Teplice

Teplice (, v letech 1895–1946 Teplice-Šanov, ) jsou lázeňské statutární město v okrese Teplice v Ústeckém kraji. Leží patnáct kilometrů západně od Ústí nad Labem v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Dominantou města viditelnou zdaleka je Doubravská hora. Teplice mají obyvatel a jsou součástí ústecko-chomutovské aglomerace s více než 500 tis. obyvateli. Do druhé světové války se městu pro jeho vysokou kulturní úroveň i klasickou architekturu přezdívalo Malá Paříž.

Historie náhled|vlevo|upright|Městská pečeť Teplic z poloviny 18. století s hlavou Jana Křtitele, patrona místního benediktinského kláštera

Archeologické vykopávky dosvědčují, že na území města sídlili pravěcí lovci před 10–40 tisíci roky. Ve 4. století př. n. l. zde sídlili Keltové a po nich germánské kmeny Markomanů a Kvádů.

Termální prameny zde byly podle Hájkovy kroniky objeveny roku 762, ale první důvěryhodná zmínka o části města Trnovany pochází z roku 1057, další pak z konce 12. století. V blízkosti starší slovanské vesnice založila kolem roku 1160 královna Judita, manželka Vladislava II., klášter benediktinek. Po zhruba stovce let vzniká opevněné gotické město na obdélném půdoryse. Teplicemi procházela významná obchodní cesta do Saska. Klášter zanikl v závěru nebo brzy po skončení husitských válek, po bitvě u Ústí nad Labem roku 1426 a před rokem 1436, kdy se klášterní budovy stávají majetkem Jakoubka z Vřesovic.

Vrchnost se v Teplicích často střídala, na místě kláštera vznikl renesanční zámek a dále se rozvíjelo lázeňství. Poslední český majitel Teplic Vilém Kinský z Vchynic a Tetova byl zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna v únoru 1634 v Chebu. Panství bylo zkonfiskováno císařem a věnováno Janovi z Aldringenu. Ten umřel za záhadných okolností ještě téhož roku, dříve než panství spatřil. Panství zdědila Janova sestra, která jej věnem přinesla Jeronýmu Clarymu.

Po třicetileté válce, v době rekatolizace tepličtí evangelíci uprchli do Altenbergu, v jehož blízkosti si založili kolonii Georgenfeld – společně s exulanty z jiných míst českého pohraničí. Usazovali se i na jiných místech v okolí, např. v Gottgetreu a Geisingu. Na jejich konfiskátech byli usazeni Habsburky ocenění rakouští kolonisté, jejichž potomci Teplice obývali až do odsunu v roce 1945. Z roku 1680 pocházejí první seznamy lázeňských hostů, nejstarší v českých zemích. Claryové přestavili v barokním slohu zámek, roku 1718 také vznikly barokní sloup Nejsvětější Trojice (morový sloup) z dílny Matyáše Bernarda Brauna, dodnes stojící na Zámeckém náměstí. náhled|vlevo|Pohled na Teplice, malba z roku 1798 V 18. století se rozvíjel průmysl. Po roce 1742 vznikly v okolí Teplic první hnědouhelné doly a vzkvétala také výroba punčoch. Dne 2. srpna 1762 se u obce Hudcov nedaleko od města odehrála bitva u Teplic mezi prusko-saskou armádou pod velením generálů Fridricha Viléma von Seydlitze a Friedrich Wilhelm von Kleista a rakouským císařským vojskem pod velením generála Christiana Löwenstein-Wertheima závěrečné fázi tzv. sedmileté války, ve které rakouské vojsko zvítězilo. V roce 1793 převážně dřevěné Teplice podlehly z větší části požáru, obnovovány byly již v klasicistním slohu.

Teplice byly místem, kde v roce 1813 panovníci Rakouska, Pruska a Ruska podepsali dohodu proti Napoleonovi.

Roku 1895 byly Teplice sloučeny se sousedním městem Šanov.Vyhlášení c. k. místodržitele pro Čechy ze dne 8. srpna 1895, čís. 121666, 65/1895 č. z. z. Nová obec získala název Teplice-Šanov (německy Teplitz-Schönau), který nesla až do roku 1946.

V roce 1938 byly Teplice připojeny jakožto součást Sudet k nacistickému Německu.

Ve dnech 11.–13. listopadu 1989, ještě před sametovou revolucí, proběhly v Teplicích ekologické protesty. První plakáty o nespokojenosti se smogem při inverzi, a tedy výzvy ke shromáždění, byly vyvěšeny 8. listopadu 1989.

Od 1. ledna 2003 jsou Teplice statutárním městem.

Lázně a jejich návštěvníci Léčivé vlastnosti teplických pramenů byly známé už ve vrcholném středověku. Už ve Vincentiově zprávě o založení místního kláštera se uvádí, že byl založený čili u teplých vod. Výběr zasvěcení kláštera svatému Janu Křtiteli byl dán i skutečností, že je tento světec patronem vody. Nadační listiny ze začátku 15. století dokládají existenci lázní v blízkosti klášterního kostela.

V 16. století se teplické lázně pozvolna dostávaly do povědomí za hranicemi Čech. Například Paracelsus je zařadil mezi deset nejvýznamnějších lázní v Evropě. Jejich rozkvět nastal po roce 1543, kdy panství Teplice koupil Volf z Vřesovic od rodu Třeštíků z Hyršova a započal s jejich zásadní přestavbou. Hlavní pramen, dnes nazývaný Pravřídlo, se tehdy jmenoval Aukrop a ležel na předměstí poblíž Lázeňské brány. Podobu lázní v polovině 16. století zachytil humanistický básník Tomáš Mitis z Nymburka. V roce 1579 teplické lázně poprvé navštívil saský kurfiřt August.

Zhoubný požár města 1. června 1793 znamenal katastrofu i pro lázně. Kromě Krupské, Dlouhé a Židovské ulice shořely všechny lázeňské budovy ve městě a na předměstí. Zhruba za půldruhé hodiny lehlo popelem kolem dvou set budov. Pro lázně to znamenalo jejich kompletní novou výstavbu, ať už se jednalo o Pravřídlo, Dámské lázně, Knížecí lázně, Štěpánovy lázně, Chrámové lázně a Písečné lázně.

náhled|Císařská návštěva v Teplicích, malba Eduarda Gurka z roku 1835

Ve druhé polovině 19. století se provoz lázní dostával do určitého konfliktu s rostoucí industrializací města. Lázeňská zóna začala být obklopována průmyslovými podniky. Přesto návštěvnost lázní stále stoupala. V roce 1878 je navštívilo 10 736 osob. Rok nato však lázně postihla katastrofa, když došlo k zaplavení Döllingerovy šachty. Přestalo tryskat Pravřídlo a prameny v nejbližším okolí, jen šanovské vývěry zůstaly nepoškozeny.

náhled|vlevo|ulice U Kamenných lázní, asi 1870

Teplické lázně hostily v minulosti množství osobností, které se zapsaly jak do českých, tak i evropských dějin. Jedním z prvních známých návštěvníků v 17. století byl Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jeden z aktéru defenestrace z 23. května 1618. Další významnou postavou, která v 17. století navštívila Teplice, byl učený jezuita Bohuslav Balbín. Pravidelnými lázeňskými hosty byli v 17.–19. století saští kurfiřti. Mezi evropské panovníky, kteří se v Teplicích léčili, patří mj. car Petr Veliký (1712). V roce 1764 zde pobývali budoucí císaři Josef II. a Leopold II., pravidelně sem v letech 1812–1839 zajížděl pruský král Fridrich Vilém III. V roce 1804 zde absolvoval léčbu švédský král Gustav IV. V roce 1812 se v Teplicích během lázeňského pobytu poprvé setkal Ludwig van Beethoven s Johannem Wolfgangem Goethem.

Pokud jde o příjezdy významných osobností kulturního života, prožívaly teplické lázně dobu největšího rozkvětu v 1. polovině 19. století. Z hudebníků – kromě zmíněného Beethovena – lázně navštívili mimo jiné Fryderyk Chopin, Robert Schumann, Franz Schubert, Richard Wagner, Carl Maria von Weber, Josef Slavík, Václav Jan Tomášek, Vojtěch Jírovec či František Škroup. Rovněž mnozí představitelé národního obrození zde pobývali: Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Václav Hanka, Josef Kajetán Tyl, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík a další. Významní hosté do Teplic přijížděli i ve 2. polovině 19. století. Díky tomu se pro ně vžil název Malá Paříž.Budinská 2006, s. 102–103, 131.

Přírodní poměry náhled|Pohlednice Teplic a Doubravky, kolem roku 1903. Teplice leží v nadmořské výšce 189 m n. m. (jihovýchodní okraj města) až 397 m n. m. (vrchol Doubravské hory), v teplé klimatické oblasti České republiky. Průměrná lednová teplota za roky 1961–2000 činí −1,8 °C, červencová pak 18,2 °C. Průměrné roční srážky 563 mm. V Teplicích se velmi často vyskytují, především v období od října do března, teplotní inverze spojené se zhoršenou kvalitou ovzduší. Stav ovzduší se zde však po roce 1990 postupně a výrazně zlepšil, stejně jako v celé Podkrušnohorské pánvi.

Zdrojem termálních vod je kra teplického ryolitu (dříve teplického křemenného porfyru), která je narušena soustavou zlomů. Podle nich proniká voda z oblasti Krušných hor a v puklinovém systému se ve velké hloubce se ohřívá a shromažďuje v termálním sifonu. Roku 1879 došlo v hnědouhelném dole k průvalu důlních vod, v jehož důsledku poklesla výtlačná hladina podzemních vod a povrchové prameny se ztratily. Vzápětí se proto začaly hloubit šachty, ve kterých byly znovu zachyceny vody Pravřídla a dalších méně využívaných pramenů. Od roku 1978 se jediným zdrojem lázeňsky využívané vody stal 972 metrů hluboký vrt. Voda z něj se poté ochlazovala vodou z jiného vrtu hlubokého padesát metrů. Podle rozboru z roku 1978 měla voda z hlubšího vrtu teplotu 45,8 °C a celkovou mineralizaci 1,5 g·l−1. Měla zvýšený obsah fluoridů a kyseliny metakřemičité. Starý Horský pramen s radonovou termální minerální vodou měl v roce 1971 teplotu 36 °C a celkovou mineralizaci 0,93 g·l−1.

Obyvatelstvo V roce 1800 v Teplicích žilo 2 130 obyvatel a v roce 1854 již 3 584 obyvatel. Největší nárůst v počtu obyvatel byl v 19. století díky rychlému rozvoji průmyslu a přistěhovalectví. Teplice i celé severní Čechy se nacházely až do čtyřicátých let 20. století v německém sociokulturním okruhu. Oproti jiným částem tzv. Sudet byly zde ale byla relativně silná česká menšina, podle sčítání z roku 1930 se k československé národnosti hlásilo okolo 27 % obyvatel. Dalších cca 6 % se hlásilo k židovské národnosti, zdejší komunita hovořila převážně německy. V okolních městech a vesnicích byl podíl česky mluvících ještě výrazně větší, až poloviční.

Podle průzkumu žilo v roce 1930 v Teplicích-Šanově 30 799 obyvatel (z toho 5 232 osob národnosti Československé, 12 osob národnosti Maďarské, 23 127 osob národnosti Německé a 667 osob národnosti Židovské).Encyklopedie branné moci Republiky Československé, Jiří Fidler & Václav Sluka

Po záboru Sudet v roce 1938 byli místní Židé a Češi zfanatizovanými Němci vyhnáni do českého vnitrozemí. Většina Židů během holocaustu nepřežila koncentrační tábory. Po druhé světové válce byla naprostá většina Němců z této oblasti vysídlena. Ze Šanova bylo do 23. května 1945 vypraveno šest lazaretních vlaků s 2 600 německými zajatci a dvanáct vlaků s patnácti až dvaceti tisíci deportovanými. Okresní správní komise v Šanově vydala již 16. května 1945 směrnice, podle nichž měli do 28. května všichni říšští Němci opustit československé státní území.Radvanovský 1997, s. 63 Zřejmě podle ústních informací vedoucího evakuačního oddělení Národního výboru pro Teplice-Šanov a okolí předaných 30. května 1945 tajemníkovi ministra Noska Gríšovi Spurnému pobývalo na Teplicku po skončení války na čtyřicet tisíc říšských Němců, z toho ve městě asi polovina. Do 29. května bylo vystěhována po železnici zhruba čtyři tisíce a pěšky kolem osmi tisíc osob. V nemocnicích jich zůstávaly ještě asi dva tisíce a na transport čekalo přibližně dva tisíce dalších.NA, f. MV-N, k. 254, rukopisná poznámka G. Spurného. Poté se do téměř vylidněného města postupně z vnitrozemí přistěhovávali Češi, ale také Slováci, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni, Poláci a Romové.

Českou národnost v roce 1991 tvořilo 91,2 % trvale bydlících, o sto let dříve jich bylo jen 12,9 %. Počty ovlivnilo i poválečné administrativní slučování obcí. Pokles počtu obyvatelstva v posledních 20 letech byl způsoben i špatným životním prostředím (exhalace).

Podle sčítání lidu v r. 1921 zde žilo v 1 604 domech 28 892 obyvatel, z nichž bylo 15 815 žen. 4 406 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 22 489 k německé a 396 k židovské. Žilo zde 22 561 římských katolíků, 1 909 evangelíků, 59 příslušníků Církve československé husitské a 3 128 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 900 domech 30 799 obyvatel. 5 232 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 23 127 k německé. Žilo zde 22 942 římských katolíků, 2 089 evangelíků, 414 příslušníků Církve československé husitské a 3 213 židů.