Sekta (z latinského — „směrnice, směr, dráha, filozofický směr, filozofická škola, politická strana, frakce“,Dále jako [Elwell ed. 2001]. a to nejspíše ze slovesa — „sledovat, následovat“, nebo méně pravděpodobně ze slovesa — „řezat, oddělovat“ Dále jen [Štampach 2008].) je pojem často implicitně nebo explicitně negativního nebo i pejorativního významu, Dále jen [Vojtíšek 2004]. kterým většinová kultura nebo většinová společnost označuje menšinovou, obvykle náboženskou skupinu vydělenou z určitého směru (náboženského, politického nebo ideologického).Vojtíšek 2004, s. 114.
Vymezení pojmu Pojem „sekta“ je užíván většinou v souvislosti s náboženstvím a odborně se mu věnují teologie, religionistika, sociologie náboženství a psychologie náboženství. V rámci jejich odborných diskusí jde o pojem značně neustálený a jeho mnohoznačnost může vést snadno k nepochopení nebo k nespravedlivému odsuzování určité náboženské skupiny. Dále jako [Profant-Štampach 2000]. Zejména mezi laickou veřejností bývá pojem používán pejorativně, i když původně pojem sloužil k označení (a stále tak může být vnímán) neetablovaných či neznámých skupin a hnutí.„Sekta“ je nálepka: Jak mluvit o nových náboženských hnutích odborně? : Náboženský infoservis, 18. 6. 2025 Pojem sekta je také etnocentristicky zatížený a staví na křesťanské tradici, kterou potom často aplikuje na jiná, neevropská nebo nekřesťanská náboženství. Dále [Nešpor-Lužný 2007].
Tradiční křesťanská teologie pojem používá například jako označení „specifické, trvající a odděleně organizované skupiny věřících, která odmítá zavedené náboženské autority, ale která si nárokuje věrnost autentickým prvkům víry“.Dále jen [Richardson-Bowden 1983].
Doménou sociologie náboženství, ale také religionistiky je výzkum sekt jako náboženských skupin nebo organizací, které se nacházejí v relativním napětí s ostatní společností.
Psychologie se zabývá například vlivy určité skupiny na jednotlivce nebo psychopatologií ve vztahu k náboženství. V rámci psychologie (ale i sociologie) se někdy používá vedle pojmu sekta také pojem kult. Ten označuje v kontrastu se sektou, vzniklou schismatem novou formu náboženské subkultury, která postrádá spojení se starší organizací a nemá odpovídající organizační strukturu, ale spoléhá na vedení charismatického vůdce.Nešpor-Lužný 2007, s.107. Právě v souvislosti s kultem se psychologie zaměřila na "autoritativní náboženské skupiny, které kombinují skupinové procesy s hypnotickými technikami, které mají za následek to co je nazýváno jako kontrola mysli".
V. Profant a I. Štampach podávají přehled čtyř odstupňovaných základních významů tohoto slova, jak je užíváno odborníky i laickou veřejností: Náboženská skupina, která se oddělila od mateřské skupiny ve snaze zreformovat původní učení nebo praxi. V tomto smyslu bylo například celé křesťanství od počátku židovskou sektou. Relativně malá a nová náboženská skupina, která se vymyká pojetí křesťanství, jak je zastupuje hodnotitel. V tomto smyslu mohou být za sektu označovány jak malé křesťanské církve, tak téměř všechny nekřesťanské náboženské skupiny. Náboženská společnost, v níž převažují autoritářství, uzavřenost a další sektářské tendence (viz níže). Náboženská společnost, která zneužívá svých členů a poškozuje je.Profant-Štampach 2000
V laickém užívání (k němuž patří i běžné užívání ve sdělovacích prostředcích) se jednotlivé významy slova „sekta“ vzájemně zaměňují a prolínají. V. Profant a I. Štampach proto doporučují místo mnohoznačného výrazu „sekta“ používat v prvním zmíněném smyslu výrazy jako „nové náboženství, nové náboženské hnutí, nová religiozita“, ve druhém významu „alternativní náboženství, alternativní náboženské hnutí, alternativní religiozita“, ve třetím významu konkrétně jmenovat, že určitá skupina, společnost, organizace či církev je „autoritářská, uzavřená, nesnášenlivá atd.“ a ve čtvrtém významu říci, že určitá skupina či organizace je výslovně „škodlivá, nebezpečná, zločinná atd.“, nebo použít výrazu „destruktivní kult“. Zároveň však nabádají k opatrnosti a zejména ve čtvrtém případě k důsledné presumpci neviny, protože skupin skutečně zařaditelných do této kategorie je velmi málo.Profant-Štampach 2000, s. 5-6.
Historie Ve starověku označovalo slovo sekta (řec.hairesis, lat. secta) filozofickou školu. Pojem sekta v tomto smyslu používal například filozof Díogenés, když rozlišoval pojem následnictví (diadoche) a filozofické sekty. V učení Sexta Empirica se pojem hairesis objevuje ve smyslu koherentní a artikulované doktríny, která byla založena na principech rozumu a byla označením prestižním. V raném křesťanství začalo mít slovo haireisis a s ním také heterodoxie pejorativní význam a oba pojmy se nakonec staly synonymy. Simon 1979, s. 112 a 113. V judaismu bylo slovo haireisis nebo secta užíváno ve smyslu antické tradice. V 1. a 2. století pojem označoval stranu, která oponovala rabínům. Z hlediska judaismu byli potom první křesťané označováni jako sekta.
V Novém zákoně se pojem sekta objevuje několikrát, buď přímo nebo nepřímo v závislosti na překladu. Nepřímo jde například o Skutky 5:17, kde se hovoří o seducejské straně ("Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž seducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení."). Přímo se pojem sekta uvádí například ve Skutcích 28:22, kdy jsou jako sekta označeni římskými Židy právě křesťané ("Ale rádi bychom slyšeli, jaké je tvé smýšlení, neboť je nám známo, že všude jsou proti této sektě.") nebo ve Skutcích 24:5, kde je Svatý Pavel označen za hlavu nazorejské sekty ("Shledali jsme, že tento člověk jako morová nákaza po celém světě vyvolává nepokoje mezi Židy a je hlavou nazorejské sekty.").
V době raného křesťanství a ve středověku, ať v rámci západního nebo východního ritu, existovala celá řada křesťanských sekt nebo herezí. K nejvýznamnějším patřili například albigenští, kataři, lollardi a další. V novověké době byli katolíky za sektu označeni protestanti (například jako "luteránská sekta") Pojem sekta používal také Martin Luther a označoval jím například papežence, mohamedány (muslimy), anabaptisty, kněze, jeptišky a mnichy.
Mimoevropský svět S pojmem sekta se lze setkat také v kontextu jiných společností a náboženství. Francouzský antropolog L. Dumont definoval indickou hinduistickou sektu ve vztahu s kastovní společností.Dále [Dumont 1980]. Podle něj jde o náboženskou skupinu, která je primárně založena na zřeknutí se kastovního principu zasvěcenci stejné disciplíny spásy a nebo jí sekundárně založili laici pro které je jeden z těch co se zřekl náboženským guru.Dumont 1980 , s. 187. Indický sociolog A. M. Shah navrhuje vidět pojem sekta v indickém kontextu jako "strukturální princip společnosti jako takové spíše než jenom náboženství." Podle něj hinduismus slovo používá v náboženském smyslu ve spojení se třemi pojmy ze sanskrtu – mārg (doslova stezka nebo cesta), panth (cesta) a sampradāya (tradice předávaná z učitele na žáka).Shah 2006, s. 210. Podle Shahova názoru jsou zejména pojmy panth a sampradāya používány hinduistickou tradicí ve smyslu slova sekta v posledních 200 letech i přesto, že slovo je křesťanského původu. Slovo sekta se dostalo obdobně jako jiná anglická slova indickou konotaci, jak tvrdí. Například novozélandský historik a teolog W.H. McLeod ale slovo sekta jako pojem se západními konotacemi pro indický kontext odmítl.
Podobně jako křesťanství zná islám jevy jako heterodoxie, hereze nebo sekta. Pro jejich označení potom užívá různé pojmy. Slovo 'ta'fa' označuje malou skupinu oddělenou od větší a samotné slovo se objevuje v Koránu. Slovo bid'a se používá k obecnějšímu označení náboženské inovace, která nebyla vyzkoušena v časech proroka Mohameda.Henderson 1998, s. 19. K označení hereze a heretika je islám závislý na původně křesťanských slovech – hartaqa a hurtoqi. Vedle toho ale má také slovo zindiq, které označovalo manicheisty a další dualisty.
Sociologický význam Sekta jako náboženská organizace byla vymezená Ernstem Troeltschem v kontrastu s církví (tzv.typologie církev-sekta). Zatímco církev je definována jako konzervativní typ náboženské organizace zaručující společnosti stabilitu, sekta je spíše zaměřená na vnitřní dokonalost a vůči společnosti a státu může mít indiferentní nebo i nepřátelský vztah. Často rekrutuje svoje členy z nižších sociálních vrstev. Dále jen [Duncan Mitchell 2007]. Pro sektu je typické, že se jedná o dobrovolnou asociaci, jejíž členové musí prokázat kvalifikaci k tomu stát se jejími členy například pomocí zkušenosti konverze, znalostí doktríny či osobní zásluhou. V případě nedodržení pravidel a standardů dochází k vyloučení nebo exkomunikaci členů. Duncan Mitchell 2007, s. 169.
E. Troeltsch si dále všiml toho, že z hlediska církví jsou sekty považovány za odpadlé od pravé nauky, zatímco sekty se naopak považují za pravé reprezentanty původní, nezkažené církevní nauky. Podle Sage Dictionary of Sociology sekta představuje radikální výzvu církvi i celé širší společnosti, odmítá hierarchickou dělbu práce typickou pro církev. V té je diferencovaná skupina kněží, kteří slouží bohu i za ostatní, méně zbožné členy společnosti a církve. Naopak sekta vyžaduje zbožnost po všech svých členech a nerozlišuje mezi laiky a kněžími.Dále jen [Bruce-Yearley 2006]. Obě organizace, jak církve tak sekta, si přitom nárokují výlučné vlastnictví spasitelské pravdy, čímž se odlišují od dalších dvou typů náboženských organizací jako jsou vyznání a kult.Bruce-Yearley 2006, s. 260.
Například Rodney Stark ve své sociologicky orientovaném pojetí sekty definuje sektu jak náboženskou skupinu, která "žije v relativním napětí s ostatní společností, (a) která má dřívější vztah k nějaké náboženské organizaci a byla založena členem, který ji opustil." Sekta obvykle zdůrazňuje rovnostářské ideály mezi svými příznivci a od svých členů očekává aktivní participaci, konformitu a osobní zainteresovanost. Dále jen [Theodorson-Theodorson 1970]. R. Stark a W. Sims Bainbridge uvádějí typologii T.O'Deaa podle které jsou ideálně-typické atributy sekty následující: oddělení od společnosti, odchod nebo vzdor světu s jeho hodnotami, výlučnost postoje a sociální struktury, důraz na zkušenost konverze, předcházející členství, dobrovolné členství (na základě vlastního rozhodnutí), duch regenerace, postoj etické přísnosti, často asketického charakteru. Dále jen [Stark-Bainbridge 1985]. Další možnost jak chápat sektu a církev navrhl například B. Johnson, když obě definoval na základě charakteru jejich vztahu ke společnosti či světu jako "náboženskou skupinu, která akceptuje sociální prostředí, ve kterém existuje", zatímco sekta je podle něj "náboženská skupina, která odmítá sociální prostředí, ve kterém existuje."Stark-Bainbridge 1985, s. 23.
Podle amerického teologa a etika H.R. Niebuhra není sekta fixovaným, statickým jevem, ale jevem, který podle něj existuje pouze v první generaci. Poté se proměňuje v církev, a tím i náboženskou konfesi či denominaci.Furseth-Repstad 2006, s. 140-141.Podle Niebuhra sehrávala v tomto procesu roli řada aspektů jako menší oddanost nové generace víře, otázka sociální mobility a ekonomického postavení členů, které postupně zmírňují konfliktní postoje ke světu nebo otázka byrokratizace.Furseth-Repstad 2006, s. 141.
J.Milton Yinger se pokusil klasickou typologii rozpracovat a odlišil celkem šest různých druhů náboženských organizací (kult, sekta, institucionalizovaná sekta, denominace, církev a univerzální církev). Dále [Swatos 1998]. V rámci této typologie a s ohledem k pojmu sekta potom posuzoval stupeň exkluzivity a selektivity členství, míru odmítání nebo přijímání sekulárních hodnot a společenských struktur a konečně způsoby organizace, byrokracie a rozvoje národní struktury.Swatos 1998, s.566.