alt=Dental Implant|náhled|285x285pixelů| Zubní implantát, třírozměrná ilustrace Zubní implantát je chirurgická součástka, která se napojuje na kost čelisti nebo lebky, aby nesla zubní náhradu jako je korunka, můstek, zubní protéza nebo obličejová protéza, nebo aby sloužila jako ortodontická kotva. Základem moderních zubních implantátů je biologický proces zvaný vhojení do kosti (oseointegrace), při kterém materiály jako titan nebo zirkonia vytvářejí těsnou vazbu s kostí. Nejprve se implantát umístí tak, aby se dobře vhojil do kosti, a poté se nasadí zubní náhrada. Než se k implantátu připevní zubní náhrada (zubní korunka, můstek nebo zubní protéza) nebo se umístí pilíř (abutment), který bude držet zubní náhradu/korunku, je zapotřebí různě dlouhá doba hojení, aby došlo k vhojení.

Úspěch nebo neúspěch implantace závisí na zdravotním stavu osoby, která je léčena, na lécích, které ovlivňují šanci na vhojení, a na stavu tkání v ústech. Posuzuje se také míra zatížení, která bude na implantát a fixací působit při běžné činnosti. Plánování polohy a počtu implantátů je klíčové pro dlouhodobé zdraví protézy, protože biomechanické síly vznikající při žvýkání mohou být značné. Poloha implantátů se určuje podle polohy a úhlu sousedních zubů, pomocí laboratorních simulací nebo pomocí výpočetní tomografie se simulacemi CAD/CAM a chirurgických pomůcek zvaných stenty. Předpokladem dlouhodobého úspěchu vhojení zubních implantátů je zdravá kost a dáseň. Protože obojí může po extrakci zubu atrofovat, jsou někdy nutné předprotetické zákroky, jako jsou sinus lift nebo dásňové štěpy, aby se znovu vytvořila ideální kost a dáseň.

Konečná zubní náhrada může být buď fixní, kdy člověk nemůže zubní náhradu nebo zuby vyjmout z úst, nebo snímatelná, kdy lze náhradu vyjmout. V každém případě je k upevňovacímu prvku implantátu připojen pilíř (abutment). V případě fixní protézy se korunka, můstek nebo zubní náhrada připevní k pilíři buď pomocí (samořezných) vrutů nebo pomocí zubního cementu. Pokud je protéza snímatelná, je do protézy umístěn odpovídající nástavec, aby bylo možné obě části upevnit dohromady.

Rizika a komplikace spojené s léčbou pomocí implantátů se dělí na ty, které se objevují během zákroku (např. nadměrné krvácení nebo poranění nervů), na ty, které se objevují během prvních šesti měsíců (např. infekce a selhání vhojení), a na ty, které se objevují za dlouhou dobu (např. periimplantitida a mechanické poruchy). V přítomnosti zdravých tkání může mít dobře integrovaný implantát s vhodnou biomechanickou zátěží 5letou pozitivní míru přežití 93 až 98 % a 10-15letou životnost zubní protézy. Dlouhodobé studie ukazují 16-20letou úspěšnost (implantáty přežívají bez komplikací nebo revizí) mezi 52 a 76 %, přičemž komplikace se vyskytují až ve 48 % případů.

Lékařské využití

Zubní implantáty se primárně používají jako podpěra zubních náhrad (tj. umělých zubů). Moderní zubní implantáty využívají vhojení (oseointegraci), biologický proces, při kterém kost pevně přilne k povrchu specifických materiálů, jako je titan a některé keramické materiály. Integrace implantátu a kosti může udržet fyzickou zátěž po desítky let bez selhání.

Zubní implantáty se používají stále častěji, např. ve Spojených státech amerických jejich počet vzrostl z 0,7 % pacientů, kterým chyběl alespoň jeden zub (1999-2000), na 5,7 % (2015-2016) a předpokládá se, že v roce 2026 dosáhne 26 %. Implantáty se používají k náhradě chybějících jednotlivých zubů (náhrada jednoho zubu), náhradě více zubů nebo k obnově bezzubých zubních oblouků (fixní můstek na implantátu, implantátem držená protéza). Je třeba zdůraznit, že existují i alternativní způsoby léčby ztráty zubů.

Dentální implantáty se používají také v ortodoncii k zajištění kotvení (ortodontické miniimplantáty).

Rozvíjející se oblastí je použití implantátů k upevnění obturátorů (snímatelné protézy používané k vyplnění prostoru mezi ústní a čelistní nebo nosní dutinou). Obličejové protézy používané ke korekci deformit obličeje (např. v důsledku léčby rakoviny nebo úrazů) mohou využívat připojení k implantátům umístěným v obličejových kostech. V závislosti na situaci může být implantát použit k upevnění pevné nebo snímatelné protézy, která nahrazuje část obličeje.

Náhrada jednoho zubu implantátem Jednotlivé zubní náhrady jsou samostatné volně stojící jednotky, které nejsou spojeny s jinými zuby nebo implantáty a slouží k náhradě chybějících jednotlivých zubů. Při náhradě jednotlivých zubů se nejprve upevní piliř k implantátu pomocí abutmentového vrutu. Korunka (zubní náhrada) je pak k pilíři připojena pomocí zubního cementu, malého vrutu nebo je s pilířem spojena jako jeden kus během zhotovení. Stejným způsobem lze zubní implantáty stejným způsobem použít k uchování zubní náhrady s více zuby buď ve formě pevného můstku nebo snímatelné zubní protézy.

Existují jen omezené důkazy o tom, že jednotlivé korunky nesené implantáty mají dlouhodobě lepší výsledky než pevné částečné zubní náhrady (FPD). Nicméně s ohledem na příznivý poměr nákladů a přínosů a vysokou míru přežití implantátů je zubní implantace strategií první volby pro náhradu jednoho zubu. Implantáty zachovávají integritu zubů přilehlých k bezzubé oblasti a bylo prokázáno, že léčba pomocí zubních implantátů je při náhradě jednoho chybějícího zubu méně nákladná a časově efektivnější než FPD s podporou zubů. Hlavní nevýhodou zubních implantátů je nutnost chirurgického zákroku.

Fixní můstek s implantátem nebo můstek s implantátem Můstek podepřený implantátem (nebo fixní zubní náhrada) je skupina zubů upevněných na zubních implantátech, takže uživatel nemůže protézu sundat. Jsou podobné běžným můstkům s tím rozdílem, že protéza je podepřena a upevněna jedním nebo více implantáty namísto přirozených zubů. Můstky se obvykle připojují k více než jednomu implantátu a mohou se také připojovat k zubům jako kotevní body. Obvykle počet zubů převyšuje počet kotevních bodů, přičemž zuby, které jsou přímo nad implantáty, se označují jako pilíře a zuby mezi pilíři se označují jako mezičleny. Můstky podporované implantáty se připevňují k pilířům stejným způsobem jako náhrada jednoho zubu implantátem. Fixní můstek může nahradit i pouhé dva zuby (známý také jako fixní částečná zubní náhrada) a může se rozšířit a nahradit celý zubní oblouk (známý také jako fixní úplná zubní náhrada). V obou případech se o protéze říká, že je fixní, protože ji nositel nemůže sundat.

Implantátem držená protéza Snímatelná zubní protéza s implantáty (také implantáty podporovaná protéza) je odnímatelná náhrada, která nahrazuje zuby pomocí implantátů ke zlepšení podpory, retence a stability. Nejčastěji se jedná o kompletní zubní náhrady (na rozdíl od částečných), které se používají k obnově bezzubých zubních oblouků. Zubní náhradu lze odpojit od implantátových opor tlakem prstu nositele.

Ortodontické miniimplantáty (TAD) Dentální implantáty se používají u ortodontických pacientů jako náhrada chybějících zubů (jak je uvedeno výše) nebo jako dočasné kotevní zařízení (TAD), které usnadňuje ortodontický pohyb tím, že poskytuje další kotevní bod. Aby se zuby mohly pohybovat, musí na ně působit síla ve směru požadovaného pohybu. Síla stimuluje buňky v parodontálním vazivu k remodelaci kosti, která odebírá kost ve směru pohybu zubu a přidává ji do vzniklého prostoru. K vytvoření síly na zub je zapotřebí kotevní bod (něco, co se nepohne). Protože implantáty nemají periodontální vaz a při působení tahu nedojde ke stimulaci remodelace kosti, jsou ideálním kotevním bodem v ortodoncii. Implantáty určené pro ortodontický pohyb jsou obvykle malé a plně se neosseointegrují, což umožňuje jejich snadné odstranění po léčbě. Jsou indikovány při potřebě zkrátit dobu léčby nebo jako alternativa k extraorálnímu ukotvení. Miniimplantáty se často umisťují mezi kořeny zubů, ale mohou být umístěny i na patře úst. Jsou pak připojeny k fixnímu aparátu, který pomáhá pohybovat zuby.

Implantáty malého průměru (miniimplantáty) Zavedení implantátů malého průměru poskytlo zubním lékařům možnost poskytnout bezzubým a částečně bezzubým pacientům okamžitě funkční přechodné náhrady, zatímco se zhotovují definitivní náhrady. Bylo provedeno mnoho klinických studií o úspěšnosti dlouhodobého používání těchto implantátů. Na základě výsledků mnoha studií vykazují malé zubní implantáty vynikající míru přežití v krátkodobém až střednědobém horizontu (3-5 let). Na základě dostupných poznatků se zdají být rozumnou alternativní léčebnou metodou k udržení dolní čelisti kompletními náhradami.

Složení

Typický konvenční implantát se skládá z titanového šroubu (připomínajícího kořen zubu) se zdrsněným nebo hladkým povrchem.Většina zubních implantátů je vyrobena z komerčně čistého titanu, který je k dispozici ve čtyřech stupních podle množství obsaženého uhlíku, dusíku, kyslíku a železa.Arturo N. Natali (ed.) (2003). "Dental Biomechanics". Taylor & Francis, London / New York, 273 pp., , pp. 69-87. Nejčastěji se pro výrobu implantátů používá za studena tvrzený titan CP4 (maximální limity nečistot N ,05 %, C ,10 %, H ,015 %, Fe ,50 % a O ,40 %). Titan třídy 5, Titanium 6AL-4V (označující slitinu titanu obsahující 6 procent hliníku a 4 procenta slitiny vanadu) je o něco tvrdší než CP4 a v průmyslu se používá především pro abutmentové šrouby a pilíře. Většina moderních zubních implantátů má také texturovaný povrch (leptáním, anodickou oxidací nebo tryskáním různými médii), aby se zvýšila plocha povrchu a šance na vhojení implantátu. Pokud titan nebo slitina titanu obsahuje více než 85 % titanu, vytvoří titan-biokompatibilní povrchovou vrstvu oxidu titaničitého nebo fazetku, která obklopuje ostatní kovy a zabraňuje jejich kontaktu s kostí.

Keramické implantáty (na bázi oxidu zirkoničitého ) existují v jednodílných (kombinující šroub a pilíř) nebo dvoudílných systémech – pilíř je buď cementovaný, nebo šroubovaný – a mohly by snížit riziko vzniku periimplantátových onemocnění, ale chybí dlouhodobé údaje o míře úspěšnosti. Technika

Plánování

Všeobecné úvahy Plánování zubních implantátů se zaměřuje na celkový zdravotní stav pacienta, lokální zdravotní stav sliznice a čelistí a tvar, velikost a postavení kostí čelistí, sousedních a protilehlých zubů. Existuje jen málo zdravotních předpokladů, které absolutně vylučují zavedení implantátů, ačkoli existují určité stavy, které mohou zvyšovat riziko selhání. Osoby se špatnou ústní hygienou, silní kuřáci a diabetici jsou více ohroženi variantou onemocnění dásní, která postihuje implantáty a nazývá se periimplantitida, která zvyšuje pravděpodobnost dlouhodobého selhání. Dlouhodobé užívání steroidů, osteoporóza a další onemocnění, která ovlivňují kosti, mohou zvýšit riziko předčasného selhání implantátů.

Bylo naznačeno, že radioterapie může negativně ovlivnit přežití implantátů. Nicméně systémová studie z roku 2016 dospěla k závěru, že zubní implantáty instalované v ozářené oblasti dutiny ústní mohou mít vysokou míru přežití za předpokladu, že pacient dodržuje opatření ústní hygieny a pravidelné kontroly, aby se zabránilo komplikacím.

Biomechanické úvahy Dlouhodobý úspěch implantátů je částečně dán silami, které musí unést. Jelikož implantáty nemají parodontální vaz, není při kousání cítit tlak, takže vytvářené síly jsou vyšší. Aby se to vyrovnalo, musí umístění implantátů rovnoměrně rozložit síly na celou protézu, kterou podporují. Koncentrované síly mohou vést ke zlomenině můstku, komponent implantátu nebo ke ztrátě kosti přiléhající k implantátu. Konečné umístění implantátů vychází jak z biologických (typ kosti, vitální struktury, zdraví), tak z mechanických faktorů. Implantáty umístěné do silnější a pevnější kosti, jaká se nachází v přední části dolní čelisti, mají nižší míru selhání než implantáty umístěné do kosti s nižší hustotou, například do zadní části horní čelisti. Lidé, kteří skřípou zuby, také zvyšují sílu působící na implantáty a zvyšují pravděpodobnost jejich selhání.