Sudetští Němci

vpravo|náhled|Německé osídlení v českých zemích během 30. let 20. století náhled|Mapa německých nářečí z roku 1894 zobrazuje regionální vlivy v pohraničí. Jihočeské a jihomoravské nářečí byly spřízněny s hornoněmeckým nářečím (Rakousko, Bavorsko), severočeské a severomoravské dialekty pak se středovýchodním nářečím (Sasko, Slezsko). Sudetští Němci nebo Sudetoněmci (něm. Sudetendeutsche, ale také Deutschböhmen – čeští Němci, Deutschmährer – moravští Němci, nebo Deutschschlesier – slezští Němci) je geograficky i historicky nepřesné označení, užívané od konce 30. let 20. století německými nacionalisty v severozápadním pohraničí Čech. Ti tento pojem vztahovali na německé obyvatelstvo, žijící už od středověku na pohraničním území, označovaném (opět nepřesně a zjednodušeně) jako Sudety. V běžném laickém diskurzu je označení „sudetští Němci“ někdy chybně zaměňováno s termínem „čeští Němci“. Tento termín se ale vztahuje na německy mluvící obyvatelstvo žijící v Zemích Koruny české od středověku do radikalizace během nacismu.

Zatímco na přívržence Sudetoněmecké strany může být označení sudetský Němec použito vcelku logicky, problematické je vztáhnutí tohoto pojmu na německojazyčné antifašisty nebo osoby židovského původu. Jako zcela nesmyslné se jeví označovat jako „sudetské“ ty české Němce, kteří žili ve vnitrozemí republiky. K chybnému prolnutí obou označení došlo s rozmachem separatismu v první Československé republice, kdy Sudetoněmecká strana začala v rámci své politické propagandy termíny Sudety a sudetský Němec svévolně vztahovat na celé pohraničí obývané německou menšinou. Pod vlivem dobové atmosféry začali pak během třicátých letech 20. století tento jazykový novotvar postupně používat i česká média a čeští politici. S poválečným odsunem většiny „sudetských Němců“ z Československa bylo nakonec prolnutí obou označení dokonáno. Teprve s obnovou demokratické diskuze po roce 1989 začala většina relevantních autorů oba termíny postupně opět rozlišovat.

Do Sudet – které v geografickém slova smyslu označují jen Krkonošsko-Jesenickou soustavu – patří z politického hlediska část Čech, jižní a severní část Moravy, asi polovina Českého Slezska kromě východní části slezského území (Český Těšín), které bylo národnostně různorodé, neboť zde žili mnohá staletí pospolu Němci, Češi i Poláci. Téměř celými Sudety prochází hraniční pohoří kolem dnešní České republiky (Novohradské hory, Šumava, Slavkovský les, Krušné hory, Lužické a Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory a Hrubý a Nízký Jeseník), odtud poněkud hanlivé označení "skopčáci" (lidé z kopců).

Germánské kmeny obývaly naše území před příchodem Slovanů, jednalo se například o Markomany, kteří z našeho území vytlačili keltské kmeny. V období stěhování národů z našeho území většina Germánů odešla.

Německá osidlování vesměs málo obydleného pohraničí počíná v éře vlády posledních Přemyslovců, především od poloviny 13. století, za Přemysla Otakara II. Kolonisté přicházeli na pozvání českých panovníků, aby málo či zcela neosídlené pohraniční české oblasti kultivovali, hospodářsky oživili a tak také posílili moc panovníka oproti šlechtě. Češi totiž žili převážně v nížinách podél říčních toků a neměli zkušenosti s životem v horských oblastech. Příchozí Němci tuto oblast osídlili, půdu zúrodnili a vesměs úspěšně zde hospodařili. Nejednalo se jen o obyvatele dnešního Německa, mezi kolonisty kteří založili velkou část českých měst a obcí, byli i obyvatelé dnešní Francie, Belgie, Nizozemska, Švýcarska a Rakouska, postupem času se však poněmčili. Naproti tomu například Nymburk osídlili němečtí a holandští kolonisté, kteří se do 15. století počeštili.

Tato dvě etnika, tj. Češi a Němci, žila v českém prostoru pospolu po dlouhá staletí, mísila se mezi sebou a německá kultura českou výrazně obohatila, pomáhala ji vytvářet a stala se její pevnou součástí.F. Seibt, Německo a Češi: dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Praha: Academia 1996. 464 s. . Situace kolem jejich soužití se začala vyhrocovat s příchodem nacionalismů 19. století, ale národnostní rozměr měly již husitské bouře, během kterých se německé obyvatelstvo ve městech i na venkově stavělo proti kalichu. Bohuslav Hasištejnský napsal ve 2. polovině 15. století, že Pražané „k cizím jsou přívětiví, toliko Němcův nenávidí, majíce je za protivníky smýšlení svého u víře“. V roce 1495 cech řezníků v Olomouci, která měla převážně německý ráz, do svého cechu nechtěl přijímat žádné Čechy („Pehm“), ale pouze řezníky „dobrého německého druhu“ („guter deutscher Art“). Národnostní třenice pokračovaly i v 16. století, tak například v Plzni se roku 1500 městská rada usnesla, aby městské právo nebylo udělováno Němcům, „kteříž nic česky neumějí“. V Litoměřicích se roku 1514 usnesla městská rada, aby do města nebyli přijímání příchozí Němci ani jiní cizinci. V Ústí nad Labem byla roku 1516 deputace litoměřických konšelů napadena německým obyvatelstvem města, kteří jim spílalo do „kacířů“. Josef Macek, Jagellonský věk v českých zemích 3, 4: 1471-1526 Města - Venkovský lid, Národnostní otázka, 2002, str. 539-585.

Česko-německé vztahy se prudce zhoršily ve 2. polovině 19. století v souvislosti s rozšiřováním volebního práva a volební agitace, kdy se jazyk stal politickým faktorem. V dubnu 1897 byla vydána Badeniho jazyková nařízení, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou. Němečtí poslanci na protest proti zrovnoprávnění češtiny zahájili obstrukce v Říšské radě ve Vídni a během léta 1897 se v německých oblastech českých zemí konaly protivládní a protičeské demonstrace, které někdy přerůstaly i v drancování českých obydlí. Po demisi Badeniho vlády v listopadu 1897 se národnostní nepokoje přenesly také do Prahy.Průběh protižidovských a protiněmeckých bouří, k nimž došlo v Praze od konce listopadu do počátku prosince r. 1897 a které vedly k vyhlášení stanného práva. Městská knihovna v Praze. V květnu 1908 vypukly v Praze několikadenní pouliční bitky mezi Čechy a Němci, kterých se zúčastnilo několik tisíc lidí, a dav zaútočil i na pražské německé divadlo.Pouliční bitky v Praze aneb noviny před sto lety. Týden. 18. května 2008.

Sudetští Němci a Československo vlevo|náhled|Sudetoněmecký Freikorps náhled|Návštěva Wilhelma Fricka v Jáchymově náhled|vpravo|Sudetští Němci přetírají český název města Šumperk (Mährisch Schönberg) po okupaci v roce 1938 náhled|vpravo|Sudetští Němci z Chebu zdraví Hitlera poté, co překročil hranice do Československa v roce 1938. Mnoho sudetských Němců – zejména zpočátku – odmítlo uznat vytvoření Československa, které naopak Češi chápali jako svůj národní stát, a nechtělo se smířit se ztrátou pozice majoritní národnosti z doby podunajské monarchie.

Po 28. říjnu 1918 se tedy sudetští Němci pokusili odvolat na právo na sebeurčení vycházející z mírové politiky Woodrowa Wilsona, s tím, že by oblasti s německou většinou setrvaly v rámci poválečného rakouského státu. Sudetoněmečtí poslanci z Říšské rady vyhlásili v pohraničí separatistické celky s cílem připojit se ke vznikajícímu německému Rakousku. Jednalo se o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci a Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, přičemž další převážně německé oblasti na jihu Čech a Moravy měly být připojeny k Horním a Dolním Rakousům, dále se měla stát součástí Rakouské republiky i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.

Československá vláda žádnou z těchto separatistických snah neuznala a začala zajišťovat československé území vojenskou operací. Sudetští Němci se uchýlili k víceméně pasivnímu odporu vůči českému vojsku, které od 31. října 1918 do 28. ledna 1919 postupně obsazovalo pohraničí. K bojům nebo krvavým srážkám docházelo pouze sporadicky, což mělo za následek ztráty na životech více než desítky Němců.

Dne 4. března 1919 téměř všichni sudetští Němci pokojně demonstrovali za své právo na sebeurčení. Tyto demonstrace byly podpořeny jednodenní generální stávkou německého obyvatelstva. Demonstrace byly potlačeny československou armádou s 54 mrtvými a 84 zraněnými osobami.Suppan, Arnold: Austrians, Czechs, and Sudeten Germans as a Community of Conflict in the Twentieth Century, strana 9 Jednalo se o demonstrace např. v Liberci, Moravské Třebové nebo Kadani. Mezi zabitými Němci byly desítky žen a dětí.http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1281191-pri-vzniku-ceskoslovenska-tekla-nemecka-krevhttp://nassmer.blogspot.cz/2009/03/krvave-uvitani-v-novem-state-4-brezen.html

Mírová smlouva ze Saint-Germain z 10. září 1919 definitivně přiřkla sudetské území československému státu a sudetští Němci tak zůstali v roli početné národnostní menšiny. Podle údajů z roku 1921 bylo obyvatelstvo mnohonárodnostního Československa složeno z 6,6 milionů Čechů, 3,3 milionů Němců, 2 milionů Slováků (kteří byli spolu s Čechy v té době často počítáni do tzv. československého národa, Čechoslováků), 700 000 Maďarů, půl milionu Rusínů, 300 000 Židů a 100 000 Poláků, dále pak z Romů (Cikánů), Chorvatů a dalších etnických skupin. Němci tvořili jednu třetinu veškerého obyvatelstva českých zemí a cca 23,4 procent československé populace (čítající celkem 13,6 milionů).

V oblasti Sudet se nacházel významný podíl chemického, těžebního, textilního a sklářského průmyslu republiky. Nejvýraznějším centrem všeněmeckého nacionalismu bylo město Cheb s okolím. Němci obývali i zaostalé zemědělské oblasti na jihu a jihozápadě Čech. Morava byla většinově německým obyvatelstvem osídlena především na jihu a severu, významnější ale byly německojazyčné „kapsy“ kolem Jihlavy, Brna či Olomouce. Německý nacionalismus byl přitom v těchto částech poněkud utlumen, což platilo i o oblasti Českého Slezska s rozsáhlým těžebním průmyslem, kde se tamní Němci dlouhodobě obávali silné konkurence těžkého průmyslu z Německa.

Zdaleka ne všichni etničtí Němci žili v územně celistvých a snadno vymezitelných oblastech. Z historických důvodů bylo české a německé obyvatelstvo na mnoha místech smíšené a většina zástupců z obou etnických skupin měla alespoň částečné znalosti jazyka druhé skupiny. Od 2. poloviny 19. století vytvářeli Češi a Němci duplicitní etnicky diverzifikované struktury kulturních, vzdělávacích, politických a hospodářských institucí, což prohlubovalo a upevňovalo vzájemnou národnostní izolaci. Tento vývoj pokračoval až do konce druhé světové války.

Počet lidí hlásících se k německé národnosti v Česku dle ČSÚ 1921 1930 1950 Čechy 2 173 239 2 326 090 - Morava a Slezsko 799 969 823 730 - České země 2 973 208 3 149 820 159 938 % 30 30 2 České země (celá populace) 10 005 734 10 674 386 8 896 133

Politické zastoupení v orgánech RČS Od voleb v roce 1920 měli sudetští Němci své zastoupení v Poslanecké sněmovně. Od roku 1926, kdy byla jmenována Třetí vláda Antonína Švehly, měli své zastoupení i v československé vládě. V prvních letech republiky volila většina sudetských Němců převážně demokratické strany, avšak se vzrůstající vlnou nacionalismu vzrůstaly i hlasy pro populisty; v roce 1935 dokonce Sudetoněmecká strana vyhrála volby. Prezident Masaryk však předsedu strany Henleina nepověřil sestavením vlády.

Zastoupení německých stran v Poslanecké sněmovně NS RČS Zastoupení německých stran v Poslanecké sněmovně PČSR 1920 1925 1929 1935 Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR 31 17 21 11 Německá národně socialistická strana dělnická 15 7 8 - Německý svaz zemědělců 11 24 16 5 Německá křesťansko sociální strana lidová 10 13 14 6 Maďarsko-německá křesťansko-sociální strana 5 – – - Maďarsko-německá sociálně demokratická strana 4 – – - Německá strana svobodomyslná 5 – – - Německá národní strana + Sudeto-německý zemědělský svaz – 10 7 - Krajinská křesťansko-sociální strana + koalice – 4 9 9 Sudetoněmecká strana – – – 44 Všech křesel v Poslanecké sněmovně 281 300 300 300 %

Sudetští Němci

Źródło i licencja