náhled|upright=1.2|Sféry vlivu Velké Británie (červeně) a Francie (modře) ustavené dohodouSykesova–Picotova dohoda, oficiálně nazvaná Maloasijská dohoda, byla tajná smlouva mezi Francií a Velkou Británií, uzavřená se souhlasem Ruské říše. Dohoda navrhovala budoucí sféry vlivu v jihozápadní Asii. Smlouva byla založena na předpokladu, že země, které podepsaly Trojdohodu v roce 1907, porazí v průběhu první světové války Osmanskou říši. Jednání o smlouvě probíhala mezi listopadem 1915 a březnem 1916 a byla podepsána 16. května 1916, aniž se zvažovalo případné pověření ve formě mandátu od budoucí Společnosti národů. Na veřejnost se dostala po otištění v ruských Izvěstijích a Pravdě 23. listopadu 1917 a v britském Guardianu 26. listopadu 1917.
Vzhledem k současnému vývoji situace v tomto regionu je smlouva často zmiňována.
Velké Británii byla svěřena kontrola nad pobřežním pásem mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, Jordánskem, jižním Irákem a menšími oblastmi kolem přístavů Haifa a Akko kvůli přístupu k moři. Francii byla svěřena kontrola nad jihovýchodní částí Turecka, Sýrií a Libanonem. Rusko mělo dostat Istanbul, turecké úžiny a Arménii. Mocnosti měly volnou ruku při vytyčování hranic jednotlivých států v této oblasti. Předpokládalo se, že proběhnou další konzultace o nevyřešených otázkách s Ruskem a jinými účastníky včetně šarífem z Mekky Husajnem bin Alím.
Po porážce v roce 1918 a následném rozpadu Osmanské říše smlouva efektivně rozdělila Osmanské arabské provincie kromě Arabského poloostrova na oblasti britského a francouzského vlivu. Pro Palestinu byla navržena „mezinárodní správa“. Britové nad ní získali úplnou kontrolu v roce 1920 a jako Mandátní Palestinu ji ovládali až do roku 1948. V letech 1920–1932 také ovládali Mandátní Irák. Francouzský mandát nad Sýrií a Libanonem trval v letech 1923–1946. Tyto podmínky byly vyjednány dvěma diplomaty, za Francii François Georges-Picotem a za Velkou Británii Sirem Markem Sykesem. Vlastní dohodu ovšem podepsali ministři zahraničí, za Velkou Británii Edward Grey a za Francii Paul Cambon. Ruská carská vláda byla minoritním účastníkem této dohody a když byla po Říjnové revoluci tato dohoda uveřejněna, byli „Britové rozpačití, Arabové ohromení a Turci potěšení“.
Smlouva bývá považována za zlomový bod vztahů mezi Západem a Araby. Popřela britské sliby, kdy vláda prostřednictvím plukovníka T. E. Lawrence (‚Lawrence z Arábie‘) přislíbila Arabům jejich národní stát v oblasti Velké Sýrie jako odměnu za jejich boj po boku britských sil proti Osmanské říši. V poslední době se objevily argumenty, že geopolitická architektura oblasti založená na Sykesově–Picotově dohodě vyhořela v červenci 2014 spolu s relativní ochranou náboženských a národnostních menšin na Středním Východě. Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) považuje za jeden z cílů svého boje zrušení důsledků této smlouvy.
Podrobnější obsah dohody Smlouva navazovala na předchozí tzv. Konstantinopolské dohody uzavřené v březnu 1915 a následná jednání z dubna 1916. V době finálního francouzsko-britského vyjednávání paralelně v Petrohradě diskutoval francouzský velvyslanec Paléologue s ruským ministrem zahraničí Sazonovem o Malé Asii. K této rusko-francouzské dohodě došlo 16. dubna 1916, kdy Rusko mělo získat prostor kolem Úžin Bospor a Dardanely, a také vilájety Erzerum, Trabzon, Bitlis, Van a část Kurdistánu (tedy oblasti v severovýchodní Anatolii), Francie pak měla obdržet právo na Kilíkii, regiony na jih od Sivasu a Diyarbakiru a horní Mezopotámii.
V rámci francouzsko-britského jednání došlo k uzavření dohody, která Francii přiznávala přímo syrské (od Tyru po Alexandrettu) a libanonské pobřeží. Sféru vlivu pak měla mít ve vnitrozemské Sýrii, severní Mezopotámii a jižní části anatolských oblastí až po Sivas a Diyarbakir.
Velké Británii bylo přiděleno území střední a jižní Mezopotámie s Basrou, Bagdádem a ústím řek Eufrat a Tigris, za sféru vlivu pak měla získat Jordánsko.
Na správě Palestiny se měly obě velmoci podílet společnými silami a mezi sférami vlivu měl vzniknout blíže nedefinovaný „arabský stát“, pod dohledem obou signatářů s přednostním právem získávání koncesí a poskytování půjček.
Přestože Francie neprosadila kompletně svůj záměr, totiž získání celé Velké Sýrie, tak byla tato dohoda pro ni velmi lukrativní. Následně byla podpisem dohody ze St. Jean de Maurienne z dubna 1917, přislíbena Itálii možná anexe jihozápadní části Malé Asie, tedy jižní části Anatolie až po Sivas a Diyarbakır. Tak se Sykesova–Picotova dohoda zkompletovala o „zelenou“ italskou zónu. Fakticky ovšem byla dohoda v protikladu s britskými sliby Arabům, které se Spojenci snažili získat k účasti na protitureckém povstání.
Po Říjnové revoluci byl obsah dohody vyzrazen poté, co Lev Davidovič Trockij zveřejnil tajné smlouvy carského Ruska, čímž došlo k diskreditaci signatářských zemí. Znamenalo to pobouření Arabů a šeríf Hussajn ibn Alí al-Hášimí chtěl po Londýnu, aby Britové podali vysvětlení. Ministr zahraničí Lord Arthur Balfour jej ubezpečil, že dané dohody jsou falešné. V další deklaraci ze 16. června 1918 se Anglie zavázala poskytnout svobodu automaticky všem oblastem, které vymaní z područí nesvobody hidžázská armáda a na celém ostatním území a pak bude respektovat zásady souhlasu obyvatelstva s formou vlády, tak jak to definovalo Čtrnáct Wilsonových bodů.
Diskuze Britů a sionistů O sionismu se poprvé diskutovalo na vládní úrovni 9. listopadu 1914, čtyři dny po vyhlášení války Osmanské říši. Tehdejší ministr financí David Lloyd George se zmínil „o budoucím osudu Palestiny“. Jeho právní kancelář Lloyd George, Roberts and Co již celou dekádu zpracovávala pro Federaci sionistů Velké Británii a Irska plán na zřízení židovské domoviny v Ugandě. V debatě po jednání ujistil LLoyd George prezidenta místní sionistické rady Herberta Samuela, že „by se mu zamlouvalo zřídit židovský stát v Palestině“. Samuel potom tuto myšlenku rozvinul šířeji v rozhovoru s ministrem zahraničí Edwardem Greyem. Mluvil o touze vytvořit v Palestině židovský stát a o jeho postavení v rámci Britského impéria. Ve svých pamětech píše: „Zdůraznil jsem dvě zásadní věci – že stát bude neutrální, protože nebude dost velký na to, aby se ubránil sám, a že zaručí volný přístup všem křesťanským poutníkům. Také jsem tvrdil, že bude výhodné, když Francie anektuje zbytek Sýrie, protože pro nový stát bude určitě lepší, když bude mít za souseda evropskou mocnost než Turka“. Ještě téhož večera ministerský předseda Herbert Henry Asquith se svém projevu prohlásil, že cílem války bude rozdělení Osmanské říše na jednotlivé části. „Je to vláda Osmanské říše a ne my, kdo zazvonil umíráčkem osmanské nadvládě nejen nad Evropou, ale i nad Asií.“
Po projednání s Lloydem Georgem a Chajimem Weizmannem předložil v lednu 1915 Samuel kabinetu sionistické memorandum nazvané Budoucnost Palestiny. 5. února 1915 měl Samuel další rozpravu s Greyem: „Když jsem se ho ptal na jeho řešení, řekl, že by bylo možné vyhlásit neutralitu země s mezinárodními zárukami...a svěřit vládu země nějaké Radě zřízené Židy.“ Po dalším projednání s Lloydem Georgem a Greyem koloval revidovaný text vládou a oficiálně byl projednán 13. března 1915.
Sionismus a židovská otázka nebyly ale obsaženy ve zprávě De Bunsenovy komise předložené v červnu 1915, která měla určovat britskou válečnou politiku vůči Osmanské říši.
V memorandu z 12. ledna 1916 náčelník námořní rozvědky William Reginald Hall kritizuje návrh smlouvy s tím, že „Židé tam mají silný vliv a existuje velký politický zájem o budoucnost země...a že by měla být také brána v úvahu britská kontrola všech železnic v Palestině ve vztahu k Egyptu.“
Před odjezdem na setkání s ruským ministrem zahraničí Sergejem Dmitrijevičem Sazonovem v Petrohradě, které se konalo 27. února 1916, si Sykes pročetl Samuelovo memorandum, uložil jej do paměti a dokument prozíravě zničil. Navrhl také Samuelovi, že kdyby se Belgie uvolila převzít správu Palestiny, bylo by to pro Francii stravitelnější než mezinárodní správa, kterou sice Francie akceptovala, ale sionisté nikoliv. Na téma stanovení hranic na mapě přiložené k memorandu napsal:
„Vyjma Hebronu a východního břehu Jordánu není s muslimy o čem diskutovat, protože pro ně existuje jediná skutečně důležitá věc a to Omarova mešita v Jeruzalémě a tím také skončí jakýkoliv kontakt s beduíny, kteří kromě obchodních cest nikdy nepřekročí řeku. Představuji si, že základním cílem sionismu bude zřízení fungujícího národního státu než rozšiřování jeho hranic. Až se vrátím, dám vědět, jak na to nahlížejí v Petrohradě.“
Protichůdné sliby George Curzon zastával názor, že velmoci by se stále měly řídit smlouvou Reglement Organique, která byla uzavřena na ochranu jednotlivých maronitských, ortodoxních, drúzských a muslimských komunit v Bejrútském vilájetu (byla podepsaná v červnu 1861 a znovu v září 1864) a která by nebyla kompatibilní s právy Francie v přidělené tmavěmodré zóně podle Sykesovy–Picotovy smlouvy.
V květnu 1915 napsal William Ormsby-Gore, britský důstojník a politik (který mimochodem konvertoval k judaismu):
„Francouzské plány v Sýrii jsou naprosto neslučitelné s poválečnými cíli spojenců tak, jak je předložili ruské vládě. Pokud má být základem princip sebeurčení národů, tak zásahy Francouzů do výběru poradců pro ustavení Arabské samosprávy a jejich náznaky emírům, aby se rozlišovalo mezi Araby v Mosulu, Aleppu nebo Damašku, jsou naprosto neslučitelné s naší myšlenkou osvobození celého arabského národa a vytvoření svobodného a nezávislého Arabského státu. Britská vláda autorizovala dopisy, které ještě před vypuknutím arabského povstání proti Osmanské říši prostřednictvím Sira Henry McMahona poslala šerifovi z Mekky (pozdějšímu králi Hussajnovi). Nyní vznikají pochybnosti, jestli sliby v nich obsažené, jsou v souladu s záměry Francouzů vytvořit ze Sýrie a Horní Mezopotámie nový Tunis. Pokud naše podpora králi Hussajnovi a ostatním nižším arabským náčelníkům má něco znamenat, měli bychom být připraveni uznat plnou suverenitu všech Arabů v Arábii a Sýrii. Bylo by na čase detailně seznámit Francouze s našimi sliby králi Hussajnovi a dát jim jasně najevo, že později on nebo možná i někdo jiný bude vládnout Damašku, což je jediné možné hlavní město Arabského státu, odkud se dá vynutit poslušnost ostatních arabských emírů.“
V mnoha zdrojích se tvrdí, že Sykesova–Picotova dohoda byla v rozporu s korespondencí Hussajn-McMahon z let 1915–16 a že její zveřejnění v listopadu 1917 způsobilo rezignaci Sira Henry McMahona. Dohoda sama o sobě popisovala, že Francie a Velká Británie byly připraveny uznat a ochraňovat nezávislý Arabský stát, nebo nějakou Konfederaci arabských států rozkládajících se v zónách A a B (viz mapa) pod vládou nějakého arabského vůdce. A také nic v ní nebránilo arabské vládě v ostatních oblastech. Konflikty, které vznikly následně až těsně po válce, způsobila Anglo-francouzská dohoda z 1. až 4. prosince 1918 podepsaná britským ministerským předsedou Lloydem Georgem a francouzským ministerským předsedou Georges Clemenceaum, která zneplatnila mnoho záruk smlouvy Husajn-McMahon a která nebyla součástí Sykesovy–Picotovy dohody. Sykes sice nespolupracoval s úřadem v Káhiře, který byl ve styku s Hussajnem, ale Picot i Sykes diskutovali s Hussajnem při jejich návštěvě Hidžázu v roce 1917. Ve stejném roce on a zástupci francouzského ministerstva zahraničí předali v Paříži memorandum Ústřednímu Syrskému kongresu všech ne-tureckých národů (včetně svobodného Jeruzaléma) z celé Osmanské říše. V něm se konstatovalo, že po osvobození Hidžázu je téměř nemožné, aby byla odepřena reálná a účinná autonomie také Sýrii.
Největší příčinou konfliktu ovšem byla Balfourova deklarace, což byl dopis britského ministra zahraničí Lorda Arthur Balfoura, jehož adresátem byl Lionel Walter Rothschild, druhý baron Rothschild, vůdce britské židovské komunity. V něm se mimo jiné praví: