Jinonice jsou městská čtvrť a katastrální území v Praze, nacházejí se v kopcovitém terénu na jihozápad od centra na levém břehu Vltavy. Sousedí s Košířemi, Motolem, Radlicemi, Hlubočepy, Holyní a Stodůlkami. Celé Jinonice spadají do městského obvodu Praha 5, z toho většina katastrálního území patří k městské části Praha 5 a malá část území na západě (Nová Ves včetně retenční nádrže Asuán na Prokopském potoku) pak k městské části Praha 13, kam byla převedena pravděpodobně při správní reformě od 1. července 2001.Tomáš Dragoun: Údaje o částech Prahy nelze hodnotit bez znalosti územních změn města , Statistika&My, časopis Českého statistického úřadu, vydání 11-12/2017 Součástí Jinonic je také historická osada Butovice.

Historie vlevo|náhled|Bývalá náves s rybníkem, v pozadí zámek alt=|vlevo|náhled|Schwarzenberský zámeček Jinonice náhled|Jinonická náves s rybníkem, kolem roku 1933

O tom, že území Jinonic bylo osídleno nejméně před cca 20 000 lety svědčí archeologické nálezy z Prokopské jeskyně z poslední doby ledové. V mladší době kamenné se tehdejší zemědělci usadili na vysokém ostrohu, na němž vzniklo slovanské hradiště, které vzniklo zřejmě v 9. století a zaniklo v 11. století. Pravěké osídlení zde bylo velmi husté, což potvrdila obrovská řada archeologických nálezů, nalezených na území stodůleckých sídlišť těsně před jejich stavbou. V Jinonicích objevili archeologové pohřebiště z mladší doby železné.

Ves Jinonice () pod vrchem Vidoulí je jmenována roku 1088 v zakládací listině kolegiátní kapituly na Vyšehradě jako Ninonice (německy Ninowitz, odvozeno od osobního jména Ninoslav), společně se vsí Butovice. Tehdy zde kapitule patřil jeden dvůr s poli a tři poddaní. Zbytek zůstal v majetku českého panovníka (tehdy to byl Vratislav II.). Na konci 13. století tu byl vystavěn panský dvůr, který je v roce 1620 popisován jako tvrz. Během husitských válek byl zdejší církevní majetek zabrán Pražany a v průběhu třicetileté války byly celé Jinonice zpustošeny. Roku 1547 byly zkonfiskovány Ferdinandem I. Později koupil celé jinonické panství Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu. Po jeho smrti v roce 1619 získala panství jeho dcera Jolana. Tato větev šlechtického rodu se kvůli rekatolizaci zařadila mezi exulanty zprvu v Pirně, poté pak před Žitavu skončila v Drážďanech. Její majetek a s ním i Jinonice získal na pobělohorských konfiskacích zbohatlý Pavel Michna z Vacínova, který roku 1623 koupil kromě Jinonic, Butovic a Nové Vsi také Hlubočepy, Řeporyje, Košíře, Radlice a část Smíchova. Hlubočepy nakonec jeho syn Václav prodal kvůli finančním problémům (vzniklým např. budováním paláce) staroměstským jezuitům v roce 1669. Roku 1678 koupil panství Jiří Ludvík ze Sinzendorfu. Ten byl však taktéž zadlužen, a tak od něj roku 1684 koupil celé panství Ferdinand Vilém, kníže ze Schwarzenbergu pro svého synovce Jana Adolfa. Ten se stal zakladatelem hlubocké větve, neboť skoupil pozemky v Třeboni a Hluboké nad Vltavou. Jelikož tvrz v té době byla již nevyhovující soudobým nárokům, začal Ferdinand Vilém stavět na jejím místě nový zámek s hospodářským zázemím, který byl později ještě několikrát přestavován. Na počátku 19. století byl zámek přestavěn známým královským stavitelem Mathiasem Hummelem. V letech 1803–1805 v Jinonicích působil stavitel Ignác Alois Palliardi. Roku 1815 byla přestavěl Karel Pollak zámeckou sýpku. Zámek má značné hospodářské zázemí, bylo zde sídlo faráře, úředníků, čeledi, po roce 1684 zde Schwarzenbergové nechali vystavět pivovar, navržený jejich dvorním stavitelem – švýcarským stavebníkem Giacomem Antoniem de Maggi, který se svým bratrem Giovannim Pietrem pracoval mj. na zámku v Toužetíně. Činnost pivovaru sloužil až roku 1896. V pravém křídle zámku stála sýpka, byly zde také chlévy s přilehlou stodolou. V 18. století byla přistavěna další hospodářská stavení. V zámku tehdy sídlila správa velkého panství, do kterého spadaly Butovice, Nová Ves, Radlice, Zlíchov, část Smíchova, Košíře a Klukovice. V letech 1803–1805 zde pobýval a působil český národní buditel, básník a lingvista Antonín Jaroslav Puchmajer, který zde psal některá svá díla – např. zde dokončil Pravopis česko-ruský a spolupracoval zde s Josefem Dobrovským. Na jeho počest je umístěna nad zámeckou vstupní branou v průčelí pamětní deska. Nad tímto portálem je dodnes také erb Františka Viléma ze Schwarzenberga, na nádvoří můžeme spatřit kašnu a sluneční hodiny. Po zrušení patrimoniální správy se vesnice stala obcí. V roce 1920 prodali Schwarzenbergové (Hlubocká větev rodu) celé Jinonické panství pražské obci. Krátce poté, v roce 1922, byly Jinonice připojeny ke Praze. Zámek je obehnán dlouhou zdí, za kterou bylo postaveno několik domů. Dnes zámek slouží k hospodářským účelům, v blízké době by měl být přestavěn na luxusní hotel.

V místní části Butovice je zajímavý historický, původně románský kostel sv. Vavřince. Byl vystavěn koncem 11. století a předpokládá se, že jeho stavba souvisela se zdejším slovanským hradištěm Butovice. Pod kostelem svatého Vavřince dnes stojí poslední dvě bývalé vsi, které patřily do jinonického panství a dodnes jsou součástí jejich katastru – Butovice a Nová Ves.

Na přelomu 19. a 20. století žilo v Jinonicích asi 800 osob, většina z nich pracovala na schwarzenberském statku, někteří v Praze. Po roce 1918 začala pod Vidoulí hromadná výstavba rodinných domků, rozsáhlá výstavba pokračuje dodnes. náhled|Budova bývalého hostince „Na Staré“, odkud vysílala za protektorátu ilegální radiostanice Sparta Během druhé světové války byla v Jinonicích postřílena vojáky skupina bojovníků Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova (ROA). Jejich těla jsou dodnes zakopána na poli blízko ulice Souběžná IV. (Podrobnosti o této události jsou uvedeny v hesle Hrob příslušníků 1. divize ROA v Jinonicích.) Dne 14. února 1945 při náletu 8. americké letecké armády měly dopadnout letecké pumy na továrnu Walter, několik bomb však poničilo obytné domy na sousední Farkáni ve Starých Radlicích. Během náletů velmi dobře posloužily zdejším a okolním obyvatelům jako úkryt jeskyně v bývalých lomech na vrchu Vidoule. Vidoule jsou jedním z nejvýše položených míst v Praze – v 50. letech zde bylo za přísného utajení vystavěno Velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády, které bylo využíváno až do roku 1985.

Jinonicemi protéká Jinonický, Prokopský a Dalejský potok. Na Jinonickém potoku jsou dnes tři rybníky (Panský, Jinonický a Butovický) a jedna retenční nádrž, která je trvale vypuštěná. Informační tabule u rybníků mimo jiné také upozorňují na nedostatek vody, který byl způsoben urbanizací v jejich okolí. Město se již několikrát pokoušelo tyto potíže odstranit, dodnes však není problém vyřešen. Podél toku Dalejského potoka stálo dříve asi deset mlýnů, dodnes se ale nedochoval ani jeden z nich. Zničen byl také poutní kostel svatého Prokopa z druhé poloviny 17. století. Padl jako oběť bývalého komunistického režimu roku 1975. Známá Prokopská (synonymum Svatoprokopská) jeskyně byla zničena již v letech 1883–1887 během činnosti Prokopského lomu. Byla dlouhá asi 120 metrů. Podle legendy zde svatého Prokop byl vyrušován ďábly během překládání Bible. Proto je zahnal křížem a protože vchod do jeskyně byl zatarasený, museli hlavami prorazit strop 9 metrů vysoké tzv. Čertovy síně (jeskyně měla více vchodů). Svatý Prokop je historicky doložená postava – byl kanovníkem, po roce 995 se uchýlil do ústraní do Dalejí v Jinonicích a později do jeskyně v Posázaví, vedle níž si postavili kapli Panny Marie. Zde se k němu přidali další mniši, kteří v čele s ním přijali řeholi sv. Benedikta. Při knížecím lovu se zde setkal s Oldřichem, který dal mnichům četné pozemky a ti poté založili Sázavský klášter. Ten byl dokončen roku 1039 a byla zde udržována staroslověnská kultura. Jeho sázavský hrob se později stal poutním místem. Poutě se konaly i k jeskyni v Prokopském údolí, kde bývala Prokopova poustevna z roku 1715 a ke kostelu svatého Prokopa na vrcholu skály. Název Prokopského údolí je tedy odvozen od samotného světce. V kostelíku, který stával na Prokopské skále ukrývala jinonická odbojová skupina za protektorátu zbraně. Kostelík byl po celý rok zavřený, jen o pouti zde farář Osvald Novák sloužil mši. Ve zpovědnici a v sakristii byly ukrývány pušky, pistole a náboje. (Kromě součinnosti při skrývání zbraní poskytoval Osvald Novák odboji i čisté formuláře křestních listů a pravděpodobná čísla matriky.) Na jinonickou ilegální skupinu později navázala skupina Věrný pes.

Charakter čtvrti Jinonice jsou převážně vilová čtvrť. Právě kvůli kopcům, jako jsou pražská stolová hora Vidoule (372 m) v katastru Jinonic a nedaleký Děvín (310 metrů), tu nebyla a není vhodná plocha pro výstavbu velkého obytného celku. V roce 1922 byly Jinonice jako okrajová čtvrť připojeny ku Praze a spolu s Košířemi a Motolem se staly součástí tehdejšího městského okresu Praha XVII. Dnes jsou spíše tranzitní částí města, slouží hlavně jako spojnice mezi Jihozápadním Městem a centrem Prahy.

Obyvatelstvo

Průmysl vlevo|náhled|Jediná budova bývalé továrny Walter, která zůstala zachována. Stav z roku 2011.|alt= náhled|vlevo|Táž budova z původní továrny Walter zvaná "betoňák" v roce 2018 náhled|vlevo|"Waltrovka"

V Jinonicích se nacházejí významné průmyslové podniky, některé vzniklé již za doby Rakouska-Uherska.

Areál firmy Walter (za socialismu Motorlet) byl uveden do provozu „na zelené” louce v roce 1911 – nechal ji postavit Josef Walter, jelikož jeho smíchovská dílna již kapacitně nedostačovala. Sám Walter s podnikáním začínal v roce 1898, kdy opravoval váhy a jízdní kola v malé dílně ve Smetanově ulici čp. 753 (nyní Kořenského 753/12) na Smíchově. Zde později vyráběl velocipedy. V roce 1901 se stěhuje do větší dílny v Kinského ulici čp. 218 (nyní Štefánikova 218/3). Zde začal vyrábět motorová kola pro bohatší. V roce 1905 si Josef Walter nechal postavit svou vlastní dílnu v ulici Na Zatlance čp. 1120/6 na Smíchově. Zde už vyráběl klasické motocykly a tříkolky. Ve své smíchovské továrně začal vyrábět také dodnes populární tříkolky, později také populární nákladní tříkolky pro náklad do 250 kilogramů.

Ze soukromého podniku vznikla v roce 1911 společnost s ručením omezeným, Josef Walter & spol. Od roku 1912 se Walter začal specializovat na automobily. Později začala firma vyrábět i letecké motory (1923) a získala světovou pověst. Širokou škálu těchto motorů nalezneme dnes v Národním technickém muzeu na Letné. Po roce 1950 byla továrna rozšířena a znárodněna – nesla název Motorlet, národní podnik, Závod Jana Švermy. Byly úvahy, že by na její památku v jediné zachované budově tzv. betoňáku postaveném v roce 1929 mělo vzniknout muzeum. Firma se totiž již pod novým názvem a vlastníkem jako GE Aviation Czech v roce 2008 přestěhovala do letňanského areálu Letov, území původního závodu bylo kompletně asanováno a plně vyčleněno pro stavbu bytů a kanceláří s nadčasovou urbanistickou strukturou. Mělo zde vzniknout přirozené centrum pro širší spádové území. V září 2012 větší část bývalé Waltrovky a objekt SOU Motorlet (býv. filmové ateliery FOJA) odkoupila společnost Penta Investments, s.r.o. Během roku 2014 započala se stavbou moderního kancelářského komplexu pod názvem rezidence Waltrovka. V roce 2015 byla dokončena první část projektu, budova Aviatica. Po ní (2016–2018) následovaly komplexy Mechanica, Dynamica a rodinné domy. Těsně u železničního přejezdu zůstala zachována jediná budova tehdejší rozsáhlé továrny, která je ukázkou kultivované průmyslové architektury počátku 20. století. Uvažované muzeum však v ní nevzniklo. Nově vzniklé ulice a centrální náměstí v rezidenci Waltrovka připomínají významné postavy společnosti Walter: zakladatel Josef Walter (Walterovo náměstí), meziválečný hlavní konstruktér ing. František Adolf Barvitius (Barvitiova), konstruktéři ing. Bohuslav Šimůnek, ing. Václav Kačírek, ing. Jan Kloud a Jiří Nyklíček (Bohumila Šimůnka, Kačírkova, Kloudova, Nyklíčkova).