Válka krále Filipa (anglicky King Philip's War) je název pro konflikt, k němuž došlo v Nové Anglii v letech 1675–1678. Někdy se jí také říká Metacomovo povstání. Na straně jedné bojovala většina novoanglických indiánských kmenů a menších komunit, jejich protivníci byli angličtí osadníci a jejich několik spojeneckých indiánských etnik. Válka skončila rozhodným vítězstvím kolonistů, nicméně tento úspěch byl vykoupen velmi těžkými ztrátami na životech i na majetku. Z hlediska poměru počtu obětí vůči množství obyvatel je válka považovaná za jednu z nejkrvavějších v americké historii.
Angličané a indiáni v počátcích kolonizace Indiáni z oblasti Nové Anglie (název Nová Anglie poprvé použil cestovatel a dobrodruh John Smith, když ve druhém desetiletí 17. století mapoval zdejší pobřeží) měli zkušenosti s evropskými mořeplavci již od první poloviny 16. století, ale skutečným přelomem ve vývoji vzájemných vztahů se stalo až založení kolonie (Nový) Plymouth anglickými „otci poutníky“ na přelomu let 1620 a 1621. Obyvatelé této první stálé osady v Nové Anglii se od počátku snažili o mírové vztahy s místními domorodci. Měli do určité míry usnadněnou úlohu, neboť krátce před jejich příjezdem zasáhla zdejší pobřeží vlna masivních epidemií. Mnohé indiánské vesnice byly zcela vyhubeny, velké množství kmenů přišlo o významné procento své populace. Bezprostřední okolí Plymouthu díky tomu nepatřilo žádnému etniku. Angličané tudíž nemuseli zpočátku řešit problematiku územních nároků. Kmenem, který mocensky dominoval východně od zálivu Narragansett byli Wampanoagové často také nazývaní Pokanoketi. Vztah s Wampanoagy tvořil osu celé „indiánské politiky“ Plymouthu. Jeho představitelům se podařilo zcela si naklonit na svou stranu nejvyššího náčelníka (sachema) kmene Massasoita, a tak nastartovat mírové a relativně bezkonfliktní soužití, jež vydrželo více než 50 let. Vztahy vůči ostatním indiánským etnikům v oblasti nebyly tak bezproblémové, přesto se plymouthským podařilo udržet mír až do 70. let.
náhled|vlevo|První díkůvzdání na obraze J. Brownscombea. Odehrálo se na podzim 1621 a zúčastnil se ho i Massasoit. V roce 1630 začala takzvaná „velká migrace“ anglických přistěhovalců, což byl další mezník ve vývoji Nové Anglie. Důsledkem byl značný populační a územní rozvoj. Postupně došlo k založení čtyř dalších kolonií – Massachusetts, Connecticut, Rhode Island a New Haven, jejichž význam záhy zastínil skromné osídlení Plymouthu. Rozhodující vliv na řízení těchto kolonií (s výjimkou Rhode Islandu) měli kalvinističtí puritáni, proto se v této souvislosti hovoří o Nové Anglii jako o puritánské kolonii.
Mnozí vůdčí puritánští představitelé přijížděli do Nového světa s ideou, že v područí satana se nacházející domorodci uvítají jejich příchod jako počátek cesty ke spáse. Na základě tohoto idealismu hodlali vytvářet svou „indiánskou politiku“. Skutečnost však byla naprosto odlišná. Nejen domorodci, ale ani většina „obyčejných“ obyvatel kolonie tuto představu nesdílela, a tak velmi záhy převládl ve vztazích k domorodcům pragmatický přístup. Indiáni Nové Anglie nepředstavovali homogenní útvar vedoucí jednotnou politiku, nýbrž uskupení nesourodých, často znepřátelených kmenů a menších komunit mnohdy se zcela odlišnými zájmy. Většina z nich nepohlížela na Angličany jako na spasitele, ale jako na nové politické činitele a atraktivní obchodní partnery. Zásadním problémem z hlediska puritánů se ukázaly mocné a epidemiemi relativně méně zasažené kmeny z jižního pobřeží Nové Anglie – Pequoti a Narragansetti. Vztahy s těmito etniky (Pequoty postupně nahradili Mohegáni) tvořily hlavní agendu „velké indiánské politiky“ až do 50. let 17. století. Slabší decentralizované útvary domorodců, mnohdy silně zdecimované epidemiemi (Massachusetti, Pawtuketi, Nipmukové, Pocumtukové, tzv. Říční Indiáni z oblasti Connecticutu ad.), představovaly pro anglické osadníky činitele pouze lokálního významu. Část z nich se také poměrně záhy podřídila jurisdikcím příslušných kolonií, čímž dala najevo nadřazenost kolonistů v politických záležitostech. náhled|Nová Anglie na nizozemské mapě. Sever je napravo.
Pequotská válka V letech 1636-1638 došlo k tzv. pequotské válce, jež představovala první závažnou krizi v mezietnických vztazích. Angličané, Mohegáni (nejedná se o Mohykány), Narragansetti a v závěrečné fázi i další kmeny v ní zdecimovali izolovaný kmen Pequotů. Většina přeživších členů tohoto kdysi mocného etnika byla prodána do otroctví nebo přešla ke svým příbuzným Mohegánům, jež vedl náčelník Uncas. Angličané v tomto konfliktu názorně ukázali, co znamená evropské válečnictví v praxi. Bezpochyby se jim podařilo zastrašit mnohé kmeny, rozhodně však ne do té míry, aby se začaly chovat zcela podle jejich představ.
Mohegáni, Narragansetti a kolonisté Z dlouhodobého hlediska se pro kolonisty ukázali nejproblematičtější Narragansetti. Až do konce 30. let udržovali přátelské vztahy s nejmocnější kolonií Massachusetts, pak však přestali splňovat představy puritánů o oddaném spojenci. Narragansetti se chovali velmi vstřícně k „heretikům“, kteří opouštěli netolerantní puritánské kolonie a usazovali se při pobřeží zálivu Narragansett (základ kolonie Rhode Island). Navíc sachemové Narragansettů začali nelibě pohlížet na mocenský vzestup Uncase a jeho Mohegánů. Vztahy obou kmenů se brzy ocitly na bodu mrazu. Jelikož se Uncas ukázal daleko pružnějším „politikem“ než náčelníci Narragansettů, podpora vůdčích představitelů z obou nejdůležitějších kolonií – Massachusetts a Connecticutu – se přiklonila na jeho stranu. Narragansetti se s tím nehodlali smířit a po trvalých sporech Mohegány v roce 1643 napadli. Neuspěli a ještě přišli o poslední zbytky přízně Angličanů. Mohegánům se navíc podařilo zajmout Miantonoma – jednoho ze dvou nejvyšších narragansettských sachemů. Na výslovný pokyn Angličanů ho pak zabili. Tento čin nadlouho ovlivnil atmosféru v jižní Nové Anglii.
Napětí mezi Mohegány a Narragansetty získalo trvalý ráz, několikrát přerostlo v ozbrojený konflikt a s jistými přestávkami pokračovalo až do 70. let 17. století. Kolonisté nicméně ukázali na čí straně stojí a od této chvíle vyvíjeli na Narragansetty soustavný nátlak, aby zabránili dalším vojenským akcím. Puritáni nelibě nesli jakékoli konflikty mezi indiánskými kmeny, neboť rušily poklidný vývoj kolonií. Při prosazování svých představ o podobě mezietnických vztahů neváhali intervenovat do vnitřních záležitostí jednotlivých kmenů. To samozřejmě narušovalo autoritu náčelníků a paradoxně tak napětí spíše zvyšovalo. Od začátku kolonizace se šířily prakticky rok co rok zvěsti o údajných indiánských spiknutích namířených proti Angličanům. Puritáni byli vůči těmto fámám velmi citliví a nikdy nepodceňovali třeba i jen náznak nebezpečí. Bylo běžným zvykem, že si předvolávali náčelníky příslušných etnik, kteří museli tato podezření vyvracet.
Aby lépe koordinovaly své akce a mohly se efektivněji bránit proti případným útočníkům vytvořily čtyři kolonie (Massachusetts, Connecticut, Plymouth a New Haven) v roce 1643 konfederaci nazvanou Spojené kolonie Nové Anglie. Cílem organizace bylo mj. utvářet jednotnou „indiánskou politiku“, což se však nepodařilo zcela naplnit. Koncem 50. let nicméně došlo k určitému zklidnění v oblasti „velké indiánské politiky“. Ale na obzoru se již objevovaly náznaky, jež předznamenaly blížící se ničivý konflikt. Rozhodujícím se ukázal vývoj anglo-indiánských vztahů v nejstarší novoanglické kolonii – v Plymouthu.
Plymouth a Wampanoagové – politické příčiny konfliktu náhled|Mírové setkání Wampanoagů a Angličanů náhled|vlevo|Představa Filipa od S.G. Drakea z roku 1827. Jde v podstatě o modifikovaný portrét Paula Revereho z roku 1772. Filipova skutečná podoba známa není.
Někdy mezi léty 1660–1662 zemřel náčelník Wampanoagů Massasoit a na místo velkého sachema nastoupil jeho syn Wamsutta (Mooanam).On a jeho mladší bratr Metacom (Pometacom, Metacomet) navštívili krátce po smrti svého otce Plymouth. Na znamení přátelství požádali o „přidělení“ anglických jmen. Puritáni jim vyhověli a od té doby nazývali Wamsuttu „králem Alexandrem“ a Metacoma „králem Filipem“ podle legendárních makedonských vládců. Záhy se však začaly v kolonii šířit zvěsti o Alexandrových aktivitách namířených proti Angličanům. Mělo se zato, že vyjednává s Narragansetty a připravuje s nimi spiknutí. Je pravděpodobné, že v těchto obviněních měl prsty Uncas, který se v této době snažil podmanit si část Nipmuků. Nipmukové byli pravděpodobně tributáři Narragansettů i Wampanoagů a aktivity Mohegánů se proto ani jednomu kmeni nemohly zamlouvat. Ať šlo o obvinění pravdivé nebo nikoli, plymouthským se v tomto okamžiku hodilo.
Plymouth zůstal v 60. letech poslední novoanglickou kolonií, která nevlastnila královský patent. Jeho územní rozsah přímo závisel na rozloze území klientského kmene, tedy Wampanoagů, neboť jedině koupí půdy od něj mohla kolonie expandovat. Důležité bylo, aby Wampanoagové prodávali zemi pouze plymouthským, což až na určité výjimky za Massasoita činili. Problém spočíval v tom, že poté, co se stal velkým sachemem Alexandr, začal prodávat půdu i zájemcům z Rhode Islandu a v menším množství i massachusettským. Plymouth v tom viděl ohrožení podstaty své existence.
Puritáni se rozhodli Alexandrovi domluvit a vyzvali ho, aby se dostavil do Plymouthu. Náčelník odmítl. Kolonisté proto vyslali skupinu vedenou vojenským velitelem a budoucím guvernérem Josiahem Winslowem s cílem přivést Wampanoaga třeba i násilím. Útvar ho zastihl v loveckém domě poblíže města Taunton. Winslow postupoval zcela nekompromisně a pod pohrůžkou zastřelení přinutil Alexandra, aby šel s ním. To, co následovalo, není dodnes zcela objasněno. Indián cestou akutně onemocněl a jeho stav se brzy zhoršil natolik, že mu Angličané dovolili odejít domů. Krátce nato zemřel. Někteří indiáni, mj. i Filip, později obvinili Angličany, že Wamsuttu otrávili. Toto nařčení je nepravděpodobné, mnoho domorodců mu ale věřilo. Zajetí a podivná smrt jejich náčelníka jistě vyvolaly mezi indiány rozhořčení.
V létě 1662 se velkým sachemem Wamapanoagů stal Metacom – král Filip. Plymouthské úřady ho okamžitě vyzvaly k návštěvě kolonie. Setkání proběhlo v klidu, neboť náčelník ujistil správní radu kolonie o své ochotě prodávat půdu pouze jim a nějaký čas dohodu dodržoval. V 60. letech Plymouth významně územně expandoval a prodej indiánské půdy puritánům vyhovoval. Je možné, že na velmi benevolentním počínání Filipa při prodeji kmenového území měl vliv i jeho nový rádce, křesťanský Indián z kmene Massachusettů John Sassamon, kterého k Wampanoagům vyslal massachusettský misionář John Eliot. Také z obchodního hlediska procházel vztah Angličanů a domorodců touto dobou zásadní změnou. Kožešinový obchod se propadal do hlubokého útlumu, cena wampumů (tradiční domorodá obdoba platidla vyráběná z mušliček měkkýšů, kterou v různé míře používali v 17. století rovněž kolonisté) dosahovala jen zlomku hodnoty z 30. a 40. let a kolonisté je téměř přestali používat. náhled|Wampum Velká část indiánů již byla závislá na evropském zboží. Jediné, co za něj nyní mohli nabídnout, byla práce a půda. „Řadoví“ indiáni se od 60. let často nechávali najímat jako námezdní síly pro koloniální statkáře a řemeslníky. Sachemové většinou využívali druhou alternativu a prodávali kolonistům území za nástroje a oblečení. Stejnou taktiku zvolil i Filip.