Lukrecie Nekšovna z Landeku (1582/1584 – 23. března 1614) byla moravská šlechtična, majitelka panství Vsetín, Lukov a Rymice a v letech 1609–1614 manželka Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Historický význam Lukrecie Nekšovny z Landeku spočívá v tom, že její majetek poskytl Albrechtovi z Valdštejna odrazový můstek pro pozdější vzestup a realizaci vojenských, hospodářských a politických ambicí.

Rodina a původ náhled|Kartuziánský klášter ve Štípě

Lukrecie Nekšovna z Landeku byla posledním výhonkem Nekšů z Landeku, rodu s erbem kentaura s napjatým lukem. Původ rodu není vyjasněn. Pravděpodobně sahá k Janu Kašparovi a Linhartovi, synům Linharta Nekše, měšťana z Chebu, pošlechtěným roku 1494 s přídomkem z Landeku císařem Maxmiliánem I. Habsburským (1459–1519). K roku 1503 jsou Nekšové doloženi v Kutné Hoře a v první polovině 16. století se objevují na různých místech na Moravě. Zikmund Nekeš z Landeku († 1542) a jeho první žena Dorota rozená z Ayznova sedí na Kuřimi zakoupené roku 1526. Po Dorotině smrti vstupuje Zikmund v manželství s Bohunkou z Víckova († 1535), dcerou Přemka z Víckova na Prusinovicích († 1561), v letech 1547–1561 podkomořího Markrabství moravského a Doroty ze Lhoty († 1524). Z manželství Zikmunda Nekše z Landeku a Bohunky z Víckova pošli dva synové, Jan († 1568) a Přemek († kolem 1562) Nekšové z Landeku. Děd z matčiny strany Přemek z Víckova se po zeťově smrti roku 1542 stává jejich poručníkem. Roku 1547 prodává Kuřim městu Brnu a pro své svěřence získává roku 1548 statky Vsetín a Lukov. Svůj majetek rozšiřuje roku 1555 koupí panství Bystřice pod Hostýnem sousedícím s Prusinovicemi. Na východní Moravě tak vzniká souvislá nekšovsko-víckovská enkláva.

Bratři Jan a Přemek Nekšové z Landeku převzali správu Vsetína a Lukova do vlastních rukou roku 1556. Přemek Nekeš z Landeku, ženatý s blíže neznámou příslušnicí víckovského rodu záhy umírá aniž by zanechal potomky a Jan Nekeš z Landeku se stává jediným držitelem obou panství. Ani on není obdařen pevným zdravím, od roku 1566 churaví, v prosinci 1567 pořizuje testament vložený v lednu roku 1568 do Moravských zemských desk. Umírá roku 1568 a je uložen do poutního kostelíka ve Štípě, tradičního pohřebiště lukovských pánů. Zanechává nezletilé syny Zikmunda († 1591) a Václava († 1606) Nekše z Landeku, pozdějšího otce a strýce Lukrecie. Jan Nekeš z Landeku určil syny univerzálními dědici. Poručníky ustanovil svou choť Barboru rozenou Bítovskou ze Slavíkovic († 1576), jíž vykázal za vdovské sídlo dvorec ve Slušovicích, bratra své ženy Jana Záviše Bítovského ze Slavíkovic, bratrance Přemka z Víckova na Bystřici pod Hostýnem a Zdeňka Kavku z Říčan (1545–1582) na Vizovicích a od roku 1574 na Brumově. Pokud by Zikmund i Václav Nekšovi z Landeku zemřeli před dosažením plnoletosti a převzetím otcovského dědictví, měl být majetek rozdělen mezi poručníky. Faktická správa sirotčího majetku připadla Zdeňku Kavkovi z Říčan, který ji vykonával do roku 1578. Když se asi dvacetiletý Zikmund Nekeš z Landeku i za mladšího ještě neplnoletého bratra Václava ujal dědictví, nebyl Zdeněk Kavka z Říčan s to doložit, co se stalo s hotovostí ve výši 7 775 zlatých zanechanou Janem Nekšem z Landeku. Zikmund pohnal bývalého poručníka k soudu a spor se vlekl ještě po Kavkově smrti.

Rodiče Lukrecie Nekšovny z Landeku: Zikmund Nekeš z Landeku († 1591) a Mandalena Muchkovna z Bukova Zikmund Nekeš z Landeku vstoupil v mládí do dvorské služby. Císař Rudolf II. Habsburský (1552–1612) ho jmenoval do úřadu truksasa (stolníka). Dvorní hodnost se promítla do svatebního daru, (nejspíše stříbrného) poháru v hodnotě 40 zlatých, který Zikmund obdržel od císaře k sňatku uzavřenému na jaře nebo v létě roku 1581 s Mandalenou Muchkovnou z Bukova, z rytířského rodu původem ze západních Čech. Jedna rodová linie Muchků z Bukova se usadila na Tchořovicích u Blatné, jinou větev pojila služba s Rožmberky. Předci Mandaleny Muchkovny z Bukova hledali uplatnění v zemských úřadech a pohybovali se zřejmě stejně jako Zikmund Nekeš z Landeku v blízkosti císařského dvora. Jistý Jan Muchek z Bukova († 1547) zdědil ve čtyřicátých letech 16. věku po Jiřím z Adlaru tvrz Chodov. Po Janovi držel Chodov do roku 1558 jeho syn Vilém Muchek z Bukova zastávající v letech 1560–1568 úřad karlštejnského purkrabí za rytířský stav. V této funkci mu připadla důležitá reprezentativní úloha při vydání korunovačních klenotů pro přípravu korunovace Maxmiliána II. Habsburského (1527–1576) českým králem, při korunovaci v chrámu sv. Víta 20. září 1562 i následném banketu. Manželka Viléma Muchka z Bukova jménem Lukrecie se účastnila korunovačního banketu. Vilém Muchek z Bukova († 1569), syn Jana Muchka z Bukova a Eleny z Mělnic a Lukrecie rozená Vřesovcová z Vřesovic a Doubravské Hory († před 1576) byli s velkou pravděpodobností rodiči Mandaleny či Magdaleny Muchkovny z Bukova, choti Zikmunda Nekše z Landeku. Mandalena brzy umírá a Zikmundovi zůstává z krátkého manželství jediné dítě, dcera Lukrecie. V červenci roku 1585 vešel Zikmund Nekeš z Landeku v druhé manželství s Annou z Kunštátu, dcerou Viléma Kuny II. na Smilheimu (Vizovicích) z boleradické větve pánů z Kunštátu. Jak již roku 1934 dokázala pracovnice historického oddělení Moravského zemského muzea v Brně a autorka odborné literatury Vlasta Fialová (1896–1972) na základě archivních pramenů a genealogie Nekšů z Landeku, je narození Lukrecie Nekšovny z Landeku poměrně přesně ohraničeno datem prvního a druhého sňatku jejího otce. Na svět nemohla přijít dříve než roku 1582 a ne později než na začátku roku 1585.

Život

Dětství a mládí (1582/1585–1599) náhled|165x165pixelů|Tvrz Rymice Zikmund Nekeš z Landeku zemřel roku 1591, aniž by v manželství s Annou z Kunštátu, která se posléze vdává za Václava Tetoura z Tetova na Vizovicích, zplodil další potomky a Lukrecie se stává dědičkou Vsetína. Snad již po smrti matky, nejpozději po smrti otce se jí ujímá strýc Václav Nekeš z Landeku, pán na Lukově, od roku 1586 v prvním manželství ženatý s Barborou Podstatskou z Prusinovic († 1599), dcerou Jana Podstatského z Prusinovic († 1580). Pravděpodobně pod vlivem strýce Václava Nekše z Landeku a tety Barbory Podstatské z Prusinovic konvertovala Lukrecie ke katolictví nebo jimi již byla v katolické víře vychována. Během poručnické správy Václava Nekše z Landeku mizí z vsetínského panství veškeré zprávy o dříve tam působících evangelických kněžích. Barbora Podstatská z Prusinovic přinesla do manželství s Václavem Nekšem z Landeku panství Rymice s dvorcem a roku 1587 přijala manžela za spolumajitele. Václav Nekeš z Landeku si Rymice ležící blíže hlavních cest než Lukov vybral za hlavní rezidenci a nechal dvorec na Moravě působícími italskými staviteli rozšířit na pohodlnou tvrz.

První sňatek s Arklebem z Víckova (1599–1608) Lukrecie Nekšovna z Landeku neměla nouzi o nápadníky, jmenovitě známe pouze dva, za něž se přimlouval císař Rudolf II. Habsburský, roku 1595 za Albrechta z Šlejnic a roku 1598 za Viléma Doubravského z Vřesovic na Podsedicích, příbuzného Lukrecie z matčiny strany. Strýc Václav Nekeš z Landeku oba odmítl, což svědčí o tom, že na rozdíl od zesnulého bratra Zikmunda, Lukreciina otce, nebyl závislý na panovnické přízni a mohl si dovolit nezohlednit přání zeměpána. Když se po Velikonocích roku 1598 naskytla možnost nové aliance Nekšů s Víckovci, zamluvil Václav Nekeš z Landeku svou neteř Arklebovi z Víckova na Prusinovicích (1561–1608). Ke svatbě došlo počátkem roku 1599.

Arkleb byl synem Jana Viléma z Víckova (1534–1583), nevlastního bratra Lukreciiny prababičky Bohunky z Víckova a Anny Černohorské z Boskovic († 1571). Z manželství s Annou Sedlnickou z Choltic († 1587) a Felicií neboli Šťastnou Pražmínkou z Bílkova († 1598), dcerou Jana mladšího Pražmy z Bílkova (kolem 1544–1599) a Barbory, dcery Viléma z Žerotína na Starém Jičíně, Hustopečích a Kolnštejně a Jitky ze Šternberka, se nedočkal přeživších potomků. Od roku 1594 byl Arkleb z Víckova přísedícím moravského zemského soudu. Za tímto účelem si nechal pořídit opis „Knihy Tovačovské“, kterou později odkázal svému příteli Karlovi staršímu z Žerotína. V Brně a Olomouci, kde se střídavě scházel zemský sněm a konaly zemské soudy vlastnil dům.

Arkleb z Víckova se hlásil k evangelické víře, není ale jasné, zda k luteránům nebo Jednotě bratrské. V konfesijních záležitostech zastupoval umírněné pozice v duchu svého přítele Karla staršího z Žerotína (1564–1636) a snažil se o sblížení protestantských církví na Moravě. Moravská šlechtická obec se tehdy v otázkách víry chovala pragmaticky a nábožensky smíšená manželství nebyla ničím výjimečným. Náboženství hrálo při výběru manželky či manžela mnohem menší roli než původ a majetek. Každý z manželů se samozřejmě mohl držet svého vyznání. Tolerantní přístup Arkleba a Lukrecie k náboženství druhého partnera dosvědčuje finanční podpora zástupců a propagátorů jejich vlastní víry. Arkleb například roku 1606 podpořil vydání evangelického kancionálu s 1200 písněmi Tobiáše Závorky Lipenského (1553–1612), kněze luteránské církve. Lukrecie financovala polského rodáka a katolíka Bartoloměje Paprockého z Hlohol (1540/1543–1614), který jí roku 1607 dedikoval spisek Rozmlouvání kolátora s farářem velmi pěkné, každému křesťanskému člověku užitečné. náhled|150x150pixelů|Zámek Vsetín Zprávu o sňatku Lukrecie Nekšovny z Landeku s Arklebem z Víckova zanechal Jáchym Bítovský ze Slavíkovic na Malenovicích († 1610), od roku 1602 ženatý s Arklebovou neteří Annou Marií z Víckova. Jáchym Bítovský ze Slavíkovic doplňoval svůj výtisk Paprockého Zrcadla slavného Markrabství moravského (Olomouc, 1593) genealogickými údaji ke spřízněným a známým rodinám. O Lukrecii si poznačil: "Dána potom v stav sv. manželství uroz. a st. rytíři Arklebovi z Víckova na Prusinovicích a Vsetíně. Pro její pobožný a právě křesťanský život p. B. R. jí potomky dáti". Arkleb z Víckova je podle Jáchyma Bítovského ze Slavíkovic pánem na Vsetíně. Spoluvlastníkem Lukreciina vsetínského panství se stal buď již ve svatební smlouvě nebo krátce po svatbě. Vsetín byl sídlem manželů, o čemž svědčí rozšíření gotické tvrze na čtyřkřídlý renesanční zámek a návrat evangelických kněží, které Arkleb potřeboval pro výkon bohoslužeb. Za jeho spoluvlastnictví došlo k posílení ekonomiky vsetínského panství, urovnání desetiletí přetrvávajících hraničních sporů s vlastníky sousedních statků na Moravě a v Uhrách a vyřešení konfliktů s poddanými. náhled|150x150pixelů|Kostel sv. Kateřiny, Prusinovice Rytíř Arkleb z Víckova zemřel na podzim roku 1608, aniž by ze tří manželství zanechal potomky. Byl pohřben do hrobky v kostele sv. Kateřiny v Prusinovicích, tehdy evangelickém a zasvěceném Svaté Trojici, který nechal roku 1601 opravit a přistavěl věž. Z nápisu na jeho náhrobníku zdokumentovaném v kostelním inventáři z roku 1805 a ztraceném při přestavbě kostela roku 1865 vyplývá, že Lukrecie jej stejně jako na Vsetíně učinila spolumajitelem panství Lukov a Rymice zděděných po Václavu Nekšovi z Landeku. Statek Prusinovice připadl po Arklebově smrti jeho bratrovi Vilémovi z Víckova na Bystřici po Hostýnem. Domy v Brně a Olomouci zdědil synovec Jan Adam z Víckova, syn Jana Přemka z Víckovic na Čejkovicích († 1590).

Druhý sňatek s Albrechtem z Valdštejna (1609–1614) vlevo|náhled|200x200pixelů|Albrecht z Valdštejna, kolem 1620