náhled| upright=1.6| L. Cranach starší: Zlatý věk
Zlatý věk znamená bájné období blaženosti a nevinnosti na počátku lidstva, kdy lidé nepracovali, nestárli, neubližovali si navzájem a ničím netrpěli. V přeneseném smyslu znamená období největšího rozkvětu například umění nebo literatury („zlatý věk české hudby“).
Řecká a římská mytologie Klasickou podobu báje o Zlatém věku zaznamenali řečtí a latinští antičtí básníci, vyskytuje se však i v mnoha jiných kulturách, zejména Blízkého i Dálného východu. Podle řeckého básníka Hésioda (kolem 800 př. n. l.) bylo na počátku „zlaté pokolení lidí“, kteří „žili jako bozi / bezstarostné srdce v těle / bez roboty, bez trampoty“. „... bylo všeho / bylo nazbyt, nezorána / nesla plodonosná země / žeň bohatou, nelakomou; / oni v pokoji, když chtěli, / přikládali ruku k dílu / v nepřeberném blahobytě / požehnáni stády bravu / příjemní blaženým bohům.“
Když tito blažení lidé zemřeli a stali se nebeskými daimony, následovaly další věky, horší a horší: vzpurné stříbrné pokolení, po něm bronzoví obři, kteří se navzájem vyhubili, pak lepší pokolení homérských hrdinů a nakonec páté „železné plemeno“, na něž si básník naříká, že měl raději dříve zemřít, anebo se později narodit.Hesiodos, Práce a dni. Přel. J. Nováková. Brno 1950, str. 43-49.
Platón v dialogu „Politikos“ charakterizuje první pokolení tím, že lidé nemuseli pracovat, nepotřebovali oděv ani střechu, hovořili se zvířaty a neznali války. Básník Aratos ze Soloi naopak předpokládá zemědělství, ne však zabíjení zvířat. Podle římského básníka Vergilia (29 př. n. l.) teprve Jupiter přinutil lidi pracovat, aby nezlenivěli a museli se snažit: „Rolník neoral zem, než Jupiter nastoupil vládu, / nikdo si označit půdu ni mezí oddělit nesměl, / neboť společný byl z ní výtěžek, svobodná půda / všecko jim dávala sama, ač nikdo ji nežádal o to.“Vergilius, Zpěvy rolnické a pastýřské. Přel. O. Vaňorný. 1, 125 nn. Velmi podobné schéma po sobě jdoucích „věků“ nebo „pokolení“ najdeme u Ovidia,Ovidius, Proměny 1, 89-112. pro něhož „zlatý věk“ skončil ve chvíli, kdy si lidé postavili lodi a začali se plavit po moři.
Dálný východ Indická mytologie mluví o čtyřech epochách (juga), které se odlišují barvou a souvisejí se čtyřmi velkými planetami. Jugy následují v pevném pořadí po sobě a cyklus se opakuje. Mahábhárata (8. stol př. n. l. – 4. stol. n. l.) charakterizuje „první a dokonalý věk“ (Krita juga) tím, že lidé nemuseli pracovat a neobchodovali, neznali nemoci, nenávist ani strach a všichni mohli dosáhnout blaženosti. Obdobné představy o Zlatém věku zná i čínská kultura, která jej však spojovala s obdobím dynastií Chan, Tchang a Ming.
Bible Na počátku hebrejské Bible je známý příběh o zahradě Eden (Gn 2,4-3,10), patrně inspirovaný jinými kulturami Blízkého východu, který však přináší i nové prvky. Svět je stvořen kvůli člověku, je mu svěřen do rukou a může ho užívat, musí však respektovat zákaz „stromu poznání“. „Zlatý věk“ nekončí nějakou kosmickou událostí, nýbrž tím, že člověk zákaz porušil. Teprve od této chvíle je smrtelný, musí pracovat a v bolestech rodit.
Ještě radikálnější změnu přinášejí bibličtí proroci: „Zlatý věk“ není na začátku, ale čeká Izrael na konci věků. „Já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány.“ (Iz 65,17) – „Vymýtím ze země luk, meč i válku.“ (Oz 2,20) – „I překují své meče na radlice a svá kopí na vinařské nože.“ (Mi 4,3) – „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. (...) Kojenec si bude hrát nad děrou zmije.“ (Iz 11, 6.8).
Z těchto obrazů vychází očekávání Mesiáše, na něž pak navázalo křesťanství: Zlatý věk na počátku lidstva se člověka zdaleka netýká tolik jako zaslíbené Boží království, které je třeba připravovat, ale v něž může každý křesťan doufat. Tímto obrácením pozornosti od minulého k budoucímu a očekávanému se člověk jistě nevyvazuje z různých osudů, přestává však na nich záviset a může se dokonce sám přičinit o uskutečnění své naděje. Tím přechází Zlatý věk v eschatologické očekávání, případně milenarismus a nakonec se tak připravuje i cesta k utopii.
Religionistické hodnocení Mircea Eliade ukázal, že představa „zlatého“ počátku a následujícího úpadku tvoří jedno z nejběžnějších výkladových schémat pro postavení člověka na světě. V usedlých a organizovaných společnostech zakládá jednak autoritu předků a starších, kteří stojí blíže k „počátku“ a jsou tedy nezměnitelnými vzory. Na druhé straně z ní plyne povinnost žijících, aby se pravidelně postarali o odstranění všeho, co se během roku změnilo, a snažili se tak vrátit blíže k počátku – podobně jako se každoročně obnovuje i příroda.
Hebrejská myšlenka naděje, víry a očekávání přislíbeného vysvobození „na konci věků“ především zhodnocuje dějiny, které nejsou jen stálým úpadkem, nýbrž naopak cestou k cíli. Staví člověka před úplně jiné povinnosti a dává mu naději v něco, co na světě ještě nikdy nebylo. Tím dostaly západní dějiny svoji jedinečnou dynamiku, z níž podle Eliada ovšem plynou také jejich stíny a nebezpečné utopie.M. Eliade, Mýtus o věčném návratu. Praha 1992.
Odkazy Reference
Literatura M. Eliade, Mýtus o věčném návratu: archetypy a opakování. Praha: ISE, 1993 – 102 s. Encyklopedie antiky. Praha: Academia 1973. Heslo Zlatý věk, str. 696 Ottův slovník naučný, heslo Věk. Sv. 25, str. 500 Související články Ráj Filosofie dějin Mytologie Zlatý věk komiksu Zlatý věk science fiction
Externí odkazy
http://ancienthistory.about.com/cs/grecoromanmyth1/a/hesiodagesofman.htm
Kategorie:Mýty a pověsti Kategorie:Nostalgie