Joseph Heinrich Beuys (12. května 1921, Krefeld – 23. ledna 1986, Düsseldorf) byl německý performer, sochař, malíř, estetik, filozof a teoretik umění, pedagog Kunstakademie Düsseldorf. Je autorem rozšířené definice umění a pojmu sociální plastika jako celistvého uměleckého díla. Beuysův koncept umění není omezen pouze na materiálně hmatatelný artefakt, ale zahrnuje i lidské jednání zaměřené na strukturování a formování společnosti. Významně formoval podobu poválečného konceptuálního umění a hnutí Fluxus.
Je považován za jednoho z nejznámějších a nejkontroverznějších německých umělců 20. století. V českém prostředí byl Joseph Beuys dlouho opomíjen. Jeho jméno se dostalo do povědomí širší veřejnosti, když Milan Knížák zakoupil v roce 2007 jeho dílo Autohttp://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.P_9061 do Národní galerie za 500 000 Euro.
Život
Mládí Joseph Beuys se narodil v Krefeldu, ale vyrůstal v malém městečku Kleve, kam se rodiče přestěhovali krátce po jeho narození. Studoval na místním gymnáziu, měl mnoho různorodých zájmů (výtvarné umění, hudba, severská historie a mytologie). Uvažoval o lékařské kariéře pediatra, ale nakonec se rozhodl stát se sochařem poté, co v roce 1938 viděl katalog reprodukcí soch Wilhelma Lehmbrucka.
V roce 1936 vstoupil do Hitlerjugend. Později, během válečného konfliktu se dobrovolně přihlásil do armády. V roce 1941 byl přidělen k Luftwaffe a v Poznani absolvoval cvičení na pozici radiotelegrafista. Současně externě navštěvoval sedm měsíců přednášky z botaniky, zoologie a geografie na Říšské univerzitě v Poznani. Po dokončení výcviku se jako palubní radiotelegrafista zúčastnil leteckých operací na Krymu a východním Jadranu. Osudným se pro něj stal 16. březen 1944, kdy byl sestřelen se svojí Štukou nad Krymem. Pilot letadla zahynul a Beuys byl těžce zraněn. Byl nalezen německou pátrací skupinou a 17. března 1944 byl převezen do mobilní vojenské nemocnice, kde strávil téměř jeden měsíc. Tato událost dala později vzniknout pověsti, že popáleného Beuyse se ujali kočovní Krymští Tataři, kteří ho léčili tradiční metodou: potřeli ho vrstvou tuku a zabalili do plsti. Tuto příhodu Beuys využil v mnohých svých dílech a instalacích. Plsť a tuk se staly jeho oblíbenými materiály. Setkání evropské a orientální či jiné kultury jeho hlavním motivem. Sám nosil plstěný klobouk. V několika interview tuto historku bagatelizoval, stala se však součástí jeho osobní mytologie. Podle některých historiků, dokumentů Wehrmachtu a názoru Beuysovy vdovy je to jen vymyšlený příběh, který se nestal.
Obdržel vyznamenání za zranění a v srpnu 1944 byl vyslán na západní frontu. Den po kapitulaci Wehrmachtu 8. května 1945 se Beuys stal britským válečným zajatcem v Cuxhavenu. Propuštěn byl 5. srpna 1945 a vrátil se k rodičům do Kleve. Během služby na různých frontách si Beuys vedl skicáře, do nichž zachycoval motivy zvířat, přírody a letadel. V Kleve se zapojil do místní komunity umělců a do roku 1950 se třikrát zúčastnil skupinových výstav s kresbami a akvarely.
Studia náhled|Náhrobek Fritze Niehause, 1951, hřbitov Meerbusch-Büderich (autor snímku Perlblau) V letech 1946–1951 studoval sochařství na Akademii umění v Düsseldorfu u Josepha Enselinga a Ewalda Matarého. Spolupracoval na zakázkách svého učitele Matarého a vytvořil svá vlastní díla, jako sochu Torzo nebo litinový reliéf Piety, za který v roce 1952 získal cenu na umělecké výstavě Železo a ocel. Formativní vliv na Beuyse měl zakladatel antroposofie Rudolf Steiner, jehož učení se stalo klíčovým pro jeho pozdější myšlenky o sociálním sochařství, v níž je lidská společnost vnímána jako živé umělecké dílo. Studium ukončil v březnu 1953 ve věku 32 let. Ještě téhož roku měl první samostatnou výstavu na rodinné farmě svých přátel Hanse a Franze Josepha van der Grintenových v Kranenburgu (okres Kleve), po níž následovala výstava v Muzeu von der Heydt ve Wuppertalu. V letech 1951–1958 se živil různými, převážně řemeslnými zakázkami. Navrhoval nábytek a vytvořil náhrobek Fritze Niehause, v jehož domě během studií dva roky bydlel. V roce 1954 se Beuys přestěhoval do vlastního ateliéru v Düsseldorfu-Heerdtu, který obýval až do konce roku 1958.
Práce a osobní život náhled|Beuysova brána pro památník v Büderichu Po ukončení studia jeho psychiku poznamenala finanční krize a traumata způsobená válečným nasazením ve Wehrmachtu. Poté co mu jeho snoubenka o Vánocích roku 1954 vrátila zásnubní prsten, prožíval hluboké deprese, trpěl melancholií a nedostatkem motivace. Od roku 1956 pracoval na návrhu památníku v Osvětimi, aby se mohl zúčastnit mezinárodní soutěže na památník obětem fašismu v bývalém koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Ačkoliv jeho návrh neuspěl, tato zkušenost zásadně formovala jeho poválečnou tvorbu a vyrovnávání se s traumatem holokaustu.
Na konci roku 1957 se Beuys přestěhoval do Kleve, aby byl blízko nemocnému otci, který zemřel 15. května následujícího roku. Beuys si pronajal vlastní ateliér ve staré lázeňské budově u Tiergartenu, kde v roce 1959 vytvořil monumentální dubový kříž a bránu pro památník padlých ve světových válkách ve staré kostelní věži v Meerbusch-Büderichu. Jednalo se o největší veřejnou zakázku, kterou v té době realizoval. V roce 1958 poprvé použil tuk a plsť, materiály neobvyklé pro umění. Souběžně se svou uměleckou tvorbou se Beuys dále věnoval vědeckému studiu, zejména zoologii.
Dne 18. září 1959 se Joseph Beuys oženil s Evou-Marií Wurmbachovou, studentkou výtvarné výchovy na Akademii výtvarného umění v Düsseldorfu. Měli spolu dvě děti: Boiena Wenzela (*1961) a Jessyku (*1964). V roce 1968 se Beuys seznámil s Heinerem Bastienem, který se stal jeho osobním tajemníkem a posléze i přítelem celé rodiny. Tento vztah trval až do Beuysovy smrti v roce 1986. V roce 1988 Bastien uspořádal první komplexní retrospektivu díla Josepha Beuyse pro Západní Berlín jako kulturní město Evropy.
V roce 1962 se Beuys stal členem hnutí Fluxus a profesorem sochařství na Akademii umění v Düsseldorfu, kam se s rodinou přestěhoval. Jako vedoucí katedry monumentálního sochařství zde působil až do roku 1972. Byl považován za spolehlivého, poměrně přísného učitele, který si brzy udělal jméno performancemi, které neměly nic společného s klasickým sochařstvím. Například v únoru 1963 uspořádal v aule Akademie FESTUM FLUXORUM FLUXUS, dvouvečerní festival, během kterého předvedl svou první akci FLUXUS Sibiřská symfonie 1. věta s použitím mrtvého zajíce. S rozvojem své myšlenky rozšířené definice umění se Beuys pokusil zásadně změnit strukturu konvenčních vzdělávacích, právních a ekonomických konceptů školy. Na katedře byl přítomen téměř denně, pořádal veřejné přednášky, na nichž se každé dva týdny rozvíjely a diskutovaly různé teorie. Svůj koncept, že každý může být umělcem, shrnul do termínu: sociální sochařství. Při jeho definici se opíral o dílo Rudolfa Steinera, zakladatele waldorfské školy. Sociální socha: „pouze umění má sílu vytvořit sociální organismus, tak jako se přistupuje k realizaci uměleckého díla, proto každý jedinec bude umělcem a úplné umění bude sociální zákon budoucnosti...“ Úspěšně připravil mnoho velmi odlišných uměleckých osobností pro jejich vlastní uměleckou praxi. Studenti Anatol Herzfeld, Blinky Palermo a Sigmar Polke, Felix Droese a Katharina Sieverdingová, ale také řada významných malířů, včetně Jörga Immendorffa nebo Axela Kasseböhmera.náhled|Lothar Wolleh: Beuys performuje v TVV roce 1972 vstoupil do povědomí široké veřejnosti svou koncepcí, ve které upravil Komenského heslo škola hrou na Beuysovo škola všem. Naléhal, aby do jeho studia – ateliéru sochařství byli přijati všichni zájemci o studium, včetně těch, kteří neprošli při přijímacím řízení. Když Beuys spolu s odmítnutými studenty obsadil sekretariát Düsseldorfské akademie umění, ministr školství ho bez předchozího upozornění propustil. Beuys se se studenty opevnil ve školní budově a došlo ke střetu s policií. V následujících dnech studenti akademie reagovali hladovkami, třídenním bojkotem přednášek, petičními akcemi a informačními tabulemi o událostech. Na ministerstvo dorazily četné protestní dopisy a telegramy z celého světa. Odezva v rozhlase, televizi a tisku byla rozsáhlá. Jeho návrat požadovali známí umělci včetně spisovatelů Heinricha Bölla, Petera Handkeho, Uwe Johnsona a Martina Walsera nebo výtvarníků Jima Dineho, Davida Hockneye, Gerharda Richtera a Günther Ueckera. V říjnu 1973 pak Beuys přeplul Rýn v kánoi a přistál na břehu u sídla Akademie. Tento „návrat Josepha Beuyse domů” jako velkolepý symbolický akt vzbudil značný zájem veřejnosti. Jeho poznávacím znamením se stalo oblečení, které stále nosil: džíny, bílá košile s rybářskou vestou a plstěný klobouk. Beuys se stal hostujícím profesorem na Univerzitě výtvarných umění v Hamburku (1974), na katedře teorie designu na Univerzitě užitých umění ve Vídni (1978) a na Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem (1980). Beuys zahájil dlouhotrvající právní bitvu žalobou proti spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. V roce 1980 bylo dosaženo urovnání: Beuysovi bylo povoleno ponechat si ateliér na Akademii a zachovat si profesuru až do dosažení věku 65 let. Výměnou za to Beuys souhlasil s ukončením pracovní smlouvy. V ateliéru na Akademii Beuys otevřel v roce 1973 kancelář Svobodné mezinárodní univerzity (FIU). Tato svobodná vysoká škola pro kreativitu a interdisciplinární výzkum byla zrušena až po jeho smrti.
Vešel ve známost nejen jako umělec, ale také jako propagátor alternativního způsobu života a myšlenky, že každý člověk je umělec. Zakládal různé instituce, které měly sloužit ke komunikaci mezi umělcem a publikem (Německá strana studentů, Organizace pro přímou demokracii), veřejně se vyjadřoval k různým aktuálním událostem ať už přímo nebo pořádáním happeningů. V roce 1979 patřil mezi zakládající členy strany Zelených, za kterou téhož roku neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu. Jeho akce byly jednou z inspirací k založení IDEE, pozdějšího hnutí Mehr Demokratie. Své ideje se snažil vysvětlovat prostřednictvím vlastní tvorby.
Zvýšilo se i jeho mezinárodní renomé. V 70. letech letech vzbudil pozornost na několika významných výstavách a stal se osobností, která výrazně ovlivňovala světové umění. V lednu 1974 poprvé odjel do USA, kde na přednáškovém turné hovořil o své koncepci rozšířeného pojmu umění. Na přelomu roku 1979 a 1980 mu Guggenheimovo muzeum v New Yorku jako prvnímu Němci uspořádalo velkou retrospektivní výstavu. Vystavoval v Itálii, Japonsku, NDR a dalších zemích. Několikrát se setkal s Andy Warholem, poprvé v Düsseldorfu v roce 1979. V srpnu 1981 cestoval s rodinou v obytném voze Polskem, aby navštívil místa, která poznal už jako mladý voják. V Łódźi daroval místnímu muzeu umění více než 700 svých kreseb, grafik, plakátů, textů a manifestů v rámci kampaně Polentransport 1981. Byl to výraz uznání pro Poláky, kteří vytvořili Solidaritu jako obrovskou sociální sochu, předzvěst nových společenských změn. V říjnu 1982 se v Bonnu setkal s Dalajlámou a předložil mu svou vizi celosvětové sociální sochy.
Počátkem osmdesátých let byl Beuys vystaven ostré kritice v teorii a dějinách umění. Byla zpochybněna jeho snaha o mystifikaci vlastního životopisu a snaha o vyrovnání se s traumatickou minulostí. Beuys konstruoval svůj život jako nedílnou součást vlastního uměleckého díla. Když mu v roce 1964 odpůrci při akci Fluxu v Cáchách rozbili nos, nechal se slyšet, že „v tuto chvíli jsem já svým vlastním uměleckým dílem“. Jeho díla vyvolávala mnoho kontroverzí, nákupy jeho prací do muzeí a galerií mnohdy vzbuzovaly odpor veřejnosti.
Závěr života Od počátku 70. let Beuys trávil na pozvání přátel pravidelně několik týdnů v roce v malé horské vesnici Bolognano poblíž Pescary. Obec Bolognano jmenovala Josepha Beuyse čestným občanem v květnu 1984 poté, co mezi 11. a 14. květnem vysadil prvních 400 ze 7000 stromů a keřů pro zřízení přírodní rezervace v obci.