náhled|Japonská zahrada Japonská zahrada je způsob úpravy okrasné zahrady. Je pojmem celosvětově široce používaným pro úpravu pozemku (i mimo Japonsko), upraveného způsobem obvyklým nebo podobným tradičním zahradnickým úpravám v zahradách v Japonsku nebo způsobem, který má zdánlivě podobnost se stylem úprav zahrad tradičním v Japonsku. Kořeny úprav, dnes považovaných za tradiční, sahají od animistických náboženství. Pro tyto japonské zahrady ale byly určující čínské a korejské vlivy z období Nara (710–794) a Heian (794–1185). Po dlouhé době napodobování si ale japonská zahradní architektura rozvinula mírně odchylnou estetiku ovlivněnou příchodem zenového buddhismu. Ačkoliv mají čínské a japonské zahradní úpravy zcela zjevnou podobnost v použití prvků, jsou zde rozdíly ve způsobu použití. Celý proces formování japonských zahrad se pak nejvíce odráží ve vývoji zahradní architektury procházkových zahrad.
Silný vliv na tvorbu zahrad v Japonsku měl především čajový obřad (ča-no-ju). Výchozí čínský vliv, který byl staletí Japonci kopírován, je jasně zřetelný v použitých prvcích i uspořádání. V Japonsku jsou upraveny jako parky a zahrady rozlehlé přírodně krajinářské zahrady, zahrady rezidenční a chrámové, i zahrady soukromé. Za formu zahrad některými autory bývají považovány výsadby v mísách (bonseki a bonkei) a bonsaje či dokonce suiseki (水石), tedy výsadby na umělecky ztvárněných kamenech a jejich kompozicích. Toto označení je však spíše přenesený význam slova zahrada.
Mezi japonské zahrady v tomto smyslu těžko lze zahrnout některé japonské veřejné parky v evropském stylu, jako je park v Ueno v Tokiu upravený v souladu se stylem evropských zahrad 18.–20. století. Jediný z autorů knih o japonských zahradách, který japonské veřejné parky v evropském stylu zmiňuje, uvádí pouze toto: „..jsou tak hanebně ošklivé, že dávám přednost tomu, nemluvit o nich vůbec“.
Cizinci jedinečnost původních japonských zahrad obdivují a pokoušejí se je často napodobit seskupováním prvků, které bývají součástí japonských zahrad. Od konce 19. století se japonské zahrady přizpůsobují vlivu Evropy a USA. Novodobé japonské zahrady jsou vytvářeny jako díla zobrazující nikoliv již idealizovanou přírodu, ale vyjadřující především osobnost tvůrce. Na počátku 21. století se mění životní styl Japonců a zahradní tvorba v Japonsku od tradičních zahrad svými projevy často výrazně distancuje. Jako příklad tohoto vývoje může posloužit zahrada Kulturního střediska v Šónandai, kde architektka Icuko Hasegawa (長谷川 逸子, *1941) vytvořila uměleckou kompozici z artefaktů, které jsou pouze stylizovanými zobrazeními rostlin.ihasegawa.com, úprava kulturního střediska na stránkách architekta Na klasické zahrady naopak navázala úpravami zahradní architektka Mirei Šigemori (重森 三玲).
Klasické japonské zahrady vznikly a byly tvarovány na základě náboženských vlivů. Vytváření zahrad v Japonsku má starou historii ovlivněnou šintoismem, buddhismem a taoistickou filozofií. V Japonsku byla dlouhodobě zahrada otázkou prestiže více, než kdekoliv na světě. Zbohatlík v Japonsku si až do dvacátého století nepořizoval, na rozdíl od Evropanů, automobily a obrovské domy s množstvím sluhů, ale zvětšoval a zlepšoval svou zahradu, nebo získával novou. Japonské zahrady jsou považovány za krásné po všechna čtyři roční období. Zima je pro Japonce v japonské zahradě stejně krásná jako jaro nebo léto. V japonské kultuře je zahradní tvorba považována za vysoké umění, které je rovno umění kaligrafie a tušové malby. Zahrady jsou považovány za trojrozměrné učebnice taoismu a zen buddhismu. Tvorba tradičních japonských zahrad byla během historie řemeslem, které mohl provozovat jen cech profesionálních umělců či spíše stavitelů, kteří následovali nebo určovali aktuální trendy. Jiným osobám byla tvorba zahrad zakázána. Způsob vytváření zahrad byl utajován a bylo zakázáno písemnosti které popisují metody tvorby ukazovat cizincům. Součástí japonské zahrady byla voda, terénní nerovnosti, cesty, rostliny, kameny a mosty. Typické úpravy japonské zahrady jsou prováděny nejen na základě náboženských šablon, ale podle zásad sadovnické tvorby.
náhled|Palác Šókin-tei (松琴亭 („Borovice a lyry“) v areálu císařské vily Kacura v Kjótu
Smysl tradiční japonské zahrady v Japonsku Japonské zahrady vznikly a byly tvarovány na základě náboženských vlivů. Vytváření zahrad v Japonsku má starou historii ovlivněnou šintoismem, buddhismem a taoistickou filozofií.
Japonské zahrady jsou pro Japonce velmi důležitou složkou kultury a náboženství, vášní celého národa. Studovaný architekt nebo malíř pokojů u milionáře by nemohl opatrněji uvážit a srovnávat veškeré malé detaily ozdoby a designu domu, náležitosti týkající se stylu, barvy, provedení nábytku, koberečků a tretek, kterými je ozdoben dům, než Japonec který upravuje svoji zahradu. Není to však cena zahradních prvků v penězích, která by dokázala vyjádřit jejich hodnotu, ale především jejich vhodná přehledná kompozice, harmonie každé části s celkem. Avšak co může být cenné pro jednoho, to je bezcenné pro jiného, a nedocenitelná ozdoba může být zcela neužitečná majiteli prosté zahrady.
Všechny klasické japonské zahrady jsou vyjádřením idealizované přírody, bývají upravené co nejpřirozeněji, esteticky v umělecké formě, která pracuje především se symboly a poetikou. Buddhistický vliv vytváří z japonské zahrady klidné místo, kde se mohou lidé zamyslet se nad sebou, svým životem nebo meditovat. Zen buddhismus představuje jeden z nejvýznamnějších vlivů na japonskou kulturu a zahradní tvorbu v Japonsku. Japonští mniši vracející se z Číny přinesli do Japonska učení zen buddhismu a mnoho uměleckých předmětů běžné v Číně. Tyto objekty zen filozofie byly ceněny znalci mezi šlechtici, mnichy a válečníky své doby. Nejdůležitější roli, při ovlivňování vývoje zahrady byly černé monochromatické obrazy krajiny zvané suiboku sansuiga (水墨山水画; čínsky šan-šuej – 山水).
Rozdělení Podle obecného charakteru použití a vlastníka lze původní japonské zahrady klasicky rozdělit na chrámové zahrady zahrady úředníků (soukromé zahrady) zahrady císařské a šlechticů
Chrámové zahrady sloužily pro rozjímání a meditaci. Zahrady šlechty a poddaných byly zhotoveny spíše pro reprezentaci a rekreační a estetické potěšení. Vzhledem k obecnému rozšíření šintoismu, buddhismu a taoismu sloužily i tyto zahrady k rozjímání, jako druhu odpočinku. Podle skladby prvků a smyslu lze japonské zahrady členit různě na více typů.
Tradiční japonské zahrady lze jednoduše rozdělit na hiraniwa (平庭), ploché zahrady cukijama-niwa (築山庭), zahrady s umělými kopci
Složitější rozbory dělí tradiční japonské zahrady na
cukijama 築山 (zahrady s kopci a jezery), sem patří zahrady typu Čisen – Šojú – teiendigital-images.net, Čisen - Šojú - teien, Čisen – Kaijú – Šiki (池泉回遊式, zkráceně též 泉回 [Senkai]), Čisen – Kaijú – Šiki – Teien (池泉回遊式庭園), procházkové zahrady, kde je návštěvník veden cestou kolem zahrady a vidí pečlivě komponované krajiny, nebo zahradou proplouvá v loďce karesansui (枯山水, suché zahrady, kamenné zahrady) patří mezi zenové zahrady, sloužící k meditaci. Písek nebo jemný štěrk zde významově či senzuálně nahrazuje nebo v kompozici zobrazuje vodu ča niwa zahrady 茶庭 (čajové zahrady), Rodži niwa (露地庭), jednoduché, stylové zahrady u čajoven, kde je prováděn japonský čajový obřad cubo niwa (坪庭), malé uzavřené zahrady, dvorky
Zahradní styly Styly tradičních úprav zahrady, které byly prováděny v klasických japonských zahradách, lze rozdělit podle různých parametrů a s různou podrobností. Následující rozdělení nebere v úvahu, že ve skutečných zahradách se mohou styly mísit, nezohledňuje, že jeden způsob úpravy se vyvíjel z jiného, nebo třeba že cubo niwa nebo poustevníkova zahrada může být upravena jako karesansui. Toto rozdělení se vůbec nesnaží nějak zhodnotit úpravy zahrad a parků prováděné od 20. století a navazující nebo nenavazující na tradiční úpravy. Jde tedy o zcela orientační rozdělení.
Cukijama (築山) Tento styl japonské zahrady obsahuje většinu prvků které lze vidět v ostatních stylech japonské zahrady. Odvozuje svůj název od tvarování terénu tvorbou umělých vyvýšenin. Účelem je vytvořit napodobeninu částí známých míst nebo částí přírody. Tyto zahrady mohou být navrženy tak, že je lze pozorovat z jednoho místa, například z budovy. Mohou ale být dostatečně velké, aby jimi bylo možné procházet.
Převládající architektonický styl, nazývaný šinden (寝殿), byl napodobeninou čínské architektury. Například mosty v zahradě byly klenuté a potažené jasně červený lakem, stejně jak tomu bylo v Číně v tom období. Budovy byly uspořádány poněkud symetricky a v souladu se zákony čínské geomantie, která byla rozhodující pro určení kde je vhodné místo pro jakou stavbu nebo plochu. Potřebné místo určil kněz nebo věštec. (Feng šui je součástí čínské geomantie.) Podle zákonů geomantie, všechny stavby musely být stanoven přesně podle světových stran a v určitých konfiguracích, aby „ki“ (気), mystická energie života (v Číně nazývaná „čchi“), mohla správně proudit.learn.bowdoin.edu
V prvním japonském písemném dokladu, který doporučoval nezbytná opatření v architektuře zahrad, Sakuteiki (作庭記),books.google.cz je vysvětleno, jak by vodní toky měly proudit od severozápadu k jihovýchodu, aby každá špatná „ki“ mohla být očištěna ochranným božstvem Kamogawa (modrý drak), který odežene zlé duchy. Těžké kameny podle tohoto zdroje slouží jako brány nebo přistávací místa pro duchy a mají proto být umístěny s velkou opatrností. Geomantie a feng šuej se při stavebních nebo architektonických pracích používají odborníky dodnes především v Asii a Americe. V 21. století po vystudování vysoké školy (polytechnické) může absolvent zahájit kariérní vzestup jako mistr feng šuej nebo manažer.
Velký prázdný prostor na zahradě byl vyhrazen pro taneční vystoupení nebo hry a rekreaci pod širým nebem. Zbytek zahrady byl určen pro prohlížení a omezené procházky. V zahradách se často četla a psala poezie. Bylo možné se plavit v nádržích s ostrovy v loďkách a chytat a grilovat ryby.
Šlechta období Heian své zahrady vytvářela s ohledem na zvláštní estetické ideály, které jsou téměř výlučné pro toto období: mijabi (雅) je rafinovaný vkus, mudžó (無情) je pocit melancholie, která vznikla z buddhistické vědomí pomíjivosti a pomíjivosti všech věcí. Využívá specifické účinky ročních období pro pomíjivou krásu a život sám. Kvetoucí a listnaté stromy byly oblíbené pro svou pomíjivou krásu. Zahrady období Heian v každé ročním období ukazují jinou tvář, aware (哀れ, přesněji mono-no-aware 物の哀れ) je emocionální efekt úžasu nad krásou, a to zejména na jemnou krásu v souvislosti s mudžó. Výsadby kvetoucích rostlin nebyly časté, ale byly provedeny z jasných květů, jako jsou kosatce (šóbu) a chryzantémy (kiku).
Zahrady založené a upravené v tomto období byly většinou zničeny na konci této éry v občanské válce, která následovala. Zprávy o nich se zachovaly v literatuře například v textech Příběh prince Gendžiho (源氏物語) a na obrazech.
Čisen-kaijú-šiki (池泉回遊式, kopec a rybník) Je základním stylem, který do Japonska pronikl z Číny. Tvoří jej nádrž a terénní nerovnosti (kopce). Vodní nádrž může být skutečná nebo jen zastoupená plochou štěrku nebo jiného materiálu. Tento styl vždy zobrazuje horské oblasti a obvykle používá rostliny pocházející z hor.
Čisen – Šojú – teien (zahrada pro jarní výlet lodí po jezeře) Je základním stylem, který do Japonska pronikl z Číny během období Heian. Způsob úpravy je také nazýván šinden–zukuri (寝殿造). Každé z obou ramen jezera bylo ukončeno pavilonem, z kterého byl výhled na jezero a do dálky. Prohlídka zahrady a jezera byla provedena v malých člunech. Jezera byla vyplněna ostrůvky, kde hudebníci hráli během festivalů a obřadů. Rekonstrukce zahrad lze navštívit v Heian džingú (平安神宮) a Daikakudži (大覚寺) chrámu v Kjótu.
náhled|Heian džingú (平安神宮) je odpočinkové místo staré císařské zahrady s rybníkem v Kjótu
Procházkové zahrady