Australopithecus afarensis (česky též australopiték afarský) je druh vyhynulého hominida, žijící v mladším pliocénu, před 3,8 – 2,9 miliony let ve východní Africe, na území dnešní Etiopie, Keni a Tanzanie. Není nejstarším ani nejdéle známým australopitékem, přesto se jedná o jednoho z nejznámějších zástupců tohoto rodu. Je také jedním z australopitéků, který mohl být přímým předkem rodu Homo.
Objevy náhled|vlevo|Místa nálezů na mapě Afriky náhled|vlevo|Místa nálezů na satelitní mapě východní Afriky Australopithecus afarensis byl velmi úspěšným druhem, který obýval rozsáhlé prostory východní Afriky téměř po milion let. Tomu odpovídá i relativně velké množství kosterních ostatků, které bylo dosud objeveno. Představuje je na 500 vzorků z více než 100 jedinců, včetně tří částečně dochovaných koster (samce, samice i mláděte). I díky tomu se jedná o relativně poznaného australopitéka a dobře známá je také jeho vnitrodruhová variabilita. I v případě takto hojně zastoupeného druhu ovšem – stejně jako u jiných vyhynulých homininů – převažují nálezy izolovaných zubů a zlomků čelistí.
Nejvýznamnější informace o afarských australopitécích poskytují četné lokality v Etiopii, přičemž na 90% celkového množství nálezů pochází z oblasti Hadar. Druhou nejbohatší oblastí je Laetoli v Tanzanii.
První objevy První nález – spodní levý špičák – zachytil právě v Laetoli Louis Leakey, a to již v listopadu roku 1935. Tento zub představuje nejstarší nález rodu Australopithecus ve východní Africe, správně byl ovšem určen téměř až po padesáti letech, v roce 1981.
náhled|vpravo|260px|Donald Johanson a model lebky australopitéka Členové německé expedice, kterou vedl Ludwig Kohl-Larsen spolu se svou ženou Margrethe, zachytili další ostatky v Garusi (část Laetoli) v únoru roku 1939. Tentokrát se jednalo o větší část horní čelisti a dále o izolovanou horní stoličku. Nalezeny byly patrně i další zlomky, které se ale později ztratily, aniž by se zachovala jejich dokumentace. Také tyto ostatky nebylo možné až do závěru 20. století správně určit. Většina odborníků je považovala za doklad přítomnosti jihoafrického druhu Australopithecus africanus ve východní Africe, někteří v nich ale spatřovali odlišné tvory. Tak bylo pro vzorky z Garusi v roce 1950 navrženo pojmenování Meganthropus africanus podle podobnosti s druhem Meganthropus, nalézaným v té době na Jávě a v roce 1955 označení Praeanthropus africanus.
Hadar a Laetoli Ke správnému určení zmíněných nálezů mohlo dojít až po roce 1973, kdy výzkumy etiopské oblasti Hadar začaly vydávat bohaté soubory kostí a zubů časných homininů. Vůbec první vzorky zde byly zachyceny 30. října 1973. Již tyto počáteční objevy byly pozoruhodné, protože představovaly kosti kolenního kloubu, utvářené podobně jako u moderních lidí. Šlo o první nález kolene vyhynulých homininů vůbec, který navíc potvrzoval domněnku, že pliocenní homininé chodili po dvou.
náhled|vlevo|148px|Kostra samice Lucy Přesto ještě zajímavější se ukázal nález z 24. listopadu 1974, který se stal jedním z nejznámějších paleoantropologických objevů vůbec. Tom Gray a Donald Johanson toho dne zachytili téměř z poloviny zachovanou kostru samice, která dostala kódové označení AL 288-1 a přezdívku Lucy. Její význam spočíval v tom, že nezvykle dobré dochování umožnilo poměrně přesně rekonstruovat celkový vzhled i způsob života časných homininů. I přesto, že později podobných nálezů částečných koster přibylo, Lucy je stále vnímána jako vzorový zástupce australopitéků a hojně užívána k mnoha srovnávacím analýzám.
Ve druhé polovině 70. let pak souběžně probíhaly práce v Hadaru i v Laetoli a na obou místech vydaly ještě velké množství nálezů. V Hadaru mezi ně patří i unikátně komplexní soubor ostatků nejméně třinácti jedinců, nalezených společně na jednom místě a označených přezdívkou První rodina (kódové označení AL 333). Donald Johanson a Tim White po srovnání veškerých nálezů z Etiopie i Tanzanie došli k závěru, že kosti jsou si velmi podobné a že i přes velkou geografickou vzdálenost patří jedinému druhu homininů. Přitom se ale nápadně odlišují od jihoafrických ostatků druhu Australopithecus africanus. Své výsledky poprvé publikovali v roce 1978, kdy tvora pojmenovali Australopithecus afarensis, protože Hadar se nachází v etiopském Afarsku. I přes počáteční výhrady některých odborníků byl nový druh rychle přijat, ve své době jako nejstarší známý australopiték a pravděpodobný předek všech mladších homininů včetně člověka. Objevům v Hadaru, jejich podrobnému popisu a zhodnocení bylo dokonce v roce 1982 věnováno celé číslo časopisu American Journal of Physical Anthropology.American Journal of Physical Anthropology - duben 1982
Ke všem těmto významným nálezům se navíc v roce 1978 přidružilo zcela ojedinělé zjištění z Laetoli, kde byly na několika místech odhaleny vrstvy sopečného popela staré zhruba 3,5 milionu let a nesoucí početné otisky nohou pliocenních ptáků i savců. Mezi nimi byly objeveny také stopy dvounohých tvorů, patrně jedinců druhu Australopithecus afarensis. Tento objev definitivně potvrdil existenci bipedních homininů v době před 3,5 miliony let.
Přelom století V 80. a 90. letech 20. století bylo zachyceno poměrně málo kosterních ostatků, patřících druhu Australopithecus afarensis, ačkoliv byly objeveny některé nové lokality, vyplňující časovou i geografickou mezeru mezi hlavními nalezišti Hadar a Laetoli. Patří k nim nálezy v etiopské oblasti Middle Awash (lokality Maka a Belohdelie) i zjištění z jihoetiopských nalezišť Omo a Fejej. Zjištěna byla také přítomnost afarských australopitéků v Keni, na spojnici Etiopie a Tanzanie. Celkově jsou ale objevy v této zemi vzácné, zlomkovité a obtížně určitelné. Koncentrují se přitom v okolí jezera Turkana, a to jak na jeho západním, tak i východním břehu (lokality Koobi Fora nebo South Turkwel). Výjimkou jsou nepočetné zlomky z lokality Kantis, ležící při jihozápadní hranici Nairobi.
Pokračující odkryvy v Hadaru také přinesly první téměř kompletní lebku afarských australopitéků. Morfologie tváře a mozkovny přitom byla do té doby poznána jen velmi málo.
Další pozoruhodné objevy byly oznámeny na počátku 21. století. Od roku 2004 probíhá výzkum v oblasti Woranso-Mile, odkud pochází ostatky staré 3,6 – 3,8 milionu let. Blíží se tak již době výskytu druhu Australopithecus anamensis. Většinu nálezů tvoří jako vždy jednotlivé zuby a zlomky čelistí, v roce 2005 však byla zachycena i částečně dochovaná kostra samce, přezdívaného Kadanuumuu (kód KSD-VP-1/1).
Velký význam mají také zjištění z lokality Dikika, nacházející se v těsném jižním sousedství oblasti Hadar. Zde byla v roce 2000 kromě zlomku spodní čelisti odhalena i velmi dobře dochovaná kostra zhruba tříletého mláděte, odhalující množství detailů o ontogenezi australopitéků. Vedle katalogového kódu DIK-1-1 získala přezdívku Selam. Táž lokalita vydala další unikátní nález ještě v roce 2009. Ve vrstvách starých zhruba 3,4 miliony let zde byly zachyceny dvě nevelké zvířecí kosti, nesoucí několik zářezů. Tyto rýhy mohly být vytvořeny při snaze o rozbití kostí kameny, což by naznačovalo nejen zájem australopitéků o masitou potravu (morek), ale i schopnost využívat k jejímu získávání kamenné nástroje.
Datace Díky tomu, že ve východní Africe probíhala v pliocénu aktivní sopečná činnost, doprovázená ukládáním četných vrstev sopečného popela, lze mnohé z nalezených ostatků poměrně přesně datovat, a to především pomocí radiometrických metod.
Ukazuje se tak, že Australopithecus afarensis obýval východní Afriku téměř po jeden milion let. Nejstarší zástupce tohoto druhu v současnosti představují nálezy z Woranso-Mile (stáří 3,6 – 3,8 milionu let), zatímco nejmladší ostatky, staré jen 2,9 milionu let jsou získávány v jihoetiopské oblasti Omo. Laetoli se stářím nejméně 3,6 milionu let přitom patří ke starším lokalitám, zatímco jedinci z Hadaru a Dikiky žili zhruba před 3,4 – 2,9 miliony let. Keňské nálezy z okolí jezera Turkana jsou datovány zhruba do doby před 3,3 miliony let.
Popis Nálezy druhu Australopithecus afarensis jsou typické výrazným rozpětím ve velikosti i značnou variablitou morfologických znaků, kterou potvrzuje prakticky každý nový nález. Udávané odhady hmotnosti i výšky se proto různí, nejčastěji se hodnoty pohybují v rozpětí 30 – 50 kg při výšce 100 – 160 cm.
Všeobecně se předpokládá, že pro tyto homininy byl typický značný pohlavní dimorfismus, kdy samci mohli být i o polovinu větší než samice, podobně jako u goril nebo orangutanů. Někteří badatelé ale s myšlenkou výrazných rozdílů ve velikosti samců a samic nesouhlasí a předpokládají minimální odlišnosti, snad jen o málo větší než u moderních lidí. Ve skutečnosti podle nich může být dojem velkého pohlavního dimorfismu důsledkem srovnávání nálezů z širokého geografického i časového rozpětí.
O celkovém vzhledu lze obecně říci, že hlava se blížila spíše lidoopům, zatímco tělo již neslo početné znaky lidské. Na rozdíl od moderních lidí však měli afarští australopitékové krátké dolní končetiny v porovnání s délkou paží. Tento nepoměr se ale objevuje i u některých mladších homininů (Australopithecus africanus, Homo habilis), kde může být dokonce ještě výraznější.
Délka a průběh ontogeneze se u druhu Australopithecus afarensis patrně příliš nelišila od současných lidoopů. Téměř shodná je totiž velikost mozku i postup prořezávání zubů. náhled|Rekonstrukce lebky samice Lucy náhled|Rekonstrukce lebky samice Lucy náhled|Lebka a mozek druhu Australopithecus afarensis náhled|Čelisti a zuby druhu Australopithecus afarensis
Lebka Znaky mozkovny: protáhlý, úzký tvar podobně jako u šimpanzů malý objem – velikost mozku se pohybuje při horní hranici rozpětí moderních lidoopů, v intervalu asi 380 – 550 cm³, s průměrem kolem 450 cm³ dobře patrné úpony silných šíjových svalů, vyvažujících hlavu s masivními čelistmi (šíjový hřeben crista nuchae) u větších jedinců – patrně samců – i zřetelný úpon dobře vyvinutého spánkového svalu (šípový hřeben crista sagittalis) silně pneumatizovaná spánková kost (os temporale) podobně jako u šimpanzů výrazné zúžení lebky za očnicemi, poskytující dostatek prostoru pro velký spánkový sval primitivně mělká a široká jamka pro připojení dolní čelisti (fossa mandibularis) velký a zploštělý bradavkový výběžek (processus mastoideus) vnější zvukovod oválného tvaru, již s širším vstupním otvorem a se silnou bubínkovou kostí vnitřní ucho probíhající horizontálně jako u lidoopů, ne šikmo jako u druhu Australopithecus africanus primitivně plochá spodina lebeční vpřed posunutý velký týlní otvor (foramen magnum) v porovnání s lidoopy týlní kosti s otisky žilních splavů sulcus sinus occipitalis a sulcus sinus marginalis, stejně jako u robustních australopitéků, ale odlišně od druhů Australopithecus africanus i zástupců rodu Homo
Znaky obličeje: široká, miskovitá tvář s vystupujícími lícními kostmi a plochým nosem vzad ubíhající čelo výrazné nadočnicové oblouky malá vzdálenost mezi očnicemi úzký, ze stran ostře ohraničený nosní otvor chybějící zpevňující prvky obličeje (přední pilíře), typické pro jihoafrické australopitéky silně vyklenuté jařmové oblouky (pro dobře vyvinutý žvýkací sval musculus masseter), vybíhající z čelisti nad prvními stoličkami, tedy poměrně vzadu jako u lidoopů výrazně vystupující čelisti, bližší spíše lidoopům než člověku konvexně vyklenutá část horní čelisti v prostoru pod nosem chybějící bradový výběžek dolní čelisti
Znaky na zubech: celkově masivní žvýkací aparát primitivně mělké (ploché) patro spíše sevřená, rovná přední část zubního oblouku, u větších jedinců již ale rozšířená a zaoblená, směřující k typicky lidskému parabolickému tvaru dentice zadní zuby v paralelních, jen mírně rozevřených řadách, obdobně jako u lidoopů méně namáhané a opotřebené přední zuby (řezáky, špičáky) než u druhu Australopithecus anamensis poměrně velké centrální řezáky, absolutně i v porovnání s postranními řezáky