náhled|upright 1.5|Pitcairnovy ostrovy Dějiny Pitcairnových ostrovů sahají až k prvnímu osídlení Polynésany v 11. století, kteří se prokazatelně trvale usadili na ostrovech Henderson a Pitcairn, kde vybudovali prosperující společnosti. Polynésané se na ostrovech udrželi přibližně čtyři staletí a poté z ne zcela známých příčin ostrovy opustili. Prvním Evropanem, který se objevil v oblasti Pitcairnových ostrovů, byl Pedro Fernandes de Queirós, který objevil a pojmenoval dva z ostrovů; není však zcela jisté, které ostrovy to konkrétně byly. Během 17. a 18. století byly postupně objeveny a pojmenovány všechny čtyři ostrovy: Oeno roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queirós, Pitcairn v roce 1767 Philipem Carteretem (možná však již roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queirós), Ducie roku 1791 Edwardem Edwardsem a Henderson v roce 1819 Jamesem Hendersonem (možná však již roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queirós).
Poté, co Polynésané z Pitcairnových ostrovů zmizeli, zůstaly ostrovy neosídleny, a to až do roku 1790, kdy byl znovuobydlen Pitcairnův ostrov skupinou tvořenou britskými vzbouřenci z HMAV Bounty a skupinou Polynésanů. Trvalí kolonisté se usadili pouze na Pitcairnu, zbylé ostrovy zůstaly neobydlené. Přeživší Britové a jejich potomci na ostrově žili v zapomnění až do roku 1808, kdy ostrov objevili američtí velrybáři, roku 1814 osadníky objevili také Britové. Pitcairnská kolonie se rozrůstala a kvůli přelidnění se osadníci roku 1831 přestěhovali na Tahiti, odkud se však zakrátko vrátili; v roce 1856 osadníci odešli na ostrov Norfolk, kde však většina již trvale zůstala a na Pitcairn se po několika letech vrátil jen zlomek z nich. Od druhé poloviny 20. století z Pitcairnova ostrova odchází stále více obyvatel za prací a populace na ostrově klesá. Počátkem 21. století se začalo vyšetřovat obvinění z pohlavního zneužívání nezletilých dívek, kterého se měla na ostrově dopustit část mužů, v roce 2004 jich bylo šest odsouzeno, včetně starosty ostrova Steva Christiana. Pitcairnovy ostrovy představují poslední britské zámořské území v Tichém oceánu.
Pitcairnův ostrov Nejstarší osídlení a objevení Evropany náhled|Mapa Pitcairnova ostrova Jamese Cooka (Paříž, 1774) Podle archeologů existovalo na Pitcairnově ostrově polynéské osídlení přibližně od 11. do 15. století. Není jasné, odkud první obyvatelé na ostrov přišli, podle stylu místního umění je však pravděpodobné, že jejich pravlast nebyla příliš vzdálená; existují hypotézy, že z 490 kilometrů vzdáleného ostrova Mangareva. Stejně tak existuje možnost, že Pitcairnův ostrov měl původně sloužit jako přechodná základna. Mangarevané Pitcairnův ostrov nazývali Mata-ki-te-rangi, jeho tahitské jméno znělo Hiti-au-revareva. Rozdíly v technice nalezených předmětů naznačují, že v průběhu osídlení na ostrově mohli žít lidé s rozdílným původem. První obyvatelé udržovali s lidnatější Mangarevou čilé obchodní vztahy; potraviny z Mangarevy byly směňovány za výrobky z kamene a vulkanického skla, které bylo na Pitcairnu dostupné. Pro uskutečňování vzájemného obchodu obyvatelé Pitcairnu nejspíše užívali kanoe, a to navzdory stakilometrovým vzdálenostem mezi Pitcairnovými ostrovy a nejbližšími sousedy. Dnes není jasné, proč tato první kultura z Pitcairnu zmizela, avšak pravděpodobně to má souvislost s odlesněním ostrova Mangareva a s tím spojeným úpadkem tamní civilizace. Početná populace na Pitcairnu se nedokázala uživit jen z přírodních zdrojů na ostrově, bez dalších kontaktů s okolními ostrovy.
náhled|Philip Carteret, kapitán HMS Swallow
Ostrov tak byl neobydlen, když jej objevila 3. července 1767 britská loď HMS Swallow, vedená kapitánem Philipem Carteretem, kterou bouře oddělila od druhé lodi HMS Dolphin. Kapitán Carteret ostrov pojmenoval na počest patnáctiletého kadeta Roberta Pitcairna, syna majora královské námořní pěchoty Johna Pitcairna, který ostrov jako první zahlédl.
Je však možné, že ostrov byl objeven již počátkem roku 1606 portugalským mořeplavcem ve španělských službách Pedrem Fernandesem de Queirós a pojmenován San Juan Bautista (Svatý Jan Křtitel). Na ostrově se později zastavil i kapitán James Cook a pro čerstvé zásoby se zde občas zastavovali i velrybáři. Protože však kapitán Carteret zapsal polohu ostrova chybně, jeho poloha se na námořních mapách objevovala různě, což mělo za následek jeho dlouhodobou nedotčenost.
Vzbouřenci později po osídlení ostrova nacházeli množství památek po první populaci, například různé kamenné kultovní předměty, skalní malby, či dokonce lidské pozůstatky.
Vzpoura na Bounty a znovuosídlení Pitcairnu náhled|vlevo|Léon Benett: Vzbouřenci na lodi Bounty Dne 15. ledna 1790 k ostrovu dorazila britská loď Bounty s britskými vzbouřenci a jejich tahitským doprovodem na palubě pod velením druhého kormidelníka Fletchera Christiana. Protože Fletcher Christian znal Carteretovy záznamy, Pitcairnův ostrov vybral záměrně. Britských vzbouřenců bylo celkem devět, kromě Fletchera Christiana to byli: Ned Young, John Adams, Matthew Quintal, William McCoy, William Brown, Isaac Martin, John Mills a John Williams. Na Bounty se dále nacházelo celkem 19 Polynésanů: šest námořníků (Titahiti, Oha, Manarii, Teimua, Niau a Tararo), dvanáct polynéských žen (Mauatua, Puarai, Teio, Teehuteatuaonoa, Vahineatua, Tevaura, Faahotu, Terarua, Teatuahitea, Tinafanaea, Mareva, Toofaiti) a jedno dítě, desetiměsíční holčička jménem Sally, která se později v komunitě vzešlé z posádky stala respektovanou osobností. Posádka vyložila z lodi všechno, co se dalo odnést, a 23. ledna ji v zátoce Bounty Bay Matthew Quintal zapálil ze strachu, aby loď nebyla z moře vidět a vzbouřenci tak nebyli odhaleni;Pitcairn Island (Pitcairn Islands) in: International Dictionary of Historic Places: Asia and Oceania, str. 674. vrak lodi je na dně zátoky dodnes viditelný a výročí jejího potopení (23. ledna) se na Pitcairnu slaví jako nejvýznamnější výročí (Bounty Day). Protože o malý odříznutý Pitcairn s nebezpečným přístupem nejevili Britové zájem, stal se ideálním útočištěm pro uprchlé vzbouřence.
Osadníci si na ostrově dokázali vybudovat soběstačnou, prosperující kolonii, dnešní hlavní město Pitcairnových ostrovů Adamstown. Živili se sběrem místních plodů, farmařením (zvláště pěstováním chlebovníků a sladkých brambor) i rybolovem. Původní stany byly nahrazeny stálými domy ze dřeva. Avšak nemoci a vzájemné konflikty mezi kolonisty způsobily mnoho problémů; vypukla nevraživost mezi Brity a polynéskými muži, kteří chtěli také ženy, kterých ale bylo o tři méně, než polynéských mužů, a tudíž ti své ženy museli navzájem sdílet. Během vzájemných potyček roku 1790 zemřely manželky Johna Adamse a Johna Williamse a ti si následně přivlastnili manželky tří Polynésanů Titahitiho, Tarara a Ohay, Toofaiti a Tinafanaeu, což problém ještě vyhrotilo. Další zostření vztahů přineslo dělení půdy. Ta byla rozdělena mezi rodiny bělochů a Polynésanům nebyla žádná půda přiznána a připadla jim role sluhů; mnozí Britové s Polynésany nakládali jako s otroky, zvláště McCoy, Martin, Mills a Quintal. Další dva Polynésané byli zabiti jiným Polynésanem, a to na rozkaz vzbouřenců. Počátkem roku 1793 se na ostrově narodilo několik dětí a nepřátelství mezi bělochy a Polynésany vyeskalovalo v otevřený konflikt v září nebo říjnu 1793, když se čtyři Polynésané pokusili povraždit všechny bílé osadníky; zabiti byli Martin, Christian, Mills, Brown a Williams, postřelen byl i John Adams, ten ale útok přežil. Nicméně Polynésané začali o ženy brzy bojovat mezi sebou: jeden z nich, Teimua, byl v bitce zabit dalším Polynésanem Manariim, kterého posléze zabili Quintal a McCoy, Titahiti byl zabit ženou Neda Younga Teraurou, a posledního Niau zabil Ned Young. Smrt téměř poloviny osadníků dramaticky změnila kolonii. Mnozí povstalci měli se svými ženami děti a ženy a děti svým počtem muže začaly převyšovat. Pět následujících let vládl v kolonii mír. Rostla však nespokojenost žen, což roku 1794 vyústilo v jejich pokus opustit ostrov; nicméně vztahy se nakonec podařilo urovnat.
náhled|Podobizna Johna Adamse (1829)
Brzy na to Ned Young a John Adams převzali vedoucí úlohu v kolonii, čímž se odcizili dvěma zbývajícím bělochům, Matthewu Quintalovi a Williamu McCoyi, a to zvláště poté, kdy McCoy objevil způsob získávání alkoholu z místní rostliny Cordyline fruticosa. V roce 1798 spáchal opilý McCoy sebevraždu a následujícího roku byl opilý Quintal zabit Youngem a Adamsem poté, co hrozil povražděním všech osadníků. Krátce poté se Young a Adams začali zajímat o křesťanství. Young dokonce i učil Johna Adamse číst, k čemuž užíval Bibli zachráněnou z Bounty.Pitcairn Island (Pitcairn Islands) in: International Dictionary of Historic Places: Asia and Oceania, str. 676. Když roku 1800 Ned Young zemřel na astma, John Adams se stal posledním přeživším Evropanem na Pitcairnově ostrově, společně s devíti ženami a devatenácti dětmi.
Zpočátku žila komunita v naprosté izolaci. V 90. letech 18. století se k Pitcairnovým ostrovům zřejmě přiblížilo několik lodí a jedna dokonce u ostrova zakotvila, aby posádka nabrala čerstvé kokosové ořechy, ale námořníci osadníky neobjevili. První kontakt s vnějším světem pro osadníky představovala americká velrybářská loď Topaz pod velením Mayhewa Folgera, která u ostrova zakotvila 6. února 1808. Američané na ostrově objevili jednoho Angličana, který se jim představil jako Alexander Smith (ve skutečnosti to byl John Adams), poslední žijící vzbouřenec z Bounty. Tehdy na ostrově žilo asi 35 lidí. Kapitán Folger byl příběhem trosečníků ohromen a vypověděl jim, co se stalo ve světě za posledních dvacet let. Zároveň slíbil, že bude o jejich osudu informovat na pevnině; téhož roku svůj příběh vypověděl britské Admiralitě a poté ještě jednou o pět let později, nicméně Britové o Pitcairn nejevili zájem. V té době John Adams pro děti na ostrově postavil školu a děti narozené na ostrově vychovával v duchu britského puritánství. Sám John Adams byl komunitou nazýván „otec“.
Obnovené kontakty s vnějším světem Dne 17. září 1814 dvě fregaty britského královského námořnictva, Briton a Tagus,Smith, str. 117. objevily existenci kolonie na Pitcairnově ostrově. Ačkoliv již britská Admiralita o existenci pitcairnské kolonie věděla – o kontaktu americké lodi s ostrovany se zmiňuje časopis britské Admirality Quarterly Review z roku 1810 –, oba britští kapitáni Thomas Staines a Philip Pipon ostrov považovali za neobydlený a přítomností obyvatel byli velmi překvapeni. Britové, stejně jako Američané, byli historií kolonie ohromeni a zvláště pak osobou Thursdaye Octobera Christiana, syna Fletchera Christiana.
náhled|vlevo|Thursday October Christian, syn vůdce vzpoury na Bounty Fletchera Christiana, kresba H. Adlarda náhled|George Hunn Nobbs, kresba H. Adlarda