Autofokus, ve zkratce AF, česky též automatické ostření, je součást výbavy většiny současných fotoaparátů, které díky ní dovedou automaticky zaostřit svůj objektiv na vybranou část fotografované scény. Chce-li fotograf zaostřovat ručně, může autofokus vypnout.
Historie Přestože současní majitelé fotoaparátů považují funkci automatického ostření za naprostou samozřejmost, od vynálezu fotografie až do nedávné minulosti o ní mohli fotografové pouze snít. První takto vybavené přístroje se začaly vyrábět a prodávat na přelomu 70. a 80. let dvacátého století, ale trvalo ještě nějakou dobu, než se nový systém technologicky rozvinul a zlevnil natolik, aby se ze špičkových modelů dostal i do standardní výbavy konzumních fotoaparátů.
náhled|Zaostřovací kroužek (nahoře) na starém kompaktním fotoaparátu Předtím se dalo ostřit pouze ručním otáčením zaostřovacího kroužku na objektivu. Čísla na kroužku udávala vzdálenost v metrech, kterou musel fotograf odhadovat. Hledáček, do kterého se díval, mu žádnou informaci o zaostření neposkytoval. Často byla na kroužku i trojice pomocných symbolů: krajina, skupina postav a hlava – pro snímky na dálku, na střední vzdálenost a na blízko. Přesně zaostřit bylo opravdu těžké, což dosvědčuje mnoho neostrých amatérských snímků z té doby.
Ve výhodě byli majitelé zrcadlovek, kteří mohli při otáčení kroužkem pozorovat na matnici, jak se obraz zaostřuje. Vedle drahých a tudíž poměrně vzácných jednookých zrcadlovek byly tehdy oblíbené dvouoké zrcadlovky, zejména legendární Rolleiflex a v poválečném Československu jeho hodně rozšířená místní obdoba Flexaret. A v kategorii těch nejlevnějších přístrojů neměly s ostřením problémy aparáty s tzv. objektivem fix-fokus, který fotografuje vše ostře, protože je už z výroby trvale zaostřen na tzv. hyperfokální vzdálenost (stejně se ovšem s pomocí tabulky dá zaostřit i každý obyčejný objektiv).
Za vývojový předstupeň autofokusu lze považovat fotoaparáty s vestavěným dálkoměrem. Využívaly několik různých principů, v kontextu tohoto článku stojí za zmínku koncept triangulace.
Aktivní a pasivní autofokus náhled|Aktivní infračervený autofokus, Canon AF35M, 1979 Systémy automatického ostření se dělí do dvou skupin: aktivní a pasivní. V aktivních systémech se na scénu vysílá nějaký druh záření, jako ultrazvukový signál, infračervený nebo laserový paprsek. Odraz od objektů scény se snímá vhodným senzorem ve fotoaparátu a jeho analýzou se určuje vzdálenost. Naproti tomu v pasivních systémech se scéna nijak neozařuje, ale snímá se její obraz v přirozeném okolním osvětlení, a ten se analyzuje za účelem určení vzdálenosti. V některých pasivních systémech se sice může použít přídavné osvětlení scény, je-li moc tmavá, tím se ovšem ovlivňuje jen celkové nasvícení a systém je stále považován za pasivní.
Aktivní systémy byly přínosem u analogových (filmových) fotoaparátů. Po nástupu digitální fotografie se od jejich nasazování prakticky upustilo, protože v porovnání s pasivními systémy nemají potřebnou přesnost a spolehlivost. Největší nevýhodou je asi to, že se nedají použít k selektivnímu zaostření na určitý prvek scény. Mezi aparáty této skupiny patřil například Canon AF35M s infračerveným autofokusem z roku 1979 (na obrázku) nebo Polaroid Autofocus 660 se sonarovým (ultrazvukovým) autofokusem z roku 1981. V současnosti jsou u nových fotoaparátů daleko běžnější pasivní systémy popisované dále. Je možné, že se přístroje s aktivním autofokusem v roce 2015 už vůbec nevyrábějí, ale doklad k takovému tvrzení není k dispozici. Napovídá tomu mj. skutečnost, že se označení „Active AF“ začíná objevovat v novém významu. Samsung tak u své bezzrcadlovky NX1 inzeruje „Active AF (subject tracking)”, tedy aktivní AF ve významu „sledování pohyblivého subjektu“ (viz odstavec AI Servo níže).
Fázová detekce Ostření metodou fázové detekce je v současnosti zcela běžné u zrcadlovek. Využívá známého principu určování vzdáleností pomocí dvou obrazů téhož objektu, „pozorovaných“ ze dvou různých míst. Lidský mozek umí z mírně odlišných obrazů z levého a pravého oka odhadovat vzdálenosti (binokulární vidění) a podobným způsobem to dokázaly i dálkoměrné fotoaparáty.
Také pro fázovou detekci je klíčové zachytit světlo z vybraného místa scény pomocí jen levé a jen pravé strany objektivu a získat tak dva rozdílné obrazy, které je možné porovnat. V modulu autofokusu, do něhož je světlo z objektivu odkloněno přídavným zrcátkem, jsou malé AF senzory a před každým z nich je umístěna speciální mikročočka. Senzory jsou realizovány jako lineární CCD (tzn. jako krátké posloupnosti pixelů) a jsou rozmístěny v párech. Každý pár přitom reprezentuje jeden zaostřovací bod (AF bod), který „vidí“ jednu určitou část zorného pole objektivu, a to tak, že levý AF senzor vidí jen světlo přicházející z levé strany objektivu a pravý AF senzor jen světlo z pravé strany. Už počátkem 90. let měly některé zrcadlovky na kinofilm jeden takový (centrální) AF bod. Moderní digitální zrcadlovka má často desítky AF bodů, naskládaných vedle sebe na společném čipu.
O názorné vysvětlení se pokouší přiložený obrázek, který je ovšem jen schematický a silně zjednodušený. Obsahuje pouze jeden AF bod. Fialově je zobrazena fotografovaná scéna a fotograf zaostřuje na kroužek na její špičce (namířil na něj čtvereček, který vidí v hledáčku). Zelené a červené čáry znázorňují, jak světelné paprsky z této špičky procházejí průzory na levé a pravé straně modrého objektivu a dopadají na pár senzorů daného AF bodu.
To, že se ve žlutém obdélníku vykresluje obraz scény (vzhůru nohama, jako by ho vytvořila camera obscura), je pouhá fikce, která má pozorovateli usnadnit pochopení toho, oč se jedná. Skutečnost je jiná. AF senzory jsou tvořeny vodorovnými proužky složenými z více CCD buněk odpovídajících pixelům a žádný obraz nevidí, umí pouze změřit intenzitu jasu těchto pixelů. Na senzor přitom dopadá jen malý fragment obrázku a tenké jednopixelové proužky jsou tak krátké, aby se vešly do čtverečků zaostřovacích bodů v hledáčku. Poznat ze dvou skupin čísel (pixelů), jak jsou levý a pravý obraz tohoto fragmentu vůči sobě posunuté, není vůbec jednoduché, ale modul autofokusu to dokáže rychle digitálně analyzovat a zjistit. Jakmile je velikost tohoto posunu známá, systém ví přesně, jakým směrem a o kolik je třeba čočkou pohnout. Může vydat příslušný příkaz motoru zabudovanému v objektivu, aniž by potřeboval další měření nebo pokusy. V praxi se čočka posune do těsné blízkosti správné pozice a v dalším kroku se ještě jemně donastaví.
Je zřejmé, že ke správné funkci fázové detekce je nutné, aby délka dráhy paprsku od objektivu k CCD senzorům se přesně shodovala s délkou dráhy od objektivu k obrazovému senzoru fotoaparátu. A dále platí, že fázová detekce může fungovat jen při sklopeném zrcátku. Při fotografování nebo natáčení videa v tzv. živém náhledu (Live View) se použít nedá. Pak se musí zaostřovat ručně anebo použít metoda detekce kontrastu popsaná níže. Platí také, že vyšší přesnosti měření se dosahuje, když je základna pro pořízení dvojice obrazů velká. Velká základna vyžaduje velký průměr objektivu neboli velkou světelnost, alespoň f/2,8 nebo i větší. Stává se, že s objektivem nižší světelnosti nejsou některé AF body funkční (je to vždy uvedeno v uživatelské příručce fotoaparátu).
Detekce kontrastu Alternativní metodou pasivního autofokusu je detekce kontrastu, která se používá u kompaktních fotoaparátů, u mobilů, které nemají objektiv fix-fokus, a rovněž u zrcadlovek v režimu živého náhledu, kdy je zrcátko zvednuté. Detekce kontrastu nevyžaduje žádné přídavné senzory ani optiku, protože při ní se analyzuje přímo obraz, který objektiv vytváří na obrazovém senzoru fotoaparátu. Její realizaci proto umožnil až nástup digitální fotografie po roce 2000. Podobá se ručnímu ostření: člověk zkusmo pohybuje ostřicím kroužkem, dokud není s ostrostí obrazu spokojen, a stejně postupuje i procesor fotoaparátu. Spokojený je po dosažení maximálního kontrastu (tj. rozdílu v intenzitě sousedních pixelů) ve vybrané části obrazu. I tady je možné mluvit o AF bodu, který má podobu rámečku, ten se však dá umístit kamkoliv, případně jich může být i víc najednou a algoritmus pak zvolí vhodný kompromis.
Hledání maxima při detekci kontrastu má výhodu v jednoduchosti, stačí totiž sledovat jen několik pixelů v okolí vybraného AF bodu. Velkou nevýhodou ale je, že maximum lze určit pouze porovnáním několika měření. Z jediného měření se nedá poznat, je-li objektiv správně zaostřen nebo není, ani to, jakým směrem a jak daleko by se měla čočka posunout. Systém to musí dělat zkusmo a stejně jako člověk k tomu potřebuje více pokusů. Maximum pozná, až když ho přejede a kontrast se začne zase zmenšovat, pak se k němu ovšem musí vrátit. Při tomto postupném „přibližování“ se nakonec dostane k cíli, ovšem ve srovnání s detekcí fáze je rychlost zaostření u kompaktních fotoaparátů znatelně nižší. U fotografie to nemusí vadit, ve videu by ovšem obraz během ostření „dýchal“. Proto špičkové zrcadlovky při natáčení videa v režimu živého náhledu autofokus nenabízejí a nutí ostřit ručně. Ruční ostření se také stále využívá v profesionální filmové tvorbě, kde je správné zaostření vždy úkolem kameramana nebo jeho pomocníka (ostřiče) a nelze ho svěřit žádné automatice.
Při fotografování nehybných scén není pomalejší ostření pomocí detekce kontrastu na překážku. Naopak se uplatní její další přednost: protože vychází z výsledného obrazu na hlavním senzoru, může dosahovat vyšší přesnosti (dokonalejšího zaostření) než detekce fáze. Testy a měření prokazují, že se vyrovná pečlivému ručnímu ostření v režimu Live View nebo ho dokonce předčí. Naopak nemůže konkurovat detekci fáze při fotografování dětí, sportovců nebo zvířat v pohybu.
Křížové AF body Z výše uvedeného popisu fázové detekce vyplývá, že při ní záleží na orientaci AF bodů. Pár horizontálních CCD může detekovat pouze vertikální kontrastní prvky v obrazu, třeba zárubně dveří. Schodišťové stupně ale nikoli, protože v jejich případě bude obraz po celé délce CCD senzorů homogenní. Naopak vertikálně orientované CCD mohou detekovat jen horizontální elementy. Aby se vliv tohoto omezení co nejvíce eliminoval, vytvářejí se na AF čipu kombinace, v nichž se překrývá horizontální a vertikální pár a vzniká tzv. křížový AF bod anebo se dokonce překrývají dva křížové AF body, jeden pootočený o 45°, a vzniká tzv. duální křížový AF bod. Křížové a duální křížové AF body umožňují největší přesnost zaostření, ale mají také největší nároky na světelnost objektivu. Vlastnosti jednotlivých AF bodů bývají popsané v uživatelské příručce zrcadlovky.
Je také zřejmé, že fázová detekce (stejně jako detekce kontrastu) zcela selže, je-li vybraný AF bod zamířen na takové místo ve scéně, které nemá žádnou strukturu, například na hladkou jednobarevnou stěnu, na bílé tričko nebo na nestrukturovanou část obličeje (čelo, tvář). Autofokus dokáže divy, ale povinností fotografa je ukázat mu dostatečně kontrastní prvek obrazu, třeba oční řasy na detailu tváře.
AI Servo AI Servo je pojem používaný u zrcadlovek Canon, ale pod jinými názvy se stejná funkce vyskytuje i u jiných výrobců. Jedná se o průběžné automatické zaostřování, které se hodí při fotografování rychle se pohybujících objektů, typicky může jít o sportovce nebo zvířata fotografovaná v přírodě. Optický systém fázové detekce je k takovému účelu dokonale připraven. Dokáže sledovat pohyb zaostřeného objektu a plynule ve velké rychlosti doostřovat, pokud se objekt od objektivu vzdaluje nebo se k němu přibližuje.
Dual Pixel autofokus