Tučňák brýlový (Spheniscus demersus), někdy také nazývaný tučňák brýlatý nebo africký, je jediný druh, který hnízdí na pobřeží jižní Afriky, zejména obývá řetězce ostrovů ležících nedaleko. Evropané se s ním seznámili už v 15. století. Stejně jako ostatní tučňáci není schopen letu, ale je uzpůsoben k potápění a částečnému životu na moři. Zrovna tak zde loví potravu a živí se převážně menšími druhy ryb, jako jsou sardinky, sardele či ančovičky.
Dospělý jedinec dosahuje výšky 45–70 cm a hmotnosti 2–4,5 kg. Má jednoduché vakovité tělo a tuhá křídla zploštěná do tvaru ploutve, což z něho dělá dokonalého plavce a potápěče, díky čemuž se může ponořit do hloubky větší jak 100 metrů. Protože žije v nezvykle teplém prostředí, vybaven je neopeřenou kůži na hlavě zpravidla růžového odstínu. Jedná se o žlázy obklopené cévami, které plní termoregulační funkci. Čím je jeho tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazena okolním vzduchem. Rozmnožuje se i dvakrát během jednoho roku. Nejčastěji v období od března do května (Jižní Afrika) nebo od listopadu do prosince (Namibie) položí samice zpravidla dvě vejce, na kterých sedí střídavě s partnerem po dobu 36 až 41 dní. O vylíhlá mláďata pečují rovněž společnými silami, po dobu 60 až 130 dní. O odchov se mladý tučňák brýlový může pokusit již v 1.–2. roce života, avšak pohlavně vyzrálý je zpravidla ve 3–4 letech.
Je jedním z druhů, na které se vztahuje smlouva o ochraně africko-euroasijských vodních ptáků (AEWA). Od roku 2010 byl tučňák brýlový dlouho hodnocen jako ohrožený na červeném seznamu ohrožených druhů živočichů (IUCN), ale od roku 2024 spadá mezi kriticky ohrožené druhy, a to kvůli stále klesající populaci, jíž vybíjí kombinace hrozeb především lidského původu. Podle posledního sčítání přežívá v divočině necelých 20 tisíc dospělých jedinců.
Taxonomie Tučňák brýlový byl jedním z mnoha druhů ptáků, které původně popsal švédský přírodovědec Carl Linné během roku 1758 (viz 10. vydání jeho vědeckého systému zvaného Systema Naturae), kde ho na základě morfologických znaků a především podobnosti nozder seskupil např. s albatrosem, a dal mu jméno Diomedea demersa.
Dnes se tento africký tučňák řadí do rodu Spheniscus, mezi ostatní tropické pruhovité tučňáky. Jsou jeho nejbližší příbuzní a všichni, včetně tučňáka brýlového, žijí (respektive hnízdí) na jižní polokouli, ale v přívětivějších (teplejších) lokalitách; tučňák Humboldtův a tučňák magellanský žije v Jižní Americe a domovinou tučňáka galapážského je oblast v tichém oceáně, u rovníku, konkrétně Galapážské ostrovy. Všichni mají podobné zbarvení, fyzické parametry i životní podmínky.
Je členem třídy Aves (ptáci) a řádu Sphenisciformes (tučňáci). Patří do rodiny tučňáků Spheniscidae (tučňákovití). Klasifikován je jako Spheniscus demersus. Rodové jméno pochází ze starověkého řeckého slova sphen – neboli „klín“, poukazující na jejich jednoduchý tvar těla. Druhové jméno demersus je pak latinského původu a v překladu znamená „ponořit se“.
Rozšíření, biotop vlevo|náhled|Tučňáci brýloví v lokalitě Boulders Beach Tučňák brýlový nevyvádí mladé na sněhu a ledu, ale na písčitých plážích v tropických podmínkách. Oblíbenými místy pro hnízdění jsou odlehlé ostrůvky a nepřístupné zátoky lemovány velkými balvany nebo nízkými skalními útesy. Silné oceánské proudy a větrem bičované oblasti, stejně jako teplotní extrémy vyskytující se na jižním cípu Afriky, vytvářejí jedno z nejbouřlivějších prostředí na Zemi, v kterém tento nevelký, avšak houževnatý pták, odhodlaně vychovává mláďata.
Hnízdí přibližně na 24 ostrůvcích u pobřeží Jižní Afriky (např. na ostrově Robben – zde hnízdí asi největší až dvacetitisícová kolonie, Dassen nebo Dyer) a asi na třech pevninských místech v Jihoafrické republice; u Hollamsbird Island v Namibii a u Bird Island a Algoa Bay. Rozsah výskytu obrazně obepíná prakticky celou pobřežní část jižní Afriky s někdy nepatrnou nebo rozestřenou populací. Čím blíže k jihu, tím zpravidla větší kolonie.
Turisticky známá kolonie se nachází na březích Lambert's Bay, což je oblast ležící přibližně 250 km severně od Kapského Města, ale nejsevernější kolonie v této oblasti v nedávné době úplně vymizela. Další je jižním směrem zhruba 50 km od Kapského Města na plážích „balvanů“ – Boulders Beach (2 km od městečka Simon’s Town). V této lokalitě je možné setkat se s tučňáky takřka tváří v tvář (v jejich blízkost se lze prakticky i koupat), za vhodnější se nicméně považuje, aby návštěvník využil k tomu určené pozorovací stanice, čímž tučňáky nemůže rozrušit. Další kolonie hnízdí třeba na březích Stony Point nebo Betty's Bay.
Při případné migraci z důvodů nevyhovujících podmínek se může zatoulat severněji; na západě až do oblastí Angole, Konga či Gabonu, a na východní straně se stěhuje k Mosambiku. Jedná se ale o víceméně výjimečné případy.
Popis alt=Detail Hlavy tučňáka brýlového|vlevo|náhled|Protože žije v nezvykle teplém prostředí, musí umět tělesnou teplotu udržovat, ale i vydávat. Vybaven je tak neopeřenou kůži na hlavě zpravidla růžového odstínu. Jedná se o žlázy obklopené cévami, které plní termoregulační funkci Patří mezi středně velké tučňáky. Dorůstá délky 60–70 cm (průměrně však 45 cm) a hmotnosti 2–4,5 kg (průměrně 3,1 kg), s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je nepatrně menší a méně váží), výkyvy v rozmnožování a náročnou výměnu peří (hladovění – ztráta váhy).
Dospělý jedinec má černý obličej, čelo a šíji. Obličej je navíc obkroužený širokým, dobře vymezeným, bílým pruhem sahajícím až k bíle hrudi. Podle této kresby na hlavě je také pojmenován – brýlový/brýlatý. Protože žije v nezvykle teplém prostředí, musí umět tělesnou teplotu udržovat, ale i vydávat. Vybaven je tak neopeřenou kůži na hlavě (nad očima a zobákem) zpravidla růžového odstínu – jsou to žlázy, sloužící k termoregulaci. Čím je jeho tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazena okolním vzduchem. V takové situaci je pak růžově zabarvení kůže výraznější – tmavší, až červené. Na hrudi a po stranách břicha má černý široký pruh. Křídla jsou z vnější strany černé barvy, v kontrastu s bílou dolní částí s proměnlivými černými fleky. Dlouhá jsou asi 16,5 cm. O něco výraznější má fleky na břiše. Rozvrh těchto skvrnek má každý tučňák jedinečný, jako jsou např. lidské otisky prstů. Před přepeřováním jsou tmavé oblasti matnější a hnědší. Má vcelku hluboce posazený silný zobák (samec o něco hlouběji než samice), převážně černé barvy, se svislým světlým pruhem poblíž špičky. Ocas je krátký ale pevný, vestoje se o něj opírá, na pevnině tak slouží jako podpěra. Blanitá chodidla jsou opatřeny drápy, které mu pomáhají udržet se na útesu nebo je používá k hloubení nor. Pohlaví jsou si na pohled podobná. Samice má nepatrně menší zobák, výšku a celkovou hmotnost.
Vodovzdorné opeření je na sebe vrstveno hustě a rovnoměrně a každé z těchto krátkých a tuhých per je navíc podsazeno druhou vrstvou měkkého vlákna (tzv. prachové peří). Poskytuje tak ve vodě dokonalou tepelnou izolaci.
Nedospělý jedinec je dobře odlišený. Má rozdílně definovaný vzor a je ze začátku vývoje tmavě břidlicově modrý nahoře (na hlavě až k hrudi), nemá tedy výrazný vzor na hlavě a pruhy na těle, ale obvykle má nejasné bledé strany hlavy a pruh na hrdle. Také oblast okolo oka je tmavší a horní část hrudi a boky se spojují se špinavě bílým břichem. Postupně hnědne s přibývajícím věkem. Dospělé vzory získává v několika fázích a zpravidla okolo druhého roku již vypadá jako dospělý pták.
Jeho hlas se nápadně podobná hýkání osla a je slyšitelný hlavně v noci. Pro tento pronikavý hlasitý zvuk se mu v angličtině přezdívá „jackass penguin“, neboli v překladu „hloupý“ či „oslí“ tučňák.
Je to charismatický druh, oblíbený cíl turistů. Lidem se dovolí přiblížit až do vzdálenosti tří metrů (v Boulders Beach i na méně než jeden metr).
Potrava a technika lovu náhled|Tučňáci brýloví ve vodě náhled|Tučňák brýlový se dokáže potopit do hloubky až 130 metrů Jako všechny druhy tučňáků má i tučňák brýlový tělo dokonale přizpůsobeno k plavání, potravu tedy získává v moři. Díky pádlovitým křídlům a proudnicovému tělu dokáže pod vodou poměrně rychle plavat, pravděpodobně rychlostí až 16 km/h, obvykle však rychlostí 3–9 km/h (dle některých zdrojů až 20 km/h, ale můžeme se též setkat s údaji okolo 30 km/h, zřejmě se však jedná o hodnoty nepodložené nebo přeceňované, s takovou rychlostí je spojován pouze tučňák oslí). Podle novější studie z roku 2020, z dat získaných z chovu v zajetí, dokáže tento druh tučňáka plavat maximální rychlostí asi 3,0 až 3,7 m/s, tedy 10,8 až 13,3 km/h.Iván Meza-Vélez (2020). Capacidad de nado del pingüino fósil Inkayacu paracasensis Clarke, 2010 (Aves: Spheniscidae) con la tasa metabólica basal o estándar. Spanish Journal of Palaeontology. 35(2): 185-196 (španělsky). doi: https://doi.org/10.7203/sjp.35.2.18482 V porovnání s jinými druhy tučňáků má tučňák brýlový vysokou maximální frekvenci úderů; při rychlém výpadu mávne křídlem až 3krát za sekundu. Uzpůsobeným ostražitým zrakem spatří i sebemenší pohyb kořisti – výkonné svaly mu umožňují měnit tvar oka, díky čemuž vidí pod vodou zřetelněji. Práci si ale dokáže ulehčit, třeba tak, že sleduje hejno racků, kteří se prozradí tím, že v místě velkého množství ryb krouží nad hladinou. Když tučňák narazí na hejno ryb, tak se ponoří a kořist pronásleduje. Nyní využije dvě hlavní zbraně; mobilní (pružný) krk a silný zobák s abnormální šířkou rozevření, díky kterému může lapenou kořist rovnou polykat.
Jeho jídelníček tvoří hlavně menší druhy pelagických ryb o velikosti 50–300 mm, nejčastěji sardinky, sardele, ančovičky a úhoři; např. druhy jako sardinka africká (Sardinops ocellata), sardinka tečkovaná (Sardinops sagax), etrumeus velkooký (Etrumeus teres), kranas obecný (Trachurus trachurus), sardel obecná (Engraulis encrasicolus) a Engraulis capensis. Tyto drobné ryby mají vydatné tučné maso, na němž je druh závislý, neboť si díky tomu udržuje podkožní tuk, kterým si promašťuje peří. Zbytek jeho každodenní stravy se skládá z široké škály hlavonožců a korýšů (až 18 druhů). Za jediný den zkonzumuje až 540 gramů potravy, ale pokud se stará o mláďata, zvládne během dne ulovit možná až 1000 gramů.
Obvykle loví v hloubkách do 20 metrů. V případě potřeby je však schopný dostat se do hloubky nad 100 metrů (spatřen byl až v hloubce 130 metrů). Od pobřeží se vzdaluje maximálně na 20–70 km, dále pouze v důsledku potravního nedostatku nebo jinak nevyhovujících podmínek. Bez potíží zadrží dech na tři a více minut. Rekordní nejdéle trvající ponor je 4 minuty a 58 sekund. Během potápění se srdeční frekvence zpomalí, krevní cesty stáhnou a kyslíkem jsou zásobeny pouze nejdůležitější části těla.
Přirození predátoři, konkurenti Na souši tučňáka brýlového ohrožují především volně žijící psi a kočky, tedy invazní druhy živočichů, zejména pak jeho mláďata v norách. Dále také racci, ibisové. krysy, promyky, ženetky nebo dokonce hadi. Ve výjimečných případech se stane kořistí levharta afrického. Vzhledem k vysoké predaci na pevnině vyhledávají tito ptáci pobřežní ostrovy, kde jsou v bezpečí před většími savci.
Na moři tučňáky ohrožuje řada dalších predátorů, pro které jsou teplé vody kolem Jižní Afriky lákavé, neboť jsou bohaté na potravu; řadí se mezi ně např. žralok bílý, kosatka dravá nebo lachtan jihoafrický (lachtani údajně za jediný den mohou ulovit i na sto kusů tučňáků), a konkrétně třeba tito ploutvonožci jsou rovněž potravními konkurenty. Bereme-li jim potravu navíc i my, lidé, její nevyváženost a nedostupnost v důsledku nadměrného rybolovu ohrožuje tučňáky brýlové na životě. Tyto okolnosti též do značné míry ovlivňují produktivitu mláďat (šanci na přežití dalších generací).
Rozmnožování alt=Pár tučňáků brýlových|náhled|Tučňák brýlový je monogamní, a uzavírá doživotní partnerství