Černohorské království (srbsky: Краљевина Црнa Горa, Kraljevina Crna Gora) byla konstituční monarchie v jihovýchodní Evropě na Balkáně, existující od 28. srpna 1910 do 28. listopadu 1918.

Země vznikla z Černohorského knížectví v roce 1910; příčinou jejího zániku byla anexe Království černohorského Srbskem a následné začlenění země k novému království Srbů, Chorvatů a Slovinců na základě podepsání Korfské deklarace. Jako samostatná byla země obnovena až jako republika v roce 2006 rozpadem unie se Srbskem, který následoval po rozpadu Jugoslávie.

Dějiny náhled|vlevo|200px|Mapa Černohorského knížectví v roce 1878

Politicko-historické pozadí Na počátku nové éry 20. století hrálo nevelké Černohorské knížectví důležitou roli na poli balkánské a celoevropské politiky. Kníže Nikola I. Petrović-Njegoš si mnoha způsoby zajistil sympatie předních evropských států, především Ruského impéria. Tento vlastenecky smýšlející panovník se po definitivním mezinárodním uznání černohorské nezávislosti v roce 1878 na kongresu v Berlíně odhodlal a za podpory Carského Ruska a Italského království sepsal Proklamaci království a za přítomnosti předních církevních hodnostářů a mnoha významných osobností tehdejší evropské politiky vyhlásil v hlavním městě Cetinje nové státní zřízení a následně se v souladu s peticí z parlamentu nechal korunovat historicky prvním černohorským králem.

Černohorskému království předcházelo téměř 60 let trvající knížectví, jehož vývoj byl mnohdy velmi bouřlivý. Předním bodem byla krutá vláda knížete Danila II. a jeho zavraždění Todorem Kadićem v Kotoru dne 13. srpna 1860. Další důležitou událostí byly války proti Osmanské říši, které vyvrcholily výhrou Černohorců ve slavné bitvě u Grahova. Důsledkem vítězství bylo značné rozšíření hranic země a obrovské odpoutání od osmanské nadvlády.

Korunovace náhled|320px|vlevo|28. srpen 1910 v Cetinje – vyhlášení království náhled|Nikolova proklamace království a krále Samotné vyhlášení království proběhlo 28. srpna 1910. Korunovace Nikoly I. a jeho manželky Mileny Teodózie Vukotić na krále a královnu byla velkou slavnostní událostí. Kromě členů černohorské královské rodiny byli významnými hosty např. italský král Viktor Emanuel III., ruská carevna Alexandra Fjodorovna s ruskou velvyslankyní v Černé Hoře Klavijou Popovovou, ruská velkoknížata Petr Nikolajevič a Nikolaj Nikolajevič, srbský korunní princ Alexandr I. Karađorđević, vévodkyně Jutta Meklenbursko-Štrelická, britský korunní princ Eduard VIII. s velvyslancem, bulharský car Ferdinand I., španělský král Alfons XIII. a královna Viktorie z Battenbergu, francouzský prezident Armand Fallières s první dámou Jeanne Bresson, japonský císař Meidži Velký, perský vůdce Ahmad Šáh, vévoda František Josef Battenberg, francouzská koncertní umělkyně Violet Wegnerová a mnoho dalších.

Obřad započal v sídle parlamentu a vlády Vladin dom, kde proběhla oficiální korunovace krále a královny v korunovačních rouších nově zhotovenými korunovačními klenoty. Poté následoval pochod k Cetinjskému klášteru, kde se nechal král Nikola I. v duchu národní tradice korunovat i historickou korunou srbského cara Štěpána IV. v tradičním kroji. Následné oslavy trvaly dlouho do noci.

Balkánské války Král Nikola I. byl velice schopným vojevůdcem a vojenským stratégem. Tuto vlastnost po něm zdědil jeho nejmladší syn princ Petr Štěpán, který se již ve svých 18 letech stal členem Černohorské královské národní armády a brzy byl povýšen na jednoho z nejdůležitějších armádních velitelů.

V Balkánských válkách celkově patřilo Černohorské království k zemím úspěšným.

První balkánská válka náhled|250px|Černohorská válečná vlajka zvaná Alaj vlající nad zdmi dobytého Skadaru V září 1912 vyrazilo vojsko Královské armády pod vedením prince Petra a ministra obrany generála Vukotiće směrem na východ. Když 26. září 1912 Černohorci překročili hranice Osmanské říše, princ Petr coby velitel vojska symbolickým prvním výstřelem proti tureckému vojsku odstartoval první balkánskou válku. Bitvu proti Turkům (na počest prince Petra také někdy přezdívanou bitvou princů) Černohorci vyhráli. Následně se Černá Hora stala členem bloku zvaného Balkánský svaz společně s Řeckem, Srbskem a Bulharskem. Následovalo období četných vítězství černohorské armády. Černohorci zaslali Istanbulu ultimátum, ve kterém žádali poskytnout křesťanským oblastem autonomii. Ultimátum Osmané odmítli, s čímž ale Balkánský svaz předem počítal. Černohorští vojáci se v První balkánské válce proslavili především velice silnou morálkou oproti nejen Turkům, ale i ostatním balkánským národům. Po výhře v bitvě princů Černohorci společně se Srby postupovali směrem ke Kosovu, kde dobyli značná území. Na jaře 1913 začali Černohorci dobývat další četná území dnešní severní Albánie. To zakončilo obléhání města Skadaru, jež Černohorci za cenu značných ztrát nakonec dobyli a jež se stalo centrem dobyté části Albánie (při obléhání položilo svůj život přes 10 000 černohorských vojáků). Dobytí města se stalo v Černé Hoře velkou slavnostní událostí, Skadaru bylo dosaženo především díky princi Petru Štěpánovi, dále ale také díky korunnímu princi Danilu Alexandrovi a v neposlední řadě také králi Nikolovi I. Tento územní rozmach však přestal být vhod evropským velmocem. Velvyslanci těchto zemí nakonec v Londýně rozhodli o vyhlášení albánské autonomie. Černohorci si však zajistili podporu Ruského impéria a v držení Skadaru a severní Albánie pokračovali. Skadarskou krizi nakonec pomohla vyřešit finanční smlouva s králem Nikolou I. Černohorci se města vzdali v červnu 1913.

Druhá balkánská válka Po značných vítězstvích v předchozí válce neměl král Nikola I. žádné důvody se do nově rozpoutané druhé balkánské války zapojovat. Černá Hora se snažila profitovat na dobytých koloniích v Kosovu a řešila hospodářské záležitosti s koloniemi albánskými, kterých byla nucena se vzdát. Situace se však změnila na začátku července 1913, kdy přišel naléhavý dopis z Bělehradu o pomoc v bojích proti Bulharům. Princ Petr se stal velitelem vojáků při tažení Černohorců na pomoc srbským spojencům. Právě díky jeho velení Srbové za obrovské pomoci Černé Hory porazili Bulhary v bitvě na řece Bregalnici. To byl ale jediný velký počin země ve druhé balkánské válce. 31. července bylo uzavřeno příměří a 10. srpna se černohorský ministr zahraničních věcí zúčastnil podepsání mírové smlouvy v Bukurešti.

První světová válka náhled|350px|Černohorští vojáci pod vedením prince Petra Štěpána na vrcholu hory Lovćen V první světové válce zakusilo Černohorské království obrovské útrapy. Po vypuknutí války 28. července 1914 zaujala země ihned válečné postavení, 29. července byla mobilizována Královská armáda (přes její velké ztráty během obléhání Skadaru). Na straně Dohody vyhlásila země válku ústředním mocnostem. Odpovědí tomu byla první invaze Rakousko-Uherska směrem na Srbsko a Černou Horu; rakousko-uherské jednotky byly však vytlačeny a Černohorci pak na začátku srpna 1914 pod vedením prince Petra Štěpána bombardovali tehdy rakousko-uherské město Kotor a přilehlé části Boky Kotorské ze silně opevněného vrcholu hory Lovćen. Za pomoci válečné flotily Černohorského královského námořnictva a také anglo-francouzských loďstev se Černohorcům vedlo úspěšně odbourávat útoky Rakušanů a získali tak mnoho zajatců a četnou dělostřeleckou techniku. 10. srpna 1914 provedla černohorská armáda silný útok proti rakouským jednotkám, nevyužila však předtím získanou výhodu. Úspěšně odolala druhé invazi Rakousko-Uherska a v březnu 1915 začala postupovat směrem k přístavu Sutomore a později ovládla většinu tehdy Rakouskem kontrolovaných území a málem dosáhla až Sarajeva v Bosně a Hercegovině. Tam se ale Černohorci kvůli početnějším Rakušanům museli pomalu stahovat zpátky. Již v květnu 1915 se situace začala obracet v neprospěch Černé Hory. V Černohorci dobyté Budvě se konalo setkání prince Petra a jiných černohorským generálů s plukovníkem Leopoldem Hupkou, bývalým rakousko-uherským velvyslancem v Cetinje. Kvůli náhlé převaze Rakušanů nezbylo Černé Hoře nic jiného, než požádat Rakousko-Uhersko o zastavení bombardování černohorských měst. Na světlo pak vyšly mnohé nemilé události – například zásobování Rakušanů srbskými separatisty, které jim pomohlo ke snazšímu přístupu na horu Lovćen, a dále také písemný rozkaz Rakousko-Uherska, jenž nařizoval ústup Černohorců a umožňoval Rakušanům obsazení vrcholu Lovćenu. V lednu 1916 došlo k silné invazi do Černé Hory a její armáda musela definitivně kapitulovat a stáhnout se z Lovćenu. Po dobytí tohoto strategického bodu již silnějším Rakušanům nebránilo příliš mnoho překážek v obsazení země. Černohorská královská rodina se z Cetinje stáhla nejprve do zimního královského paláce v Podgorici, kde probíhaly poslední možné pokusy o ochranu země před okupací centrálními mocnostmi, nakonec musel král s královnou a rodinou odejít do nejprve italského a později francouzského exilu do města Cap d'Antibes, kde měla dynastie Petrovićů-Njegošů značný majetek. Francouzský prezident Raymond Poincaré uznal černohorskou vládu sídlící v Bordeaux jako exilovou. Nakonec byla Černá Hora od Rakousko-Uherska osvobozena srbskými spojenci, 7. listopadu 1918 byla osvobozena i Boka Kotorska. Srbové ale využili nepřítomnosti krále a královny a o rok dříve, 20. července 1917 podepsali deklaraci na Korfu, jež prohlašovala vytvoření nového království Srbů, Chorvatů a Slovinců pod vládou srbské dynastie Karađorđevićů. O den později, 21. července 1917 byla Černá Hora anektována Srbskem a částečně zbavena nezávislosti. 26. listopadu 1918 obvinila Srbskem nezákonně ustanovená Podgorická skupština krále Nikolu I. z uzavření separátního míru s nepřítelem, sesadila dynastii Petrovićů-Njegošů z černohorského trůnu a definitivně zrušila černohorskou nezávislost. 1. prosince 1918 se tedy Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Na rozhodnutí Podgorické skupštiny po válce zareagovala významná část Černohorců dne 7. ledna 1919 vypuknutím neúspěšného vánočního povstání za suverenitu monarchie. V důsledku těchto událostí se tedy Černá Hora stala jedinou spojeneckou zemí, která po první světové válce ztratila nezávislost.

Politika

Politický systém země náhled|vlevo|Král Nikola I. Petrović-Njegoš náhled|Královna Milena Teodózie Vukotić

Nikola I. Petrović-Njegoš usiloval ještě jako kníže o absolutistickou vládu, avšak v roce 1905 byl donucen k částečné liberalizaci režimu a na nátlak obyvatelstva, toužícího po větší svobodě, vydal 19. prosince 1905 první černohorskou ústavu. Černohorské království, vyhlášené v roce 1910, už tedy oficiálně bylo konstituční monarchií, ale i přes demokratické volby byla skoro veškerá moc soustředěna do rukou krále.

Černohorské království mělo tradiční politické rozdělení státní moci na legislativu (panovník společně s parlamentem), exekutivu (vláda) a judikativu (soudy).

Panovník byl zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil a jedinou osobou umocněnou vyhlásit válku či příměří/spojenectví. Nikola I. držel také titul maršála ruské carské armády. Pouze panovník měl právo svolávat a rozpouštět parlament či vládu.

Oficiální rezidencí panovníka byl hlavní královský palác v Cetinje, eventuálně vedlejší královská sídla v dalších černohorských městech (Podgorica, Nikšić, Bar…).

Parlament Černohorského království (Народна cкупштина Краљевине Црне Горе, Narodna skupština Kraljevine Crne Gore – Národní skupština Černohorského království) se na základě ústavy poprvé sešla v říjnu 1906 ještě za dob knížectví. Parlament byl ústavou vázán k panovníkovi a bez jeho vědomí a souhlasu nemohl navrhovat, vydat, zamítnout či změnit žádný zákon a vydávat veřejná usnesení. Panovník zároveň nemohl samostatně rozhodovat o vládních institucích, upravovat daně či státní rozpočet bez souhlasu skupštiny. Parlament rovněž nemohl svěřit politickou odpovědnost do rukou vlády, ministrů bez vědomí a souhlasu panovníka.