Juliana (nizozemská výslovnost: [jyliˈjaːnaː]; Juliana Louise Emma Marie Wilhelmina; 30. dubna 1909 palác Noordeinde – 20. března 2004 Soestdijkský palác) byla nizozemská královna od roku 1948 až do své abdikace v roce 1980.

Juliana byla jediným dítětem královny Vilemíny a vévody Jindřicha Meklenbursko-Zvěřínského. Dostalo se jí soukromého vzdělání a studovala mezinárodní právo na Leidenské univerzitě. Roku 1937 se provdala za prince Bernharda z Lippe-Biesterfeldu, s nímž měla čtyři dcery: Beatrix, Irene, Margriet a Christinu. Během německé invaze do Nizozemska za druhé světové války byla královská rodina evakuována do Spojeného království. Juliana se poté s dětmi přestěhovala do Kanady, zatímco Vilemína a Bernhard zůstali v Británii. Po osvobození v roce 1945 se královská rodina vrátila do Nizozemska.

Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu Vilemíny převzala Juliana krátce královské povinnosti v letech 1947 a 1948. V září 1948 Vilemína abdikovala a Juliana nastoupila na nizozemský trůn. Za své vlády byla svědkem dekolonizace a osamostatnění Nizozemské východní Indie a Surinamu. Navzdory sérii kontroverzí spojených s královskou rodinou zůstávala Juliana mezi Nizozemci oblíbenou osobností.

V dubnu 1980 abdikovala ve prospěch své nejstarší dcery Beatrix. Do její smrti v roce 2004 ve věku 94 let byla nejdéle žijící bývalou vládnoucí panovnicí na světě.

Mládí náhled|Juliana se svou matkou, královnou Vilemínou, v roce 1914|vlevo Juliana byla jediná dcera královny Vilemíny a jejího manžela knížete Jindřicha Meklenburského. Panovala v Nizozemsku od abdikace své matky 4. září 1948 do vlastního odstoupení z trůnu v den svých narozenin 30. dubna 1980 (tento den, zvaný Dnem Královny – Koninginnendag, se stal státním svátkem a dodnes je každoročně oslavován).

Matka budoucí nizozemské královny dělala vše pro to, aby její jediná dcera neměla podobný smutný osud jako ona a aby se mohla bavit a vyrůstat s dětmi svého věku. Následnice trůnu byla vychovávána v prostotě, v občanském prostředí, protože však nizozemská ústava předpokládala, že při dosažení osmnácti let věku bude připravena k převzetí trůnu, byla její výchova více akcelerována, nežli u jiných dětí. Juliána strávila dětství v paláci Het Loo v Apeldoornu, v paláci Noordeinde a paláci Huis ten Bosch v Haagu. Na radu vychovatele Jana Ligtharta byla v paláci Noordeinde vytvořena malotřídní školní třída, aby mohla princezna od šesti let získávat základní vzdělání s dětmi svého věku. Tyto děti byly baronka Elise Bentincková, baronka Elisabeth van Hardenbroek a jonkvrouwe Miek (Mary) de Jonge.

Dva dny po osmnáctých narozeninách uvedla matka mladou ženu do „Raad van State“ (Státní rady). V tomtéž roce začala studovat na Univerzitě v Leidenu sociologii, ekonomii, základy práva, religionistiku, během studií se účastnila i přednášek o kultuře Surinamu a Antil, mezinárodních vztazích, mezinárodním právu, historii. Studovala privátně i základy islámu, náboženství praktikovaného v mnoha nizozemských koloniích. Získala titul doktora politických věd a velmi odpovědně se připravovala na svou budoucí roli královny.náhled|Americký president Truman s manželkou vítají královnu Julianu a jejího manžela, prince Bernharda, na washingtonském letišti (2. dubna 1952).

Manželství V souladu se zaběhnutými zvyky královna Vilemína začala hledat pro Julianu vhodného ženicha. V roce 1936 při příležitosti zimních olympijských her v Garmisch-Partenkirchenu poznala Juliana knížete Bernarda z Lippe-Biesterfeldu. Její volba byla matkou akceptována a královský rod Orange-Nassau i celý nizozemský národ svatbu princezny a knížete Bernarda z Lippe-Biesterfeldu (7. ledna 1937 – ve výroční den svatby Julianiných prarodičů, krále Viléma III. Nizozemského a královny Emmy Waldecko-Pyrmontské, padesát osm let předtím) se vzrušením přivítal. Všude se objevily oranžové stuhy, ulice a náměstí Haagu byly ozdobeny osvětlenými sloupy. Kníže Bernard byl atraktivní mladý muž a třebaže nebyl playboy, byl osobou dynamického netradičního životního stylu; princezna Juliana se do něho zamilovala hluboce a její láska trvala celý život, přetrvavši odloučení během druhé světové války stejně jako občasné neshody či mimomanželské vztahy a veřejně známé nelegitimní potomky knížete.

Z manželství vzešly čtyři dcery: Beatrix (* 31. ledna 1938), nizozemská královna v letech 1980–2013, ⚭ 1966 Claus van Amsberg (6. září 1926 – 6. října 2002) Irene (* 5. srpna 1939), nizozemská princezna, ⚭ 1964 Karel Hugo Bourbonsko-Parmský (8. dubna 1930 – 18. srpna 2010), rozvod 1981 Margriet (* 19. ledna 1943), nizozemská princezna, ⚭ 1967 Pieter van Vollenhoven (* 30. dubna 1939) Christina (18. února 1947 – 16. srpna 2019), nizozemská princezna, ⚭ 1975 Jorge Guillermo (* 1. srpna 1946), rozvod 1996

Panování V roce 1948 královna Vilemína ve prospěch dcery abdikovala. Nová královna se odstěhovala z ponurého královského paláce v Haagu, aby vedla na venkově spokojený život s knížetem Bernardem a svými čtyřmi dcerami. Ještě před nástupem na trůn musela během několika týdnů na podzim roku 1947 a poté ještě 1948 zastupovat svou matku jako regentka z důvodu její nemoci, během níž nebyla schopná vykonávat panovnické povinnosti.

Nizozemci měli Julianu nesmírně rádi, jejím trůnem však v roce 1956 otřásl případ negramotné léčitelky Greet Hofmans, ve kterou Juliana vkládala naději na vyléčení své nejmladší dcery z hrozící slepoty. Hofmansová postupně získala na královnu velký vliv (někdy bývá dokonce přirovnávána k Rasputinovi a jeho vlivu na carevnu Alexandru) a začala se dokonce pokoušet ovlivňovat politické dění ve státě, což vyvolalo velké pobouření a odpor. Juliana uvažovala o abdikaci, nakonec však zůstala na trůně, Hofmansová ovšem musela odejít.náhled|Juliana jako manželka a matka – se svým manželem Bernardem z Lippe-Biesterfeldu a novorozenou dcerou Beatrix (únor 1938)|vlevo

Abdikace Po třiceti dvou letech panování královna Juliana – podobně jako její matka – abdikovala ve prospěch dcery. Své rozhodnutí ohlásila 31. ledna roku 1980 prostřednictvím televize: „Nebylo by ode mne rozumné další vykonávání mé funkce, když dříve nebo později se síly člověka začínají vyčerpávat a nemohu dělat svou práci tak jako dříve.“ Vybrala si den svých sedmdesátých prvních narozenin, aby podepsala abdikaci a z královského balkónu vyhlásila své poslední prohlášení: „Odstoupila jsem z trůnu. Představuji vám Beatrix, vaši novou královnu. Jsem šťastna, že jí mohu předat vládu, neboť vím, že bude v dobrých rukou.“

Závěr života a smrt náhled|Pohřeb královny Juliany v Delftu V poslední dekádě 20. století Juliana trpěla progresivní senilitou, Alzheimerovou chorobou, což královská rodina dlouho odmítala přiznat, v roce 2001 nicméně princ Bernard v televizním vystoupení připustil, že Juliana již nepoznává nikoho z rodiny.

Zemřela v paláci Soetsdijk v Baarnu ve věku 94 let, 20. března 2004 – přesně 70 let po své babičce Emmě de Waldeck y Pyrmont. Zemřela ve spánku na komplikace spojené se zápalem plic.

Byla balzamována (na rozdíl od své matky, která si to nepřála) a 30. března 2004 byla pohřbena po boku své matky Vilemíny v královském panteónu v Nieuwe Kerk v Delftu.

Tituly a vyznamenání

Vývod z předků

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Meklenburkové Kategorie:Oranžsko-nasavská dynastie Kategorie:Nizozemské královny Kategorie:Meklenburské vévodkyně Kategorie:Nizozemské princezny Kategorie:Oranžsko-nasavské princezny Kategorie:Regentky Kategorie:Absolventi Univerzity v Leidenu Kategorie:Protestantští panovníci Kategorie:Vládnoucí královny Kategorie:Panovníci, kteří abdikovali Kategorie:Antikomunisté Kategorie:Lidé s Alzheimerovou chorobou Kategorie:Narození v roce 1909 Kategorie:Narození 30. dubna Kategorie:Narození v Haagu Kategorie:Úmrtí v roce 2004 Kategorie:Úmrtí 20. března Kategorie:Úmrtí v Baarnu Kategorie:Zemřelí na zápal plic Kategorie:Pohřbení v Královské hrobce v Nieuwe Kerk v Delftu Kategorie:Ženy Kategorie:Osobnosti na nizozemských bankovkách