náhled|Sovětská mezikontinentální balistická střela DněprJaderná triáda je označení třísložkové jaderné výzbroje státu – na zemi, ve vzduchu a pod vodou. Je tím výrazně zvýšena pravděpodobnost, že země po napadení jadernými zbraněmi bude schopna jaderného protiúderu. Jaderná triáda tak ve svém důsledku snižuje pravděpodobnost jaderného konfliktu, protože i při překvapujícím nebo náhlém útoku a zničení jaderných zbraní na zemi má protivník ve světovém oceánu skryté ponorky schopné provést jaderný protiúder.
Složky jaderné triády Plnohodnotnou jadernou triádou disponují pouze ty státy, které mají schopnost odpálit jaderné zbraně ze tří platforem: pozemní – ze země nebo z podzemního raketového sila vystřelit mezikontinentální balistické rakety s jadernými hlavicemi, vzdušné – ze vzduchu svrhnout jadernou bombu nebo odpálit raketu s jadernou hlavicí pomocí strategických bombardérů, námořní – z vody odpálit mezikontinentální balistické rakety nebo střely s plochou dráhou letu z ponorek. vlevo|náhled|321x321pixelů|Balistická střela Poseidon C-3 typu země-země vystřelená ze strategické jaderné ponorky USS ULYSSES S. GRANT. Jaderná triáda zvyšuje schopnost jaderného odstrašení takto vyzbrojeným státem. Zvyšuje rovněž význam vojenské doktríny zvané vzájemně zaručené zničení. Podle této doktríny by použití jaderných zbraní proti zemi rovněž vyzbrojené jadernými zbraněmi vedlo ke zničení jak útočící, tak bránící se strany. Udává se i čtvrté potenciální umístění jaderných zbraní, a to ve vesmíru. Podle mezinárodních smluv je ale zakázáno v kosmickém prostoru umisťovat, testovat nebo používat jaderné zbraně. Jedná se tak spíše o teoretickou možnost dalšího, ale nezákonného umístění.
Dlouhodobě disponují jadernou triádou dvě jaderné supervelmoci – Spojené státy americké (od roku 1959) a Ruská federace (od roku 1961, nástupnický stát Sovětského svazu). Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 byly všechny jaderné zbraně umístěné v Bělorusku, Kazachstánu a na Ukrajině fyzicky převezeny na území Ruské federace a jsou pod její kontrolou.
Někdy jsou ponorky označovány jako jaderné, což určuje druh jejich pohonu, nikoliv výzbroje. Výhodou jaderného pohonu je produkce velkého množství energie. Jaderná ponorka tak může bez vynoření strávit pod vodou i několik let. Nevýhodou je hlučnost, protože nemůže vypnout čerpadla ochlazující jaderné reaktory. Z hlediska hlučnosti mají jednoznačnou výhodu ponorky diesel-elektrické.
Ponorky s mezikontinentálními raketami jsou považovány za strategickou část jaderné triády. Mohou být skryté v mezinárodních vodách a doba letu na cíl může být ze všech složek jaderné triády nejkratší. V závislosti na poloze ponorky se může pohybovat v řádu nižších desítek minut.
Zbraně se obecně dělí na strategické, operačně-taktické a taktické. Z hlediska flexibility, rychlosti použití a doby letu rakety jsou výhodnější prostředky taktické a operačně-taktické. Proces odpálení je jednodušší a doba letu mnohdy nepřesahuje 10 minut. Po ukončení studené války USA i Rusko v rámci jaderného odzbrojení demontovaly jaderné dělostřelecké granáty a jaderné hlavice taktických raket, právě pro jejich potenciální nebezpečnost.
Vývoj Po vynálezu jaderné zbraně (projekt Manhattan) se uskutečnil první pokusný jaderný výbuch 16. července 1945 na území Nového Mexika (USA). náhled|Ilustrace americké ponorky třídy Ohio, které prošly už nejsou vyzbrojeny balistickými střelami (SLBM), ale střelami naváděnými (SSGN). Prvními nosiči jaderných zbraní se staly strategické bombardéry. Z nich byly také svrženy bomby na konci druhé světové války na Japonsko. 6. srpna 1945 svrhnul americký strategický bombardér B-29 Enola Gay bombu nesoucí 60 kg uranu-235 o síle 13 kt TNT na japonské město Hirošima a 9. srpna téhož roku svrhnul Boeing B-29 Superfortress bombu nesoucí 6,4 kg plutonia-239 o síle 21 kt TNT na japonské město Nagasaki.
Po zkonstruování a otestování balistických raket bylo možno dopravit bojovou hlavici s jadernou nebo termonukleární náloží na cíl během kratší doby a bez nutnosti vystavit svoje letadla a vojáky nebezpečí.
Koncept německé rakety V2 využili po válce USA i SSSR, a obě země vyvinuly způsob odpálení raket obdobného typu z moře. Po zkonstruování ponorek s jaderným pohonem, což je relativně malý a výkonný zdroj energie s výměnou paliva po 10 letech i více a vybavení ponorek jadernými hlavicemi, byl koncept jaderné triády na přelomu 50. – 60. let 20. století dokončen.
Jaderná triáda USA Spojené státy americké dokončily jadernou triádou jako první země na světě, mají ji od roku 1959, a na jejich území, ve státě Nové Mexiko, byl v rámci projektu Manhattan proveden v červenci 1945 první pokusný jaderný výbuch.
USA disponují druhým největším jaderným arzenálem na světě. Počet jaderných hlavic je odhadován (k roku 2024) na 5040. Ne ale všechny jsou umístěny na území USA. V rámci sdílení jaderných zbraní v rámci NATO jsou umístěny i v jiných státech. Americké jaderné zbraně jsou dislokovány na pozemních základnách v Evropě. V rámci koncepce Nuclear Sharing je v Belgii, Nizozemsku, Německu, Turecku a Itálii umístěno přibližně 100 bomb B61, částečně modernizovaných na nejnovější variantu B61-12. Jako nosiče těchto zbraní slouží ve většině zemí stíhací bombardovací letouny F-35.
Pozemní složku jaderné triády USA tvoří přibližně 450 raket LGM-30G Minuteman III umístěných v podzemních silech, mají dolet až 13 000 km a mohou nést i vícehlavňové nosiče MIRV. Jaderný arzenál USA, ačkoli je modernizován, tvoří z velké části zbraně ze 70. let 20. století. Jsou ale vyvíjeny nové mezikontinentální rakety LGM35-A Sentinel nebo řízené střely AGM-181 LRSO s doletem více než 2 500 km.
Druhou složkou triády jsou termonukleární letecké pumy B61. Ty mohou být neseny podzvukovými strategickými bombardéry B-52. Ty jsou starší konstrukce, zařazeny do výzbroje už v roce 1955. Nově jsou jejich nosiči stíhací bombardovací letouny F-35. Z hlediska těžkých bombardérů mají být pro nesení těchto zbraní upraveny kolem roku 2026 i nové strategické stealth bombardéry B-21 Raider.
Třetím pilířem jaderné triády jsou ponorkové rakety Trident II. USA měly k roku 2022 18 ponorek typu Ohio. 4 jsou upraveny pro nesení konvenčních střel Tomahawk, z ostatních 14 může každá nést až 24 jaderných mezikontinentálních balistických střel.
Jaderná triáda Ruska Jadernou triádu dobudoval tehdejší Sovětský svaz v roce 1961.
Rusko je zemí s nejvyšším počtem jaderných hlavic na světě. Ačkoliv je jejich počet státním tajemstvím, existují relevantní odhady, a to od 5580 po 6475 kusů (k roku 2024).
Velitelství strategického bombardovacího letectva v Moskvě disponuje přibližně (rok 2022) 150 letadly, z toho 76 dálkovými bombardéry včetně nadzvukových strategických bombardérůTu-160 a Tu-95SM, které mohou nést řízené střely s plochou dráhou letu Ch-55 a Ch-65. Tyto střely jsou ale starší a jsou postupně nahrazovány střelami Ch-101 a Ch-102. Strategické letectvo působí na základnách Engels-2, Ukrajinka a Belaja. Mezi bombardéry, které nepodléhají Velitelství strategického bombardovacího letectva patří letouny Tu-22M. Tento stroj však může plnit obdobné úkoly jako Tu-160, ale s menším doletem. Rozkazy vydává příslušný velitel základny.
Pozemní síly jaderné triády jsou rozděleny na strategické jaderné síly a tři raketové armády. Strategické jaderné síly mají velitelství dislokováno v Kuncevu u Moskvy, záložní u Kosvinského Kamene na Urale. Dále jsou to potom:
27. raketová armáda s velitelstvím ve Vladimiru v Západním vojenském okruhu disponuje desítkami raket SS-25 Topol, SS-27 Topol-M, deseti odpalovacími podzemními sily s jadernými hlavicemi, 18 systémy Jars a 30 sily s raketami UR-100N, 31. raketová armáda s velitelstvím v Rostoši v Západním vojenském okruhu disponuje 18 sily s komplexy R-36 Satan a 24 systémy Jars, 33. raketová armáda s velitelstvím v Omsku ve Středním vojenském okruhu disponuje 36 raketami SS-25 Topol a 21 systémy Jars.
Další raketovou výzbroj tvoří 200 již zastaralých raket 9K79 Točka a novějších 9K720 Iskander. Maximální rychlost raket Iskander dosahuje Mach 7. V terminální fázi letu jsou schopné manévrovat s přetížením 30 G, což usnadňuje průnik nepřátelskou PVO. Hlavice mají naváděcí systém s koncovým navedením podle navigačního systému GLONASS. Kruhová odchylka od cíle je max. 5–7 metrů.
Většina taktických raket se vyskytuje v prostoru Kaliningradské oblasti v Západním vojenském okruhu, kde jsou dislokovány odpalovače raket s plochou dráhou letu 9M730 Burevestnik. K roku 2022 disponovalo Rusko 330 nosiči mezikontinentálních balistických raket ICBM s celkovou kapacitou 1677 jaderných hlavic. Některé z balistických střel mohou nést až 10 jaderných hlavic naráz. Jaderné hlavice dopadají na cíl rychlostí 4000 m/s. Do roku 2021 se sériově vyráběly komplexy se střelami RS-28 Sarmat (nově vyvinutý typ mezikontinentálních raket vypouštěných z podzemních sil). Armáda disponuje i hypersonickým systémem RS-26 Rubež s menší mezikontinentální střelou.
Ruská námořní flotila (ponorková i lodní) disponuje minimálně 13 jadernými ponorkami schopnými odpalovat balistické střely SLBM. Jde to typy R-29RM (dolet 8 300 km), R-36 (3 900 km), R-29RMU Siněva (11 500 km) a RSM-56 Bulava (dolet 10 000 km). V roce 2014 dostala armáda do výzbroje nový systém R-29RMU2 Lajner a doletem až 12 000 km.
Výcviková centra raketových vojsk se nachází v kazachstánském Bajkonuru a v Serpuchovu v Moskevské oblasti. Oblast Bajkonuru je vyklízena a zařízení se přemisťuje na kosmodrom Vostočnyj. Na kosmodromu Bajkonuru se nacházejí řídící systémy z 80. let 20. století a většina systémů už je nekompatibilní s novou technikou. Zkušební raketové střelnice se nacházejí v obci Kapustin Jar (jihozápadně od Volgogradu) a na vojenském kosmodromu Plesecku.
Typy ponorek ve výzbroji:
Projekt 949 Granit a Projekt 949A Antej – starší typy nesoucí protilodní jaderné střely, třída Severodvinsk (odhad 10ks), schopny nést střely Lajner, mají systém nosičů pro 14 střel s plochou dráhou letu typu 3M-54 Kalibr, třída Delta je ve výzbroji od 70. let 20. století (odhad 11 ponorek) a tvoří i v současnosti (rok 2022) páteřní ponorkové síly s velitelstvím v Severodvinsku, třída Delta IV disponuje nosiči čtyř raket R-29M, třída Delta III –nosnost tří raket typu R-29 s jadernou hlavicí, ponorky třídy Projekt 955 Borej (ve výstavbě, ale už i ve výzbroji) – kapacita 6 raket Bulava s jadernou hlavicí, ponorné čluny třídy Severodvinsk – nesou 8 vertikálních odpalovacích zařízení pro rakety Kalibr (vývoj a výroba rok 2025), robotická ponorka Status-6 s jadernou výzbrojí, (rok 2025 zatím ve vývoji).
Jaderná triáda Číny Plnohodnotnou jadernou triádu dobudovala Čínská lidová republika v roce 2007. Po roce 2000 výrazně zvýšila její kapacitu a tím i princip jaderného odstrašení.
První jaderný test uskutečnila Čína v roce 1964. Ve 20. století ale ještě nepatřila k jaderným velmocem. Disponovala řádově desítkami jaderných hlavic a hlavně byla bez zásadní součásti triády – jaderných ponorek. Čína se sama považovala za jadernou mocnost od roku 1964, ale status jí byl oficiálně potvrzen až v roce 1970, kdy vstoupila v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní. Čínská vojenská doktrína byla tehdy postavena na minimálním jaderném odstrašení, takže jí stačilo vlastnit relativně málo aktivních jaderných zbraní. Situace se ale od přelomu století výrazně změnila.
V roce 2025 disponovala Čína asi 600 jadernými zbraněmi a odhady hovoří o 1500 kusech v roce 2035. Meziročně se jejich počet zvyšuje o 100 ks, což je nejvyšší procentuální růst na světě. Většina arzenálu je nová nebo téměř nová. Rusko a USA mají část svého arzenálu již vysloužilého. Důkazy jaderného rozmachu se začaly objevovat v letech 2021 až 2023, kdy americké nevládní organizace pomocí satelitních snímků zjistily, že Čína buduje nová sila na uskladnění a odpalování balistických raket, přičemž odhad se pohybuje mezi 300-350 jadernými sily, přičemž dosavadní informace hovořily řádově o desítkách sil.