Název zastávky nebo stanice je slovní označení, které reprezentuje zastávku (nebo dvojici či skupinu blízkých zastávek téhož názvu) nebo stanici veřejné či jiné linkové dopravy v jízdním řádu a používá se k její specifikaci na informačních tabulích a vývěskách, v hlášeních, v technicko-provozní dokumentaci, v některých mapách či plánech atd.
Historie V počátcích veřejné dopravy se k popisu tras používala především obecná označení a obecné místní názvy (jména sídelních útvarů, ulic atd.), přičemž přesná podoba označení mohla různě kolísat. Postupem času se však v rozvinutějších zemích a u masovějších forem dopravy proměnily názvy stanic a zastávek v úředně stanovený nebo úředně schválený identifikátor, takřka pevně ustálený řetězec znaků mající charakter specifického vlastního jména. S tím také souvisí, že zatímco v dávnější minulosti se názvy stanic či zastávek někdy překládaly do více jazyků, nyní je obvyklé používat v oficiálních informacích v mezinárodní dopravě verzi v místním jazyce. Naproti tomu si používání dvou jazykových verzí názvů někde vymohly jazykové menšiny.Dráhy budou mít dvojjazyčné jízdenky , iHorizont, 22. 10. 2008; použití dvoujazyčných názvů na 6 stanicích trati Bohumín - Mosty u Jablunkova povolil Drážní úřad na žádost Českých drah 13. srpna 2007
Charakter a význam názvů zastávek Jsou pomístními jmény, která však často nesou také znaky místních jmen (ve smyslu oikonym, jmen sídelních útvarů) nebo chrématonym (jména lidských výtvorů).Václav Lábus: Jména autobusových zastávek (na Liberecku a Jablonecku) , Čeština doma a ve světě, č. 1–2/2007 (Onomastika I), Ústav českého jazyka a teorie komunikace
Podobně jako jiné místní názvy, i názvy zastávek mají schopnost uchovávat již zaniklé mimojazykové skutečnosti.. V Praze tak existuje například zastávka „U lípy“ u křižovatky, v jejímž středu lípa už desítky let nestojí, ale také zastávka „ČSAD Smíchov“ u dnešní odstavné plochy, kde kdysi bývalo autobusové nádraží, anebo zastávka Sazka Aréna u objektu, který dnes již nese název jiného sponzora; podobně přežívají v názvech zastávek názvy před desítkami let zaniklých budov či průmyslových podniků, zrušených restaurací atd. Názvy zastávek jsou také mnohdy první nebo dokonce jedinou standardizací uzuálního, avšak jinak neoficiálního označení určité lokality, které jinak není podchyceno ani v mapách, a zároveň toto pojmenování fixují a posilují.
Názvy stanic a zastávek v Česku Železniční doprava
Podle § 22 odst. 1 písm. e) českého Zákona o dráhách je provozovatel dráhy povinen označit názvy stanice (zastávky), které provozuje. Provozovatel dráhy celostátní a regionální je v tomto směru vázán rozhodnutím drážního správního úřadu o názvu stanice (zastávky). Nesplnění této povinnosti je správním deliktem podle § 51 odst. 4 písm. f) téhož zákona a hrozí za něj pokuta do 1 000 000 Kč. Podle § 21 odst. 3 a 4 Stavebního a technického řádu drah se název železniční stanice umisťuje vpravo před vjezdem do stanice a v prostoru stanice (nástupišť). Název železniční zastávky se umisťuje vpravo, nejméně 100 m před začátkem nástupiště a na nástupišti. Provedení stanoví technická norma TNŽ 73 6390 Nápisy názvů železničních stanic a zastávek (nynější znění platí od 1. 7. 1994).
Jednomu názvu obvykle odpovídá právě jedna stanice či zastávka. Z tohoto pravidla se do jisté míry vymykají místa styku drah, které z historických či technických důvodů nejsou do sebe přímo zaústěny v jednom nádraží, ale mají samostatná nástupiště, jako například Bechyňská dráha v Táboře nebo Jindřichohradecké místní dráhy v Jindřichově Hradci. V těchto případech jsou oddělená nástupiště místních drah z přepravního hlediska považovány za součást stanice ležící na hlavní dráze, a mají tedy shodný název.
Název železniční stanice nebo zastávky je nejčastěji tvořen názvem obce nebo sídelního útvaru (vesnice, čtvrti atd.). Dále jsou obvyklé tyto konvence: Je-li v téže obci více stanic a zastávek, rozlišují se někdy typickými obecnými označeními připojenými bez interpunkce za název obce: například zastávka, nádraží, hlavní nádraží, horní nádraží, dolní nádraží, severní nástupiště, město, městys, obec, dědina, ves, centrum, sever, jih, východ, západ, střed, obchodní centrum, jeskyně, koupaliště, lázně, klášter atd. (například „Železná Ruda centrum“, „Železná Ruda město“, „Žatec západ“, „Smržovka střed“, „Brno hlavní nádraží“) V některých městech s více stanicemi je obvyklé, že název stanice je tvořen jménem města, spojovníkem a názvem čtvrti (například „Praha-Hostivař“). Volba této syntaxe je vcelku nezávislá na tom, zda v příslušném městě mají oficiální názvy místních částí také tuto dvojsložkovou formu, anebo prostou podobu. Pokud je za názvem města použit jiný místní název než název čtvrti či jiné místní části, není syntaktická praxe jednotná: někdy se používá také spojovníku, jindy je upřesňující označení odděleno jen mezerou. V některých městech a obcích jsou však stanice či zastávky, které název obce vůbec neobsahují a jsou označeny jen názvem blízkého sídelního útvaru, který není sídlem obce. Mnohdy mají stanice název, který neodpovídá ani názvu obce či katastrálního území, do něhož katastrálně spadají, ani názvu nejbližšího sídelního útvaru, ale názvu vzdálenějšího, leč významnějšího města, k jehož dopravní obsluze stanice slouží či původně měla sloužit. Typickými příklady jsou třeba nádraží Stříbro či Kaplice.
Pokud se v názvech v jízdním řádu používá zkratka (například „zast.“, „hl. n.“ atd.), považuje se toto označení za synonymní s plným označením bez použití zkratek a na označujících tabulích ve stanicích se přednostně používá plný název.
Autobusová, trolejbusová a tramvajová doprava
V autobusové, trolejbusové a tramvajové dopravě mívá obvykle totožný název buď pár navzájem protisměrných zastávek anebo celá skupina zastávek v určitém přestupním uzlu, terminálu nebo podobné nevelké oblasti. Stávají se tak tedy i případy, kdy jedno vozidlo při jedné jízdě zastavuje dvakrát za sebou v různých zastávkách téhož názvu (například před křižovatkou i za křižovatku, v obratišti a mimo obratiště atd.), popřípadě různé spoje téže linky odjíždějí do stejného směru z různých zastávek téhož názvu. Název zastávky tedy nepostačuje (někdy ani v kombinaci s označením linky a směru) k úplné identifikaci zastávky. Pokud zastávky povrchové MHD jsou u stanic metra, mají zpravidla stejný název jako stanice metra (výjimky tvoří zejména některé stanice metra s dvěma vestibuly). Jsou-li zastávky autobusů, trolejbusů či tramvají v blízkosti železniční stanice nebo zastávky, obvykle se jejich název od názvu železniční stanice či zastávky odlišuje, avšak obsahuje přitom označení upozorňující na její blízkost, například u železniční stanice „Praha-Vršovice“ se nacházejí zastávky „Nádraží Vršovice“, nebo u železniční stanice „Stará Boleslav“ se nachází autobusové zastávky s názvem „Brandýs nad Labem-Stará Boleslav,žel.st.“.
Název zastávky navrhuje primárně dopravce, avšak zpravidla je určuje příslušný dopravní úřad nebo drážní správní úřad v rozhodnutí o udělení licence pro konkrétní linku. Znovu je pak tentýž úřad schvaluje pokaždé v rámci schvalování jízdního řádu. Licence se však vydávají na velmi dlouhou dobu (často na 5 až 10 let) a nebývá zvykem kvůli změně názvu zastávky zahajovat řízení o změně licencí všech dotčených linek. Tutéž zastávku může užívat mnoho linek, jejichž licence mohou být různého stáří a vydané různými dopravními úřady, takže úředně stanovený název se může pro jednotlivé linky lišit ať už v drobnostech (interpunkce, pravopis, tvarosloví a předložkové vazby) nebo zcela.
V městské hromadné dopravě bývá název zastávky nejčastěji tvořen buď názvem ulice, v níž se zastávka nachází, nebo blízké příčné ulice křižující trasu linky, nebo názvem náměstí, budovy, instituce nebo jiného objektu v blízkosti zastávky, často též názvem čtvrti, popřípadě kombinací obojího. Ve velkých městech mají obvykle názvy zastávek charakter specifických vlastních jmen, v některých menších městech se však donedávna (zejména před nástupem databázového zpracování jízdních řádů) psaly názvy zastávek MHD tvořené obecným jménem s malým počátečním písmenem (například zastávka „nádraží“, „hřbitov“ atd.).
Pro mimoměstskou autobusovou dopravu jsou typické trojsložkové názvy zastávek. Ty mohou být tvořeny až třemi částmi, které jsou odděleny čárkami: první část je vždy název obce, druhou částí může být název části obce (vesnice, osady, čtvrti) a třetí částí může být ještě bližší specifikace. Druhá nebo třetí část může chybět, některé názvy zastávek jsou tvořeny jen samotným názvem obce. Tato skladba názvu není sice žádným obecně závazným předpisem určena a definována, ale je dána zvyklostmi a je předpokládána ve specifikacích datového formátu jízdních řádů dodávaných do celostátního informačního systému o jízdních řádech. Název obce ne vždy odpovídá obci či katastrálnímu území, kde se nachází zastávka, ale zpravidla tomu sídelnímu celku, k jehož obsluze je zastávka primárně určena: zejména ve venkovských oblastech se často vyskytují zastávky v neosídleném území v blízkosti odbočky (rozcestí, křižovatky) směřující k vesnici, do níž autobus nezajíždí, přičemž název zastávky je tvořen označením vesnice, zkratkou „rozc.“ a za ní v závorce kilometrickým údajem vzdálenosti od zastávky do vsi.
Názvy zastávek mívají v poslední své části tyto typické komponenty: obecná jména část obce: např. „dolní ves“, „horní ves“, „centrum“, „náves“ dům či usedlost: „č. 70“ dopravní objekt: „křiž.“, „rozc. 0.5“, „rozc. Bzí“, „otočka“ krajinný útvar: „v aleji“, „na kopci“, „u lesa“ průmyslový nebo zemědělský objekt: „přádelna“, „u cihelny“, „porcelánka“, „ZD“ prodejna či provozovna služeb: „host.“, „rest.“, „lékárna“, „potraviny“ jiný objekt: „u hřbitova“, „u kostela“, „škola“, „hřiště“, „pomník“, „ObÚ“, „pož. zbroj.“ vlastní jména část obce: např. „Pěnčín, Alšovice, Dupanda“ ulice či náměstí: „Liberec, Horská“ usedlost: „Tanvald, Šumburk n. Desnou, u Průchů“, „Roprachtice, u Farských“ pomístní jméno: „Hlavice, Vápno, Na písku“, „Harrachov, Na mýtě“ průmyslový objekt: „Tanvald, Seba“, „Líšný, LIGLAS“ restaurace nebo ubytovací zařízení: „Tanvald, hotel Koruna“, „Vysoké n. Jizerou, Sklenařice, host. Mexiko“, „Oldřichov v Hájích, U Kozy“
Poslední část názvu zastávky obvykle je tvořena buď názvem nebo obecným označením místa, kde se zastávka nachází, nebo nějakého objektu či místa v její blízkosti. Výjimkou bylo například přejmenování dvou párů autobusových zastávek v Kersku na podzim 2013. Zastávky „Hradištko, Kersko, osada“ a „Hradištko, Kersko, u lavičky“ byly přejmenovány na názvy „Hradištko, Kersko, Branaldova“ a „Hradištko, Kersko, Hrabalova“ přímo po spisovatelích, kteří v Kersku vlastnili chaty, na kterých pobývali a literárně tvořili,Branaldova a Hrabalova zastávka v Kersku, Novinky obce Hradištko-Kersko, 11/2013, září 2013, str. 2 aniž by po nich byla pojmenována nějaká ulice (v Kersku mají po americkém vzoru číslované „aleje“).