Svatba byla jednou z nejvelkolepějších událostí roku, která byla oslavena bohatě vyzdobeným průvodem od Braniborské brány po bulváru Unter den Linden do Berlínského paláce.

Po svatbě strávila rodina korunního prince zimu v Kronprinzenpalais na bulváru Unter den Linden, v letních měsících se přestěhovala do Mramorového paláce v Nové zahradě v Postupimi. V následujících letech se páru narodilo šest dětí.

Korunní princ byl sportovní nadšenec. Na rozdíl od svého otce byl vždy vynikajícím jezdcem, který se účastnil mnoha jezdeckých soutěží.„Sám naboural mnoho mladých lidí. [...] Jeho nadšení zašlo tak daleko, že jednou, navzdory výslovnému císařskému zákazu, jel na veřejném závodě v Jezdeckém klubu Berlín-Postupim.“– Cecilia náhled|vpravo|Korunní princ přebírá 1. husarský pluk (Gdaňsk, 15. září 1911)

15. září 1911 převzal velení 1. husarského pluku v Gdaňsku a do začátku roku 1914 žil se svou rodinou ve vile Seehaus v Sopotech, zatímco v Postupimské Nové zahradě se v letech 1913 až 1917 zrodila rezidence Cecilienhof.

V srpnu 1910 jeho otec vyhověl dlouho ignorované žádosti Albertovy univerzity v Königsbergu o udělení následníkovi trůnu titul rektora grandissimus. K univerzitě, jejíž chod tradičně řídil prorektor, však korunní princ nenašel žádný bližší vztah.

V první světové válce náhled|vlevo|Korunní princ Vilém v husarské uniformě (1914) Po dlouhou dobu během první světové války Vilém nominálně velel 5. armádě, včetně bitvy u Verdunu. Skutečné operační vedení však leželo na jeho náčelníkovi štábu. Tato bezmocná reprezentativní pozice následovala výslovné příkazy jeho otce:„Svěřil jsem ti vrchní velení 5. armády. Získáš generálporučíka Schmidta von Knobelsdorfa jako náčelníka štábu. Musíš dělat to, co ti radí.“Jeho přísně vojenská výchova, ale ještě více osobní vztah k Arthuru von Falkenhaynovi, kterého si velmi vážil jako bývalého vychovatele, zpočátku neumožňovali korunnímu princi otevřeně vystupovat proti „krvácejícím plánům“ Ericha von Falkenhayna a Schmidta von Knobelsdorfa. Podle jeho vlastní retrospektivy napsané v roce 1923 byl však od začátku skeptický. Jak dále uvádí, Falkenhayn ho poté, co ofenziva brzy ztratila na síle, přesvědčil, že útoky musí být zastaveny. Zatímco však – pod vlivem Schmidta von Knobelsdorfa – znovu změnil názor a nařídil pokračování bitvy o Verdun, korunní princ setrval na svém přesvědčení. Od konce listopadu 1916 byl Vilém vrchním velitelem skupiny armád německého korunního prince. Náčelníkem jeho štábu byl generálporučík Friedrich hrabě von der Schulenburg.

V průběhu roku 1917 vyvrcholil boj o moc mezi Nejvyšším armádním velením pod vedením Paula von Hindenburga a Ericha Ludendorffa na jedné straně a říšskou vládou na straně druhé. Zatímco se vláda, zpočátku s podporou císaře, snažila mírnit německou politiku válečných cílů a podle svých odpůrců se přikláněla k vyjednanému míru, korunní princ Vilém se velmi odhodlaně postavil na stranu vojenského vedení. Rezignace kancléře Theobalda von Bethmann Hollweg označil 13. červenec 1917 za „nejkrásnější den svého života“. Přispěl také ke svržení šéfa císařského civilního kabinetu Rudolfa von Valentiniho, který byl v lednu 1918 donucen opustit úřad. To vše oslabilo politickou pozici císaře Viléma II., který ztratil vliv na vládní záležitosti a přenechal kontrolu nad německým jměním zcela velení armády.

Výmarská republika Během Listopadové revoluce roku 1918 se Vilémovi krycí síly vzbouřily s 5. armádou. Vilémův náčelník štábu Schulenburg mu doporučili, aby nenásledoval svého otce do vyhnanství. Požádal proto Radu zástupců lidu, která vznikla 10. listopadu, aby mohl spořádaně vést jeho armádní skupinu zpět domů. Tato žádost byla zamítnuta a Vilém byl zbaven své vojenské pozice. Později Paul von Hindenburg navrhl, aby korunní princ následoval svého otce do exilu v Nizozemsku. Vilém tomuto požadavku ustoupil, k velkému zklamání Schulenburga. Poté, co Rada lidových zástupců odmítla jeho přání vést své vojáky domů nebo alespoň nechat se vrátit na svůj hrad ve Slezsku jako soukromý občan, překročil 12. listopadu nizozemskou hranici s falešnou holandskou identitou. Vláda kancléře Charlese Ruijse de Beerenbroucka jej ubytovala na bývalé faře na ostrově Wieringen, kterou směl opustit pouze za svými rodiči do Doornu. Dne 1. prosince 1918 Vilém podepsal své prohlášení o abdikaci a tím se vzdal německého trůnu.

Korunní princ byl na seznamu 895 skutečných a podezřelých válečných zločinců, jejichž vydání vítězné mocnosti požadovaly ve Versailleské mírové smlouvě. Německo tomuto požadavku nevyhovělo a teprve v únoru 1920 prohlásily vítězné mocnosti, že se spokojí s rozsudkem německého soudu, ale ani to se nestalo. Na konci roku 1923 se Vilém vrátil do Německa, což bylo umožněno s podporou kancléře Gustava Stresemanna. náhled|vlevo|Vilém a Cecilie v Bonnu v roce 1934 se svou vnučkou Felicitas Pruskou Po svém návratu navázal různé kontakty v pravicovém a radikálně pravicovém prostředí. V roce 1925 například podnikl monarchistickou propagandistickou cestu Východním Pruskem, kterou prohlásil za soukromou cestu, kde byl oslavován výkřiky „Vraťte se!“. Objevil se také na akcích pořádaných Stahlhelm, Bund der Frontsoldaten, sdružením protirepublikových veteránů. V roce 1928 blahopřál politikovi NSDAP Hermannu Göringovi k jeho zvolení do Reichstagu. Po cestě do Itálie v roce 1928 byl bývalý korunní princ ohromen „brilantní brutalitou“ s jakou se fašisté zbavovali protivníků. Viléma několikrát přijal Benito Mussolini a na stole měl podepsaný portrét Duceho. V roce 1931 bývalý korunní princ vysvětlil svému otci v Doornu, že si znovuzavedení monarchie v Německu dokáže představit jen „podle italského vzoru“: V Itálii vládl formálně král Viktor Emanuel III., ale moc byla v rukou Mussoliniho. Jako německého diktátora si dovedl představit vůdce Stahlhelmu Franze Seldteho.

Několik dní po listopadové revoluci v roce 1918 byl majetek Hohenzollernů zkonfiskován a poté spravován pruským ministerstvem financí. Ve sporu o vyvlastnění knížat vyjednával Vilém prostřednictvím svých právníků se Svobodným státem Prusko až do roku 1926. Nakonec byl 26. října 1926 přijat „Zákon o majetkovém dělení mezi pruským státem a členy dříve vládnoucí pruské královské rodiny“. Státu Prusko připadlo 75 paláců, z nichž kulturně a historicky nejvýznamnější byly pod „Správou státních paláců a zahrad“ založené v roce 1927. Hohenzollernům zůstalo 39 budov a řada zemědělských usedlostí, včetně Cecilienhof a zámku Oels v Dolním Slezsku, který Vilémova rodina využívala jako venkovské sídlo, dále palác císaře Viléma a palác Monbijou v Berlíně a zámek Rheinsberg, který zůstal přístupný veřejnosti. Bývalé královské ministerstvo domácnosti působilo jako soukromá generální správa dříve vládnoucí pruské královské rodiny v holandském paláci v Berlíně.

Manželé (rodiče šesti dětí) se během 20. let natrvalo odcizili. Vilém měl během manželství mnoho milostných afér, Cecilie se ze smutku konání svého manžela dostala k alkoholismu. V květnu 1928 napsal svému otci z Říma: „Socialismus, komunismus, demokracie a zednářství byly vykořeněny s kořeny a větvemi. To způsobila brilantní brutalita.“ Italský fašismus je „báječná instituce“. Po zvolení bývalého polního maršála Paula von Hindenburga druhým říšským prezidentem Výmarské republiky v roce 1925 bývalý císař a jeho rodina marně doufali, že se ujme iniciativy k obnovení monarchie. V 1930 se Vilém připojil k Stahlhelm.

Bývalý korunní princ byl také zklamán politikou porozumění, kterou jeho přítel Stresemann prosazoval směrem k Francii a na přistoupení Německé říše do Společnosti národů, o které usiloval. Stresemann mu poté vysvětlil svou zahraniční politiku v tom, co bylo později známé jako dopis korunního prince ze 7. září 1925 a představil jej jako prostředek k dosažení revize Versailleské smlouvy a konkrétně polského koridoru. V letech 1929/30, kdy padla Velká koalice, poslední parlamentní vláda Výmarské republiky, Vilém byl v této době se svým dlouholetým přítelem Kurtem von Schleicherem a Friedrichem hrabětem von der Schulenburgem aktivně zapojeni do zákulisí. Od následující Brüningovy vlády očekával „bezohledná opatření“ s cílem zvýšit jejich „kredit v národních a středostavovských kruzích“. Ale marně: Brüning se nechal od podzimu 1930 tolerovat SPD.

Úzké kontakty s nacionálním socialismem od roku 1930 Hitler chytře využil bývalého korunního prince. Na podzim roku 1930 se sice nacionálně socialistický tábor zpočátku obával, že se korunní princ zúčastní vojenské diktatury, která by se postavila proti mocenským nárokům NSDAP. Například Goebbels si ve svém deníku 17. listopadu 1930 poznamenal: „Za dveřmi je diktatura Reichswehru Schleicher – Seeckt – Kronprinz. Musíme se mít na pozoru [...] Je to všechno proti nám a pro politiku holdu [...] Co tato opice [korunní princ] v politice vlastně chce? Měl by zůstat se svými židovskými ženami.“ Přesto bývalého korunního prince aktivně zapojili do nacistické propagandy. náhled|vpravo|Korunní princ Vilém s páskou s hákovým křížem během SA pochodu, říjen 1933