Flaviovská dynastie vládla Římské říši v letech 69–96 n. l. Prvním císařem z této dynastie byl Vespasianus (vláda v letech 69–79), následovaný svými syny Titem (vláda v letech 79–81) a Domitianem (vláda v letech 81–96). Flaviovci se dostali k moci během občanské války roku 69, nazývané Rok čtyř císařů. Po epizodních vládách císařů Galby a Othona se v polovině roku 69 stal císařem Vitellius. Jeho nárok na trůn rychle zpochybnily legie umístěné ve východních provinciích, které místo něj prohlásily za císaře svého velitele Vespasiana. Druhá bitva u Bedriaka vychýlila rovnováhu sil rozhodujícím způsobem ve prospěch flaviovských vojsk, která 20. prosince vstoupila do Říma. Následujícího dne římský senát oficiálně prohlásil Vespasiana císařem Římské říše, čímž zahájil dynastii Flaviovců. Ačkoli dynastie se u moci udržela jen krátce, pouze 30 let, došlo během její vlády k několika významným historickým, hospodářským a vojenským událostem.
Titovu vládu postihlo několik přírodních katastrof, z nichž nejvážnější byla erupce Vesuvu v roce 79. Okolní města Pompeje a Herculaneum byla zcela pohřbena pod vrstvou sopečného popela a lávy. O rok později Řím zasáhl požár, následovaný epidemií moru. Z válečných událostí během panování Flaviovců lze zmínit obléhání a zničení Jeruzaléma Titem v roce 70, které následovalo po neúspěšném židovském povstání v roce 66. Římská vojska pod velením Gnaea Juliua Agricoly dobyla v letech 77–83 značná území ve Velké Británii, naproti tomu Domitianovi se nepodařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství proti králi Decebalovi ve válce proti Dákům. Kromě toho říše posílila svou obranu hranic rozšířením opevnění podél Limes Germanicus.
Flaviovci také zahájili hospodářské a kulturní reformy. Za Vespasiana byly vyhlášeny nové daně, které měly pomoci ozdravit finanční situaci říše, následně Domitianus revalvoval římské mince zvýšením obsahu stříbra. Titus na oslavu nástupu dynastie Flaviovců zahájil rozsáhlý stavební program, po němž v Římě zůstalo několik trvalých památek, z nichž nejokázalejší byl Flaviovský amfiteátr, známější jako Koloseum.
Vláda Flaviovců skončila 18. září 96 zavražděním Domitiana. Jeho nástupcem se stal dlouholetý stoupenec a rádce Flaviů Marcus Cocceius Nerva, který založil déle vládnoucí dynastii adoptivních císařů.
Flaviovská dynastie byla mezi čtyřmi dynastiemi principátu výjimečná tím, že ji tvořil pouze jeden muž a jeho dva synové, bez širší či adoptivní rodiny.
Historie
Založení dynastie
Původ rodu náhled|Flaviovská dynastie Desetiletí občanské války v 1. století př. n. l. významně přispělo k zániku staré římské aristokracie, jejíž pozice na počátku 1. století n. l. postupně převzaly nové italské rody.Jones (1992), s. 3 Jedním takovým rodem byli Flaviovci, kteří za pouhé čtyři generace povýšili z relativně neznámé rodiny na společenské výsluní a získali bohatství a postavení za vlády císařů dynastie juliovsko-claudiovské. Vespasianův dědeček Titus Flavius Petro sloužil jako centurion pod velením římského vojevůdcePompeia Magna během Caesarovy občanské války. Jeho vojenská kariéra skončila ostudou, když v roce 48 př. n. l. uprchl z bojiště v bitvě u Farsálu.Jones (1992), s. 1 Přesto se Flaviovi Petrovi podařilo zlepšit své postavení sňatkem s velmi zámožnou ženou jménem Tertulla, jejíž jmění zaručovalo vzestup na společenském žebříčku pro jejich syna Tita Flavia Sabina I.Jones (1992), s. 2 Sám Sabinus získal další bohatství a pravděpodobně i postavení jezdce, když se stal výběrčím daní v Asii a bankéřem v Helvetii (dnešní Švýcarsko). Sňatkem s Vespasií Pollou se spojil s prestižními patricijskými rodinami a zajistil povýšení svých synů Tita Flavia Sabina II. a Vespasiana do senátorské hodnosti. Kolem roku 38 n. l. se Vespasianus oženil s Domitillou starší, dcerou jezdce z etruského města Ferentium. Měli dva syny: v roce 39 se narodil Titus Flavius Vespasianus a v roce 51 Titus Flavius Domitianus. V roce 45 se narodila dcera Domitilla.Townend (1961), s. 62 Domitilla starší zemřela dříve, než se Vespasianus stal císařem. Po Domitillině brzké smrti žil Vespasianus v konkubinátu se svou někdejší milenkou Antonií Caenis, propuštěnkyní Antonie mladší. Caenis požívala jako důvěrnice Claudiovy matky určitého vlivu na císařském dvoře, umožňující jí příznivým způsobem usměrňovat politický vzestup svého partnera. Když se Vespasianus stal císařem, vystupovala na veřejnosti jako jeho zákonná manželka. Zemřela v roce 74. Vespasianova hvězda rychle stoupala. Stal se kvestorem, aedilem a praetorem a jeho politická kariéra vyvrcholila roce 51, kdy se stal konzulem. V tomto roce se také narodil Domitianus. Jako vojenský velitel si brzy získal renomé účastí na římské invazi do Británie v roce 43.Jones (1992), s. 8 Starověké prameny nicméně tvrdí, že v době Domitianovy výchovy byla rodina Flaviů chudá,Suetonius, Life of Domitian 1 dokonce píší, že Vespasianus za vlády císařů Caliguly (37–41) a Nera (54–68) upadl do nemilosti.Suetonius, Life of Domitian 4 Moderní historiografie tato tvrzení vyvrátila s předpokladem, že tyto příběhy byly šířeny za vlády Flaviovců jako součást jejich propagandistické kampaně, která měla snížit úspěchy rodu během vlády zavrhovaných císařů z juliovsko-claudiovské dynastie a maximalizovat úspěchy za císaře Claudia (41-54) a jeho syna Britannica.Jones (1992), s. 7 Podle všeho se rodina během 40. a 60. let těšila přízni císařů. Titus získal dvorskou výchovu po boku Britannika a Vespasianus se věnoval úspěšné politické a vojenské kariéře. Na nějaký čas se sice vzdal veřejných funkcí, ale v 50. letech, v době vlády císaře Nera, se vrátil a v roce 63 sloužil jako prokonzul provincie Afrika. V roce 66 doprovázel císaře během jeho oficiální cesty do Řecka.Jones (1992), s. 9–11
V letech 57 až 59 byl Titus vojenským tribunem v Germánii a později sloužil v Britannii. Jeho první manželka Arrecina Tertulla zemřela dva roky po svatbě v roce 65.Jones & Milns (2002), s. 95–96 Titus si pak vzal novou manželku z významnější rodiny, Marcii Furnillu. Marciaina rodina však byla úzce spjata s opozicí proti císaři Neronovi. Její strýc Barea Soranus a jeho dcera Servilia byli mezi těmi, kteří byli zabiti po neúspěšném Pisonově spiknutí v roce 65.Jones (1992), s. 168 Někteří moderní historici se domnívají, že Titus se s manželkou rozvedl právě kvůli spojení její rodiny se spiknutím.Townend (1961), s. 57Jones (1992), s. 11 Nikdy se znovu neoženil. Zdá se, že Titus měl více dcer, alespoň jednou z nich byla Marcia Furnilla. Jediným známým dítětem, které se dožilo dospělosti, byla Julia Flavia, možná Titovo dítě s Arrecinou Tertullou, jejíž matka se také jmenovala Julia.Jones (1992), s. 38 Během tohoto období Titus také vykonával právnickou praxi a dosáhl hodnosti kvestora.; with Jones and Milns, s. 95–96
V roce 66 se Židé v provincii Judea vzbouřili proti Římské říši. Cestius Gallus, legát provincie Sýrie, byl nucen ustoupit z Jeruzaléma, kde ho v bitvě u Beth-Horon porazil Šimon bar Giora.Josephus, The Wars of the Jews II.19.9 Prořímský král Herodes Agrippa II. a jeho sestra Julia Bereníké uprchli z města do Galileje, kde se později připojili k Římanům. Nero pověřil Vespasiana potlačením vzpoury a svěřil mu dvě legie, a sice Legio V Macedonica a Legio X Fretensis.Jones (1992), s. 13Josephus, The Wars of the Jews III.1.2 Později se k němu přidal Titus s Legio XV Apollinaris.Josephus, The War of the Jews III.4.2 Díky armádě čítající kolem 60 000 profesionálních vojáků se Římané rychle přehnali přes Galileu a v roce 68 pochodovali na Jeruzalém.
Vzestup k moci náhled|upright=1.2|Mapa římské říše během roku 69 n. l., Roku čtyř císařů. Barevné oblasti označují provincie loajální k jednomu ze čtyř válčících generálů. Dne 9. června 68, uprostřed rostoucího odporu Senátu a armády, Nero spáchal sebevraždu a s ním skončila dynastie juliovsko-claudiovská. Nastal chaos, který vedl k roku brutální občanské války známé jako Rok čtyř císařů, během níž čtyři nejvlivnější generálové římské říše – Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus – postupně soupeřili o císařskou moc. Zprávy o Neronově smrti dorazily k Vespasianovi, když se připravoval obléhat město Jeruzalém. Téměř současně Senát prohlásil Galbu, tehdejšího guvernéra provincie Hispania Tarraconensis (moderní Španělsko), za římského císaře. Než aby Vespasianus ve své kampani pokračoval, rozhodl se počkat na další rozkazy a poslal svého syna Tita, aby pozdravil nového císaře.Sullivan (1953), s. 69 Než se však Titus dostal do Itálie, dozvěděl se, že Galba byl zavražděn a nahradil ho Otho, guvernér Lusitanie (moderní Portugalsko). Ve stejné době se Vitellius a jeho armády v Germánii vzbouřily a připravovaly se vyrazit na Řím s úmyslem svrhnout Othona. Titus nechtěl riskovat, že bude rukojmím jedné či druhé strany, do Říma nedorazil a vrátil se ke svému otci v Judeji.Wellesley (2000), s. 44
Otho a Vitellius si uvědomili potenciální hrozbu, kterou představuje flaviovská frakce. Se čtyřmi legiemi které měl k dispozici, Vespasianus velel síle téměř 80 000 vojáků. Jeho pozice v Judeji mu dále poskytovala výhodu, že byl nejblíže životně důležité provincii Egypt, která zásobovala Řím obilím. Jeho bratr Titus Flavius Sabinus II. velel jako městský prefekt celé posádce Říma. Napětí mezi flaviovskými jednotkami narůstalo, ale dokud Galba či Otho zůstávali u moci, Vespasianus odmítl jednat.Wellesley (2000), s. 45 Když byl Otho poražen Vitelliem v první bitvě u Bedriaka, armády v Judeji a Egyptě vzaly věci do vlastních rukou a 1. července 69 prohlásily Vespasiána císařem.Sullivan (1953), s. 68 Vespasianus titul přijal a proti Vitelliovi se spojil s Gaiem Liciniem Mucianem, guvernérem Sýrie. Silná armáda spojených legií z Judey a Sýrie pochodovala na Řím pod velením Muciana, zatímco sám Vespasianus odcestoval do Alexandrie a Titovi nechal na starosti ukončení židovské vzpoury.Wellesley (2000), s. 126
V Římě Vitellius nechal Domitiana zavřít do domácího vězení, jako pojistku před budoucí flaviovskou agresí.Waters (1964), s. 54 Podpora starého císaře však slábla s tím, jak další legie v celé říši slibovaly věrnost Vespasianovi. Dne 24. října 69 se Vitellius a Vespasianus střetli ve druhé bitvě u Bedriaka, která skončila drtivou porážkou Vitelliových armád.Tacitus, Histories III.34 Ten se v zoufalství pokusil vyjednat kapitulaci. Podmínky míru, včetně dobrovolné abdikace, byly dohodnuty s Titem Flaviem Sabinem II.Wellesley (2000), s. 166, ale vojáci pretoriánské gardy – císařské tělesné stráže – považovali takovou rezignaci za dehonestující a zabránili Vitelliovi v dodržení dohody.Wellesley (2000), s. 189 Ráno 18. prosince se císař objevil na veřejnosti s tím, že uloží císařské insignie do Chrámu svornosti (Aedes Concordiae), ale v poslední chvíli se otočil a vrátil se zpět do císařského paláce. V nastalém zmatku se přední muži říše shromáždili v Sabinově domě a prohlásili císařem Vespasiana, zástup ovšem rozešel, když se kohorty Vitelliana střetly s ozbrojeným doprovodem Sabina, který byl nucen ustoupit na Kapitol.Jones (1992), s. 14 V noci se k němu připojili jeho příbuzní včetně Domitiana. Legie Lucia Muciana se sice blížily k Římu, ale obklíčená flaviovská strana nevydržela vzdorovat déle než jeden den. Dne 19. prosince vpadli Vitelliovi muži na Kapitol a ve výsledné potyčce byl Sabinus zajat a popraven. Domitianovi se podařilo uprchnout v převleku za uctívače bohyně Isis, a strávil noc v bezpečí u jednoho z podporovatelů jeho otce. Odpoledne 20. prosince byl Vitellius mrtvý, jeho armády byly poraženy flaviovskými legiemi. Vzhledem k tomu, že už nebylo proč se nepřítele obávat vyšel Domitian vstříc legiím, byl všeobecně zdraven titulem "Caesar" a vojáci jej doprovodili do domu jeho otce. Následující den, 21. prosince, Senát vyhlásil Vespasiana císařem římské říše.Sullivan (1953), s. 67–70